Oči mlčenlivých V.

Anotace: První krůčky...

Kapitola pátá: Sandřin konec

Když jsem se probrala, okamžitě jsem si přála znovu usnout. Hlava mě bolela, jako by se mozek rozhodl vyjít si na procházku a tlačil mě teď jak svatozář kolem hlavy dokola. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co všechno mě bolí. Ale když to vezmu kolem a kolem tak mě bolelo prostě všechno. Nejhorší byla hlava a bok který jsem měla neskutečně přeleželí, jako kdybych vážila půl tuny. Cítila jsem se celá nějaká nepřirozená.

Otevřela jsem oči. Jedním okem jsem koukala na modrou oblohu posetou mráčky a druhým dlažební kostky pod sebou. Zarazila jsem se. Něco nebylo v pořádku, nemohla jsem však přijít na to co, tak jsem to nechala plavat. Nebylo mi dost dobře na to abych se zabývala nějakými záhadami.

Napjala jsem svaly na krku, ve snaze zvednout hlavu. Připadala mi nějaká těžká. Skrčila jsem tedy pod sebe jednu ruku, abych se o ní opřela, když mi to v tu ráno došlo. Necítila jsem prsty na rukou, krk se mi zdál nějaký dlouhý, hlava a tělo těžké, ruce a nohy neohrabané. Polila mě vlna hrůzy. *Ne! To nemůže být pravda!* Vzpomněla jsem si na to co předcházelo mému omdlení, který jsem milně považovala za spánek.

Dokázala jsem se vyrovnat s tím, že mě unesly, prohodili nějakou šílenou dírou do nějakého ještě šílenějšího světa a prapodivnýma zvířaty, ale to že promění mě v jedno z nich. To už bylo na mě moc. Hleděla jsem na své dlouhé štíhlé nohy pokryté tygrovanou srstí zakončené kopyty.

„Pane! Probrala se!“ výkřik se nesl za mými zády, prošel skrz mé uši a vyvrtal mi díru do hlavy, jak atomová bomba. *Království za paralen!* To byla má první srozumitelná myšlenka a obávala jsem se že i poslední.

Po tomto upozornění se to kolem mě začalo hemžit. Jasně jsem slyšela boty dopadající na dlažbu a cítila pach jejich potu. *Počkat? Já je cítím?* Soustředila jsem se na čich a uvědomila si, že toho cítím hodně. Zápach zpocených a nemocných těl a alkohol. Některý z dozorců asi pěkně nasával.

Jedny z kroků, které vydávali klapavý zvuk, pravděpodobně měl dotyčný kvalitní nesešlapané boty, což zde mohl být jen jediný člověk, se zastavili u mé hlavy. Všechny svaly v těle mi ztuhli. Pak se naráz uvolnili. Už mi bylo všechno jedno. Stávkovala jsem.

Lord mi nadzvedl hlavu. Měl s tím celkem potíže, neboť byla celkem těžká i já jsem měla pocit, že musí být přinejmenším tunová. Nadzvedl mi víčko spodního oka. Zamrkala jsem. Bylo to dost nepříjemný. Nestačí že mě proměnil nějakého podivného koně, ještě mě bude týrat. Druhé oko mi neotevřel. Viděl že jsem vzhůru. Vstal.

„Vstávej!“ to jako myslel mě? To nemohl myslet vážně. *Tady všechno myslí vážně.* Ozval se hlas rozumu. Ale mě to bylo ukradený. Nevstanu ani kdyby mě na nože brali. Kopl mě do břicha. Cukla jsem sebou bolestí, ale nebyla ani zdaleka tak hrozná, jako kdybych bývala byla ještě člověkem.

Nevstala jsem proto, že jsem uviděla v Kerpyho ruce bič. Vážně ne. Ale bolel mě ten bok, víte? Tak jsem se neohrabaně pokusila zvednou na všechny čtyři. Zvedla jsem krk, ale byla jsem příliš těžká abych se dokázala převalit na břicho. Musela jsem se párkrát zhoupnout a na potřetí jsem ležela na břiše. Nohy jsem měla pod sebou nepříjemně zkroucené. Snažila jsem si vybavit, jak vstávají koně ve filmech.

