Saskie - pozemští andělé (díl 8.)

Saskie - pozemští andělé (díl 8.)

Anotace: ...8...

Sbírka: Saskie - pozemští andělé

8.
Fajn.
Za pět minut tu je Sandra.
Zkontroluji svůj odraz v zrcadle. Pořád stejná Saskie. Vyndám z balení jednu žvýkačku a vložim ji do pusy. Tak kde je? Začnu přecházet po pokoji nervózně a v ruce žmoulat přívěsek, který se vzápětí rozsvítí a mě udeří známý pocit. Opravdu jsem ráda, že můžu pro někoho něco vykonat, ale proč právě teď? Nestihnu se nijak převlíct a letim jak šílená pryč. Zastavim se až před brankou od hřbitova, kde stojí v noční košilce asi desetiletá holčička a dívá se upřeně vyděšeně před sebe.
„Ahoj..“ Pomalu k ní dojdu a ona na mě obrátí zrak.„Ztratila ses?“
Zavrtí záporně hlavou.
„Ne? A co tu teda děláš?“
„Já..já se..bojim.“ Vyblekotá slabounkným hláskem.
„Už nemusíš.“ Přidřepnu si před ní, ale pak si všimnu, že se dívá někam za mě. Otočim se, ale nic nespatřím.
„Odvedu tě domu, jo?“ Chytnu jí za ruku a ona mi řekne adresu. Je to kousek odsud. Zazvoním na zvonek. Otevře mi blonďatá paní a ihned vyděšeně holčičku obejme.
„Sylvinko!Panebože, Radku, pojď sem!“ Zakřičí dovnitř a během chvíle se objeví vyšší muž.
„Já našla jsem jí stát nedaleko odsud.“ Vysvětlím. Paní přikývne. V očích má stále hrůzu.
„Jak se to stalo?“ Nechápu, jak si rodiče nemůžou všimnout, že jim odešlo dítě.
„Děkujeme vám, slečno, mockrát. Ona bývá občas náměsíčná.“ Usměje se na mě paní, ale na mou otázku úplně neodpoví. Odvede holčičku dovnitř a zabouchne. Zvláštní. Mám v sobě pocit, jako bych něco zapomněla nebo tak. A navíc přívěsek ještě lehce září. Sednu si před dům na obrubník. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že dřepět takhle v noci na tomhle místě je to, co mám vykonat. Trochu ujetý. Já vim. Ale to už je hold můj úkol. Asi po půl hodině se do ticha rozeřve vyzvánění mobilu.
„Halo?“
„No kde trčíš?“
„To jseš ty, Sandro?“
„Jasný. Neměly jsme náhodou srázek??“ Vyčte mi.
„Ehm, sorry.“
„Jaká je tvá dnešní omluva? Nemohla jsem se ti dovolat a tak jsem šla sama.“
„Aha.“
„Nechceš přijít??“
„Já nemůžu.“
„Zas ti do toho něco vlezlo?“ Poukáže na moje časté odvolání schůzek ještě v době, kdy jsme spolu chodily na školu.
„No. Jo. Promiň.“
„Pokud je to rande s nějakým pěkným klukem, tak to ti teda odpouštim.“
„To si piš, že je.“ Ujistím ji.
„Tak pa. Musim končit.“
„Jasně. Ahoj.“ Uložim telefon zpátky do kapsy. Brr. Docela se ochladilo. Schoulím se víc do klubíčka a vydržím tam takhle další čtyři hodiny, až mě pocit strachu, že se něco stane, přejde. Zvednu své zdřevěnělé tělo a vydám se směrem domů.

Prodloužený víkend uteče jak voda a já s příslibem, že za čtrnáct dnů mě doma mají zase, si sbalím svých pět švestek a posledním vlakem se vydám zpět do školy. Když přijedu, už se smráká a ke svému štěstí na sebe narazíme s Markem.
„Ahoj,“ pozdraví a automaticky se ke mně přidá.
„Čau.“
„ Bylas doma?“
„Jo byla.“ Nevím přesně, jak se ho galantně a takticky zeptat, jestli se čistě náhodou neprocházel v naší ulici. Tak místo toho mi z úst vyklouzne: „Máš velice příjemnou slečnu.“
„Co se stalo?“ Nechápe.
„Myslím, že na mě, hm, žárlí nebo co.“
Marek se ušklíbne. „Jako vážně?“ Pokrčím rameny.
Vyjdeme schodiště, nahlásíme se na vrátnici a když se já chci vydat doprava a Marek doleva, tak konečně seberu odvahu. „Proč jsi byl u mě?“
„U tebe?“ Upřímně se podiví.
„U mě před barákem.“
„Nebyl. Celý víkend jsem zůstával tady.“ Přeměří si mě a pak radši zmizím.
V pokoji už je Judita. Vypadá to, že přijela chvíli přede mnou, protože má na posteli otevřenou tašku a z ní vybaluje čisté věci do skříně. Kupodivu se na mě mile zatváří, když vejdu a pozdravím ji.
„Dobrá nálada?“
„Super.“ Úplně září. „Prostě super.“
Tahle Judita mi přijde víc nebezpečná než ta normální, proto se jdu radši zavřít do koupelny a osprchovat. Jsem po víkendu tak vyčerpaná, že jen co nás vychovatelé zkontrolují a odškrtnou si moje jméno, jakože jsem přítomná, zavřu oči a spím až do budíčku.

