Byla jednou jedna dívka ... V

Anotace: Poslední díl, mám ho v hlavě jako prolog k něčemu dalšímu, uvidí se.

Přípravy mi trvaly asi dva týdny, nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. Budiž mi omluvou, že jsem byla mladá a nezkušená, nedokázala jsem si představit, co mě všechno může v horách potkat.

Na cestu jsem se vypravila brzy ráno, slunce se dalo za obzorem jenom tušit. Mapu jsem měla dobře nastudovanou. Po cestě bylo nocležiště, kde lidé při cestě do hor přespávali. Dnes vím, že to že moje cesta proběhla v klidu nebylo jen dílem náhody a tak když jsem druhý den dorazila k dolům, byla jsem ráda. Přede mnou se otevírala průrva do skla, kde měl být lom. Něco jsem měla nastudované z map, něco jsem se snažila dozvědět od vesničanů, kteří toho ale k mému překvapení moc nevěděli. Celé to na mě působilo, jako kdyby si rodina nepřála, aby o lomu někdo moc věděl. Sesedla jsem z koně a vydala se k průrvě. Na poslední chvíli jsem si všimla dvou můžu, kteří hlídali vstup. Už jsem na ně chtěla zavolat, když mi někdo zakryl ústa rukou. Chtěla jsem se vytrhnout a začala jsem se bránit. Naštěstí to byl Fahad. Táhl mě hlouběji do lesa, aby si nás strážci nevšimli, připadalo mi to divné, ale nic jsem neříkala, i on mlčel. Za nějakou dobu jsme dorazili ke srubu, kde jak jsem později zjistila Fahad trávil čas, když neměl žádné povinnosti. Vynadal mi, jak mě vůbec mohlo napadnout vydat se takhle sama do divočiny. Nevěděla jsem co říct a tak jsem jenom sklopila hlavu. Nabídl mi, že mohu přespat a ráno se rozhodnout, co chci udělat. Taky mi naznačil, že k manželovi se nejspíš nedostanu, protože v dole probíhají nebezpečné práce. Přijala jsem jeho nabídku s rozpaky, ale bylo to lepší, než nic. Nabídl mi malý pokoj v podkroví. Když jsem se dala trochu do kupy, pomohla jsem s přípravou večeře. Venku už se stmívalo a já nevěděla co říct. Naštěstí a zcela nečekaně se Fahad projevil jak příjemný společník. Vyprávěl mi o zdejší krajině, zvířátek a mě samozřejmě zajímali zdejší rostliny.

Bylo už dlouho po večeři a oheň příjemně hřál. Věděla jsem, že bych se měla odebrat do svého pokoje, ale jeho přítomnost byla tak příjemná. Políbil mě a já mu to oplatila. Když mě stáhl na zem před ohništěm, tak jsem se nebránila. Oheň kreslil na našich tělech stínové divadlo a bylo mi jako ještě nikdy v životě. Muselo být pozdě v noci nebo už dokonce brzy k ránu, když nás vzbudilo bušení na dveře. Dotyčný ani nečekal až někdo otevře a vtrhl dovnitř. Byl to Hafíz a začal na Fahada něco vzrušeně křičet v řeči, které jsem nerozuměla. Pak si všiml mě, zbledl a něco vyštěkl na Fahada. Pak práskl dveřmi a bylo slyšet dusot koňských kopyt.

Fahad nevypadal o moc lépe. Vždy působil tak vyrovnaně, ale teď byl vyděšený. Pochopila jsem, že se v dole stalo něco hrozného. To už byl Fahad oblečený na cestě ze dveří. Jen mi řekl, že buď se do rána vrátí nebo se mám ráno sbalit a odjet urychleně zpátky.

