Vamlup universitum

Anotace: 13. kapitola...Omlouvám se za menší pomlku, potřebovala jsem se opět z aklimatizovat!:))

Sbírka: Vamlup universitum

Následující dny se nic zvláštního nedělo. Hodiny ubíhali jako dešťové kapky stékající po skle. Profesor Dragon mě už nepoctil z žádnou ze svých nečekaných návštěv, dalo by se říci, že se mi vyhýbal a to doslova. Na svých hodinách dělal, že mě nevidí a když už semnou mluvit musel, samozřejmě jako profesor a student, díval se všude možně, ne jenom na mě. Za celou dobu se ani jednou neusmál, skoro s nikým se nebavil. Nejdříve jsem si říkala, že je to skvělí, ale věřili by jste tomu, že se mi po pár dnech začalo stýskat po těch dvou nečekaných v pádech do mé blízkosti? Opět jsem chtěla vidět jeho oči plné citu, smutku a nevraživosti. Opět jsem chtěla slyšet, jak mi do ucha šeptá, abych si dávala pozor. Ale to teď už bylo minulostí, ale bylo to tak správné. Jen by mě zajímalo, čím jsem si takové mrazivé chování k mé osobě zasloužila. To by mě zajímalo. Vždycky, když jsem nad tím uvažovala, musela jsem se smát. Aniž bych něco řekla nebo udělala, sám se klidil z cesty.

Konečně byl sobotní večer a to znamenalo nic nedělání. ,,Angelo, půjdeš semnou za Laurou a ostatními? Byli si půjčit nějaké DVD,, přemlouvala mě Stela.

Ale já jsem se jen líně protáhla na posteli a zavrtěla jsem hlavou. ,,Díky, všechny ode mě pozdravuj, ale ne. Nějak nemám náladu se hodinu dívat na film, ze kterého bych nic neměla,,.

Stela se na mě smutně podívala. ,,Víš, že mám o tebe starost. Co tu budeš sama dělat,,? Strachovala se. To byla celá ona. V každé situaci, dělala ze mě tu opatrovatelku, ale když se něco dělo, byla to ona, kdo se nejvíc strachoval.

,,Neboj se, už se nějak zabavím. .. Půjdu se asi podívat do jídelny, na tu obrovskou sochu, co tam stojí. Ráda bych si ji lépe prohlídla,, řekla jsem. Nejdříve to byl jen manévrovací nápad, ale pak jsem musela uznat, že je to vlastně dobrý nápad.

Přikývla a přešla ke dveřím. ,,Dobře, tak se bav. Ale kdyby tě ta samota už nebavila, nebo ta socha, ti naháněla hrůzu, tak jako mě, víš, kde budeme,,. Přikývla jsem.

Jakmile Stela odešla, šla jsem se trochu upravit do koupelny. Měla jsem krásný, dlouhý černý vlasy, ale nikdy jsem nevěděla jak je nosit a tak se mi často honilo v hlavě, že bych si je nechala zkrátit. Čekala jsem jen, až mě navštíví kamarádka Odvaha. Nechala sem si je rozpuštěné, jen jsem si je trochu stáhla do drdolu. Ten způsob účesu se mi nejvíce líbil a mohla jsem vyrazit na noční procházku.