„No tak! Dělej!“ lord pleskal bičíkem do dlaně. Znervózňovalo mě to. Opřela jsem se o jednu přední nohu a pak o druhou. Bylo to tak strašně zvláštní, když jsem pod sebou necítila plochá chodidla, ale musela jsem stát jen na dvou tyčkách. Připadala jsem si trochu jako na chůdách. Pak nastal trochu problém když jsem se chtěla vyškrábat i na zadní. Zadní nohy mi přišli ještě horší než přední. Byly tak tuhé a nemotorné. Pořádně jsem se jimi odrazila, abych vysoukala svůj velký zadek do vzduchu. Povedlo se, ale trochu jsem zavrávorala a padala na čumák. Všechny čtyři nohy se mi rozjeli. Musela jsem vpadat jak čerstvě narozené hříbě, ale ty nohy byli tak dlouhé! Vůbec jsem netušila jak je ovládnout.
„Pěkného koně jste si vytvořil. To musím uznat, ale…“ Gery se zasmál. „Je to celkem jedno když neumí chodit.“ neodvažovala jsem se na něj pohlédnout. Bála jsem se, že kdybych jen trošičku změnila postavení tak se převážím a spadnu.
„Všichni proměnění mají ze začátku problémy, hlavní dozorce.“ lord kladl důraz na funkci aby ho upozornil na to, že by s ním měl jednat uctivěji, ale to jako obvykle bylo Gerrymu úplně ukradené. „Za chvíli se to naučí.“

Pomalu jsem získávala stabilitu. Dovolila jsem si nohu po noze dát blíž k sobě, abych vypadala trochu přirozeněji. Všechny svaly mi vibrovali napětím a mozek nedokázal myslet na nic jiného než na to jak se udržet na těch tyčkách, co nyní měli být mé nohy.
„Odveďte ji na pastvu. Ať si přivykne na své nové tělo a naučí se s ním zacházet.“ Kerpy mě přejel kritickým pohledem. „Doufám, že se trochu spraví za těch čtrnáct dní cesty do Yugi. Na takové vychrtlině nemůžu přijet ke královskému dvoru.“ otočil se k hlavní budově a vešel dovnitř.

*Já a vychrtlina? Bůh ví kolik teď vážím. Připadám si těžká jako náklaďák! Přišli ke mně dva dozorci. Jestli si myslí že udělám jen krok tak se zbláznili. Zlatý podpatky!*
„Na, tady máš ohlávku.“ podal ji Terik Peirusovi.
„Co mi ji dáváš? Já ji nepovedu!“ ohradil se.
„Já taky ne, ještě na mě spadne.“ odsekl Terik.
„A to je jako lepší, když spadne na mě, nebo co? Ty máš ohlávku tak ji odveď.“ s tím se Peirus otočil a rychle odkráčel za ostatníma, než chudák s ohlávkou mohl cokoliv říct.
„Kretén.“ ulevil si. Stoupl si k mé hlavě, tak aby koukal mým směrem. Nandal mi ohlávku a já cítila jak její kůže se odírá o mé chlupy. *Mám chlupy na obličeji. Panebože! Ještě že jsem kůň, u nich je to normální.* Žaludek se mi zhoupnul tou nepříjemnou skutečností. Věděla jsem v co jsem se proměnila, ale až teď to dokázal můj mozek přijmout.
„Jdeme.“ dozorce škubl za můj nový módní doplněk. Celá hlava mi cukla dopředu až jsem chvíli myslela, že se natáhnu. Opatrně jsem zvedla přední levou nohu a položila ji do předu. *To by byla jedna noha.* Uvažovala jsem jakou další nohou bych měla vykročit abych nejlépe udržela rovnováhu. Ale dozorce nebyl ani zdaleka tak trpělivý jak bych potřebovala. O něco důrazněji zaškubal ohlávkou rychle jsem pochytala svoje nohy aniž bych věděla jak a snažila se prostě nějak rozejít. Skládala jsem nohy bez ladu a skladu a jen doufala, že pád nebude příliš tvrdý.

Kdyby mě někdo viděl, jak mě vedou na pastvu, tak by si jistě pomysleli, že jsem chromá. Všechny svaly jsem měla křečovitě napnuté a mysl nepřirozeně roztěkanou. Jako by můj mozek nebyl stavěný na soustředění na jednu konkrétní věc. Snažila jsem všechnu svou pozornost věnovat svým nohám, ale chtě nechtě, mi uši cukali za různými zvuky, které bych jako člověk asi nikdy neslyšela, nebo při nejmenším nevnímala. Nebyla jsem si jista zda to bylo tím, že už nejsem člověk, nebo mou rozdrcenou psychikou, ale měla jsme při každém nečekaném sebemenším zvuku tendenci ztuhnout a posléze se dát na útěk.

Nějak jsem dokázala doklopýtat na pastvu, kde jsem zůstala stát jako tvrdé y, nechala si sundat tu odpornou věc z hlavy a dál tam stála a koukala, neschopná pohybu.
„Co tady tak připitoměle stojíš a čumíš? Mazej!“ dozorce mě švihl přes zadek. Ani to tolik nebolelo, jako jsem se šíleně lekla. Srdce by mi vyskočilo z pusy, kdybych neměla tak dlouhý krk. Nohy automaticky vyrazili kupředu i když já jsem zdaleka na to nebyla připravena. Cválala jsem přes celou louku a při tom se mi nohy zamotávali do sebe, ale po několikátém upadnutí už jsem nohy začala ovládat a i když mi velké problémy dělali nerovnosti pastvy, dokázala jsem běžet aniž bych se nad tím nějak moc zamýšlela.

