Vamlup universitum

Anotace: 12. kapitola...Do pátku tu nebudu-jedu do Francie, tak že ještě jedna kapitolka:))snad se bude líbit!

Sbírka: Vamlup universitum

Nadechla jsem se a po boku Stely a mích přátel jsem vešla do učebny Telepatie. ,,Hele Angelo, jsi v pořádku,,? Zajímal se Axel a posadil se ještě s jedním klukem do lavice vedle té naší.

Přikývla jsem a pokusila se o úsměv. ,,Díky, jsem v pohodě. Jen toho dneska bylo až příliš,,.

,,To mi povídej,, odpověděl.

,,Na tebe je všechno příliš,, ozvala se hned jeho sestra, sedící za ním. Stela se zasmála a začala je krotit. Nevím proč, ale nechtěla jsem dneska už Dragona vidět. Naštval mě na největší míře. Řve na mě, přitom jsem za nic nemohla. A omluva? To slovo ani nezná.
Další věc co mě štve je bez moc. Co bych si mohla dovolit k našemu profesorovi? Nic. A to je právě to. On si může vyhrožovat, on si může mě pronásledovat, ale já ne. Já mám ruce svázané za zády a všechno si musím nechat líbit. Ale uvědomila jsem si, že to takhle by dál nešlo a proto budu bojovat. Najednou jsem se cítila lépe.

A v tom se dveře učebny otevřeli a vešel dovnitř. Ani se na nikoho z nás nepodíval. Byla jsem ráda. Celou hodinu jsme se věnovali pouze teorii a tak jsem se aspoň mohla dívat jen do svého sešitu a dělat, že si zapisuju jeho výklad. Za celou dobu jsem se na něho ani jednou nepodívala. Proč také? Ani nevím, zda okem zavadil o mou maličkost, ale nezajímá mě to.

,,Pro dnešek by to bylo vše,, řekl a ta slova se mi v hlavě roztančila jako sladká melodie s vůni rozkvetlých květin. ,,Angelo, mohla by si na moment,,? Ozval se profesor Dragon.

Vykulila jsem na něho oči. Ve třídě zbylo ještě pár studentů a tak samozřejmě všechny oči otočili na nás. Ale ani jeden z nás si toho nevšímal. Nechtěla jsem tu s ním zůstávat. Aby na mě opět řval? Ale co jsem jiného měla dělat.

,,Počkáte na mě venku,,? Otočila jsem se na kamarády. Přikývli a loudavými kroky odešli. ,,Stalo se s nad něco,,? Zeptala jsem se a neskrývala jsem hněv, který sem celý den v sobě držela.

Zavrtěl hlavou. ,,Ne,,.

,,Tak to snad už abych šla,, a chtěla jsem se otočit ke dveřím, ale zarazil mě.

,,Omlouvám se,, odpověděl. Zastavila jsem se jako úderem blesku. Slyším dobře? Jeho oči pláli něžností. Jeho obličej vyzařoval klid a harmonii. Ale jen na malou vteřinu. Pak se hned zamračil, a byl stejný jako kdy jindy.

,,Nemusel jste se obtěžovat, ale i tak si toho vážím,,. Co jiného bych na to měla říci? Jasný, omluvu jsem nečekala, ale i když se mi omluvil, nebudu se mu věšet kolem krku. Stačí, když se mi bude vyhýbat a nebude si mě všímat. Nechala jsem ho a odešla.

,,Co po tobě chtěl,,? Začala hned vyzvídat Laura a Chrisi. Ty holky byli tak zvědavý, že to nebylo už ani normální. Kromě Stely samozřejmě nic nevěděli. Nebylo ani co, abych jim říkala a tak jsem jim nemohla říci, že se mi pan milostivý omluvil.

,,Jen, že si všiml, že jsem usínala, tak aby se to neopakovalo. To bylo vše,, odpověděla jsem a holky hned posmutněli.

,,Taková škoda. Už jsme čekali nějaké peprné informace a ty vyslovíš jen tohle. Ale to by bylo pro naše tři krasavice, informace,, řekla Laura.

Zastavila jsem se a zadívala se na ni. ,,Proč? Ony mají snad o něho zájem,,? Zeptala jsem se.

Přikývla a Dita se usmála. ,,Ty po něm šílí hned od začátku,, vysvětlila nám. ,,Hlavně Kornélie. Ta je do něho blázen a nesnese, že by se zajímal o nějakou dívku,,. Kornélie byla samozřejmě ta blondýnka, vůdkyně své dívčí party.

,,Stejně jsou to jen slepice,, a všechny jsme se podívali na Stelu. Měla, ale pravdu a tak jsme ji poplácali po zádech.

