Oči mlčenlivých III.

Anotace: Co jsou ochotni lidé udělat v nouzi a co ne? Trošku drsnější kapitolka...

Kapitola třetí: Poklesek

Byla tma jako v pytli. Dnes ani nesvítil měsíc a tak klopýtám špinavou ulicí k budově, nacházející se až na druhém konci tábora, než byla ubytovna. Srdce splašeně bušilo, tak rychle jak třepot motýlích křídel v chladném podzimním větru. Pokaždé, když se rozhlédnu zda mě někdo nesleduje, zakopnu o nějaký z těch nenáviděných balvanů, kteří tak rádi vypadávají z přeplněných košů. Před cílem jsem se nejistě zastavila. Z oken dopadalo na chodník měkké žluté světlo. Hypnotizovalo mě, jak můru.

Skryta ve stínech se dívám dovnitř. Dozorci sedí u stolu a hrají karty. Přitom pijí, jedí a smějí se. Neubráním se tiché závisti a zakručení břicha. Nerozhodně přešlapuji na místě. Škoda jen, že pod sebou nemám lavor se zelím, alespoň by to šlapání bylo k něčemu dobré. To co jsem se rozhodla udělat, mě vůbec netěší a ani nemám záruku toho, že dosáhnu svého.

Dozorci se začali zvedat. Vyděšeně jsem přiskočila ke dveřím. Musela jsem se rozhodnout hned. Vlastně jsem neměla na výběr, tedy pokud jsem nechtěla přijít o hlavu, ale tato vyhlídka se mi momentálně jevila jako ještě horší než to co hodlám teď udělat. Zaklepala jsem.

Nic se nedělo, jen kroky dozorců vrzající po schodech. Právě šli spát. Zaváhala jsem, ale pak jsem sebrala odvahu a zabouchala na dveře pěstí. Tentokrát bylo zřetelně slyšet klení a sprosté nadávky, ale za dobré znamení se to považovat nedalo.

Dveře se s trhnutím otevřeli. Měly jsem štěstí, otevřel Gerry, a nasupeně se rozhlížel po ulici, než si všiml mě. Dosahovala jsem mu sotva po prsa. A jakmile mě jeho alkoholem skelnaté oči našli na rtech se mu vytvořil ten nechutný a sprostý úsměv jedním koutkem úst.
„Ale, ale, čičinko. Snad ses nám neztratila? Tady nemáš co pohledávat, nebo sis rozmyslela mou nabídku?“ zakrákoral a sjel mě tím pohledem, který mi byl tak nepříjemný. Nemohla jsem vydržet se na něj dívat, uhnula jsem pohledem, a začala pochybovat zda to zvládnu.

