Vamlup universitum

Anotace: 14. kapitola

Sbírka: Vamlup universitum

Dlouhou dobu jsme jen stáli a pozorovali jeden druhého. Poprvé jsem měla možnost si profesora Dragona pořádně prohlédnout. Opravdu to byl kus chlapa. Všude svaly, vhodně oblečený do černé barvy. Měl na sobě tmavé, kožené kalhoty, hnědé vysoké boty a vrchní oděv tvořila košile a na ní měl černý plášť. Vypadal fantasticky. Jeho rozčepýřené v tuto dobu vlasy, mu odebírali jeho roky a vypadal jako normální mladý mužský. Ale když promluvil, vše to zmizelo. Jeho tvrdý, nepoddajný hlas prozrazoval, že je to upír, který si už něco nepěkného prožil. Musela jsem uznat, že se mi líbí a to hodně. Prostě jsem propadla jeho kouzlu, jako každá na této škole, pomyslela jsem si.

,,Co si tu sakra dělala,,? Zařval na mě a jeho oči hořeli zuřivostí.

,,Byla jsem se projít. Ale to jsem netušila, že tu nebudu sama,, odpověděla jsem.

,,Jo tak ty si to netušila. A hlavně, když jsem ti říkal, aby sis dávala pozor, to jsem v tu chvíli mluvil snad do Dubu, ne,,? Jeho hlas stále sílil. Štvalo mě to a zároveň mrzelo.

,,A jak jsem mohla vědět, na co si mám dávat pozor. Vždyť profesor Nogard je profesor a učí na této škole. Nevěděla jsem, že je to maniak,, odpověděla jsem a při tom slově jsem se mírně otřásla.

Profesor Dragon si povzdechl. ,,Nemyslel jsem zrovna Nogarda, aby sis dávala na něho pozor. Myslel jsem to všeobecně. A kdybych se tu neukázal, nevím, nevím, jak by to dopadlo,, řekl se sklopenou hlavou. Teď jsem mu musela dát za pravdu. Opravdu jsem byla vděčná, že se tu objevil. Jak dlouho, jsem měla na jazyku otázku, abych se ho zeptala, co tu vůbec dělal, ale neodvážila jsem se ho, na to zeptat. Určitě by se rozčílil a to já jsem nechtěla. Toužila jsem po tom, aby semnou ještě mluvil.

,,Za to vám děkuji. Opravdu. Jste můj zachránce,, odpověděla jsem a mile se na něho usmála. I když to byl pravděpodobně ničema, zpropadený upír, který jedním pohledem okouzluje všechny ženy a dívky, a kterému se nedá věřit, teď mi to bylo jedno. Byl to on, kdo mě zachránil.

,,To by stačilo ne,, řekl najednou tak tišším hlasem. ,,Byla to prostě náhoda, že jsem se tu motal, ale aspoň víš, že nemáš takhle v noci nikam sama chodit,, řekl. Najednou se zvedl vítr a já jsem se otřásla zimou. I když jsem měla košili s dlouhým rukávem, cítila jsem, jak mi kůží prostupuje zima. Za to profesoru Dragonovi bylo fajn. Upíři totiž necítili chlad, tak intenzivně jako lidé. Ale v tom najednou udělal něco nečekaného. ,,Vidím, že ti je zima. Raději si vezmi tohle,, řekl a přiblížil se ke mně. Stála jsem na místě a propalovala ho svými očima. Sundal si svůj plášť a přehodil ho kolem mě. Když sem si ho pod krkem chytala, letmo jsem se dotkla jeho rukou. Byli tak studené, ale přitom ten krátký dotyk, mě tolik zahřál, že mi bylo jedno, že stojím venku. Úplně jsem zapomněla na to, že bych se měla třást zimou.

,,To jste nemusel,, odpověděla jsem koktavě.

,,Jen si to nech,, řekl. ,,Mě je takhle příjemně,, odpověděl a já jsem přikývla. Najednou se na mě podíval zvláštním pohledem, že jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. ,,Víš, teď mě napadlo,, začal profesor, ,,i když už je pozdě, ale i tak, rád bych ti ukázal jedno místo, nedaleko odtud, pokud by si chtěla. Nogard bude určitě čekat někde uvnitř, tak aby ho to přestalo bavit,, rychle dodal.

Slyším snad dobře? Vážně ten překrásný upír, stojící teď přede mnou, který mi zachránil skoro život, mi chce ukázat nějaké místo? Určitě spím, a tak jsem se rychle štípla, ale jen se mi na kůži objevil červený flek. ,,Ráda, pokud nemáte teď něco v plánu,, řekla jsem.

Razantně zavrtěl hlavou. ,,Nemám. Jinak bych ti to nenabízel. Není to daleko, kousek odtud,,.

