Eren Midtuin - 4.

Anotace: Po delší době jsem zase něco sesmolil. Budu rád za jakékoliv komentáře.

Sbírka: Erent Midtuin

**Cliffeon Dal'maran**

*Rorýs - na cestě do Megaloru*


Létající koráb byla ta nejúžasnější věc na celém světě. Stroj vytvořený lidmi, který byl schopen letu ve vysokých výškách a leckdy i ohromnou rychlostí. Rozhodně to nebyla hračka pro děti. Každý letec, který na korábu sloužil, musel být profesionál a statný chlap. Když zadul vichr, slabí odlétali z paluby do ztracena. Bouře a blesky řinčeli a mlátili do lapačů blesků. Ledový déšť kropil každého, kdo zůstal na otevřeném prostranství. Noci byli mrazivé a i ve dne byl vítr málokdy teplý. Byl to drsný život, ale nikdo z těch, kteří si to jednou na korábu zkusili, by se ho už nevzdal.

Kapitán Cliffeon se opíral o zábradlí na levoboku a sledoval utíkající pevninu Megalorského kontinentu. Vysoké hraniční pohoří a ještě vyšší centrální hory dosahující i víc než deset tisíc metrů nad hladinu moře. Takové bylo království Megalor.

„Kapitáne, dle odhadů dorazíme do Megaloru během desíti hodin. Brzy dosáhneme Zubu a pak bychom už měli mít vítr v zádech,“ hlásil sir Mertt.

Kapitán nadále sledoval nádhernou krajinu Megaloru. Viděl zelené lesy, rokliny a řeky, jež drali se skrz kamenitý terén a tvořili peřeje a vodopády. Dokonce zahlédl i několik menších horských vesniček z jejichž komínů se kouřilo. Zdejší lid byl tvrdý a drsný, stejně jako krajina ve které žili. Stateční a hrdí Megalořané. Vždy ochotně bránící svůj domov. Cliff byl hrdý na to, že pochází z tohoto slavného plémě. Byl čistým Megalořanem. A za takového se nemůže považovat jen tak někdo. I samotná královna Orfa má megalorské krve jen část. Její praděd se oženil s poslední žijící Megalorskou princeznou a tak se rod Veneal stal vládnoucím rodem Megaloru.

„Je to nádherná země, že?“ optal se zčista jasna kapitán sira Mertta. Ten byl otázkou zaskočen, ale i přesto odpověděl.

„Ano, pane, to je. Megalor je krásná země,“ řekl s vážností v hlase. Ale Mertt nikdy nežil na venkově. Nikdy si skutečně nemohl uvědomit onu děsivou krásu a dokonalost Megalorské přírody. Nikdy nelovil horského medvěda, či se jen tak netoulal po vrcholech zelených kopců. Rod Merttů přišel s Veneali a byl tu tedy též cizí, i když se místním podmínkám přizpůsoboval rychle.

„Domov náš, našich předků země to jest,“ dodal právě příchozí Jarron, „to je to, co jste chtěl říci, že kapitáne.“

Na Cliffově tváři se objevil úsměv. Lehce pokývl.

„Nechcete nám říci, kapitáne, jakým úkolem nás pověřila naše drahá královna,“ tázal se de Mertt.

„Ano, to bych mohl,“ řekl kapitán, „moji pánové, jen co dorazíme do Megaloru, dostaneme nové pasažéry, ty pak převezeme do svobodných měst na západě a do barbarských zemí jarlů na severu. Proč? To nevíme. Ale to ani není naše starost.“

„To jest vše, pane?“ ptal se hlavní pilot, „jen převoz pasažérů?“

„Také se mi zdá, že je to příliš jednoduché. Tenhle úkol mohl dostat kdokoliv, jakákoliv královská loď je mohla převézt. Proč zrovna my? To bude úkol, který zjistíme, jen co budou pasažéři na palubě. Samozřejmě opatrně a diskrétně,“ vysvětlil plán kapitán.

„Potřebujeme informace, to pravda je. Skončit špatně kvůli nevědomosti. To hloupost by byla,“ potvrdil Jarren a prohrábl si plnovous.

„A není to zrada královny?“ ptal se okamžitě opatrný Mertt.

„Ale my její rozkazy splníme do puntíku. Toho se nebojte. Cokoliv dalšího uděláme, bude jen naše věc. Pokud mi královna přikáže nešťourat do toho, poslechnu. Dokud však budu mít tu možnost, hodlám jí naplno využít,“ odpověděl kapitán a vykouzlil jeden ze svých typických úsměvů, kterým jasně říkal, že ví víc, než jen dává najevo.

Sir Mertt zasalutoval a odešel vysvětlit plán prvnímu důstojníkovi Arzelovi.

Jarron se postavil vedle kapitána a opřel se o zábradlí. Společně hleděli na Megalorskou pevninu.

„Drahá a chytrá jest královnička naše. Začíná pikle kout,“ prohodil Jarr.

„Ač je stále mladá, svou chytrostí a důvtipem v mnohém předčí svou matku,“ řekl Cliff.

„V Megaloru nabrat pár dalších mužů měli bychom a místo zboží střelivo sehnat. Možná i další harpuny namontovat,“ dodal hlavní pilot.

„Postaráš se o to?“ požádal ho kapitán.

„Jistě,“ kývl Jarron.

Oba dva ještě chvíli sledovali krajinu. Pak pomocný pilot zavolal Jarrona ke kormidlu, neboť bylo nutné vykonat přípravy při vstupu do proudů, které vedou k Zubu.

Kapitán tak osaměl na přídi.

„Orfo, Orfo. Jen doufám, že víš, co děláš,“ řekl si pro sebe,“ pohybuješ se na tenkém ledě. Možná až příliš tenkém.“