Když jsem konečně po večeři zapadla do pokoje, skoro mi až kámen spadl ze srdce. Stela si prý musela naléhavě ještě něco zařídit a tak jsem sama ležela na posteli a jen přemýšlela. Říkala jsem si, jaké by to bylo, kdyby
nás Stopař neoznačil. Jaký by byl náš život. A jaký bude? Bude lepší? To kdybych věděla. ,,Tak a jsem tady,, zašveholila Stela, hned jak vešla do pokoje.
Posadila jsem se a všimla si, že v ruce svírá obrovskou, koženou knihu. ,Co to je,,? Zeptala sem se ze zvědavosti. Stela si přisedla ke mně a položila před nás knihu.

,,To je Fabule et Legend de vita,, řekla mi a tomu jsem rozuměla tak dobře, jako kočka novinám.
Zakroutila očima. ,,Přece Legendy a mýty o životě,, vysvětlila mi.

,,Co? A co to dělá tady v knihovně? A počkej, odkdy ty vlastně čteš knihy? Vždyť si nedočetla ani Pejska a Kočičku, natož tuhle bichly,,.

,,Neříkám, že jsem ji četla, nebo že ji budu číst. Jen jsem slyšela jak se o ni baví, naše tři krasavice a tak mě zajímalo, co to vlastně je. No a pak, nevím, proč takovou knihu tu mají, ale prostě mají,,.

,,A co s ní chceš dělat,,? Zeptala jsem se.

,,No, chtěla jsem ti něco v ní ukázat a kousek přečíst. Bohužel je starodávným jazykem, ale v knihovně mi kousek přeložili,, a ihned v ní začala horlivě listovat. ,,Tady to je,, vykřikl blaženě. Ukázala na obrázek ženy v bílém rouchu. Na jedné ruce jakoby svírala bílou lebku a v té druhé černou. Když jsem se na tu postavu dívala, polil mě okouzlující pocit. Ta žena na obrázku byla nádherná.

,,Co se tu píše,,? Byla jsem popravdě zvědavá a čekala, až Stela začne mluvit.

,,Píše se tu o zrození nového vládce země. O člověku, který povstane, aby ochránil nevinné a bezmocné a potrestal ty, jenž neumějí zacházet se svoji mocí,,. Podívala jsem se na ni a povzdechla si. ,,Prostě se tu píše o tom, jak svět má potkat další zkáza o nadvládu. Započne ohromující válka o moc, která by skončila apokalypsou. Všechny zdejší rasy by proti sobě povstali. Žádný mír ani zákony by neexistovali. A tak se má zrodit člověk snad lidskými schopnostmi a to vše má odvrátit,,.

Musela jsem se zasmát. ,,A tomu všemu věříš? Stačí, že existují upíři a vlčí lidé, natož tohle. Nikdo nemůže čarovat a kouzlit, to sama moc dobře víš. A pak, sama si četla název, legendy a mýty,,.

,,Ano, já vím, ale sama ředitelka Nokte říkala, že všechno jednou se musí změnit. A teď si řekla, že existují upíři a vlčí lidé. Proč by nemohl existovat člověk s tak obrovskou mocí, že by vládl světu,,?
,,Nevím, ale zdá se mi to jako pohádka, toť vše,,. A pak sem se zarazila. Proč mi to všechno Stela vyprávěla? ,,Stelo. Proč mi to všechno tady říkáš,,? Zeptala jsem se.

Opatrně zavřela knihu a podívala se mi do očí. ,,Myslím si, že jsi to ty, ta která jednou zachrání svět. Ta, na které záleží přežití všech ras. Už ta bílá barva démantu, byla znamením,, řekla.

,,Prosím tě, okřikla sem ji a vstala z postele. ,,To vše, byla jen blbá náhoda. Nemám žádné nadpřirozené schopnosti, nebo co bych to měla mít. Ještě ty začínej. Všechno jsou to jen povídačky,,.

,,Možná máš pravdu, ale možná taky ne. Vše je možné. V téhle době, především,,. Vstala a přešla pokoj ke dveřím. ,,Pokud by to vše byla pravda, měla by jsi to být ty. Zasloužila by sis to a konečně by si dostala zadostiučinění,, řekla. Dívala jsem se za ní a ještě chvíli po tom, co za ní zaklaply dveře jsem stála na místě.

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se na svoji postel. Hlava mě bolela bolestí, že by mi málem praskla. Samé povídky, mýty. Kam na to chodí. Nic takového není, aby mohl mít obyčejný člověk takovou moc. Žádná válka není a nikdy ani nebude. Je to jen knížka a v ní napsaný příběh nějakým spisovatelem. Pro zpestření života. Ano, bylo by to krásné, ale bláhové na takové věci věřit. A ta moje barva démantu? Prostě náhoda. Náhody se přece dějí. Snažila jsem se na to vše nemyslet a v tom momentě se mi začal do mysli vkrádat Dragon. Otočila jsem se hlavou do polštáře. To není snad ani možný. Přála jsem si mít čistou hlavu, ale nešlo to. Jedině, kdybych usnula, na nic bych nemyslela. A tak než se vrátila Stela, nacházela jsem se v říši snů.