Chvíli jsem nebyla ze sebe schopná vymáčknout ani slovo. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Vzpomněla jsem si na Ondru, ležícího a kašlajícího. Na všechny ty lidi co už tu natáhli bačkory. *Vzchop se, ty posero! Musíš to pro něj udělat.* Zhluboka a váhavě jsem se nadechla k odpovědi.
„Chtěla bych se dohodnout.“ hlas se mi trochu třásl a mé vystupování nebylo ani zdaleka tak sebevědomé a cílevědomé, jak jsem si představovala, ale alespoň jsem se donutila promluvit.
„Ha, copak? Že by naše rozhodnutí umřít bylo pohřbeno pod nánosem špíny a hladu?“ nesnášela jsem ten štěkaví smích. Nemohla jsem ho vystát! *Mysli na Ondru!*
„Bratr je nemocný. Potřebuji pro něj nějaké jídlo nebo léky.“ s největší námahou jsem dokázala zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Mám přeci svou hrdost!
„Nejsi trošku náročná holubičko? Neceníš se nějak moc vysoko? Podívej se na sebe.“ kriticky mě sjel pohledem. Zaťala jsem ruce v pěst. Měla jsem největší chuť mu jednu vrazit. „Špinavá a vyhublá. Oslnivě krásná taky zas nejsi. A kde bych asi podle tebe měl, k čertu, vzít léky? S tím nepočítej. Ale nějaké jídlo bych ti pro bratříčka obstarat mohl.“ natáhl prsty k mé tváře. Neubránila jsem se, abych vyplašeně neucukla. „Ale kolik ti ho dám, to už záleží jen na tom, jak moc se budeš snažit.“ teď už nepřišlo žádné posmívání. Jeho oči dostali dychtiví výraz. Olízl si rty a o přistoupil těsně ke mně. Musela jsem vynaložit všechno své sebeovládání, abych se přinutila zůstat stát. Začala jsem pochybovat, že to zvládnu. „Tak co?“ vydechl mi přímo do tváře alkoholické výpary. „Dohodnem se?“ jednou rukou mi vklouzl na zádech pod košili. Přitiskl mě k sobě. Vklínila jsem v obraně mezi nás ruce. Začínala jsem panikařit. On se však nenechal odradit. Druhou ruku mě chytil za vlasy a drsně přitiskl své špinavé a popraskané rty na mé. Ne že by má pusa byla v ideálním stavu a ani můj dech určitě nevoněl po fialkách, avšak dělalo se mi špatně, když jsem si to všechno uvědomila. I jeho hnusné žluté zuby plné kazů. Žaludek se mi nebezpečně zhoupl. Snažila jsem se však zůstat v klidu. *Ondra tě potřebuje!* Podařilo se mi vzpomenout na důvod proč tohle všechno dělám. Proč nesmím utéct. Jeho jazyk! Tak to už na mě bylo moc, když jsem jej pocítila v puse. *Budu zvracet!*
Vzepřela jsem se vší silou co v sobě mám a snažila se odtrhnout a nějak uniknout jeho rtům. Jinak bych se opravdu pozvracela. Jeho jedna ruka na mích zádech přemohla obě mé, kterýma jsem se od něj snažila odstrčit. Alespoň hlavu jsem dokázala otočit.
„Snad sis to nerozmyslela?“ zachroptěl mi do ucha.
„Já… nezvládnu to.“ zakroutila jsem se a snažila se vymanit. Škubl mi za vlasy a donutil mě tak držet hlavu nepřirozeně odvrácenou k nebi. Na nebi nebylo vidět jediné hvězdy. Do očí mi vyhrkli slzy bolestí. Ze rtů mi unikl tichý bolestný sten.
„To sis měla uvědomit dřív. Na to už je teď krapánek pozdě.“ zaryl mi nehty do zad a jazykem mi přejel po krku. Zoufale jsem se snažila vykroutit. Ale on byl tak zatraceně silný. Začínal být naštvaný. Pustil mé vlasy musel mě držet oběma rukama aby mě udržel. Jeho ruce povolili. Snažila jsem se toho využít a uniknout mu, myslela jsem si, že se mi to snad i podaří. Vymanila jsem se z jeho náručí a připravila se k běhu. On mě však neskutečně rychle chňapl za ruku a prudce trhl.

Proletěla jsem kolem něj do místnosti za ním. Nebyla jsem tu od té doby co jsme se zapsali a dostali práci a ani jsem se netoužila sem vrátit. Trhnutí mě překvapilo. Zakopla jsem o vlastní nohu a natáhla se na podlaze. Moc měkká nebyla. Pomalu jsem se vzpamatovávala a mozek mi nemilosrdně sdělil v jak nepříjemné situaci jsem.

Rychle jsem se otočila na záda, abych viděla na osobu, jenž mě ohrožovala. Gerry stál nade mnou. S panikou jenž mi dokonale zahalovala rozum jsem vyskočila na nohy. Bez sebemenší námahy mě srazil zpátky. Lehl si na mě. Chytil mi ruce a spoutal jednou rukou ve svém ocelovém sevření.

Jeho rty začali bloudit po mé tváři a postupovali níž. Volnou rukou mi zatím přejížděl po stehně a naopak směřoval výš. Nikdy jsem si nemyslela, že mi strach někdy tak zatemní mysl. Teď když šlo už fakt do tuhého jsem se vzchopila a kolenem zasáhla ten správný cíl. Účinek se dostavil okamžitě.

Ihned pustil mé ruce a instinktivně si zakryl své citlivé místečko, jenž jsem tak šikovně strefila. Na nic jsem nečekala. Než se vzpamatoval už jsem letěla ulicí tak rychle jako snad nikdy v životě.

