Kruh - kapitola dvacátá první

Anotace: Po delší době další kapitola... asi trochu depresivní (teda depresivnější než ty ostatní :-)) přeji hezké čtení...

Sbírka: Kruh

Spěšně seběhla posledních pár schodů, prošla nyní už prázdnou jídelnou do jak jinak než luxusně vybaveného salónku. Na draze vyhlížející pohovce polo seděla, polo ležela kavalírova sestra, mezi prsty elegantně držela sklenici šarlatového vína a vášnivě debatovala s Arthurem postávajícím u jedné z knihoven.
Chvíli stála mezi dveřmi, než si jí sourozenci všimli a obrátili k ní své pohledy.
„Děje se něco, děvče?“ otázal se rytíř, když zaznamenal, že je opět oblečená v cestovních šatech.
„Nic,“ opověděla „jen jsem chtěla jít na chvíli… ven.“
„Stejně jako Chasind a ten rozkošný mladíček!“ tetelila se Fleur.
Amawel věnovala ženě nechápavý pohled. „Raven a Chris? Společně?“
„Už je to tak!“ chechtal se Arthur „Mají namířeno k Dračí hoře.“
K pahorku nacházejícím se nedaleko hlavního města.
„Proč?“
„Fleur slyšela, že se tam teď nachází kmen nějakých barbarů, možná to je ten, po kterém chlapci pátrají.“ Odpověděl obratem na dívčinu otázku kavalír. „Ach ta má sestřička… má snad uši všude!“ opět se hlasitě rozesmáli.
„Většinu… věcí, si ale nechali tady děvče.“ Dodal Arthur, když viděl, že elfka vypadá poněkud rozrušeně.
Amawel kývla „Už raději půjdu, než bude…tma. Asi do Odluky… možná.“
Fleur div nevyprskla údivem „Oh, non! To nemůžeš!“
„Proč ne?“
Amawel si dala záležet, aby vyslovila tato dvě slova co nejzřetelněji a aby jejich podrážděný tón všechny v místnosti upozornil na její ne příliš dobrou náladu.
Orlesiánka na ní zamrkala skrz závoj silně nalíčených řas. „Proč… proč…“ koktala žena, jako kdyby měla zauzlovaný jazyk.
„No…“ ujal se slova Arthur „Kvůli vzpouře, která vypukla mezi elfy a taky ‘doteku nákazy’, který tam teď řádí, ale magistři z Tevi…”
“Cože?!” zaječela čarodějka až příliš vysokým, melodickým hlasem plným magické energie, až sklenice šlechtičny na pohovce explodovala a zbytek vína se tak rozstříkl po okolí. Dívčiny oči na moment zajiskřily. Fleur vyděšeně vypískla a její bratr se před ní ochranitelsky postavil, jeho tvář ale prozrazovala nejistotu, obavy, snad možná i strach. V mírovém gestu natáhl ruce opatrně před sebe.
“Chtěl jsem ti to říct, Amawel. Ale nechtěl jsem tě rozrušit, po tom co…”
Elfka se na místě otočila a zprudka vyrazila k východu z domu. Když dorazila k masivním dveřím, divoce trhla pravou rukou a neviditelná síla je rozrazila dokořán, zaplavily jí oranžové paprsky zapadajícího slunce. Přetáhla si kapuci přes hlavu, jak jen jí to látka pláště dovolila.

Večerní tržitě působilo docela klidně. Jen ti nejzarytější obchodníci stále nabízeli své zboží řídnoucímu proudu koupěchtivých zákazníků.
Věnovala jeden pohled místu, které před několika lety určilo její budoucnost, její osud.
Bylo teď prázdné. Žádný obchodník, žádný Arnold… už tehdy jí připadal strašně starý. Žije ještě? Napadlo ji…
Postava v kápi téměř vždycky vyvolala pozornost davu, avšak zvědavé i podezřívavé pohledy ignorovala.
Blížila se k bráně, jenž dělila elfí domovy od zbytku města. Denerimská odluka… tady se narodila, tady vyrostla.
Byla zavřená, se strážným opřeným o kamennou zeď. Co chvíli jeho hlava klesala na stranu a prozrazovala tak, že muž je více než znavený ze své služby.
