Realita a něco takového-kapitola III. Noční návštěva, útěk do tmy, vysvětlování a svět z mých snů.

Anotace: Jamesovi se neskonale ulevilo, když za sebou zamkl dveře. „tohle místo je cvok-house!“ vyjekl Jonathan „nechápu tu jedinou věc, co je Gavi? Proč by měla Medelin svítit a proč jí ten kozel nadává za to, že znovu sněží, a co je to, do prdele, Snověštec??!“

Sbírka: Realita a něco takového

Nějaká mladá služka za chvíli přišla pro Jamese a Jonathana, že mají připravený pokoj. Kráčeli dlouhými chodbami, celý palác působil chladně, nikde nebyla žádná květina, či obraz jen několik soch s šedivého kamene, všechny jejich náměty byly zkroucené, v bolestné grimase…chlapcům z toho opravdu nebylo dobře. Služka se zastavila před zdobnými vyřezávanými dveřmi „tady bude váš pokoj, ale prý vás mám nejdříve dovést do jídelny…pokud teda nemáte námitek“ chlapci opravdu námitek neměli, bylo toho na ně už za dnešek dost, a byly vyhládlí.
U stolu seděl zatím jen Gannon a Medelin, na stole už byla teplá polévka a vychladlému Jonathanovi se už sbíhali sliny, ale Fearghus stále nešel, a dle etikety se na něj, jako krále muselo čekat. Přišel až za nějakou chvíli, byl slavnostně oblečený a mastné vlasy měl učesané a přilepené pevně k hlavě, hned za ním šla Kath hlavu sklopenou a na rukou čerstvou krev.
„Gannone, přesedni si, chci sedět vedle Madelaien.“
Gannon se podíval na Medelin, poplácal jí po ruce a sedl si o židli dál.

Fearghus se po celou dobu přihlouple usmíval a stále přistrkoval Jonathanovi nějaké jídlo. Medelin se třásla tak, že se skoro nemohla najíst, Kath jí pod stolem držela za ruku a přes oko se jí pomalu začal vybarvovat monokl. Párkrát sjela pohledem na Jamese a Jonathana, oba zarazilo, jak se na ně dívala, nebyl to strach či bolest…byla to lítost, ona je litovala.
„doufám, že se vám pokoj líbí.“ Zeptal se úlisně Fearghus.
„samozřejmě, děkujeme“ odpověděl mezi sousty James.
„to jsme rádi, že se vám tu líbí, že Madelaien.?“ Pohladil jí po vlasech a jí se rozklepala brada. „Madelaien?!“ jeho hlas zhruběl zatím, co se stále stejně úlisně usmíval.
„a…ano.“ Vykoktala ze sebe a bylo vidět, že se jí ulevilo, když jí sundal ruku z hlavy.
„a jak dlouho tu s námi zůstanete?“ a propletl si prsty v spikleneckém výrazu.
„ehm…no než najdeme způsob jak se dostat domů.“
„ha…hmm tak tedy hodně štěstí“
Chlapcům se toto místo líbilo čím dál méně.

„přeji krásné sny“ řekl jim ještě při odchodu Fearghus.
Jamesovi se neskonale ulevilo, když za sebou zamkl dveře.
„tohle místo je cvok-house!“ vyjekl Jonathan „nechápu tu jedinou věc, co je Gavi? Proč by měla Medelin svítit a proč jí ten kozel nadává za to, že znovu sněží, a co je to, do prdele, Snověštec??!“
„já taky nic nechápu, hlavně nechápu, jak jsme se tu ocitli. Buď jsme mrtvý, nebo výpary z toxického odpadu z naší jídelny vytvořil na smeťáku nějakou trhlinu v čase.“
„na to aby to byl středověk, tu moc věcí nesedí. Vypadá to spíš na nějakou morbidní verzi Narnie. Co ale vím je, že se odtud musíme dostat“
„a ty víš kam jít?“
Jonathan spustil ruce „já nevím vůbec nic.