Zastavila jsem až když mi došel dech a podívala se za sebe zda mě sleduje. Ulice byla prázdná. Trochu se mi ulevilo, ale raději jsem se dala opět do pohybu. Doufajíc, že v ubytovně budu v bezpečí. Těžce jsem oddechovala do kopce a rozum se svědomím se opět hlásili o slovo. *Cos to sakra udělala? Zničila jsi šanci Ondru zachránit. Ty hloupá káčo!* Mohla jsem si však nadávat jak jsem chtěla, ale bylo mi jasné, že tím nic nevyřeším.


Tři dny jsem očekávala svůj trest, ale když třetí den měl Gerry službu, ani se na mě nepodíval či jinak dal najevo, že existuji něčím jiným než příkazy. Ulevilo se mi. Ale být v neoblibě u dozorčího také nebylo zrovna nejlepší. Dával mi mnohem víc práce. To jsem však byla schopna snášet. Horší bylo pozorovat Ondru jak každým dnem slábne.

Všichni dělníci byli vyčerpaní. Pár se jich snažilo vzbouřit, ale jakmile dozorci vytáhli wereje, zvířata podobná stavbou těla psům velká však, do pasu urostlého muže, s jedovatými zuby, dělníci se vždy raději stáhnou. Viděla jsem už několik lidí zařvat na tento jed. Nebyl to hezká smrt. Pokousaný se několik dní svíjel v bolestech, pak mu začala téct krev z nosu a nakonec i z očí. Nebyla jsem tu zas tak dlouho, ale nebyli jsme již ta nejnovější skupina a čím dál jsem si tu připadala jako bych tu žila celý život.

Jak dny plynuli dál, začala jsem pociťovat i svou únavu. Už jsem nebyla tak výkonná. Nedokázala jsem plnit úkoly dost rychle a dozorci mě za každé opoždění obdarovali ránou bičem a já si uvědomila, že už něco musím podniknout. Nebo Ondra zemře a já pojdu brzy po něm.


Opět stojím ve večerní, hlavní ulici tábora. Tentokrát však měsíc jasně svítí a hvězdy na mě pomrkávají. A já opět pokoušela sama sebe a své schopnosti. Byla to sebevražda. Věděla jsem to. Už nevím ani kolik roznášeček jídla bylo už popraveno za krádež. I když jsem tu asi měsíc, už jsem si nebyla jista, téměř pokaždé nějaká žena z nové skupinky přivlečených se pokusila ukrást ždibec chleba, i Mirka nás takhle po pěti dnech opustila. Werej ji neomylně vyčenichal. Já bych ji nikdy nepráskla. A teď jsem byla na řadě i já.

Dva dny přemýšlím jak ty pitomý psiska obelstít. Ten prokletě jemný čich. Měla jsem zvířata ráda, ale tyhle psi byli tak nezvířecí. Nevím čím to bylo, ale byli tak poslušný, tak přesní, jako by to snad nebyli živé bytosti. A možná ani nebyli. Ledascos se tu povídalo. Například to, že naši únosci jsou čarodějové nebo upíři, či různá monstra. Nevím čemu věřit a tak nevěřím ničemu.

Žádné geniální nápady jsem neměla, ale včera se mi do ruky dostal prostředek na hubení krys. Je to prudce jedovatá tekutina nazelenalé barvy, jenž silně zapáchá. Jednou za měsíc se tím vystříká skladiště s potravinami, neboť je to pro krysy přímo ráj. Nejednou jsem měla s krysími královnami skladu čest, ale oni si zvykli na lidi a nám nezbylo než si zvyknout na ně. Teď je však většina mrtvá. *Dobře jim tak! Potvory, nikdy jim nezapomenu jak mě kousli.* Ne že bych si ten kousanec nezasloužila. Byla jsem neopatrná a jednu trochu přišlápla.

Nebyla jsem pověřena vystříkáním skladu, ale Eliška, jenž to měla na starosti, mi tu trochu co ji zbyla klidně dala. Řekla jsem ji, že chci vystříkat svůj pokoj, nebo spíš celu, kterou jsem měla napůl s Ondrou. Což byla pěkná blbost, neboť krysy jsou jen tam kde je jídlo a to se u nás fakt najde.

