Andělem proti své vůli I.

Anotace: Po úvodní povídce jsem se rozhodla pokračovat...

Do pokoje nenápadně nakukovaly poslední zbytky toho vzácného zimního slunce. Líně se odrážely od bílých stěn, které byly všude v místnosti. Svět se zastavil...Těch pár ptáků, kteří se nevydali na každoroční pouť za teplem, přestalo zpívat. Světlo se zastavilo, někde na hranici s tmou. Auta a lidé venku zůstali nehybně na svých místech, pro oko strnulí. Na celém světě v tu chvíli tloukla pouze dvě srdce.
Tloukla pomalu, bála se rychlosti jakou se čas hnal kupředu. Letěl do míst odkud už není cesty zpátky. Do míst kam se v blízké době mělo jedno z nich vydat, bez šance na návrat. Tam už čas význam neměl... Věčnost tam mohla trvat pouhou sekundu a naopak. Na tom místě už se na nic nečeká, vše co mělo přijít už přišlo. Slovo budoucnost postrádá veškerý význam.....

Vzduch byl těžký. Na každý jeho atom se vázala beznaděj pomocí jednoduché chemické rovnice. Tolik nevyřčených slov, tolik bolesti koncentrované na jediném místě. Bohužel i když bychom sebevíce chtěli čas plyne, utíká dál aniž by se někoho ptal zda může. A my jsme pouhé loutky v jeho rukou, on nás posílá dál, kvůli němu umíráme. Snaží se nás zachytit do svých spárů a pokaždé se mu to i podaří.... Není omezen časem... jak by také mohl... Každého dostane, dříve či později. A právě v místnosti, kde se mu dvě osoby tak pošetile snažili uniknout, čekal na svou další oběť. A tak se znovu rozběhl, světlo se začalo ztrácet , auta jela dál ptáci ulétli spát.. Rozběhl se i pípající přístroj uprostřed místnosti. Zatím pípal pravidelně, nikdo však nevěděl na jak dlouho. Každé pípnutí mohlo být tím posledním.

Ležel na nemocničním lůžku , oči vyhaslé. Čas ho doháněl, už se ho dotýkal konečky prstů. A on odvážně běžel dál jen kvůli posledním pár okamžikům. Propadlé tváře, které už dávno nevědí co je pravý úsměv, za poslední měsíc se naučil stáhnout svaly kolem úst, tak aby to úsměv alespoň připomínalo, málokdo mu to věřil... Bledé rty čím dál méně schopné vyloudit několik málo slov. Na co mluvit, většinu věcí dokázal vyjádřit pouhým pohledem. Bolest... to jediné křičel. O to více, když hleděl ne ní. Dával sám sobě za vinnu svou nemoc. Ať mu to jakkoli vymlouvala, musel být na někoho naštvaný.

Slzy už skoro neznal, měl tak oteklé oči, že každá kapka, která ještě chtěla vytéct na světlo, by okamžitě zemřela. Bylo moc bolestivé i plakat. Proč se trápit ještě víc. Teď, ale pocítil zvláštní nával naprosto čisté lásky a pár těch slz si přece jen cestu ven našlo. Díval se do Rozárčina obličeje a bál se toho co bude. Co když ji teď vidí naposled? To nikdy přesně odhadnout nemohl. Už skoro půl hodiny jen němě pozorovali jeden druhého. Dotkl se její tváře a i jí z oka sklouzla slza. Jen jediná i ona se snažila být silná, aby mu to nedělala ještě těžší. Teď už totiž skutečně jen čekali kdy přijde jeho konec. Bylo pozdě, bylo to nefér, byl tak mladý. Petr tu jednu jedinou slzu, z jejího oka setřel palcem. Oba je pohlcovala tma. Nejen ta hmatatelná v okolí, i nad jejich srdci a dušemi se stahoval soumrak. Oba věděli co přijde a ani jeden o tom nedokázal mluvit. Bez jediného slova se dívali jeden na druhého. Ve dvou párech očí se třpytily slzy. „Nikam nechoď“, zašeptala Rozárka do ticha a sklopila hlavu. Bylo lehčí pozorovat bílou, špinavou zem než jeho obličej. Slzy se jí, ale stejně odehnat nepodařilo. Další věčnost, se jako vodopád drali na svět. Teď , když se hráz protrhla nebyl způsob jak ji znovu zavřít. Cítila jeho bolest, to jak trpí a nemohla mu nijak pomoct. Vědět, že umírá a nikdo mu nedokáže pomoct. I ona cítila jak pomalu umírá. Umírala s ním. Měla dlaně přitisklé k obličeji. Cítila se jako slaboch, to jen on má právo brečet ne ona, ona měl být ta silná, měla mu dávat svoji sílu. A při tom... Brečela tu jako malé dítě. Měla mu lhát a říkat, že se uzdraví, že bude všechno jako dřív. Ať už to byla sebevětší lež. Obdivovala ho byl tak silný. I když se tomu bránila, litovala hlavně sebe, nedokázala si představit, že by měla někdy být bez něj. A při tom se ta chvíle blížila, tak neúprosně. Vhodný dárce kostní dřeně se stále nenašel a jemu už moc času nezbývalo, mohlo se to stát každou vteřinou.