Pondělí nikdy nebyl můj oblíbený den. Celý týden před vámi. Na snídani se potkám s Cilkou a za chvíli se k nám přidá i Lucka.
„Dneska bychom mohli zajít do kina. Od šesti jde horor.“ Navrhne Lucka.
„Proč ne.“ Přikývnu. Ne že bych hororům fandila, ale lepší než být na intru. Proto, když skončí odpolední vyučování, zajdu se nasvačit a mám to tak tak, abych v půlu byla na smluveném místě.
„Jdem?“ Usměje se Lucka, která si pro tuhle příležitost vzala docela krátkou sukni.
„To kvůli nám?“ Poukážu na její outfit.
„To tak.“
Před kinem je dlouhá fronta. Všude samé povědomé tváře ze školy. To sem dnes šli všichni?
„Obávám se, že se nevejdem.“ Přejedu pohledem řadu.
„Ale vejdem,“ popadne nás Lucka a zamíří celkem na začátek fronty, kde stojí Klára – spolužačka. A kupodivu vypadá nadšeně, že nás vidí.
„Díky, holky, díky.“ Zařazuje nás hnedka k sobě.
„Co to? S kým tu si?“
„Sama. Teda s Monikou. Ale ta se ještě nerozhodla dostavit. Nevím, kde trčí.“ Odpoví naštvaně Klára. „Nechtěla jsem se na ten film vykašlat, ale jít sama? Tak jsem doufala, že dorazí. Ale už nemusí, zachránili jste mě.“ Oddychne si.
„Není zač. Spíš ty jsi nám vytáhla trn z paty.“ Poukáže Cilka na ten řad lidu za námi.
Místa v kině máme perfektní. Hezky uprostřed. A před námi, jak si Klára hned ráčí povšimnout, skupinka několika kluků.
„A zkoušela jsi Monice volat?“ Napadne mě.
„Si piš, ale je nedostupná.“ Dořekne Klára a pak už se zhasnou světla a film začne. Pohodlně se usadím a vychutnávám si atmosféru. Až do doby, kdy to ucejtím. Nééé, proč teď? Můj život opravdu není fér. Proberu se přes všechny a vyletím z kina. Srdce mi divoce buší. Jako už případy před tím mě to nutí jít do jedné ze zapadlejších uliček, kde objevím na zemi ležet Moniku a vedle ní klečícího Marka.
„Co se stalo?“ Zadýchaně vypustím.
„Nějaká pomalá?!“ Dostane se mi místo odpovědi.
„Tak co?“ Ignoruju jeho otázku.
„Nevím. Takhle jsem jí tu našel.“
„Bude ok?“ Nakloním se nad ní.
„Asi jen omdlela. Myslím, že bude.“
„Není to divný tohle celý, co se tu děje?“ Podotknu.
„Zatraceně divný.“ Souhlasí. „Ale myslím, že ona,“ kývne hlavou směrem k Monice: „ se tu objevila náhodou.“ Pak se Monče zatřepou víčka a celá zmatená se posadí.
„Saskie? Co tu děláš? Hm, co se děje?“ Marek pomůže Monice na nohy.
„Omdlela si.“ Vysvětlím. „Pamatuješ si něco?“ Vyzvídám.
„Chtěla jsem stihnout kino s Klárou. Byla jsem v obchoďáku a dočista jsem na to zapomněla. A pak se mi tady udělalo špatně,“ zamyslí se: „přeběhl mi mráz po zádech a dál už jen vás.“
Marek se na mě podívá a pomůže mi doprovodit Moniku na intr.
„Budu ok.“ Ujistí nás asi po stý, když ji chceme doprovodit až do pokoje.
„Támhle ty dveře jsou moje. Cítím se fajn. Ale přesto díky.“ Rozloučí se s náma. Když už je tak daleko, že nás nemůže slyšet, Marek spustí.
„Chápeš to?“
„Ne, nechápu.“
„Je to úplně jasný.“ Kde bere takovou jistotu?
„Tak mi to objasni.“
„Někdo si tu s něčím zahrává.“
„Aha, teď už přesně vím, o čem mluvíš.“
„Nevolno, mrazení, mám pocit, že máme co dělat s nějakou energií.“
„Energií? Co tím přesně myslíš?“
Podívá se na mě jako na úplnýho zelenáče.
„Přece duše mrtvých.“
Autor Princesse, 21.05.2011
Přečteno 257x
Tipy 3
Poslední tipující: Lavinie, seh
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí