V.A.M.P. - Kapitola 9. - Atlantida

Anotace: Mysleli jste si, že tuhle knihu nedokončím? Omyl... čtvrtina knihy se chýlí ke konci - předposlední díl první části je tu... Tým V.A.M.P. už zdaleka není kompletní... a blíží se okamžik úplného rozpadu skupiny...

Sbírka: Projekt V.A.M.P.

Ve vzduchu viselo ticho. George zíral na Andřeje a Andřej na George. „O'mourne? Vy jste se ale vytáhl.“ přerušil ticho Andřej a vyrazil k Georgovi. George odskočil na zad. „Nepřibližujte se vy zrůdo!“ vykřikl George. „Ale O'mourne, přece byste se mne nebál.“ zvolal Andřej přesvědčeně. Georgovi se hlavou honily vzpomínky.
__________________________________________.

„O'mourne, z tebe nikdy nic kloudného nevyroste!“ zvolal učitel fyziky asi třicetiletý hnědovlasý učitel Patrick Knecht. George se cítil trapně. Těm příkladům na tabuli nerozuměl. Byl dnes už zase po škole, protože si povídal během výkladu fyziky s Bethy Nordwayovou a učitel ho při tom chytil. „To od vas není hezké říkat, Patricku.“ ozval se náhle hlas s ruským přízvukem. George se otočil za hlasem, a zjistil, že do třídy potichu vstoupil druhý učitel fyziky, který učil v jiných ročnících. Byl to stařík, měl už po šedesátce, ale dle toho co o něm říkali žáci, měl přístup úplného mladíka. Šedé vlasy a velký šedý plnovous mu dodávaly vzhled velkého učence, a jeho široká ramena a svalnaté ruce zase vyvolávaly ve studentech respekt.

„Ale on nechápe ani ty nejzákladnější pojmy!“ zvolal Knecht. „Ano, ale to žádný z vašich studentů. Umí vše na zpamět, ale nechápou.“ odvětil drze druhý učitel. George viděl jak tvář učitele Knechta změnila barvu a zdálo se, že se na druhého učitele vrhne „Co kdybych ho začal fyziku doučovat já. Jestli se zlepší, uznáte, že vaše metody jsou zastaralé.“ odklonil se druhý učitel od tématu. „A jestli ne?“ zeptal se pořád naštvaným hlasem učitel Knecht. „Podám výpověď, o což se ostatně, od okamžiku kdy jsem nastoupil, snažíte.“ odvětil druhý učitel a oba si poté potřásli rukama. „Přijímám vaší nabídku, Andřeji.“ zasmál se Knecht a odešel pryč.
____________________________________________.

„O'mourne? Jste v pořádku?“ zvolal Andřej. George si uvědomil, že leží na zemi. „Ano, myslím, že ano... co se mi to stalo?“ zeptal se George. „Nanoboti.“ ozval se Thomas. „Musíme je deaktivovat, jinak se brzy něco stane. Jakmile vyléčí všechny problémy jejich systém začne magořit. Ještě jsem je úplně nenapravil, stále na tom pracuji.“ Andřej zvedl George a přehodil si ho přes rameno. „Vezmeme ho do laboratoře a tam to z něj vyndáme.“ řekl Andřej. „Scotte, Iane, pojďte také, musím vám ještě vysvětlit pár věcí, jak jsem vám slíbil.“ dodal Thomas.
______________________________________.

„Je to o dost snazší, než jsem si myslel.“ řekl malý George. „Ano, to je. Fyzika na základních školách není komplikovaná, to jen lidé jako učitel Knecht se jí snaží tak interpretovat.“ odvětil učitel Skopovskyj. „Tak, pro dnešek by to stačilo.“ zamumlal si Skopovskyj. „Kdykoli budeš ty nebo nějaký tvůj spolužák potřebovat pomoc s fyzikou, rád pomohu.“ řekl na rovinu profesor Skopovskyj. George tehdy začal pravidelně chodit k Skopovskyjovi, který ho pro fyziku opravdu nadchl. A když o pár měsíců později, dělali projekt na fyziku... stalo se to...

