Vamlup universitum

Anotace: 18. kapitola

Sbírka: Vamlup universitum

Už to budou tři dny, co nás navštívila ve třídě již zmiňovaná skupinka lidí. I když jsem se snažila o ni něco zjistit, nedařilo se mi. Jakoby to nikoho ani nezajímalo, až na mě, pochopitelně. Stela a ostatní mi pomáhali, vyptávali se i starších studentů, ale bezvýsledně. Nikdo o to prostě neměl zájem. Ale mě to nedalo prostě spát. Chtěla jsem, potřebovala jsem vědět, kdo to byl a co tu chtěli. Nikdo by na tuto universitu nepřišel, jen tak. Díky tomu, že jsem mozek něčím zaměstnávala, nemyslela jsem tolik na profesora Dragona. Já vím, je to malicherné, ale pomáhá to.

Alespoň víc jsem se začala věnovat Telepatii a dokonce mě uchvátil i šerm. Milovala jsem ty hodiny. Já vím, moc mi nejde, skoro vůbec, ale proto se snažím trénovat více, než normálně. Doufám, že v něm jednou budu dobrá.
Vždy když hodina skončí, zůstanu ještě chvíli a vše, co jsme se v hodině naučili, zkouším sama a stále dokola.
Můžu si u toho alespoň vybít zlost a vztek, co mě tolik z žírá.

A díky tomu, skoro nikdy nestíhám večeři. Jen tak, tak vždy přiběhnu do jídelny ve chvíli kdy kuchařky sklízí ze stolu a já se musím ve spěchu najíst. Alespoň se najím, opakuji si s úsměvem. Opět jsem se vracela ze šermu a na chvíli se zastavila na schodišti, abych si mohla protáhnout rozbolavěné svaly, když jsem si všimla temné siluety, postávají v rohu sálu. Stál ve stínu, tak jsem neviděla do obličeje. Zůstala jsem stát a čekala, co se bude dít.

,,A opět se setkáváme,, zazněl hlas a pomalu se osoba, začala ke mně přibližovat. Jako bych přimrzla. Blížil se ke mně nikdo jiný, než profesor Nogard. Já vím, měla bych vzít nohy na ramena, na posledy, když jsme se potkali, nebylo to moc přívětivé, ale v tom mě napadla jedna myšlenka. Já vím, bláhová, ale musela jsem to zkusit.

Došel, až těsně ke schodišti, a já jsem sešla těch pár schodů, které jsem stačila vyjít. Pozorovala jsem ho a zkoušela jsem ne dát ven, žádné emoce. Tvářila jsem se neutrálně. ,,Ty nebudeš křičet,,? Zeptal se mě a udělal přitom kolem mě půl kruh. Ihned jsem se k němu otočila čelem. Nemám ráda, když mi někdo stojí za zády a ještě k tomu, musím na něho mluvit.

Moc jsem mu nerozuměla. ,,Proč bych měla křičet? Dáte
mi snad důvod,,? Zeptala jsem se.

,,Já jen, že naše poslední setkání, nedopadlo, moc dobře, nechal jsem se až moc unést,, řekl.

,,Na to jsem už skoro zapomněla. Skoro nevím, co jste minule říkal,, zalhala jsem. Hned jsem postřehla nečekanou reakci v očích. ,,Ale když už jste to začal, myslel jste z toho, co jste mi povídal, něco vážně,,?
Nechtěla jsem, aby tušil, na co myslím a tak jsem nasadila polo úsměv vážnosti se směsicí mírného úsměvu. Hned jsem si všimla, že jsem ho zmátla.

,,Překvapila si mě,, začal. ,,Tohle jsem nečekal. No, minule, jak už jsem říkal, trochu jsem vykolejil a řekl, něco, co není ani pravda. Ale nikdy nevíš. I z přítele může být nepřítel a z nepřítele, přítel,,.

Nechápala jsem, proč mi to řekl, ale píchlo mě u srdce.
Tuhle větu, si budu ještě hodně dlouho pamatovat. Ale teď musím využít příležitosti. Teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si. ,,Profesore Nogarde, chtěla jsem se vás na něco zeptat. Já vím, jste uznávaný jak profesor, tak upír, tak jsem si myslela, že by jste mohl vědět odpověď na moji otázku, jestli by jste byl tak laskav a pomohl mi. Určitě víte o všem, co se tu na škole děje.,, začala jsem.

