Pán Smrti - úvod (extended)

Anotace: Prodloužil jsem to... máte pravdu, ve zkrácené formě to nemá šťávu. Mého typického hlavního hrdinu znáte. Tady však nejde o to, jaký je, ale jak se takovým stal... Na světlo boží přichází mými slovy zhmotněný... Antikrist - pán Smrti, syn Člověka.

1.
Klečel na kolenou a z pahýlů, které měl místo rukou, vytékala krev. "Tohle není konec." zašeptal. Jeho dlouhé, bílé vlasy se zavlnily. Vánek. Vánek? Je tu zavřené okno! Tak co to??? Pohlédl svýma starýma, dlohověkýma, modrýma očima do očí postavy před ním. Byl to pohled v němž se mísila prosba, nenávist, vztek, pohrdání, strach a beznaděj. Beznaděj především...
"Ve jménu Božím, odstup satane!" vykřikl stařec třesoucím se hlasem. Marně, postava před ním se nerozplynula, místo toho se ozval její hluboký, mužský smích a to jsem byl já. Zvedl jsem se z křesla, do nějž jsem se před chvílí usadil. "Opravdu si myslíš, že ta stará křesťanská zaříkadla zaberou?" zeptal jsem se a odplivl jsem si. "...Exorcisto?" dodal jsem a rozesmál jsem se. Stál jsem tam ve svém černém plášti, s černou kápií přes hlavu a i zbytek mého oblečení byl černý. Vypadal jsem jako přízrak, kterého by se snad i smrt zalekla a odcválala pryč. "Starče, na mne žádné exorcistické rituály nezaberou. Já totiž nejsem démon, něco takového ani neexistuje. Jsem totiž člověk, vlastně ani to není přesné. Já jsem totiž... 'syn člověka'." řekl jsem a opět jsem se rozesmál.
"Nevěřím, že v něčem lidském může existovat tolik zla, jako v tobě." zvolal stařec a zvedl se z kolenou. "Boj pokračuje!" vykřikl a vrhl se na mne. Levá noha se starci v ten okamžik odtrhla od zbytku těla. "Boj už dávno skončil." pronesl jsem chladně. "Teď už to jsou jen jatka." dodal jsem. Byl jsem naprosto klidný. "Exorcisto? Opravdu jsi byl tak naivní a věřil, že si prostě přijdeš, zamumláš latinskou formulku a já se rozplynu v sirný oblak? Viděl jsem na svých cestách mnoho, tato naivita je ale úplně něco jiného." řekl jsem.
"Bible předvídala tvůj příchod, i tvou porážku, synu Satanův." vykřikl stařec a pokusil se zvednout. Bez rukou a s jednou nohou to však bylo nemožné. Navíc již ztratil mnoho krve. Nebezpečně mnoho krve. "Já nejsem syn Satanův. Já jsem syn člověka. Vaše existence mne dohnala k mému konání. Já nejsem produkt nějaké super zlé velmoce. Já jsem produktem vašeho konání. Ten, který chápe. Vy jste jen slepci." řekl jsem. "To je subjektivní." pravil tiše. Nechápal jsem jak odolává bolesti... tolik bolesti bych asi nesnesl. "Co ty sakra víš o subjektivnosti?" vykřikl jsem rozzuřeně. "Pouč mě." řekl s tichým smíchem umírajícího člověka.
"Neumíš si představit, co jsem prožil, co jsem překonal, co jsem viděl..." řekl jsem pohrdavě. "Neumím. Možná bych to i rád slyšel a možná, kdybych věděl oč jde, bych ti i mohl odpustit. Splníš poslední přání umírajícímu starci?" zašeptal zesláble. "Vyslechnout si můj příběh? Jsi vskutku blázen, exorcisto, přistoupím na tvůj návrh, pod podmínkou, že mi na konci řekneš, co bys udělal ty, kdyby sis prošel tím, čím jsem si musel projít já. A zjistíš, že jsem neměl na výběr." odvětil jsem. "Tak začni už!" nakázal mi stařec. "Nemám na to rok." dodal. Pohlédl jsem na zvětšující kaluž krve, která se kolem něj utvářela a přikývl jsem.