Fearghus chodil po pokoji a mnul si ruce, ne snad proto, že by mu byla zima, ale proto, že to dodávalo celému ďábelskému plánování efekt.
Ozvalo se slabé zaklepání na dveře.
Fearghus zvedl bradu a otočil se ke dveřím. „vstupte.“
Do dveří rozklepaně vstoupil mladík v zeleném plášti, který na ramenech zakrývala vrstva tajícího sněhu. „řekl, že někoho ihned vyšle a už by tu měl být.“ Vyrazil ze sebe mladík a vydechnul několikrát horký vzduch do semknutých dlaní.
Fearghusovi se nadzvedly koutky úst v škodolibém až děsivém úšklebku.

Kathleen se přitiskla ke stěně, mladík se zadíval do chodby na obě strany jako by tu byl jako zloděj, Kath se rozbušilo srdce tak hlasitě, že se bála, že ho uslyší. Mladík k ní udělal krok, přimhouřil oči a snažil se vypátrat zda tam někdo je, udělal další krok. Kath přestala dýchat. Mladík se pak narovnal, pokrčil rameny a vydal se na druhou stranu, směrem ke kuchyni.
Ještě notnou chvíli se Kath neodvážila pohnout. Když už si myslela, že je to bezpečné, hlasitě vydechla a začala lapat po vzduchu. Když se uklidnila podívala se na obraz na protější straně chodby.
Byla na něm vyobrazena žena v bohatých šatech, část kde ale byl její obličej, byl několikrát roztrhán a přeřezán, otec si ho naschvál pověsil hned proti dveřím svého pokoje, aby ho mohl pokaždé ráno spatřit a ušklíbnout se nad tím, jak jí ublížil.
Kath položila sklenici vody, pro, kterou si šla, na zem, zula si boty a rozeběhla se chodbou, seč jí síly stačili .

____Skály byly kluzké, proryvy větru byli čím dál silnější a tlačily všechny k e stěně. Déšť se už dostal přes všechny vrstvy oblečení, které posléze lepil k tělu. Kath uklouzla, ale on jí stihl ještě zachytit. „ dohání nás!“ vykřikl.
„rychleji už jít nemůžeme.“ Odsekl Jonathan.
„Medelin musíš se uklidnit!“ snažila se situaci zklidnit Kath.
„já…už…ne…nemůžu“ vyvzlykala ze sebe.
Kolem hlavy jim proletěl tenký proud magie. Jonathan vzal Madelaien na záda a snažil se v jistých mezích utíkat. Ozval se tikavý zvuk jako by mu někdo za zády držel hodiny a poté chrastivý.
„doupě už je támhle!“ zvolala Kath a Jonathan se pokusil přidat do kroku. A však do cesty se mu postavil muž v černém kabátci, z něhož byl, i přes silný déšť, cítit pach rozžhaveného železa a spáleného dřeva. Jonathan se pokusil změnit směr, ale tam stál další černo-kabátník, ještě jednou se o to pokusil, ale to se mu postavil do cesty sám zlý pán bubupán.“ Konečně se potkáváme osobně“____