,,A není náhodou zakázané chodit do lesa,,? Zeptala jsem se, nebyla sem si s tím tak jistá.

,,Správně tam studenti nesměji chodit, ale stejně je zakázané tolik věcí co se porušují a k tomu jdeš s profesorem, tak můžeme jít,, řekl a vyrazil jako první. Musela jsem uznat, že má pravdu. Ten upír se snad nikdy nemýlil. Poměrně šel rychle, ale kdybych viděla tak jako on, nemusela bych zakopávat a zpomalovat se. Naštěstí svítil měsíc, tak se šlo ještě dobře. Nejdříve jsme šli malými keříky, ale pak travina začala
houstnout. Zkoušela jsem si zapamatovat celou cestu, ale určitě ve dne, to bude zase jinak vypadat. Pomyslela jsem si po chvíli, že jsem možná udělala chybu, že jsem přikývla. Ale hned jsem té myšlenky litovala, když jsem viděla to kouzelné místo přede mnou.

Ocitli jsme se na prostorné louce, nacházející se mezi stromy. Ale to nebylo vše. Hned vedle bylo malé jezírko, které bylo celé obklopené světluškami, které té kráse propůjčovali fascinující nádech. Zadívala jsem se do vody a všimla si, že v ní plují zlaté rybky. Pak jsem si všimla i ostatních rybek, které vířili mnoha barvami. Bylo to kouzelné. Celé to místo. Jakoby sem ani nepatřilo. Narovnala jsem se a zadívala se na něho. ,,Je to tu úchvatné. Opravdu jsme stále u university,,? Zeptala jsem se.

Přikývl a na tváři se mu objevil malý úsměv. ,,Ano, jsme. Tohle místo, jsem objevil, když jsem školu navštívil poprvé. Je to místo, kde jsem sám sebou. Nikdo o něm neví. No totiž, nikdo jsem ani nechodí, tak ho ani neobjevil. Jsi první, komu ho ukazuji. Tady mám možnost přemýšlet, o čemkoli, aniž bych někým nebo něčím byl rušen,,. Na chvíli ztichl a pak hned pokračoval. ,,A to jezírko, je prý kouzelné. Propůjčuje svou moc každému kdo má čisté úmysly. Dokáže i odhadnout pocity člověka a jeho záměr,, řekl. Velmi důkladně jsem ho poslouchala. Skoro jsem tomu ani nevěřila.

,,Jsem ráda, že jste mi toto místo ukázal, ale nebylo by lepší, kdybych o něm nevěděla,,? Zeptala jsem se opatrně.

Profesor Dragon se na mě hned otočil. ,,Proč myslíš,,?

,,Tak chodíte sem jenom vy a teď o něm vím už i já, že už to nebude tak tajné,, řekla jsem. ,,I když samozřejmě, se o tom nikdo nedozví,, dodala jsem s úsměvem.

Podíval se na mě a pomalu se začal ke mně přibližovat. Ze začátku jsem si toho ani nevšimla. ,,Víš, každá věc, ať už je to jakákoli, se nejlépe sdílí ve dvou,, a v tom se zastavil kousek ode mě. ,,Čekal jsem na tebe. Čekal jsem na někoho, jako jsi ty. Na někoho, kdo ve mně probudí, opět pocity člověka. Kterého za to budu až k smrti nenávidět. Někoho, koho chci ochraňovat.,, řekl.

Jen jsem stála a popravdě zírala na něho. Ten upír,
který byl stále zahalen tajemstvím a chladnými pocity, se začínal pomalu otevírat. Najednou, jsem vnímala jeho rozporuplné city. Ale je možné, aby někdo jako on, mohl cítit něco takového ke mně? Bylo to snad možné?

Cítila jsem na sobě jeho pohled. Byl plný něhy, smutku, touhy a chtíče. Vím, že to bylo to nejblbější, co mě mohlo napadnout, ale nemohla jsem jinak. Cítila jsem, jak mě jeho pevné tělo volá. Vnímala jsem jeho pohledy a nechtěla déle otálet. Vrhla jsem se k němu a co nejromantičtěji jsem ho políbila. Stála jsem vedle je ho mohutného těla a cítila jeho rozpálené dotyky na mém chladném těle. Naše ústa se nechtěla od sebe oddělit, cítila jsem to. Cítila jsem, jak mě obepíná svým tělem a přitahuje blíž k sobě. Obejmul mě svými pažemi a v tom mě tak vášnivě políbil, že kdyby mě nedržel, podlomili by se mi kolena. Pomyslela jsem si, že se chtěl ujistit, že mu neuteču, tak si mě nejdříve pevně k sobě přivinul a pak mě začal líbat dál a více intenzivně. Svými rukama jsem stejně jako on, objala jeho tělo a nechtěla se za žádnou cenu od něho pustit.
Vnímala jsem, že to cítí stejně.