Kruh - kapitola dvacátá třetí

Anotace: Tak, zdá se, že předposlední kapitola je tu. Konec už klepe na dveře, stejně jako Slitování na Amawel, nebo Náčelník s Chrisem na Ravena... přeji přijemné čtení

Sbírka: Kruh

Opět ztěžka zvedla nohu a položila ji na další schod, i tenhle jednoduchý pohyb jí právě teď působil nepochopitelnou bolest.
„Už…“
„Já vím.“ Přerušila Slitování a zdolala poslední schod.
Bylo jí tak líto, že už ho neuvidí, že mu to nebude moct říct, že je jiná.
Mířila ke svému pokoji v sídle Arthurovi sestry, když potkala služebnou. Dívala se na ni, jako by byla elfka přenašečem nákazy a to přinejmenším. Opřela se o kliku dveří a následně o samotné dveře. Doklopýtala k nočnímu stolku se zrcadlem.
Už chápala, proč se služka tvářila tak vyděšeně.
Dívčinu tvář pokrývaly tmavé, divné obrazce, kdysi zářivé, azurové oči teď byly zakalené, bez života. Lesklé, havraní vlasy působily nezdravým, mastným dojmem.
Měla by teď vyjeknout? Vyděsit se? Nebo být překvapená? Asi ano, bylo by to na místě, ale ona se zmohla jen na táhlé povzdechnutí.
Byla krásná, že? Kdysi. Před pár měsíci… nebo týdny? Čas teď plynul jinak než kdysi… kdysi.
Prudce zavrtěla hlavou, což se jí vymstilo palčivou bolestí hlavy, ale aspoň se zbavila všech těch nostalgických myšlenek.
Pomalu se usadila na luxusně vypolstrovanou židličku před stolkem, rozvinula jeden z prázdných svitků a nahmatala husí brk. Opatrně nadzvedla malovanou, porcelánovou pokličku kalamáře a jemně do jeho obsahu namočila pero. Otřela ho o okraj nádobky a váhavě jej podržela několik milimetrů nad svitkem.
Jak by měla začít. Je to dopis na rozloučenou? Nebo jen… prosté oznámení.
Měla by plakat, věděla, že by měla, už jí nezbývá moc času, prakticky žádný, vlastně už několik hodin žije na dluh, zase.
Konečně se jí podařilo napsat první písmeno, chmíří brku jí polechtalo na bradě, bolestivě se pousmála.
Lituje toho, co se stalo? Změnila by své rozhodnutí, kdyby mohla?
Na první otázku bylo snadné odpovědět. Ne, nelituje, znovu by tu dohodu uzavřela.
S druhou už to však tak snadné nebylo. Určitě by mu to řekla. Proč jen byla tak hloupá, tak zahleděná do sebe a svých tužeb, že neviděla ty jeho? Proč si uvědomila až tak pozdě, že jí miluje? Že on je ten, který o ní měl vždycky strach, ten který se staral, který ji rozesmával a neustále jí dodával odvahy. On se k ní neotočil zády, když se změnila, když si všichni ostatní mysleli, že je netvor, naopak, ještě jí bránil. Jenže tehdy to neviděla, tedy spíš, nechtěla. Přes Ravenovu úchvatnou záři prostě nemohla. Teď už je pozdě, během hodiny bude mrtvá.
Je čas vyjít s pravdou ven, s úplnou pravdou.
Znovu namočila brk do kalamáře, slova jí teď z mysli skrz inkoust na papír přímo prýštily.