Dostat se do skladu, pro mě nebylo vůbec těžké. Měla jsem od všech dveří klíče a moc dobře jsem znala trasu a hodinu dozorců, kteří konají noční hlídku. Většinou hlídali jen hranice tábora, kdyby nějakého blázna napadlo utéct, což bylo nemožné. Neboť tábor obklopovala sedmimetrová hradba, úplně hladká a říkalo se, že je snad i začarovaná. To však nemůžu potvrdit, neboť jsem se o únik nikdy nepokusila, ne že by mě ta myšlenka nelákala, ale moc těm pověrám nevěřím. Ano, děli se tu divné věci. Bylo zvláštní jak jsem se sem dostali, jak nás zhypnotizovali, či co, ale že by v tom byla magie? Nevím, nějak se mi tomu nechce věřit.

Došla jsem ke skladišti. Dveře nebyli nijak extra silný, či chránění. Strach prostupoval každým tady v táboře a ten byl lepší než všechny nejlepší ochranný prostředky, jimiž mohli dveře zabezpečit. Každý věděl o werejích a jejich čichu. Já jsem však musela zachránit Ondru. Potřebuje jídlo, i když si nejsem jista zda ho to ještě zachrání. Musela jsem to ale zkusit, jinak bych si to celý život vyčítala. *No, takhle tvůj život bude hodně krátký.* Ozval se varující hlásek v mé hlavě a měl pravdu. Avšak, teď už jsem opravdu neměla na výběr. Musím to udělat, nebo Ondra nepřežije další měsíc, možná ani týden.

Rozhlédla jsem se nahoru i dolu ulicí. Byli prázdné. Všichni dělníci tvrdě spali po namáhavé práci a dozorci určitě taktéž, krom jednoho, jenž nyní měl hlídku, ale podle mého sledování by měl být na druhém konci tábora. Dost daleko aby nic neslyšel ani neviděl jeho werej natož on.

Zahleděla jsem se na stářím ztrouchnivělé dřevo, jenž tvořilo dveře. Mohla jsem použít klíč, abych si otevřela a doufat, že si ztráty nikdy nevšimne. Ale to bylo nepravděpodobné, neboť dozorci každý týden dělali kontrolu a kdyby na to přišli, pak bylo jasné, že tu kradl někdo z roznašeček. Proto jsem se rozhodla pro druhou variantu.

Sázela jsem na to, že dřevo bude dost staré a panty opotřebované. Bylo mi jasné, že nemám dost síly, abych jak v akčních filmech, kopla do dveří a ty se rozletěli. Ještě jednou jsem zkontrolovala ulici. Opravdu tu nikdo nebyl. Nikdo se na mě nevrhal, aby mě zastavil a potrestal. V koutku duše jsem doufala, že to někdo udělá a zachrání mi tak krk.

Obrátila jsem svou pozornost zpět ke dveřím a přemýšlela kam směrovat svůj kop. Logicky jsem si vybrala místo kousek pod klikou u zámku. Tam jsem předpokládala největší odpor. Pořád jsem tam nerozhodně stála, ale mařila jsem jen časem. Dveře se pod mým pohledem neroztavili. *Musím to zkusit!* Sebrala jsem špetku odvahy, jenž jsem našla a kopla vší silou.

Nohou mi vystřelila bolest do kolene, pod silou úderu a na to se ozval praskavý zvuk a dveře se s rachotem rozletěli. Polekaně jsem se rozhlédla, zda to někdo neslyšel. Ozvěna se nesla celou ulicí. Nikde nikdo. Rychle jsem vklouzla dovnitř a přizavřela za sebou dveře. Noha mě brněla a bolela. Nebylo to však tak hrozné aby se to nedalo ignorovat. Trochu kulhavě jsem vyrazila mezi pytli s jídlem.

Byly tu přichystané pytle s chlebem a nějaké ovoce, které dostáváme jednou týdně. Pohled mi padl však na dveře na konci skladiště. Od těch už jsem klíč neměla. Neboť tam se skladovalo jídlo pro dozorce. V hlavě se mi ozval vyčítavý hlásek. Ani na to nemysli! Rty se mi roztáhli do trpkého úsměvu. *Když už mám umřít, tak kvůli něčemu pořádnému, ne?* To bylo zas mé druhé já, to praktické a mělo pravdu.

