Vamlup universitum

Anotace: 8. kapitola

Sbírka: Vamlup universitum

,,Tak jakou má,,? Vyhrkla Laura. Byla nižší než mi všichni tady a tak neměla moc dobrý výhled.

Usmála jsem se. ,,Červenou,, odpověděla jsem s klidem a čekala, až se Stela vrátí k našemu stolu. ,,Je to dobrá třída,,? Zeptala jsem Laury a Dity.

Podívali se na sebe a radostně přikývli. ,,Ta nejlepší. To sis nevšimla,,? Zeptala se Laura a já jsem jen zavrtěla hlavou. Netušila jsem, čeho jsem si měla všimnout, ale pak mi to došlo.

,,No jo vlastně. Vy dvě jste z červený třídy,,. Přikývli a jen se dál usmívali.

,,Gratuluju Stelo,, radostně jsem vyskočila, abych přivítala Stelu, jako právoplatnou studentku Červené třídy. Co jsem se dozvěděla o Černé, byla jsem ze srdce ráda, že má červenou a že bude ve třídě s Laurou a s Ditou, které jsou fajn holky.

Stela se na mě usmála. ,,Jen aby si měla i ty stejnou barvu jako já,, odpověděla a mírně se klepala.

,,Neboj se. Jak říkala tady Laura, nechtějí tady nikoho rozdělit. Uvidíš, že všichni co jsme tady, budeme mít barvu jako ty,, řekla jsem s klidem, ale absolutně jsem ho necítila. Uvnitř sebe jsem se třepala jako ratlík, ale mohla jsem to snad dát na sobě poznat? Stačí, že se o nás strachuje Stela.

,,A kdo je Laura,,? Zeptala se najednou, aby odvedla řeč. Rychle jsem ji s úsměvem představila zbývající členy stolu. Stela se s nimi hned pozdravila. Tušila jsem, že z nás šesti, bude parta, nerozlučných přátel. Nevím, proč jsem měla takové tušení, ale měla a bylo sakra mentsky silné.

Po pár minutách došla řada i na Chrisi a později i Axela. K překvapením všech, oba dva měli také červenou barvu démantu. Usmívala jsem se na ně. Všichni budou spolu. Byla jsem za ně ráda. Jak jsem si všimla, černá barva nepadla snad ani jednou. Jen jsem doufala, že ji nebudu mít já, ale takové myšlenky jsem hned hnala pryč z hlavy. ,,Uvidíš, že budeš s námi, jinak to přece ani nejde,, povzbuzovala mě Stela a mě nezbývalo nic jiného, než jen čekat a doufat.

A v tom přišla řada i na mě. Ještě předtím, než jsem vykročila k ředitelce, Dita mi poradila, abych nemyslela na tu barvu, kterou nechci, ale abych v mysli měla tu, kterou si přeji. Byla jsem za tu radu doopravdy ráda. Už, už jsem v hlavě si chtěla přát, abych neměla černou barvu a teď udělám přesný opak. Budu si stále opakovat červenou. ,,Hodně štěstí,, popřáli mi všichni. Usmála jsem se na ně a vyrazila. Překvapilo mě, že jsme se znali teprve krátce a přitom si přejí mé dobro. Díky tomu se dalo dobře poznat, že to nejsou špatní lidi.

Ředitelka se na mě už z dálky usmívala a jen co jsem se stále k ní přibližovala více a více, sužoval mě podivný pocit. Nevím proč, ale věděla jsem, že zase budu vyčnívat, jako vždycky. Nestála jsem o to. Vy by jste snad chtěli být černou ovcí stáda? Já rozhodně ne. Stále se o vás mluví, ve většině v případech negativně, všichni vás pozorují a ať se snažíte sebevíc, vše, co uděláte je špatně. To já nechci. Chci být stejná jako ostatní, obyčejně šedá, aby si mě nikdo nevšímal a já mohla žít v klidu.

Došla jsem k ní a podívala se na mě tím kouzelným úsměvem, který rozdávala všude okolo. Ale i přes to, jak dokonale vypadala, za tou její hezkou tvářičkou, se něco skrývalo. Něco temného, ale opět jsem takové myšlenky zahnala. Musela jsem se nad tím pousmát, kde se vůbec berou? Ředitelka Nokte je velevážená upírka s velikou mocí, které záleží dobro všech a k tomu, nejsem v situaci, kdybych mohla, sálo dlouze přemýšlet, ať už o čemkoli. Přede mnou se začal houpat démant.

,,Teď je tvůj,, pronesla ledově klidně a já jsem polkla. Pokusila jsem se usmát, ale nešlo mi to. Stejně to bylo zvláštní. Nejsem z těch, co by se něčeho zalekli, problémům se raději postavuji čelem, ale taková prkotina, dotknout se démantu a počkat, jakou dostane barvu, toho jsem se bála. Otřepala jsem se a uchopila pevně démant do své ruky. Podívala jsem se na Stelu, která se na mě křečovitě usmívala a pak můj pohled zabloudil až do zadu, kde ve tmě postávala ještě tmavší silueta člověka. Nebo snad upíra? Zaskočilo mě to, ale teď jsem se musela věnovat svým záležitostem.

Zavřela jsem oči a v duchu si jen opakovala ta stejná slova. ,,Červenou. Prosím červenou, červenou..,,.Přála jsem si, aby se tak stalo. Najednou jsem pocítila hřejivé teplo v dlani a snad podivné vibrace, které pocházeli z křišťálu, který jsem držela v ruce. Zaskočilo mě to a tak jsem otevřela oči a pomalu rozevřela i dlaň. To, co jsem viděla, mě dočista přikovalo k zemi. Všichni, včetně ředitelky Nokte byli v transu a jen se dívali na démant, který jsem měla položený na dlani. Ohlédla jsem se za sebe a ten stín zmizel. Ušklíbla jsem se. A neříkala jsem to? Vždy a všude vyčnívám. A tady obzvlášť.