Zastavila se a chvíli strážného sledovala. Nepozorovala ani tak jeho, jako spíš zvažovala své možnosti. Existovala ještě druhá cesta do odluky, další brána, ta na tom bude ale nepochybně stejně, pomyslela si. Možná by mohla přesvědčit strážného, nebo ho uplatit, kdyby sehnala nějaké peníze, tak…
V tom ji uviděla. Postarší elfku krčící se nedaleko brány, zabalenou v kusu špinavého hadru. Snadno by si jí mohla splést s jiným elfem, nebo žebrákem, ale díky jejím nezapomenutelným, rudým, vlnitým loknám, které byly protkány šedými prameny, si byla téměř jístá. Byla to Amaris, stará rodinná přítelkyně. Často jí a Daara hlídala, když byli ještě děti… tedy, než se zbláznila. Proč? To nikdo nevěděl. Říkalo se, že přímo před ní lidé bestiálně zavraždili jejího muže a jí přinutili se na to dívat.
Klidným krokem k ní Amawel došla, žebračka se ještě více přikrčila ke zdi ve snaze stát se neviditelnou.
“Amaris? Neboj se, vždyť to jsem já…” jemně začala dívka laskavým hlasem. Stařena sebou vyděšeně škubla a koulela očima jako posedlá.
“Znám… Znám, znám…” opakovala pořád dokola.
“Jsem Amawel, pamatuješ si mě?”
“Zlatovláska… odešla…” šeptala stará žena a nakonec zakroutila hlavou “ne, odvedli jí…”
“Už jsem zpátky Amaris. Jsou mí rodiče v Odluce? Jsou uvnitř?” pokračovala dívka, teď už o něco naléhavěji.
“Vrátila se!” přes vrásčitou tvář přeběhl krátký úsměv “vrátila…vrátila…”
Čarodějka chytila starou žebračku za paži a jemně s ní zatřásla “Kde jsou? Jsou za bránou?”
Amaris vyděšeně vyjekla a snažila se vytrhnout sevření za doprovodu narůstajícího, zoufalého kvílení.
“A můj bratr, Daar, je s nimi? Jsou v Odluce?” naléhala dál Amawel.
Stařena ztuhla, oči se jí rozšířily “Daar…” sotva šeptala “dálský princ” téměř dětinsky se zachichotala, dívka povolila sevření a nechala žebračku se znovu zabalit do potrhaného hadru.
“Září jako Perla…” dál mumlala Amaris “každou noc, v přístavu. Ano, ano! Tak je to!” za neustálého chichotání pokyvovala hlavou.
Za chvíli, jako by se právě probudila, se stařena rozhlédla kolem, až pohledem zakotvila opět na Amawel.
“Nic, nic, nic! Nemám nic!” rozječela se a začala po dívce házet vše, co jí přišlo pod ruku. Od malých kamenů, až po kusy hlíny.
Jekot elfky přitáhl pozornost klimbajícího strážce, Amawel věnovala staré známé poslední lítostivý pohled a rychlým krokem vyrazila směrem k přístavu.

Zhruba uprostřed cesty jí zastihl další záchvat dusivého kašle. Naštěstí zrovna proházela jednou z temnějších uliček, takže jí nikdo kromě postaršího žebráka neviděl. Ten když zahlédl runy, které kašel rozzářil, s bláznivým jekotem odběhl pryč.

Dálský princ… Září jako Perla, každou noc v přístavu. Slova žebračky čarodějku pronásledovala každým dalším krokem. Tušila, co to blábolení znamená, ale nebyla tak úplně ochotná si to připustit.
Perla… vyhlášený denerimský nevěstinec… bordel.
U masivních dveří, nad kterými visel vývěsní štít s ne moc povedeně zobrazenou perlou v rozevřené lastuře, omylem vrazila do trpaslíka, tedy do trpaslice. Vlastně nebyla schopná určit, jakého pohlaví osoba byla, vypadala tak nějak… sama nevěděla, jak by to pojmenovala.
Jakmile vešla do vstupní haly, připadala si, jako kdyby vtrhla doprostřed bujarého večírku. Nejen lidé, muži i ženy stáli či seděli, popíjeli z vysokých nebo nízkých sklenic, korbelů, smáli se a diskutovali. Kdyby z různých drbů a šuškanic neznala pověst tohohle místa, snad by ani nevěřila, že je to nevěstinec. Byla sice pravda, že někteří účastníci (nejspíše zaměstnanci) byli spoře, nebo prazvláštně oděni, ale vídávala kdysi ve věži různé obrazy z Orlais, na nichž byli lidé oděni možná ještě podivněji.