2.

Začalo to naprosto normálně. Narodil jsem se jako prakticky normální kluk v prakticky normální rodině. Můj otec byl normální i má máti byla normální a zdálo se, že i já budu normální. Snad jediné co mne vzdalovalo normalitě byla lehce nadprůměrná výše IQ, na druhou stranu vyvážena slabší pamětí.
Vystudoval jsem základní školu zamířil na gymnasium s úmyslem obléhat později vysokou školu. A tam jsem se začal stávat tím čím jsem. Ve třetím ročníku, v osmnácti, se mi stalo, že jsem poprvé silou vůle pohnul předmětem. Byla to lžíce, pustil jsem ji, chtěl jsem ji chytit a ona zůstala ve vzduchu viset jako přivázaná. Nemohl jsem tomu věřit, zkoušel jsem ní pohybovat do všech směrů, až jsem byl nakonec nucen uznat, že zdrojem toho nelogického chování jsem já.
Líbil se mi ten pocit moci. Okamžitě poté jsem začal zkoumat limit svých schopností. Zjistil jsem, že na dosah ruky dokážu zvednout až půl kila, nicméně s rostoucí vzdáleností se mé schopnosti rapidně snižovaly a mizely za hranicí tří metrů. Nikomu jsem o tom neřekl. Ani rodičům, ani přátelům. Začal jsem svou mocí být posedlý, trénoval jsem se každou chvíli a na přátele, na rodinu i na učení jsem kašlal. Ten pocit jedinečnosti, něco po čem touží téměř každá inteligentní bytost, mne naplňoval a já se na své schopnosti stal závislým.

Má moc však rostla. Během půl roku jsem uzvedl na vzdálenost jednoho metru celých pět kilogramů a síla se vytrácela až za vzdáleností sedmi metrů. Začal jsem cvičit i jiné aspekty své nové končetiny, například jsem zvedal několik malých objektů naráz. Točil jsem nimi ve vzduchu, jako bych nimi žongloval, avšak nebylo to nikterak jednoduché. Mé známky se propadly do podprůměru. Uvědomil jsem si, že bych měl něco vystudovat, že bych se měl pokusit pochopit své schopnosti a tak jsem svou pozornost vrátil zpětně učení.
Ve volném čase jsem pátral. Pátral jsem po lidech, kteří by byli jako já, kteří by mne mohli třeba učit. Našel jsem jednoho člověka, který tvrdil, že dokáže hýbat předměty. Mezitím se má schopnost rozrostla ještě více. Do vzdálenosti jednoho metru jsem mohl zvednout i deset kilogramů. Triky, které mi předvedl byly efektivní, ale byly to triky, nebylo to ani zdaleka podobné mé schopnosti. Byl to prachsprostý kouzelník. Zaplatil jsem mu za představení a odešel jsem.
Ve škole jsem se opět vytáhl a vyrazil studovat fyziku na Karlovku. Celou tu dobu jsem trávil cvičením a bakalářský titul jsem získal tak tak. To mi stačilo a začal jsem chystat něco jiného. Fascinovaný superhrdiny jsem se rozhodl se k nim přidat. To už má síla byla obrovská. Do jednoho metru jsem byl schopen zvednout myšlenkou až dvě stě kil. Tehdy v podstatě začíná můj příběh...