Starý šaman pokynul Chrisovi, aby se posadil na jednu z kožešin. Mladík neviděl jediný důvod proč odmítnout pozvání a s žuchnutím jemu vlastním se usadil.
„Tvůj otec, Romel…“ začal vážně náčelník.
„Nechtě mě hádat,“ přerušil ho plavovlasý mladík „je mrtvý?“
Šaman neodpověděl, jen sledoval mladíka ocelově šedým, soucitným pohledem.
„Tušil jsem to.“ Dodal Chris a hořce se zašklebil.
„Byl to vyjímečný muž, hodně o tobě mluvil. O tobě a své ženě.“
„To je celý on, vždycky se rád chlubil, i když nebylo čím.“ Usmál se, zřejmě zabraný do vzpomínek. „Byl hodně zraněný? Jak vlastně umřel?“ zeptal se po chvilce ticha.
„Byl dotknutý.“
„Hm?“
„Nákazou.“ To slovo starý šaman skoro procedil skrz zuby. „Odolával dlouho, velmi dlouho. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“ Uznale pokyvoval hlavou „Nakonec jsem mu však ulehčil odchod z tohoto světa.“
„To od vás bylo…“ Chris se na chvíli odmlčel, jako by hledal to správné slovo „laskavé.“
„Ne, bylo to málo.“
„Málo?“ nadzvedl nechápavě mladík obočí „Vždyť to byl pro vás cizinec, ne?“
„Ano, zpočátku.“ Odpověděl Ravenův otec a přešel na druhou stranu stanu. „To on nám řekl o blížících se zplozencích, také nám řekl, kam jít a poradil, s kým ve městě vyměnit kožešiny za zásoby. Můj kmen tvému otci vděčí za mnoho.“
Chris nevěděl co říct, jen zamručel a nervózně si mnul ruce, jak se potil.
„Děláš mu čest, Christianne. Patři ti dík, že jsi zachránil mého prvorozeného.“
„Já?!“ vyhrkl chlapec a zavrtěl hlavou. „To ona, ne já, to ona, vážně.“
„Ona?“ otázal se překvapeně šaman.
„Ona.“ Odpověděl už znovu klidným hlasem Chris. „Čarodějka, Amawel. To ona ho zachránila já jen…“
„Čarodějka?“ náčelník si teď založil ruce, které působily spíš jako medvědí tlapy, na prsou a zaujatě Chrise pozoroval.
„Ano, to Jí byste měl především děkovat, pane.“
„S Ravenem si ale přišel ty, ne ona.“
„Je… zaneprázdněná.“ Hbitě odpověděl mladý šlechtic.
V tu chvíli vešel do stanu znovu Raven i se svou sestrou, která se ho držela posledních pár hodin jako klíště.
„Musíš se vrátit do Denerimu, synu.“
Na Ravenově kamenné tváři se objevil náznak odporu.
„Otče, říkal jsem sice, že jsem tam nechal některé věci, ale jsou to jen drobnosti, bez kterých se obejdu.“
„Musíš Jí vyjádřit vděk našeho kmene.“
„Jí?!“ šlehl po Chrisovi zlostným pohledem.
„Té čarodějce.“
„Nesmysl, otče. Dostatečně jsem se s ní rozloučil, nemyslím, že je to nutné.“
Jak lže, parchant! Proběhlo Christiannovi hlavou. Vždyť odešli hned po večeři a Raven sám říkal, že se ještě vrátí, právě pro ty věci, které tam Raven zanechal, i když to byly docela nahraditelné zbytečnosti.
„Je nutné, aby kmen plnil své závazky.“
„Ale otče, já…“
„Trvám na tom!“ zahřměl do teď klidný šaman. Raven ihned sklopil hlavu, jako poslušné štěně, poslední vražedný pohled směrem k blonďatému mladíkovi si ale neodpustil.
„Ovšem, jak si přeješ.“ Zašeptal pokorně.
„Tak se mi to líbí, synu.“
„Můžu jít s nimi? Můžu jít s nimi?“ vzrušeně opakovala svou prosbu Mira.
„Ne, Miro, máš ještě nějaké povinnosti.“
Dívka nesouhlasně zamručela a uraženě vypochodovala ze stanu.
„Dáš jí tohle.“ Řekl starší a rozvázal kožený řemínek svého náhrdelníku.
„Ale to nemůžeš! Vždyť to je…“ zakoktal se Raven „Symbol našeho kmene, dal ti ho tvůj otec a jednou jsem jej měl…“
„Já vím, chlapče.“ Znovu ho přerušil otec „Ale tvého životu si vážím mnohem víc.“
Raven kývnul a s posvátnou úctou převzal náhrdelník a zabalil ho do kousku srnčí kůže.
„Vyřiď jí můj vděk. Náš kmen na to nikdy nezapomene a vždy u nás bude vítána.“
„Jak si přeješ.“ Zopakoval Raven, kývnul a vydal se na odchod.
Chris jej chtěl následovat, ale příliš rychle se snažil postavit, nohy se mu zaplantaly a opět upadl do kožešin.
„Pro tebe tu taky něco mám, mladíku.“ Teď už znovu hovořil šaman k němu.
„Pro mě?“ udiveně vyjekl „Ale vždyť jsem vám říkal, že já jsem nic…“
Šaman otevřel podivně vyhlížející vyřezávanou truhlu a vytáhl z ní podlouhlý předmět zabalený taktéž v tenkém koženém obalu. Chvilku jej pozoroval, pak přešel k mladíkovi a natáhl ruce.
Chris věděl co to je, teda tušil, co by to mohlo být, ale nevěděl, že si ho otec vzal s sebou.
Beze slov chňapnul po předmětu a doslova z něj strhnul kůži. Broušená, zhruba tři stopy dlouhá čepel z dračí kosti byla pořád lesklá, jako hladina bannornských jezer. Pozlacený jílec byl pořád tak zářivý, jak si ho mladík pamatoval. Ani safír uprostřed hrušky meče neztratil nic ze své krásy. Rodinný meč Khanů… Pradědeček ho nechal zhotovit na zakázku, aby všechny ostatní šlechtické rody viděli, že si to Khanové mohou dovolit, že díky objevenému dolu jsou teď stejně majetní, ba ještě majetnější než ostatní.
A taky to byl svatební dar Chrisovi matky jeho otci. Aby mu dala najevo, že patří do rodiny, že je jeden z Khanů. Od té doby ho táta vždycky nosil s sebou. Všude. Na šlechtické setkání, návštěvy, audience… byl na něj tak hrdý.
Ale to všechno kvůli tomu zatracenému dolu. Kvůli němu tehdy přepadli jejich sídlo, zabili mámu. To Loghain poslal ty muže, aby obsadili jejich statek a tím i důl. Jo, došlo mu to, hned když se Arthur dozvěděl od těch vojáků o občanské válce. Kdyby se tak…
„Patří ti, je to odkaz tvého otce…“
„Já vím a děkuju vám za to.“ Opáčil Chris, stále pozorující meč v jeho rukou. „Musím dohnat Ravena, takže… už půjdu.“ Dodal.
„Ať duchové ochraňují tvou cestu, mladý Khane.“
„Um…“ zarazil se mladík „díky.“