Pravou rukou si stáhla kápi z obličeje a rozhlédla se po přítomných. Nikdo z nich se však ani vzdáleně nepodal jejímu bratrovi. Tedy tomu, jak si ho pamatovala.
Prošla kolem ženy v odvážných, rudých šatech s mladou tváří, dlouhými, zvlněnými bílými vlasy a silným nalíčením. Prostitutka jí věnovala koketní úsměv a mrknutí, až Amawel přeběhl mráz po zádech.
Nacházela se teď v další místnosti, ne nepodobné té předchozí, jen s tím rozdílem, že byla o dost větší a také stolů, židlí a křesel zde bylo víc. Nechyběl zde ani mahagonový pult, za kterým se nacházela žena přibližně středního věku, oblečená v luxusních, perleťových šatech s tmavě hnědými vlasy spletenými do složitého účesu. Podle jejího vzhledu by si dívka tipla, že to tu bude řídit, jako jedna z kurtizán totiž žena určitě nevypadala. Prostě ta pravá osoba na položení pár nevinných otázek.
„Vítám tě, já jsem Sanga, patří mi to tady. Myslím, že jsem tě tu ještě neviděla, co pro tebe můžu udělat, zlatíčko?“ usmála se vřele žena, když se k ní Amawel prodrala skrz zástupy „hostů“.
„Někoho hledám…“
„Ách rozumím. Nech mě hádat…“ uculila se Sanga „jsi bard a hledáš… odpočinek, nemám pravdu? Horkou lázeň spojenou, řekněme třeba s příjemnou… masáží, hm?“
„Ne, vlastně já…“ chtěla protestovat elfka.
„Ujišťuji tě, že ti pomohu vybrat společníka přesně pro tebe. Takového, který splní všechny tvé přání a uspokojí veškeré tvé… potřeby.“ laškovně si povzdechla majitelka nevěstince.
„Opravdu ne, já vážně…“
„Ne?“ poněkud překvapeně vyjekla žena „Tak tedy hledáš práci?“
„Myslím, že jste mě ne…“
„Tak je to tedy!“ zatleskala Sanga „Myslím, že z tebe bude výborná kurtizána. Och ano, jsi opravdu krásné děvče.“
„Nechápete mě!“ vykřikla Amawel, až se několik nejbližších přítomných pootočilo a Sanga rozrušeně zamrkala. „Hledám svého bratra, Daara. Má sytě zelené oči a barvu vlasů stejnou jako…“ přejela si prsty po havraních kadeřích „jako… antivánský písek.“
„Daar, Daar…“ opakovala Sanga a po chvíli, pro Amawel trýznivého čekání, se kousla do rtu. „tady je známý jako princ z Dálie, zlatíčko. Zajímavé, nikdy se nepochlubil, že má sestřičku… ten hoch je zkrátka samé tajemství, jak vidím!“
„Kde bych ho našla prosím vás?“ procedila skrz zuby co nejzdvořileji Amawel, jak jen jí to ústa dovolily.
„Je přímo támhle! Myslím, že má zrovna teď… pauzu.“ zašveholila majitelka Perly a ukázala někam skrz dav. Elfka se rozhodla druhou větu raději přeslechnout, kývla a obrátila se směrem, kam žena ještě před chvílí ukazovala. Stoupla si na špičky, ale i tak přes přítomné hosty moc dobře neviděla. Obratně kličkovala mezi zákazníky a pátrala po svém bratrovi. Když nechtěně vrazila do statného muže s několikadenním, tmavým strništěm a ten se na ní zlostně zadíval, vyrazila ze sebe několik rychlých omluv. Ještě jednou se omluvně usmála a opět otočila hlavu kupředu, stál teď přímo před ní. Okamžitě ho poznala, do očí jí automaticky vhrkly slzy.
O zeď se opíral mladý, štíhlý elf s jemnými rysy, pískovými vlasy, které mu na několika místech spadaly do čela a až nepřirozenýma, smaragdovýma očima. Na sobě měl bílou, zlatě prošívanou suknici zavázanou kolem pasu a nejméně pozlacené, zářivé nátepníky. Vlastně jeho oblečení jí tak trochu připomnělo to, co nosíval Slitování v jejích „vizích“, akorát v mnohem okázalejším stylu. Byl bosý a bezesporu atraktivní. Právě o něčem zaujatě diskutoval s krátkovlasou, nestydatě krásnou, zrzavou dívkou sedící v pohodlném křesle v těsném, černém korzetu, který velmi výrazně všechny přítomné upozorňoval na její vnady a stejně zabarvenou, nepřiměřeně krátkou sukýnkou. To co jí ale na něm upoutalo nejvíc, byly malby, které pokrývaly jak jeho tělo, tak i obličej. Byly to podivné znaky tvořené z různých smyček, vlnovek a čar nanesené zlatým inkoustem různé tloušťky. Nepoznávala tohle podivné tetování, ale byla si jistá, že se nejedná o žádné magické runy, ani symboly. To by poznala, tedy alespoň v to doufala.