„Nikdy, tě neopustím a ty mě taky ne, až se uzdravíš vezmeme se, všechno bude dobrý, jen vydrž, já tady budu vždycky, miluju tě...“ Nechtěla mu takhle lhát, ale prostě nevěděla co jiného mu má říct. Nedokázala se mu podívat do očí a třásla se po celém těle. On se, ale usmál. I když ho to stálo víc úsilí než by si kdo odkázal představit. Díval se na ni a nedokázal potlačit další slzy: „Ty víš, že tě miluju nejvíc na světě a mrzí mě, že ti takhle i když neúmyslně ubližuju.“ „Nech toho...“ Skočila mu do řeči.“ „Nepřerušuj mě já cítím jak tě to bolí a i vím, že jestli se nestane zázrak tak brzy bude konec a víš , že já na zázraky nevěřím. Vždycky jsme si mysleli, že budeme spolu navždy, něco se, ale pokazilo a ty ani já, ani nikdo na světě s tím nic nezmůže, jediný čím si jsem v tuhle chvíli jistý je to, že tě budu milovat do smrti.“ Tahle hloupá ironická poznámka rozpoutala další bouři citů a pláče. Plakali vedle sebe jako malé děti a nedokázali přestat ani jeden druhého utěšit. Obejmula ho a kolébala sním ze strany na stranu. A i když ho pevně držela připadal jí strašně daleko. Políbil jí, trvalo nekonečnost než se od sebe zase dokázali oddělit, propadali do sebe hloub a hloub až na samé dno duše. Čas se zase na malý okamžik zastavil. Pluli na lodi utkané z té nejčistší lásky přímo středem samotného vesmíru. Nemysleli na nic jiného než jeden na druhého, nemysleli na nemoc na smrt ani beznaděj, které byli oba plní. Byl to okamžik klidu. Ten, ale nemohlo trvat věčně a i když se oba snažili aby to trvalo co nejdéle přišel konec a sním znovu ta strašná bolest. Znovu pluli v tůni, kde místo vody šplouchala beznaděj. Jejich oči už nevypadali jako lidské, byly prázdné. Přála si, aby mu mohla věnovat svůj život, aby mohla zemřít místo něho. Kdyby to tak šlo.

„Už by si měla jít“ nikdy nechtěl ,aby s ním někdo byl přes noc, celé noci proplakal a usínal až k ránu vyčerpáním. Stačilo, že ho viděli plakat přes den. Venku už byla úplná tma. Chtěl mít chvíli klidu, kdy ho tak strašně nebudou trápit výčitky. S tmou přicházeli ty nejhorší pocity. A na ty prostě potřebovala být sám. Rozárka nikdy nechtěla jít domů tak brzy, ale věděla, že si to přeje a že to tak bude lepší. Přece jen už byl v nemocnici pár týdnů a bylo na něm vidět, že je z toho už hodně vyčerpaný. Nikdy nevěděli jestli se náhodou neloučí naposled. „Zítra přijdu hned jak mi skončí škola.“ Usmál se, „to budu rád.“ Políbila ho na čelo a přemáhala se aby se zase nerozbrečela. Pomalu se zvedala a prohlížela si ho. Bála se, že je to naposled co ho vidí jak se pohybuje. Hleděl na ni nepřirozeně velkýma očima, byl pohublý a navíc neměl žádné vlasy přesto v něm viděla toho chlapce, kterým býval, tak krásného a šťastného. Odešla a hned jak za sebou zavřela dveře dala se znovu do pláče.