Někdo mu položil teplou dlaň přes ústa. Vytřeštil oči a chtěl se posadit na posteli, když si všiml, že je to Kath, gestikulující aby byl potichu, uklidnil se, přikývl a Kath ho pustila.
„co tu…“
„pššššt!“
„co tu děláš?“ zeptal se tentokrát šeptem.
„na to není čas“ vstala od něj a přesunula se k Jonathanovi posteli a jemně s ním zatřásla, Jonathan pomalu otevřel oči a zděšeně nadskočil, div nespadl z postele.
„oblečte si to!“ hodila po každém hromádku oblečení.
„co se děje?“ zeptal se unaveně Jonathan a promnul si oči, jestli se mu to nezdá.
„později…“odsekla ho hned Kath. I když Jonathan zatím módu tohoto světa neznal, pochopil, že je Kathleen oblečená v cestovním oblečení a dokonce měla přes záda luk. Oba na ní koukali, jak vyorané myši.
„řekla jsem, oblečte si to, není moc času.“ Okřikla je šeptem. Oba s sebou škubli a začali se rychle oblékat.
Kath na chvíli vyhlédla ze dveří do temné chodby, pak dveře zavřela a otočila se zpět k nim. „poslouchejte, nebudeme mít na další mluvení čas.“
Oba chlapce to děsilo, ale byly příliš ospalí a zmatení než aby se na cokoli ptali či namítali.
„vše vám vysvětlím, až budeme pryč, teď…musíme jít tiše a rychle, kdyby nás kdokoli zastavil, utíkejte k východu a nedbejte ničeho, i kdyby hořelo, nebo by mě někdo vtahoval do podsvětí, za každou cenu se musíte dostat pryč! Pokud by se něco stalo…vyptávejte se po obchodu chameleona Eira, pokud je někde to co potřebujete, tak tam. A budete shánět přemlžovací náhrdelník. Někteří se vám možná smát nebo vás mít za blázny, ale nenechte se odradit, je to jediný způsob jak se dostat domů, o kterém vím. Přemlžovací náhrdelník, pamatujte si to!“
Oba chlapci přikývli. Kathleen se chystala vykročit ze dveří, ale ještě se zarazila „a omlouvám se, že jsem vám znepříjemnila život, uvidíte, bude i hůř, doufala jsem, že už budeme mít s Medelin klid, ale…prostě se omlouvám, a pokusím se vám pomoci, jak jen to bude možné.“
Potichu vykročila ze dveří a pomalu se plížila chodbou. Jonathan a James šli hned v závěsu
Boty si nesla v rukou, aby neklapaly o kamennou podlahu. Cupitala s neuvěřitelnou lehkostí jako by se vznášela.
Za nimi se ozvalo zašramocení kliky, Kath nadskočila a přitiskla se ke stěně, chlapci jí následovali. Bylo ticho, jediné co bylo slyšet, byl jejich dech a rychlý tlukot vyděšených srdcí. Dveře se začaly pomalu otvírat, Kath zavřela oči, zhluboka se nadechla „přemlžovací náhrdelník, nezapomeňte!“ otočila se na ně a rázným a sebevědomím krokem s výrazem: takhle tady chodím denně. Vykročila ke dveřím.
Chlapci už se začaly pomalu, podél stěny, plížit pryč. Ale jakmile Kath šeptem vyjekla „Medelin!“ uklidnili se a vrátili se k nim.
„Medelin, okamžitě se vrať do postele!“
Medelin si promnula oči, zdála se, být opravdu zmatená. „a co ty tu děláš?“
„pomohu jim vrátit se domů“
„ty mě tu necháš?“ vyjekla docela hlasitě, takže jí Kath zacpala pusu, popadla Jonathana, který k ní byl blíž za plášť a vtáhla je do Medelina pokoje.
„ pšššt!“ napomenula jí Kath a položila si prsty na spánky. „nechci tě tu nechávat, ale cesta bude nebezpečná, otec se možná spojil s Morgotem, půjde po nás každý otrokář, lovec a ohňokovci.“
„a myslíš si, že tu bude bezpečněji po tom, co otci utečeš i s snověštcem?“ na to, že jí mohlo být tak dvanáct jí to dost pálilo.
Kath se na ní ještě chvíli mlčky dívala. „tak se tedy obleč, ale půjdeš s námi jen do doupěte, Keely se o tebe postará.“Medelin se rozzářili oči a začala se rychle převlékat…venku přestalo sněžit.

Podařilo se jim nepozorovaně proplížit ven, nepoužily hlavní dveře ale jaké si vrátka pro služebnictvo, které vedli do jakési špinavé škarpy. Ještě než vylezli z paláce, obuli si vysoké kožené boty a utíkali k lesu.
Neutíkali moc dlouho, protože je nikdo nepronásledoval, stačilo se jen dostat mimo dohled. Dívky měly karmínově zbarvené tváře a zhluboka dýchaly, ale nevypadaly unaveně, ba naopak Kath se usmívala a čas od času zavřela oči jemně zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla chladného vzduchu, Medelin opustil její stálý třes a úzkostlivý výraz, ale zeširoka se usmívala. Kath se na ní usmála objala jí kolem ramen, přitáhla si jí k sobě a políbila jí do kudrnatých vlasů. To s člověkem dělá svoboda.
Kath se za stálé chůze otočila na chlapce „jen abych věděla, kolik vám toho budu muset vysvětlovat…“ pronesla s naprostým uvolněním v hlase jako by se chtěla zeptat co chtějí za druh zmrzliny „…na jaké úrovni je u vás magie?“
Chlapci se na sebe podívali, tak trochu nechápali na co se jich to vlastně ptá „co prosím?“ přetrhl ticho Jonathan v doufání, že jim Kath otázku trochu objasní nebo rozšíří. Ona jí však pouze zopakovala, v domnění, že jí pouze neslyšeli.
„no…myslíš takovéto…tahání králíku z klobouku a kouzla typu:vyberte kartu?“ zkusil James.
Teď jim zase nerozuměla Kath „vy nemáte u vás magii?“ zeptala se jako by to byla samozřejmost mít doma ještě tři do zásoby.
„ehm…domnívám se, že…ne!“
Kath se nadechla s výrazem prozření (být v komixu tak se jí nad hlavou rozsvítí žárovka) „tak to bude na dlouhé vypravení.