Vyrazila jsem ke dveřím. Tyhle byli nejen staré, ale i zpola sežrané plísní a vlhkem. Tentokrát jsem neváhala a rovnou vykopla. Dveře nekladli takový odpor, ale přeci to jen dost zabolelo, neboť nohu jsem měla bolavou už od předešlých dveří. Člověk si tu, ale potýká s bolestí každý den a tak nějak si na její přítomnost zvykne.

V dozorském skladu toho nebylo moc a kdybych bývala byla doma, nejspíš bych většinu ani nevzala do huby. Bída člověka změní. Teď jsem slintala nad trochu zeleně vypadající šunkou, jablky, sýrem a dalšími lahůdkami, jenž kdysi byli pro mě samozřejmostí. Holt člověk si neuvědomí co má, dokud to neztratí. *A nikdo si neuvědomí jak je toto rčení pravdivé, dokud ho na vlastní kůži neozkouší.* Pomyslela jsem si trpce.

Popadla jsem jeden prázdný pytel a s třesoucíma se rukama a se srdcem až v krku jsem do něj ládovala vše co mi přišlo pod ruku. Víno, ovoce, zeleninu, maso… prostě všechno. Chtěla jsem odtud co nejrychleji vypadnout. Měla jsem strašný strach.

Netrvalo dlouho a pytel byl plný. Hodila jsem si ten šíleně těžkej náklad na záda a vyrazila ven. Rozhlédla jsem se po ulici. Vypadalo to tu stejně, jako když jsem přicházela, ale i tak se mi zdálo, jako by z každého okna ke mně někdo vysílal obviňující pohledy a z každého stínu se vyloupne co nevidět některý z dozorců.

Zaplašila jsem své halucinace způsobené strachem a špatným svědomím. Tím, že tu zůstanu stát jak solný sloup a klepat se strachy, si nijak nepřilepším, ba naopak.

Zalezla jsem do údržbové místnosti. Sebrala kýbl a naplnila ho vodou, pak jsem do něj přilila trochu Krysojedu. Snažila jsem se při tom co nejméně dýchat. Zápach, jenž se z tekutiny linul byl nehorázný a zvedal se mi z něj, už tak nestálý, žaludek.

Jakmile jsem vytřela a umyla vše, čeho jsem se dotkla, utíkala jsem i s pytlem zpátky do svého našeho pokoje. Štěstěna stála při mně a nikoho jsem nepotkala. Zabouchla jsem dveře a zhluboka se nadechla. Mému srdci hrozil kolaps.

Ondra na mě překvapeně civěl a pak mu oči sklouzli na pytel, který se otevřel, když jsem jej odhodila na zem. Než jsem přilétla, jak Harry Potter na splašeným koštěti, spal. Nyní však byl na nohou, dokonale vzhůru a z očí mu šlehali blesky.
„COS TO, DO PRDELE, UDĚLALA?!“ zařval. Instinktivně jsem se přikrčila. „COPAK SI SE ZBLÁZNILA? JSI SEBEVRAH, NEBO CO?“ pokračoval. S úlekem jsem se zahleděla na dveře. Jestli tenhle výbuch nikdo neslyšel, tak začnu věřit v Boha.
„Ššš... někdo tě uslyší!“ snažila jsem se ho ztišit.
„NO A CO?“ na chvíli se odmlčel a mozek se mu zas rozeběhl. „Stejně to všichni zítra zjistí až tě vyčenichaj werejové.“ dodal již šeptem.
„Je tu naděje, že ne. Vytřela jsem po sobě krysojedem.“ snažila jsem se zachránit před propadnutím, v bratrových očích, na úplného hlupáka. Zatvářil se pochybovačně, smutně, ale zlost už neměl. Místo toho mu oči pořád přelétávali k pytli. Měl hlad, i já jsem měla hlad. Všichni co zde žili, měli hlad a ten začínal již vyhrávat nad zdravým rozumem. Vyhrával nad námi všemi.
„Byla to blbost. Ale co se stalo, stalo se a nedá se to odčinit.“ přešel k pytli a smutně si povzdechl. Pak se hladově zakousl do šunky. Přidala jsem se k němu. Jedli jsme jak dva neandrtálci, bylo nám to však jedno. Plnili jsme své žaludky jak nejrychleji jsme uměli. Šunka byla dost tvrdá, ale chutnala tak lahodně po tom chlebu, že jsem byla pomalu v extázi.