I on plakal, jenže na rozdíl od Rozárky naposled. Po pár bezesných hodinách usnul... už navždy.




Toulala se nočním městem. Bez výrazu, bez myšlenek, naprosto prázdná a vyhaslá. Cítila jen mráz na tvářích, nic jiného. Nevěděla co má dělat . A stejně věděla, že nemůže vůbec nic. Umírala společně s ním. Šla známou cestou. Tolikrát už po ní za poslední týdny šla a pokaždé to bylo o něco těžší. Pokaždé to mohlo být naposled. Klepali se jí ruce. Sedla si na lavičku. Zapálila si cigaretu a zaklonila hlavu. Dívala se na hvězdy. Na těch milion zářivých světel, kterých si normálně vůbec nevšímala. Přála si aby na jedné z nic byl bůh, přála si v něj věřit. Přála si aby vyslyšel její jediné největší přání. V životě nic jiného nepotřebovala. Nechtěla. „Prosím“, zašeptala do noci. A zase ty slzy. Kapky vody, které stejně nic nezmění a ničemu nepomohou, ale nemohla si pomoci, nevěděla jak jinak vyventylovat to co cítí. Chtělo se jí křičet, ale nebyla schopna jediného pohybu. Ta bolest se stejně nedala zmenšit. S každou slzou byla spíš větší. Snažila se ji zevnitř roztrhat. Svírala jí srdce a žaludek. Rozbolela ji z toho všeho hlava. Přála si to zaspat. Domů se jí, ale nechtělo. Čekali ji jen samé otázky, její rodiče měli Petra rádi, občas s ní na chvíli chodili do nemocnice. Ale štvalo ji, že o tom musí mluvit, dost na tom, že to musela prožívat. Jenže nic jiného než jít domů jí stejně nezbývalo. Šla pomalu. Mráz ji otupoval.

Už přede dveřmi si zula boty, potichu otevřela a opatrně vklouzla do svého pokoje. Zamkla se. Když jí někdo zaklepal na dveře jen zasyčela, že je doma ,a že je moc unavená. Svým způsobem se těšila na další den.. Chtěla pro ně urvat ještě alespoň několik hodin než její svět ztratí význam. Usínala, temnota ji obklopovala a přelívala se do ní. Nemohla jeho obličej vypudit ze své hlavy. Mohla mít oči otevřené nebo zavřené, ale jediné co viděla byl on. Těšila se na spánek, ve snech byl zdravý a oba byli šťastní. Připadalo jí to vždycky tak skutečné, že ještě pár vteřin po probuzení nevěděla jestli to náhodou není pravda. Pak spánek a krásné nevědomí. Zdál se jí sen. Sen o tom, že Petr je už dávno mrtvý a ona žije dál spokojený život. Takový klam. Bez něj by nebyla šťastná, bez něj by vlastně ani nebyla.
¨
Probudilo ji zazvonění telefonu, rozespale po něm natáhla ruku a zamžourala na displej. Petr. Nadšeně to zvedla, ale když v telefonu uslyšela ženský pláč přejel jí mráz po zádech. Byla to Petrova matka. Mezi jejími vzlyky pochopila, že Petr už nežije. V šoku si ani neuvědomila, že telefon upustila na zem a po chvíli spadla za ním. Ležela na zemi v klubíčku. Nastal ten okamžik, kterého se celou tu dobu nejvíce bála. Měla dost času se na něj připravit, ale bohužel na něco takového se asi připravit nedá. Nahmatala na stolku krabičku cigaret a zapalovač, pomalu jako ve snu si ji strčila do úst, ale nezapálila. Celý svět jí připadal strašně neskutečný. Měla pocit, že se jí to všechno jen zdá. To ani nemohla být pravda. Propukla v neutišitelný pláč. V takový ten pláč ze kterého nemůže člověk popadnout dech a dusí se. Pála si se udusit nechtěla nic jiného na světe. Jen zemřít. Být s ním, navždy. Bez nemocí, bez smutku, beze strachu na celou nekonečnou věčnost.