Fearghus by obvykle posla přijímal v hlavní síni, seděl by na vyvýšeném trůně, a s korunou pevně nasazenou na hlavu by se na něj díval z vrchu a povýšeně poslouchal jeho zprávu. Toto nebyla jen tak obyčejná schůzka, ani obyčejný posel, kdyby se k k tomuto choval neurvale riskoval by kudlu zaraženou v krku, byla to velice delikátní věc a proto na hosta vyčkával v knihovně čtouc knihu s výrazem vrcholné noblesy. Přistihl se jak se…těší, na posla který mu ten neznaboh, vrah a nepřítel Konfederace pošle. Už asi počtvrté četl stejný odstavec, protože mu myšlenky ubíhali úplně jiným směrem. Do knihovny, vběhl znovu mladík a vypadal jako by hořelo „pane, omlouvám se, ale ten…“
„uhni mi z cesty!“ ozval se druhý hlas a bledá ruka odstrčila mladíka ze dveří. Ty se pak rozrazily a dovnitř vstoupil, dle odhadu tak patnáctiletý chlapec víc mu být nemohlo, byl velice hubený, až vyzábly dalo by se říci, a vysoký. Kůži měl bledou a klouby vystouplé. V opozici s pletí byly vlasy a oči černé jako uhel, snad i tmavší, díky tomu jeho oči vypadaly jakože bez duhovky pouze s tmavou dírou skrz hlavu. Byl oblečen v těžkém černém koženém trochu odřeném kabátě s vysokým límcem který jeho tvář zahaloval do děsivého stínu. Jeho prázdný pohled přiměl i vzduch aby zchladl.
Fearghusovi přeběhl mráz po zádech, snažil se uklidnit, aby vypadal jako by si mladíka nevšiml, polkl narovnal se a nasadil svůj královský výraz.
Mladík udělal snad jen tři rázné kroky a překonal osmimetrovou vzdálenost která je dělila. Posadil se naproti Fearghusovi, upřeně se na něj podíval a nadzvedl tmavé obočí.
„dovolíte mi dočíst stranu?“ zatvářil se nejmileji jak uměl.
„ne to by jste tedy nemohl!“ odpověděl mladík tiše, ale rázně. Jeho hlas působil jako silný poryv ledového větru.
Fearghuse to naštvalo …co si to mlíče dovoluje?!... nadával v duchu, ale když se mu podíval do těch jeho prázdných očí, znovu mu přeběhl mráz po zádech a knihu raději poslušně odložil.
Chlapec položil před sebe ruce na stůl a mírně se k Fearghusovi naklonil s pohledem neustále zavrtaným až do jeho mozku.
Fearghus začal být neklidný, uhýbal pohledem a poposedl si na dřevěné lavici.
„vy tvrdíte, že pro mého pána máte něco, co ho opravdu bude zajímat.“ Pronesl monotónně.
„ehm…ano jsem si tím naprosto jistý“ řekl Fearghus.
„opravdu?“ pootočil hlavu „jste si tím…opravdu jistý?“ zopakoval jako by se ho snažil rozplakat.
„ano to jsem“ chtěl říct rozhodně, protože si tím jistý byl, ale vlastní ústa ho neposlouchala a proto jen vykoktal „a-ano…ano…jsem-jsem…anojsem“
Mladík se opřel lokty o stůl dal si ruce pod bradu, pomalu propletl prsty, jako by se chystal pomodlit, zdůrazňoval každý pohyb tak, že Fearghus se ani neodvážil polknout. Nakonec si na pěst položil bradu a znovu prsty napnul čímž utvořil jakousi kolébku. Stále se na Fearghuse díval a za tu dobu co tam byl mrkl snad jen dvakrát.
Fearghus jen seděl a pohled upřel na jeho prsty, aby se mu nemusel dívat do očí.
„no… tak co máte tak zajímavého?“ pobídl ho mladík a zeširoka se usmál až, mu vykoukly zářivě bílé zuby kterým dominovali ostré řezáky (pozn.autora: není to upír!)
Fearghus si raději poposedl hlouběji do lavice aby od něj byl co nejdále, i když to byl rozdíl pouhých několika centimetrů. „ehm…dnes po poledni…“
„detaily vynechte “ zastavil ho a jeho výraz znovu zhrubl.
„jistě…“ rozhlédl se po místnosti naklonil se přes stůl směrem k chlapci ten se však ani nehnul „moje dcera nalezla v lese snověštce“ a znovu se narovnal
Mladík se na něj díval se stejným výrazem jen pozvedl pravé obočí. „pane…“
„Fearghus, Fearghus Hugo toho jména třetí“
„ Hugo“ ušklíbl se „nechápu vás, pokud říkáte pravdu, proč si nenajměte snovlezce, nebo do něj nenapustíte tolik Sklenilky, kolik se jen do něj vejde?“ jeho podotknutí bylo velice správné, teď ani sám Fearghus najednou sám nechápal, proč to vlastně udělal a nejraději by si jednu vrazil.
Černomysl měl opravdu pozoruhodnou schopnost nabourat se lidem do mysli, a ti když byl skoro bezgaviec.
Fearghus si vzpomněl a hned svůj plán začal horečně vysvětlovat, aby nevypadal jako idiot, ale dle Černomyslova výrazu jeho pokus měl naprosto opačný efekt „ano…už vím!“ vyjekl „dovolím si tvrdit, že nenávidím Konfederaci, zhruba stejně jako…váš pán“ věděl, že černokabátníci nemají rádi když někdo jejich pána oslovuje jménem. „dávají stále nějaké příkazy, a podlamují pravomoci panovníka, vidět Konfederaci padnout na kolena…“nedokončil, ale zlověstný smích který ze sebe vyrazil mluvil sám za sebe.
Černomysl se zatvářil s pochopením. „přece jen, mohl by jste Konfederaci pokořit sám.“
„pche, právě díky ní už na to nemám dostatečné prostředky, a navíc jsem více nápadný než…vy, berte to jako dar za příslibu, že pokoříte Konfederaci jak to jen bude možné.“ujistil ho „a možná by mi váš pán mohl trochu rozšířit území…a pravomoci?“
„cha“ zasmál se a opřel se o lavici „nebudete takový pitomec, jak jsem se domníval“ Černomysl byl v tomto mistr, vždyť ho právě urazil a on se na něj usmál a div mu nepotřásal rukou.
„takže… jsme dohodnuti.?“
„samozřejmě“ ujistil ho Černomysl a pak se usmál „a jen tak mezi námi, nechcete do té dohody, připojit i tu Ohňonošnou bludičku?“
Fearghus chvíli nechápal „myslíte mojí dceru?“
„nevím kdo to byl!“ mluvil na něj jako na idiota „viděl jsem ji na chodbě když jsem sem šel, ohnivé Gavi je vzácné, nebylo by marné ho vlastnit…“zahýbal obočím na horu a dolu.
„vyděl jste jí teď?“ jeho ostýchavost naprosto zmizela
„ano, zašla do nějakých dveří a byla oblečená jako by šla lovit“
Fearghus se skoro zděšeně podíval z okna „přestalo sněžit“ pak se na něj otočil zpět, vstal a ruce měl stále opřené o stůl „ona s ním utekla“
Černomyslovi zatuhl úsměv a rozeběhl se ke dveřím. Následován Fearghusem.
Po pár metrech potkali Gannona „utekla se snověštcem!“ zvolal na něj zdálky již udýchaný Fearghus. Gannon na nic nečekal a rozeběhl se k bráně s již vytaženým mečem, ale když probíhal kolem kola na kterém byl namotaný provaz, který držel padající mříž, zakopl , upadl na zem a nešťastně přesekl, ono lano.
Padající mříž, hlasitě zapadla do drážky. Gannon se jí pokusil zvednout, ale marně. Bude trvat hodiny než provazy vyměnění a budou moci vyjít ven, mezitím ta poběhlice bude s jeho drahocenným zbožím kdo ví kde. Fearghus se otočil na Čermomysla, „drahý pane následujte mne zpět do knihovny dám vám, popis všech čtyř uprchlíků, až je najděte, naložte s nimi jak uznáte za vhodné…se všemi“
Černomysl ihned pochopil, kam tím míří. Bodře naklonil hlavu a vykročil zpět k hradu.
Fearghus se ještě otočil na Gannona „ta coura zatracená!“ ulevil si „vysvětli mi, proč mám pocit, že jsi to udělal schválně?!“
„jak si můžeš o mě něco takového myslet?“ zeptal se dotčeně a měl co dělat aby se nezačal usmívat.
Fearghus se k němu naklonil „ty moc dobře víš…proč!“ odtáhl se a vydal se za Černomyslem.
Gannona tato věta zasáhla, otevřela staré rány, které začali znovu krvácet. Přesto se neubránil malému úsměvu.