Prostitutka i elf si všimli nově příchozí a obrátili k ní své pohledy.
„Promiň kotě, ale mám teď volno. Říkal jsem přece mámě, ať mi dá taky chvilku klidu, už tak jsem na roztrhání…“ zavrtěl hlavou Daar směrem k Amawel a samolibě se pousmál „a to doslova.“
Zrzka vyprskla smíchy.
Amawel pootevřela pusu, chtěla něco říct, ale nedostávalo se jí slov.
„Daare, já…“ vydala ze sebe nakonec po chvilce přemáhání černovlasá čarodějka.
Elfovi se rozšířily oči, trhnul hlavou k dívce sedící v křesle „Niki, můžeš prosímtě?“
Zrzka jako líná kočka zapředla, zvedla se z křesla s tmavě vínovým potahem, a když pomalým, vlnivým krokem procházela kolem elfa, šibalsky se na něj usmála. „Pro vás všechno, princi.“ Dodala a s bláznivým chichotáním zmizela mezi hosty.
„Posaď se…“ pokynul Amawel „Jsi mi nějaká povědomá a znáš mé jméno. Hádám, že ty nebudeš jen tak nějaký obyčejný zákazník, že ne?“
Elfka ztěžka polkla „Raději postojím, díky.“
„Jak chceš.“ Pokrčil rameny elf a zaujatě si jí prohlížel.
„Jmenuju se Amawel a…“
„A?“ vyhrkl elf a napřímil se.
„Jsem tvoje sestra, Daare.“
„Lžeš!“ vybuchl najednou mladík a rozhodil rukama, až se nátepníky ve vzduchu zaleskly. „Sice jsi mi nějaká povědomá, ale mojí ségře se nepodobáš ani trochu, navíc ta je už několik let v trapu.“
„Jsem to já, Daare, vážně, utekla jsem… a změnila se.“
Nedůvěřivě si jí chvíli prohlížel, pak si povzdechl „Dobře, řekněme, že ti věřím, i přes ty divný vlasy… Co chceš?“
Amawel doslova bodlo u srdce „Co… chci? Chtěla jsem tě prostě vidět, vždyť jsi můj bratr!“
„Hm…“
„Hm?“ opakovala dívka nevěřícně.
„Tak… tady mě máš, sestřičko.“ Opět rozhodil rukama Daar a pomalu se otočil kolem vlastní osy, všimla si tak, že složité provazce tetování pokrývají i jeho záda. „V celé mé kráse…“ zasmál se nakonec. Nebyl to ale veselý smích, byl to smích, který často slýchávala ve věži ze strany templářů. Pohrdal jí.
„U Stvořitele, co se to s tebou stalo bratříčku? Kde je táta? A máma? Ví o tom, že jsi tady?“ zoufale kladla dívka další a další otázky.
„Stvořitel!“ zafrkal Daar a mávl rukou „Kde byl ten Stvořitel, kterého všichni tak uctívají, když táta přišel o práci kvůli zasranýmu shemovi, kterej vyhlasíl, že se elfové bouří?! A aby ne!“ křičel mladík
„Není to zase tak dávno, ale ty jsi tu nebyla…“ zašeptal pohřebním tónem.
„Daare, já…“ chtěla něco říct Amawel, bratr jí ale umlčel dalším výbuchem.
„A aby to nestačilo tak on i máma prej onemocněli nějakou zplozeneckou nemocí a shemové z Tevinteru je museli zavřít do karantény! Od té doby jsem je už neviděl.“ Na chvilku se v jeho očích objevily stopy velkého smutku a bolesti „…vždyť jim nic nebylo…“ vzápětí je ale znovu vystřídal hněv.
„Vsadím se, že neuhodneš, co jsem musel udělat, aby mě strážný pustil z Odluky…“
Amawel se zajíkla, po tváři jí skanulo několik slz. Poslední dobou brečela dost často, avšak nedalo se říct, že by jí to přišlo normální, nebo že by si na to snad zvykla.