Několik hodin jen bez hnutí ležela slzy už dávno uschly. Neměla na ně sílu. Jen ležela a rukou přejížděla koberec. Celou tu dobu jí zvonil telefon. Ona ale nechtěla nikoho slyšet. Nikdo ji nezajímala, nikdo na světě jí nebyl tak blízký jako Petr. Představa jen jediného dne bez něj pro ni byla nepředstavitelná.

Další hodiny a dny probíhali jako ve snu. Přišla její matka. „Rozy.“ Tekly jí slzy. „To bude dobrý uvidíš, časem to bude dobrý.“ „Ne mami, tohle dobrý nebude už nikdy a vypadni od tud a nech mě bejt, prosím!!! „ „Ale já ti chci jen...“ Nestihla to doříct, Rozárka ji od sebe odehnala, bylo to od ní kruté, ale jí zrovna na ničem nezáleželo. Nic jí nemohlo pomoci. S tím telefonátem skončil její život, její sny a naděje se upíraly jen k jejich společné budoucnosti. Teď už budoucnost neměla. Ani její rodina jí nepřipadala nijak důležitá, měla se všemi své problémy a vlastně už se dávno těšila až se dostane z domu a bude moct být už navždy jen s ním.

Když na chvilku usnula zdál se jí pořád dokola sen. V tom snu u něj seděla a držela ho za ruku a on odpočítával. 1025, 1024, 1023, 1022.... 1021.....1020. Odpočítával si vteřiny do smrti. Odpočítával už tehdy, když u něj naposled seděla??? Odpočítává už několik let???? Ne, jako každý odpočítává už od narození. Jen dostal méně vteřin do začátku než jiní. 623, 622, 621.... Křičela na něj ať už toho nechá, ale on s pohledem upřeným do stropu bez slitování odečítal vteřiny svého života. 102, 101... Jeho tvar se měnil, tak nějak průhledněl, bledla mu kůže, svrašťovala se, chvílemi byla šedá, za okamžik zase žlutá, oční víčka se zavírala a pohled se stal prázdným, ale nikdy co se jí tenhle sen zdál se nedostal až k 0. K nule se dostal jen v realitě, v realitě, která se stala nereálnou.

Rozhodnutí skoncovat se životem přišlo už dávno před tím než on zemřel. Věděla, že nic nemá. Jen on jí rozuměl a jen on byl smyslem jejího života. Byly jedni z nejšťastnějších lidí na světě. Našli smysl života jeden v druhém. Stali se ztělesněním Shakespearovské klasiky, nešťastná láska Romea a Julie, která končí smrtí obou.

Asi dva dny po jeho smrti se tedy sebrala a spíše než odešla se odplazila do koupelny, napustila si vanu plnou horké vody. Pára z koupele zamlžila všechna zrcadla v místnosti. Pomalu jako ve zpomaleném filmu se svlékla a lehla si do té horké lázně. Neměla už strach, necítila bolest. Jen se těšila až tohle všechno pro ni skončí.. Věřila, že se sním zase setká. Možná by bylo lehčí spolykat prášky, ale upřímně pořád v ní zbylo něco z jeího starého já, něco co vždycky říkalo, že kdyby se náhodou někdy zabila tak by chtěla naposled něco cítit. Rozbalila bratrův balíček žiletek a řízla. Nebylo v tom vůbec nic tragikomického jako u Miloše Hrmy, nebylo v tom nic, byl to akt čirého zoufalství. V tu vteřinu než zastavil se čas si pomyslela jak nedůležitá je. Jak malou částí světa je. Zítřek se odehraje bez ní, ale většina lidí si toho ani nevšimne.
Umírala se dvěma prostými slovy na jazyku. Se slovy, kterými běžní lidé plýtvají.... „Miluju tě¨