Procházení v noci jsem milovala. Všude panovala tma a ticho. To se mi líbilo. Jídelna byla prázdná, jak jsem očekávala. Posadila jsem se ke stolu, stojící nejblíže k soše a důkladně jsem si ji prohlížela. Opravdu stála na kouli, která znázorňovala Zemi. A pokud z obou stran hlavy vyčnívali ještě dvě tváře, znázorňující rasy Upírů a Vlčí lidé, co symbolizovala hlavní postava ženy? Vždyť vypadala jako normální člověk. A pak mě to trklo. Vždyť ano. Znázorňovala lidstvo. Jak jednoduché. Byla to socha života symbolizující všechny tři rasy žijící poklidně pospolu na planetě Zemi. Zamyslela jsem se a vzpomněla si, jak Stela mluvila o zkáze. Kdyby vážně propukla válka, která rasa by byla vítězná a která by se podrobila nejdříve? Zvládlo by lidstvo nápor Upírů? Sama nevím, nechtěla jsem nad tím dál přemýšlet a tak jsem raději rychle odešla z jídelny.
Zastavila jsem se u schodiště a pomyslela si, že se mi ještě nechce do pokoje. A tak jsem vyšla zadním vchodem ven, do areálu školy. Pomalými kroky jsem mířila ke knihovně a pak dál za ní, kde se nacházeli jen stromy, které postupně houstly v les. Popravdě i když se mi tma zamlouvala do lesa v noci jsem neměla potřebu jít a tak jsem se pomalými kroky vracela zpět k univerzitě. Skoro u knihovny jsem si povšimla obrovského stromu. Byla to Vrba Smuteční. Došla jsem až k ní a opřela se o její tvrdý kmen a na chvíli zavřela oči. Jak příjemné.

V tom tichu jsem najednou zaslechla křupnutí větve a tak se polekala. Ten zvuk se nedal přeslechnout. Chvíli jsem mžourala do tmy, než se po chvíli objevil profesor Nogard. Ztuhla jsem a pocítila napnutí svalů. Ihned, bez nějakých náznaků jsem si zablokovala mysl. Nechtěla jsem nic nechat náhodě.
,,Konečně se opět setkáváme. Sami,, dodal profesor a očima mi projížděl po těle.

Nevěděla jsem, co mám dělat, ani co mám říct. Chvíli jsem mlčela, než jsem sebrala odvahu. Proč bych se měla bát svého profesora? ,,Jsem ráda, že jsme se oba dva tady sešli, ale možná by bylo lepší, někde uvnitř budovy. Už budu muset jít, je pozdě,, řekla jsem a chtěla jít, ale profesor mě zadržel.

,,A kam by si prosím tě chodila? K tomu je dnešní večer stvořený na pobyt venku,, řekl.

Zadívala jsem se mu do očí, které byli temnější než noc sama. Ano, profesor Dragon je měl také takové, ale v nich byli vidět jiskřivé jiskřičky, tady jsem neviděla, kromě temnoty nic. ,,Provedla jsem vám snad něco,,? Zeptala jsem se bez z krytých emocí.

Na malý moment ztuhl, asi byl překvapený, moji drzostí, ale jen jsem se slušně ptala. Nic víc. ,,Ne, nic si mi neprovedla. Jak by si vůbec mohla, že? Taková kouzelná bytost, jako ty,, a udělal pár kroků blíž ke mně. Já jsem na to ihned udělala pár kroků vzad. ,,Proč se mě na to ptáš,,?

Pokrčila jsem rameny. ,,Ani nevím. Jen jsem měla tušení, že moji společnost vyhledáváte, ale nevím proč by jste něco takového dělal,, řekla jsem.

Profesor Nogard se na mě usmál a než jsem stačila zaregistrovat jeho hbité pohyby, svíral mě ve svých silných pažích. Ani za nic se mi to nelíbilo. Teď jsem litovala, že jsem nešla se Stelou se dívat na nějaký ten stupidní film, kde se jen zpívá a tančí. Nic proti takovým filmům nemám, jen to není můj šálek čaje. Popravdě vůbec není.

,,Puste mě. Na tohle nemáte právo,, řekla jsem velmi tvrdým hlasem, ale nic mi to nebylo platné. Profesor Nogard mě svíral ve svých pažích a jednou rukou mi prohrabával vlasy. Snažila jsem se mu vymanit ze sevření, ale tím jsem jen docílila, že mě více přitiskl k sobě.

,,Jak nebojácná a krásná jsi. Tvoje srdce tloukne, tak mladým a nezkaženým životem,, řekl. ,,A přitom ani nevíš, co v sobě nosíš za sílu. Za sílu, kterou stejně nechceš, ale já ano,,.