3.
Šel jsem normálně po ulici do své nové práce. Asistent na vysoké škole, první den. Učitelé nebyli rádi, že vzdávám školu a jeden z nich se rozhodl mne najmout jako asistenta. Dalo mu práci mne přemluvit. Už jsem byl na pozemku školy a mířil do učebny sto čtrnáct Bé. "Dobrý den, mohl byste mi pomoci?" ozval se náhle za mnou dívčí hlas hlas. Provedl jsem otočku o sto osmdesát stupňů. Za mnou stála dívka, kterou jsem neznal. Byla to tak prvačka nebo druhačka, rozhodně mladší než já, avšak ne o moc. Tady se málo lidí znalo navzájem, byla to rozsáhlá univerzita. "Nevíte, kde je učebna sto čtrnáct Bé?" zeptala se. "To je náhodička... směřuji zrovna tam. Následujte mne." řekl jsem a vyrazil k novému pracovišti.
"Vy jste také student?" loudila ze mne dívka informace během naší cesty. Měla krásné krátké blond vlasy, štíhlou postavu a hluboké oči, byl jsem naprosto fascinovaný tím produktem nevědomé eugeniky. "Život je učitel, takže je každý člověk tak trochu student." odvětil jsem. Vešli jsme do jedné z několika budov v areálu. "Neodpověděl jste mi na mou otázku." řekla přímo. "Neodpověděl." přiznal jsem. Stanuli jsme před třídou. Pokynul jsem jí rukou a pak jsem se otočil opačným směrem.
"Říkal jste, že jsem jdete taky." pravila, když jsem odcházel. Působila na mne dobrým dojmem... zatím. "To, že si potřebuji odskočit neznamená, že se mne tak snadno zbavíte." odvětil jsem pohotově. Zamířil jsem jakoby k toaletám, po chvíli jsem se však stočil a vydal se za profesorem, kterému jsem měl první hodinu asistovat. Profesor Habr byl velký revolucionář, co se učení týče. Pořádal o hodinách závody v počítání pro ty schopnější a slabším dával možnost sázet se kdo vyhraje. Pomohl jsem mu odnést věci, které potřeboval, což bylo součástí mé práce.
Když jsme vešli do učebny, byla již opravdu napěchována. Habr si neodpustil svůj obvyklý proslov o tom, jaký je na téhle škole svinec, a že on se jim pokusí zde pobyt alespoň trochu zpříjemnit, narozdíl od ostatních. Já mezitím projížděl očima řady studentů. Mé oči padly na tu dívku, kterou jsem potkal. Trhl jsem sebou, když profesor Habr zmínil mé jméno. "...a tady Bakalář Martin Konrád, můj asistent, vám rád osvětlí jakékoli nejasnosti, už tu tři roky pobývá, sice to bylo jen jako student, ale i tak..."
"Jistě." řekl jsem tiše a vrátil jsem se očima k dívce. Zavadili jsme o sebe pohledy. Přinesla si i jmenovku kterou vsadila do místa pro jmenovku určenou. Anna Novotná. Ta dvě slova mi utkvěla v hlavě jako čepel. "... nicméně budu se snažit. Martin, chcete cokoli dodat?" zeptal se profesor. "Snad jen užijte si to, snažte se a možná dopadnete lépe než já." řekl jsem a z několika míst se ozval lehký smích, ačkoli většina z nich se jen pousmála. "Takže, můžeme začít." řekl profesor a pak vytáhl pár příkladů.
Hodina bohužel rychle skončila a Anna se vytratila. Během dne jsem ji ještě párkrát zahlédl, ale bohužel jsme se zase rozdělili. Nicméně když jsem po tom dni přišel z práce, těšil jsem se na to, až ji uvidím znovu. Jako ve všech příbězích, i v mém byla láska zdrojem iluzí, které se však jedna po druhé vyvracely... což jsem však tehdy netušil. Netušil jsem... ano, netušil.

Stařec se na mne smířlivě podíval. Nechápal jsem, co ho stále drží při životě - vždyť sakra ztratil tolik krve. Vstal jsem, natáhl jsem se k němu a jeho rány se začaly zacelovat. Byl opravdu hodně zesláblý. "Pokračuj, jinak se nedožiju konce..." řekl stařec a zdálo se, že se směje. Nebo šklebí, kdo ví. Znovu jsem se posadil a pokračoval jsem ve vyprávění...