Nejdříve jsem běžela opatrně a pomalu, ale i tak se mi zdálo, že země pode mnou a stromy kolem mě neuvěřitelně rychle ubíhají. Zmocnil se mě adrenalin a vyplavil všechen stres a negativní emoce co jsme poslední měsíce zakoušela. Srdce bušilo silně a rychle. Bylo to neuvěřitelný. Já jsem si připadala neuvěřitelná, nepostihnutelná a silná.

Přidala jsem. Tryskala jsem jak nejrychleji jsem mohla. Připadalo mi, že dokážu utéct především co by mi chtělo ublížit, i před tímto místem. Vznášela jsem se nad travnatou plochou a hlína mi odletovala od kopyt, až mě bouchala do břicha, ale bylo mi to jedno. Byla jsem jako vítr, stejně tak nespoutaná a svobodná.

Náhle se přede mnou objevil plot. Zděsila jsem se. Prudce jsem zabrzdila až mi podjeli zadní nohy a já skončila na zadku s nosem jen deset centimetrů od dřevěné ohrady. Srdce mi splašeně bušilo a svaly na nohou vibrovali námahou a ten pocit euforie mě pomalu opouštěl.

Měla jsem teď sice čtyři nohy, ale nic jiného se nezměnilo. Stále jsem byla vězeň. Smutek mě úplně pohltil, ale nikterak na dlouho. Koňská roztěkaná mysl se nedokázala tak dlouho soustředit na situaci v který jsem uvízla. Místo toho jsem si uvědomila, že pozoruji okolí. Trávu, stromy, ptáky. Bylo tak strašně těžké utvořit v hlavě jedinou myšlenku. Tahle hlava na to nebyla dělaná.

To poznání mě zasáhlo úplně nepřipravenou. *Nejen že vypadám jako kůň, ale stanu se koněm!* Tráva mi najednou připadala krásně zelená a šťavnatá. Rozeznávala jsem jednotlivé rostliny. Úplně mě myšlenka na ni pohltila, ale nebyla to myšlenka, byl to jen pocit. V hlavě jsem měla úplně duto. Sehnula jsem hlavu dolů, což díky mé nové stavbě těla, šlo úplně samo a kousek jí urvala. Byla dobrá. Nic extra, ale mnohem lepší než to co jsem jedla za tu dobu, co jsem zde.

*Co to děláš?* Hlavou mi probleskla tato myšlenka a ni jsem nevěděla odkud se vzala. Zamrkala jsem a znovu si utrhla kus trávy. *Copak jsi nějaká kobyla, nebo co?* Tentokrát jsem opět začala přemýšlet a uvědomila jsem si, co to vlastně dělám. *Žeru trávu, vždyť jsem kobyla!* Odpověděla jsem a v duchu se ušklíbla. *Opravdu? To že máš koňský tělo z tebe ještě kobylu nedělá. Přeci nechceš celý život jen žvejka trávu a tahat někoho na zádech. Nebo ano?* Zamyslela jsem se. *Bylo by to jednoduší.* Hlas rozumu se mi vysmál. *To sice jo, ale chceš zapomenout na to kým jsi? Na své rodiče a bratra, jenž je teď někde v dole, dusí se prachem z toho zatraceného kamene a je zoufalí, že jeho sestra, která se láduje vesele trávou, umírá?*

Vzhlédla jsem a podívala se do dáli. Pastva se nacházela na kopci pod horu z které se těžilo. Slyšela jsem jemné dunění které z ní vycházelo. Dokonce jsem odtud dokázala dohlédnout na důl, který byl nejblíže k táboru. Ondra pracoval až u toho co byl nejdál a ten se nacházel až za zákrutem hory. Věřila jsem, že v tomto novém těle bych se tam dostala za chvíli, ale musela bych přeskočit metr a půl vysoký plot. *A i kdybys se k němu dokázala dostat aniž by tě neviděli, což bys těžko byla takhle obrovská k přehlédnutí, jak by tě poznal? Vždyť nemůžeš ani mluvit!* Mé opojení z nového těla se rázem rozplynulo. Nemohla jsem nijak kontaktovat Ondru. Jedinou možností by bylo mu to napsat do písku, ale kde bych vzala tady ve skalách písek? A pochybovala jsem, že těmito kopyty dokážu něco napsat, byli příliš neohrabaný a těžkopádní.

Smutně jsem sklonila hlavu a bezmyšlenkovitě jsem se začala pást, ale pevně rozhodnutá zachovat si své lidství. *Nestanu se koněm a nezapomenu na Ondru ať se děje co se děje. Udělám vše abych nás oba zachránila!* Slíbila jsem si, i když jsem si nebyla jista zda to zvládnu.