„Podej mi prosímtě ten šroubovák.“ řekl učitel Skopovskyj. „Jistě, pane učiteli.“ řekl George, doběhl pro šroubovák a rozběhl se s ním zpět. A pak... zakopl, a s šroubovákem letěl přímo na Skopovskyje. Ten zrovna nastavil ruku tak nevhodně, že se do ní šroubovák zasekl, a jelikož ho padající George pořád držel v ruce, ponořil se do ní opravdu hluboko. George poté dopadl na zem.

Učitel vyděšeně zíral na svoji ruku. George se zvedl a všiml si něčeho co nebylo normální. Z rány netekla krev. Podíval se pozorněji a zjistil, že ta ruka není živá. Byla mechanická. Odstoupil dva kroky do zadu. „Georgi, tohle nesmíš nikomu říct, rozumíš.“ řekl k němu učitel. „Co... Co jste zač?!!!!“ zeptal se George. „Já... já jsem kyborg, některé části těla jsem si nahradil mechanikou.“ odvětil učitel, vytrhl si šroubovák z ruky, načež vyrazil k Georgovi. „Nepřibližujte se ke mně!“ vykřikl George a v očích mu byl vidět strach. Učitel se mu podíval do očí a poté se otočil a odešel z místnosti. Dalšího dne George zjistil, že dal výpověď a odstěhoval se pryč. A od té doby ho George neviděl... až do teď.
___________________________________.

Barack Obama seděl za stolem v Bílém domě a popíjel čaj, když tu všechna světla v budově zhasla. „Co se to sakra děje?“ zamumlal naštvaně. „Nevím pane.“ ozval se jeden ze dvou bodyguardů, kteří tu s ním byli. Z venku se ozvalo pár výstřelů, a pak ticho. Po chvíli vstoupil dovnitř třetí bodyguard, se samopalem. „Co to bylo?“ zeptal se Barack Obama. „Jen problémy s jedním samopalem, pane.“ odvětil příchozí. „Jaké?“ zeptal se moudře prezident. „Takovéto.“ odvětil bodyguard a střelami ze svého samopalu skropil zbývající bodyguardy.

Barack Obama se rozesmál. „Vybral sis špatný cíl, atentátníku.“ vykřikl a s upířím jekotem se bleskově vrhl na svého soka. Ten s ním ale hodil o zeď jako s hadrovou panenkou. „Upíří triky... k smíchu.“ promluvil zabiják a odplivl si. Prezident si ho konečně mohl prohlédnout. Hnědé vlasy, žádné fousy, běloch.

„Co jsi sakra zač?“ zeptal se. „Já?“ odvětil se smíchem zabiják. Jeho tvář se začala měnit, tmavla, a měnily se jí rysy. A pak... stál před ním zrdcadlový obraz prezidenta. Barack zaklel. „Já jsem jenom ty, nic víc.“ odvětil zabiják v Obamově podobě. „Mysleli jste si s Aldarem, že si od vás nechám močit na hlavu? Tak jste se hošánci spletli.“ dodal a pak poklekl k prezidenzovi a dotkl se jeho čela. Barack Obama omdlel.
________________________________.

„Georgi, jsi v pořádku?“ uslyšel Ianův hlas George. „Jistě.“ zamumlal. „Vypnuli jsme ti ty nanoboty, už je to OK.“ řekl Thomas. „Ok to není ani omylem. Je mi, jak kdybych včera vypil dva sudy pálenky.“ Ian a Thomas se zasmáli, zatímco George vstával. Všiml si, že je v nějaké budově, co vypadá jako laboratoř. Scott se houpal na židli tak, že byl až zázrak, že nespadla, Ian seděl hned vedle lůžka na křesle a Thomas stál. Učitel Skopovskyj stál řádný kus od něj daleko. George se už ale uklidnil.

„Takže...“ začal Thomas svou promluvu „vám všem zřejmě dlužím vysvětlení toho, co se vlastně děje. Bojím se, že to bude znít šíleně, ale věřte mi, ono to šílené je...“ na chvíli si odkašlal. „Kdysi dávno existovala civilizace natolik vyspělá, že dnešní civilizace je oproti této velmi primitivní. Tato civilizace žila na obrovském ostrově Atlantida, jenž se nacházel zhruba uprostřed Atlantského oceánu, přesnou pozici vám neřeknu, neboť ji ani nechci říci.“

„Atlanťané byli trochu hrdí a pyšní. Možná až moc. Dokázali ovládnout tajemství lidského života a smrti – genetiku. Mohli si upravit barvu očí, vlasů i kůže během několika hodin. Někteří si přidali do genetické výbavy infravidění, jiní ultrazvuk, kočičí čočky... Genetickou laboratoř Atlantidy vedl velký vědec, Aldar Geonis. Jeho vynálezem byl naprosto geniální synthetický virus, který nahradil mechanické nanoboty – první verze viru, který nazýváte vampyrismus.“

„Jeho nepřítelem, bojujícím s ním o finance, se stal velký vědec Dors Nodal, vůdce mechanické laboratoře Atlantidy. Byl tvůrcem robotů do mnoha domácností, sám měl tři ze čtyř končetin robotické. Vždy, když se objevil nějaký problém, vedli tito dva géniové boj o to, kdo z nich ho vyřeší rychleji a efektněji.“

„Pak ale jednoho dne Aldar Geonis zmizel. Atlanťané podezřívali Dorse Nodala, že ho zabil, ale nebyly důkazy. Došlo to tak daleko, že se Dors zhroutil, opuštěn rodinou a celou Atlantidou spáchal sebevraždu. Ve svém dopise na rozloučenou přísahal, že je neviný. A jeho bývalý student a spolupracovník, já, Omnir Ladon jsem se rozhodl, že zjistím, jak to bylo…“

Ve skutečnosti Aldar zalezl do jakési skryté laboratoře, kde dělal pokusy na lidech. Stvořil virus, který propůjčoval svému nositeli sílu a rychlost výměnou za rozum a také vytvořil lepší virus, který mu to samé dopřával bez snížení rozumových kapacit a umožňoval mu ovládat všechny virem nakažené, který si poté vbodl. Nakonec se mu podařilo zničit Atlantidu, ale třiadvacet atlanťanů přežilo a zapřísahalo mu pomstu. Dvaadvacet nás už zabil – dvaadvacet! Já jsem poslední, kdo přežil.“

Domluvil. Na chvíli se zdálo, že se dokonce rozbrečí. Pak ale nasadil během vteřiny neutrální výraz. „Takže...“ zamumlal Scott s naprosto nepřesvědčeným výrazem ve tváři. „Mám věřit v existenci města, které technicky přesáhlo dnešek a to před několika tisíci lety? A teď tu o perníkové chaloupce, prosím.“ dokončil svůj výrok a v klidu se posadil.

„Nemusíš věřit.“ usmál se Thomas. „Pak se ovšem tady George...“ řekl a ukázal na George „... vyléčil opravdu zázračně. Rovněž se zázračně objevili skuteční upíři coby kamenem dohodil od vojenské základny stejného zaměření... Ach, tolik zázraků, to by člověk nevěřil.“ sarkasticky odvětil Thomas.

„Dobře, řekněme na chvíli, že nejsi šílenec... jak do toho zapadá projekt V.A.M.P.?“ zeptal se Scott. Omnir se rozesmál a odvětil:„V svém šílenství jsem učinil chybu a stvořil téměř dokonalou biologickou bytost s mechanickou podporou – Waltera... a ve svém šílenství jsem přetvořil tady Andřeje.“ V tom okamžiku Andřej vstal a shodil kabát.
Scott otevřel ústa vyděšený k smrti. Andřejovy ruce nohy a velká část hrudě byla mechanická. „A já jsem příkladem vyspělosti technologie civilizace, která existovala, neboť mi Omnir daroval knihy, jenž si sám stvořil, aby nezapoměl jak fyzika funguje...“ řekl Andřej.

Omnir se přezíravě podíval na Scotta a pak řekl naprosto klidným hlasem: „Teď, když už jsme všichni myšlenku Atlantidy akceptovali, měli bychom začít chystat plán osvobození Leony, jestli vám to teda nevadí, pánové...“