Vamlup universitum

Anotace: 3. kapitola

Sbírka: Vamlup universitum

Mezitím se ředitelka přesunula na vyvýšené místo u oken. Všechny studenty přejela pohledem, než promluvila. ,,Jak to už bývá, každý rok zde přivítáme nové studenty. Cítím, že letošní rok, bude velmi zvláštní a ojedinělí. Jedni studenti nás opět za chvíli opustí, jiný jsem přijdou. Ale teď jsme teprve na začátku a já všem přeji mnoho úspěchů a hlavně, ať naši noví studenti zapadnou do rodiny, kterou jsme si tu vytvořili a pevně věřím, že až nadejde čas a doba, kdy se rozhodovat na jakou stranu se přikloní, že již budou v srdci cítit, kam patří. A pokud ne, my jim nadále budeme pomáhat,,. Ohlédla se za sebe, kde se vynořili další lidi. Hned mě napadlo, že jsou to profesoři. Byli to převážně ženy. ,,A jak jednou řekl jeden moudrý člověk, nikdo neví kde je začátek a konec a proto ani zde nerozlišujeme staré a nové studenty. Je jen na vás, kam budete chtít patřit. Přeji Vám úspěšný nový školní rok,,.

Pozorně jsem ji poslouchala a musím uznat, že ví, jak si získat posluchače. Ohlédla se na své kolegy. ,,Ti z vás, kdo už jste tu nějaký čas, tak pro vás nic nové, ale pro naše nové studenty, tyto lidé za mnou, jsou vaši budoucí profesoři na čtyři roky. Budou vás provázet vaším školním životem a budou stát při vaší proměně. Ale na to je ještě spousta času. Teď vám přeji dobrou chuť,, a v tom se objevili slečny s plnými podnosy a začali nosit jídlo na stoly. Jen jsme tupě zírali a pozorovali dění kolem sebe.

,,Páni. Já mám hlad, že bych snědla cokoli,, řekla mi Stela a já jsem se tomu musela jen zasmát.

,,Hele s tímhle bych si tu dávala pozor. Upíři a vlkodlaci, třeba se ti poštěstí, že se k tobě dostane i kus čerstvého masa,, začala jsem ji škádlit, protože jsem věděla, že je to vegetariánka tělem i duší.

,,Ještě slovo a jdu si hledat jinou kámošku,, a z pařila mě pohledem, který mě opět rozesmál. Naštěstí jsme už měli na stole všemožné jídlo a tak jsme se hladově do něho pustili. Když jsem si nabírala grilovanou zeleninu, ohlédla jsem se a tam jsem spatřila JEHO.

Toho nejhezčího chlapa pod sluncem. Okamžitě jsem ztratila rozum. Nemohla jsem z něho zpustit oči. Nevím proč, ale měla jsem tušení, že je to upír. No popravdě, mohl to být buď jen upír a nebo vlčí muž, ale to mi na něho nepasovalo. Byl vysoký, statný postavy s černými, rozčepýřenými vlasy. Oblečen byl elegantně do černého, jako všichni zde. Ale ta autorita, charisma, co z něho vyzařovalo, to nešlo přehlédnout. ,,Vidíš ho,,? Vydechla jsem a otočila se na Stelu.

Když jsem spatřila její pohled, vrátila jsem se zpátky do reality. Takový zamilovaný pohled jsem doposud neviděla. Vyprskla jsem smíchy a jediného čeho jsem se dočkala bylo její kárání. ,,Angelo, vidíš ho? Vidíš? Ten je boží. Ten musí mít ženských, tolik kolik má prstů. A přitom takový mladík,,.

,,No na profesora je mladej,, to jsem musela uznat. Kdyby byl člověk, typovala bych mu kolem dvaceti pěti, možná víc, možná míň. Ano, líbil se mi, takového jsem si vždycky představovala svého muže, ale nebudu si nic nalhávat. Ten se otáčí jen za upírky s dlouhými nohy. Stelu jsem nechala, ať si ho pozoruje tím svým zamilovaným a toužebným pohledem a já jsem se vrátila ke svému jídlu. Ale ten podivný pocit, který se mi usadil uvnitř, jsem nedokázala vypudit.