Cesta zpátky ubíhala docela poklidně. Měl teď pocit, že mu ze srdce spadl obrovský kámen. Věděl, že jeho rodiče jsou teď se Stvořitelem a jsou spolu, navíc v jeho srdci budou navždycky.
Cítil se zvláštně, jakoby dospěl. Jakoby chlapec uvnitř něj zemřel a muž se zrodil. Hrdě vypnul hruď a teatrálně zašermoval mečem. No, kousek chlapce v něm asi stále ještě zůstalo.
Ale to nevadí, teď už je rozhodnutý, hned jak se vrátí, vyzná se Amawel. Kašle na Ravena a na všechno kolem, prostě jí to řekne, už to v sobě dusí moc dlouho a už to musí zkrátka ven.
Povšimnul si, jak ho Raven sleduje, nebo spíš jeho novou zbraň.
„Hezký co?“ nadhodil Chris a zářivě se zazubil.
V ten moment se Ravenovi zúžily zorničky a prudce trhnul hlavou.
„Nezájem.“
„Jo, to vidím.“ Popíchnul ho stále se usmívající Christianne.
„Nemysli si, že nevím, že to byl tvůj nápad.“ Procedil skrz zuby Raven.
„Co co co?“ vyhrknul mladík.
„Vrátit se do Denerimu, ‘poděkovat’ jí, jako by bylo za co.”
“Ty jsi ale…”
“Kdyby nebylo Mě, tak je už dávno mrtvá.” Nenechal se přerušit Chasind.
Na malou chvilku bylo ticho.
„Víš Ravene, upřímně…“ tím si mladík získal momentální Ravenovu pozornost, dokonce se zastavili. „Myslím si, že jsi blbec.“
Nejdřív čekal, že se na něj barbar vrhne, ten si jen založil ruce v bok a přimhouřil oči.
„Tohle je taky jediná myšlenka, ve které se shodneme, spratku. Myslím si o tobě totiž to samé.“
Nečekal na Chrisovu reakci a pokračoval v cestě.
„Náhoda?“ otázal se spíš sám sebe nahlas mladík a následoval Ravena.

Po krátkém přivítání, které se jim dostalo od Fleur a Arthura se vydali nahoru do pokoje Amawel. Slyšel od služky, že nevypadala moc dobře, no, asi je unavená.
Kráčel vzpřímeně a usmíval se, s Ravenem v závěsu. Pro jistotu si ještě prohrábnul vlasy, chtěl prostě vypadat dobře, až jí to řekne. Ne, jasně že jí to neřekne hned, hezky počká, až Raven vypadne. Lehce zatlačil na kliku jejího pokoje a vstoupil.
„Ahoj Ama…wel“ poslední slabika mu vyklouzla z úst s výdechem, dokonce cítil, jak sebou škubnul i Raven.
Dívka ležela na podlaze v kaluži krve, která pomalu vytékala v tenkých stroužcích snad z nekonečného množství různě velkých ranek na jejím těle i obličeji. Oči měla otevřené, podlité karmínovou tekutinou, která pomalu z koutků tekla do slepených, havraních vlasů. Celé šaty byly na různých místech prosáklé rudou barvou, vlastně to všechno tvořilo jakési podivné obrazce, ovšem nejhůř na tom byla levá dívčina ruka, jenž byla kompletně zahalená červeným hávem, v té pravé dosud svírala zakrvácený svitek.
„Sakra, Amawel!“ vykřikl mladík a vrhnul se k čarodějce.