„Je mi to… tak líto, Daare…“
„No tak!“ obořil se na ní elf „Ještě jsem neskončil.“
Popošel kolem ní a usadil se v rudém křesle, kde ještě před chvílí posedávala zrzka. „Vlastně to nakonec bylo dobré…“ pokračoval už o poznání mírnějším hlasem a uznale pokynul hlavou. „Zjistil jsem, že jsem v tom dobrý.“ Opět se samolibě pousmál. „Víc než dobrý, když nad tím tak přemýšlím, proto jsem vlastně tady. Nevěřila bys, kolik jsou nadržení shemové ochotní zaplatil za hodinu strávenou s „dálským princem“. To pak jde veškerá nevraživost stranou!“ Teď už přerostl úsměv ve smích.
Amawel svého „malého“ bratříčka naprosto šokovaně pozorovala.
„Zrovna před hodinou tu byla jedna z mých pravidelných zákaznic. Taková stará rašple…“ zaujatě pozoroval své krátké, pečlivě ostříhané nehty. „Jezdí do Denerimu na zdvořilostní návštěvy ke své sestře jednou do měsíce a při té příležitosti se stavuje i za mnou. Ani jednou nevynechala!“ pokračoval v bujarém smíchu Daar.
Pomalu k němu přistoupila a něžně ho uchopila za předloktí.
„Bratříčku, proč jsi to všechno udělal?“ znovu zavzlykala Amawel „Můžeš teď jít se mnou, už to nemusíš dál dělat…“
Elf vyskočil z křesla, vytrhl se z jejího sevření, tvář se mu znovu zkřivila vzteky.
„Proč? Proč?!“ opakoval „Ty se ještě ptáš?! Bylo mi špatně z toho, jak jsme žili, vždyť to ani nebyl život!“
„Prodáváš svoje tělo!“ namítla neméně rázně Amawel. Kdesi uvnitř ní se právě něco vzedmulo, najednou cítila narůstající vztek, prudce si dlaní setřela uslzenou tvář.
„Za hodinu si dokážu vydělat víc než náš táta za celej rok! Je to tak špatný, že chci prostě od života víc?! Víc než se jen plahočit ve špíně někde v prachu Odluky?!“
Několik lidí nejblíže hádajících se elfích sourozenců ztichlo a se zájmem přihlíželo.
„A ty?“ ukázal na ní prstem „Kde jsi byla ty? Seděla sis někde ve věžičce a tetelila se s ostatníma čarodějíčkama nad všema těma kouzlama, drahýma knížkama a róbama z hedvábí. Jak často asi vy mágíčkové přemýšlíte nad tím, jací nejste úžasní oproti nám ostatním? Zatímco my jsme neměli kolikrát ani co jíst! Co sis myslela, že budu dělat? Živořit jako otec? Žebrat? Buď teda tak laskavá, sestřičko a odpusť si ty kecy, jak je ti to líto!“
Nedokázala se ovládnout, hlavou jí ve vteřině proběhly všechny události z věže. Vzpomněla si na Theodora, na to jak ho zabila, jak strávila několik posledních týdnů na útěku, ve strachu a nenáviděná. Jak opustila Thomase, svou nejlepší přítelkyni, jak se proměnila, jak uzavřela se Slitováním „dohodu“. Prostě toho na ní už bylo moc.
Její pravá ruka z ničeho nic prudce vystřelila a uštědřila Daarovi pořádný políček. Elf zavrávoral a upadl do křesla, na jeho tváři se pomalu začal vybarvovat růžový otisk. Několik hostů vydalo užaslý povzdych.
Mladík se hořce pousmál „Jdi, už tě nikdy nechci vidět… svou sestřičku jsem ztratil už dávnou.“
„Daare, promiň mi to, já…“ koktala, sama udivená tím co udělala, vztek byl pryč.
„Vypadni!“ zaječel.
Amawel zavrtěla hlavou, z očí vytryskl nový proud slz.
„Vypadni! Prostě táhni!“ řval dál mladík, vstal z křesla a strčil do dívky, ta ustoupila několik kroků vzad, až vyrazila jedné ženě z ruky skleněnou číši. Elfka prudce vyrazila k východu.
Bylo jí jedno, do kolika dalších hostů, prostitutů, nebo nevěstek vrazí, chtěla být pryč, někde daleko, hodně daleko… chtěla umřít.