„začneme tedy s magií“ začala Kath, postavila se mezi chlapce aby jí dobře slyšely, shodly se na tom, že půjdou celou noc a spát půjdou buď až si najdou nějaké místo na přespání, nejpozději poledne. „všichni v tomto světě, tedy až na malé výjimky, umí kouzlit a umožňuje jim to takzvané Gavi, je to jakýsi další smysl, který se musí rozvíjet nebo zanikne, Gavi není vždy stejně silné, jak je tomu všude, někdo má prostě vyšší předpoklady a někdo prostě nižší. Gavi má jedenáct druhů, a poznají se podle barvy vlasů“
„takže jak barevné máš vlasy takové máš Gavi?“chtěl se ujistit Jonathan
„naopak jaké máš Gavi…například ty by si měl zemi, ovládal by si stromy hlínu a rostliny.“
„to by bylo hezké“ řekl Jonathan a představil si jaké by to bylo
„Medelin, je slunce, je to Gavi sice obvyklé, ale má ho jen hrstka lidí, ona vlastně řídí počasí podle nálady.“
Chlapci už pochopil proč jí otec nadával za to, že sněží.
„voda-modré vlasy, vítr-bílé,déšť a bouře-černé, písek-světle hnědé, skály-tmavě šedé, chameleóni umí libovolně měnit gavi a stříbrné- kov, ti ale bohužel již neexistují“
„a co ty?“zeptal se hned James
„rudé vlasy jsou oheň“pak luskla prsty a ruka jí začala hořet, chlapci uskočili, ale ona se tvářila jako by nic. Pak trhla zápěstím a oheň zmizel.