,,Nechte mě,, zařvala jsem a kopla ho do holeně. Ruku, kterou měl zabořenou v mích vlasech pustil podél těla a já se snažila opět se vymanit z jeho sevření. Věděla jsem, že je to marné, ale v tom se objevil můj, v tu chvíli spasitel.

,,Okamžitě ji pust. Nebo se o tom dozví školská rada,, zařval do ticha profesor Dragon, který se tu s čista jasna objevil. Ale to mi bylo jedno. Hlavně, že tu je. Doufala jsem, že mi pomůže.

Profesor Nogard se ovšem široce usmál a dál mě svíral kolem pasu. ,,Kdo vůbec jsi, že máš takové právo, mi rozkazovat? Oproti mě nejsi nic. Slyšíš? Nic. Vždy co jsi chtěl, jsem získal já a teď je to stejné. Tak se otoč a nás nech na pokoji,, řekl výhružným a velmi potemnělým hlasem. Moc jsem ani nevnímala jeho slova, jen jsem toužila po svobodě.

Jenže profesor Dragon se také nechtěl vzdát tak lehce. Pozorovala jsem ho a vypadal jako lovec, kroužící kolem své kořisti. Jenže tady by se dalo polemizovat o tom, kdo je lovec a kdo kořist. ,,Ty moc dobře víš, kdo jsem a co dokážu. Tak ji nech jít. Ona není tvoje a nikdy nezískáš to, co má. O to se už osobně postarám,,. O čem to sakra mluví? Blesklo mi hlavou. O co se postará, a co nezíská? Taky by mi mohl někdo vysvětlit, o čem se tu teď ty dva baví.

Stále jsem se svíjela a snažila se dostat z jeho pevného sevření, když v tom jsem pocítila podivné mravenčení v pravé ruce. Ani nevím, kde se vzalo, nebo co to vyvolalo. Celé tělo jako bych měla v samotném ohni. Má ruka začala pálit a v tom se kolem ní objevil modrý plamen. Nevěřila jsem vlastním očím. Ale nikdo kromě mě to neviděl. Mám halucinace? Ale najednou profesor Nogard vyjekl bolestí a pustil mě. Ten moment vše pominulo a já jsem se opět cítila jako obvykle. Na nic jsem také nečekala a hned jsem vyšla od profesora Nogarda.

,,Pojď ke mně,, zařval profesor Dragon. Popravdě jsem nechtěla ani k němu, ale pokud jsem si měla vybrat, rozhodně byla lepší volba on. Postavila jsem se kousek za něho a pozorovala profesora Nogarda, který se vzpamatovával z mého útoku, o kterém skoro ani nevím, jak jsem ho udělala.

,,Ale copak, něco tě bolí,,? Zeptal se posměšně profesor Dragon. Nogard se na mě s takovou nenávistí a zlobou podíval, že jsem ustoupila ještě o pár kroků vzad.

,,To ona. Ale počkej, já ji ukážu,, řekl, ale Dragon se postavil přede mě a vrazil mu jednu přímo mezi oči. Kdyby to byl normální člověk, pravděpodobně by mu zlomil nos. Ale takhle se jen mírně otřásl.

,,Řekl jsem ti, že si máš od ní držet odstup, nebo jsi snad hluchý,,?

Nogard se na mě díval a svíral ruce v pěst, ale najednou se široce usmál. Ještě svatozář a vypadal by jako světic. ,,Ty víš, že nemáš stejně šanci. Jak s tebou tak i s ní si to vyřídím osobně, ale teď na to není vhodná doba. Na co spěchat,, řekl. Otočil se a najednou zmizel. Byl fuč. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že nespím a stále stojím u Vrby.

V tu chvíli se na mě profesor Dragon otočil a opět jsme se dívali navzájem do svých tváří a byli sami, jen on a já. Polkla jsem a ovanul mě chladný vzduch.