Asi se to zdá jako hloupost, ale zvědavost a nezkušené mládí budiž omluvou. Rychle jsem se oblékla a vypravila se k dolu podívat se co se stalo. Prvně jsem si všimla, že u vstupu do průrvy nikdo nehlídal a tak jsem se dostala bez problémů dál. Přitáhla jsem si kabát víc k tělu, vál chladný, ostrý vítr, který přinášel křik. Průrva teď byla tak úzká, že tudy mohl tak akorát projet jezdec na koni. Nedávalo to smysl, jak odtud mohli odvážet kámen. Před sebou jsem viděla, že se průrva ostře zatáčí. Hluk sílil, musela jsem být blízko. Opatrně jsem se vyklonila, abych viděla co je za zatáčkou. To co jsem viděla mi vyrazilo dech. Přede mnou se rozprostíralo vojenské ležení, nikdy jsem sice nic takového neviděla, ale co jiného můžou představovat ozbrojení muži, koně a stany. Všude kolem byly skály. Hluk vycházel z jeskyně, která byla na opačné straně tábora. Veškeré dění směřovalo tam. Když i poslední muž zmizel v ústí jeskyně, vydala jsem se tam i já. Chvíli mi to trvalo, protože jsem šla po obvodu tábora a dávala pozor, aby mě nikdo nespatřilo, ale vypadalo to, že všichni jsou pryč.

V ústí jeskyně byla tma a vanul chladný, ostrý vítr. Pak se vše za ohybem jeskyně změnila. Vypadalo to, jako by stěny byly protkány jemnými žilkami, které stříbřitě svítili. Postupovala jsem za hlukem, který byl někde přede mnou. Byla jsem tak zaujatá, že jsem ani nepřemýšlela, co bych dělala, kdybych někoho potkala. Chodba mě dovedla na terasu, z které jsem pod sebou mohla přehlédnou obrovskou podzemní jeskyni, protkanou stříbrnými žilkami, které se sbíhali k jednomu bodu jeskyně, kde se spojovali v hladkou plochu, která vypadalo jako něco mezi zrcadlem a hladinou jezera. Přikrčila jsem se v šeru a pozorovala, co se děje přede mnou. Vypadalo to, že se všichni připravují na boj. Fahad, Hafíz a pár dalších vydávalo rozkazy. Pak se zrcadlovitá plocha zvlnila a vynořila se z ní Amira. Vypadala unaveně a měla na tváři několik ošklivých škrábanců. Zavelela mužům a ti se začali jeden po druhém měnit ve zvířata a jim podobná stvoření. Pak jeden po druhém mizeli v zrcadle. Mezi posledními se proměnil i Fahad. Vzduch se zatetelil a najednou tam stála černá šelma, přesně taková, jakou jsem viděla u jezera. Zavětřila mým směrem, ale pak jí naléhavost situace nedovolila otálet. Třásly se mi nohy, dlouho trvalo, než jsem se odhodlala slézt dolů a jít se podívat blíž. To co jsem si myslela, že je zrcadlo, byla spíše svislá, pulzující hladina jezera, ve které se odrážel můj obraz. Přemýšlela jsem, co ještě můžu ztratit, když jsem prošla skrz.

Stojím na planině. Fouká vítr, písek pálí v očích. Existuje ještě jeden svět, svět nádherných, ale nemilosrdných bytostí, které s námi nemají slitování. Z ráje už nezbylo nic víc než prach a písek. Musí být těžké žít na věky zapomenut na takovém místě. Když nás ve spánku trápí noční můry, to se nás dotýkají tvorové z onoho světa. Snaží se alespoň skrz naše sny dotknout života. Chrání nás před nimi jen bytosti jako je Fahad, zhmotněné představy ochránců z hlav lidí, kteří potřebují pomoc. Jen ty můžou projít z jednoho světa do druhého. Ptáte se jak se to podařilo mě? Dítě se narodí na jaře, ale svého otce už nepozná. Filip a jeho rodina mi však přislíbili pomoct, neboť oni jsou jedni z mála lidí, kteří ví co se doopravdy děje. Podle mě je ale ze všeho nejvíc zajímá, co se narodí ze spojení člověka a ochránce. Čas ukáže, co bude dál.