Vysvětlovala jim ještě, že když člověk stárne vlasy mu šediví protože jeho Gavi ztrácí svou moc; co je to vlastně ta Konfederace, že jejich země má spoustu menších království které spojuje řád nezívaný Konfederace, a že lidé jsou s ním spokojeni protože zabraňuje častým roztržkám o hrabství, a že to ze stejného důvodu nevyhovuje králům; vysvětlila jim, že Morgot je povstalec, který vlastně ovládá vládu, dělá si co chce a, že ze všeho nejvíc, chce položit Konfederaci na lopatky, taková šedá eminence, jeho přisluhovači „černokabátníci“ jsou většinou bezgavijci aby se proti němu nemohly tak snadno postavit, a hlavně, že nikdo neví kde má sídlo, proto se mu tak daří; a hlavně jim vysvětlila co je vlastně ten snověštec.
„zdáli se ti o tomto místě sny?“
James přikývl
„pamatuj si je dobře, protože se i stanou“ chtěla to sice podat jemně, ale tohle bylo jako by ho přetáhla železnou židlí přímo po obličeji.
„c-c-c-o.co?“
„jméno snověštec je špatný…ty nevěštíš, ale určuješ. Proto po tobě všichni půjdou, jsi cenné zboží. Stačí se ti nabourat do snů a jejich nepřítele může zabít obří růžový králík“
Jonathan vybuchl smíchy, James se usmál taky, ale do smíchu mu moc nebylo.
„každý den budeš v nebezpečí a proto vás budeme muset dostat domů co nejdříve.“