,,A podívejme se. Že by si konečně přešla na druhou stranu? Překvapila si mě a to hodně. Samozřejmě jen v dobrém slova smyslu. Tohle bych nečekal,, a začal se usmívat. Nevěděla jsem, jak to myslí, z přecházení stran, ale nechala jsem ho u toho. Nechci nic od něho, nikdy, ale teď by mi mohl pomoci.

Ale v tom jsem si všimla nějaké postavy, která se k nám blížila. ,,Angelo, Nogarde, co se to tu děje,,? Promluvil velmi tvrdým hlasem profesor Dragon, jakmile k nám došel.

,,Co by se tu dělo? Nic, vše je v naprostém pořádku. Můžeš zase klidně jít,, řekl úlisně Nogard a bylo vidět, jak si té chvíle užívá.

Dragon se tvářil zmateně. Hned se na mě otočil. ,,Angelo, proč se tu s nim bavíš. Máš si od něho držet odstup,, řekl o něco znatelněji vyšším tónem.

I když jsem nechtěla, podívala jsem se na něho. ,,Jak už říkal, tady profesor Nogard, vše je v pořádku,, řekla jsem a hned začal kolem sebe pohazovat rukama, profesor Nogard a ukazovat Dragonovi, aby šel. ,,Jen tu máme ještě něco na dořešení, ale jestli by jste nám prominul, jen mezi čtyřmi očima,, dodala jsem. Tvářila jsem se u toho naprosto neutrálně, jakoby mi to bylo úplně jedno. Dívala jsem se na něho a on mě probodával svými temnýma očima. Ale kdyby mi mohl nahlédnout dovnitř mě, tam by už neviděl, ta sebejistou dívku. Tam ne. Uvnitř mě, to řvalo, nechtěla jsem, aby šel, ale teď nebylo zbytí. A stejně. Dost už o něm. Profesor Dragon je minulost, nikdy ani nebyl, nalhávám si něco, co ani nebylo, jak primitivní.

Ještě jednou se na nás zadíval a neznatelně přikývl a odešel. Dívala jsem se jak mizí, ve výklenku zdí. V tom mě ale probudil, opět hlas profesora Nogarda. ,,Tak na co ses mě to chtěla zeptat, než nás vyrušil, ten pobuda,,? Zeptal se mě.

,,Ale ano, málem bych na to úplně zapomněla. Určitě jste si všiml, návštěvy university, kterou poctila, nějaká skupinka mužů, v černých oblecích, bude to asi tak tři dny. Chodili do každé učebny, tak si myslím, že jste je musel nejméně jednou zahlédnout,, řekla jsem.

,,Ach, ano, vzpomínám si,, odpověděl a tvářil se, stále moc nechápavě, přitom moc dobře věděl, na co se chci i dále zeptat. Jak dětské. Ale v tom mi skočil do řeči.

,,Už vím, na co chceš zeptat. Určitě na to, kdo to byl, že, za ty vysoce postavený pány, že mám pravdu,,?

Přikývla jsem. ,,Ano, na to,,.

Chvíli se na mě díval a přemýšlel. ,,Když ti pomohu a řeknu ti, něco o tom, co, ale z toho budu mít,,? Tušila jsem to. Proč jen, každý chce mít ze všeho nějakou provizi. Jen ještě vymyslet, dostačující odpověď. Jemu bych nikdy nic nedala, ale jak to chytře říct.

,,No já nevím, co by jste chtěl, mohl by jste to udělat, jen ze své dobré vůle, pomoci studence. Ono totiž, pokud nepomůžete vy, mohu se zeptat někoho jiného. Třeba profesor Dragon, bude něco vědět,,.Nevím proč, ale jakmile jsem vyslovila, jeho jméno, profesor Nogard se hned napnul. Ty dva se nemají v lásce. Jako dva kohouti.

Zadíval se na mě nedůvěřivě, ale pak se hned usmál. ,,Jak vidím, jsi stejná, jako mi všichni, ale to je dobře,, řekl. ,,Něco málo vím, ano. Ta skupinka těch panáků, které myslíš, to byli obyčejní lidé. Prostě jen pytle krve, nic víc. Dobře víš, že lidé, chtějí mít vše pod kontrolou, samozřejmě i naši universitu. Obyčejní lidé na nás nevěří a ti vysoce postavení se snaží nevěřit. Jak titěrné. Nevím, jak, ale dozvěděli se o něčem, o čem neměli a tak přišli si svoji domnělou informaci ověřit. Jenže, upíři tady moc lidi, nevidí rádi a tak odešli, z nepořízenou,, a v tom se začal hlasitě smát, ale mě moc teda do smíchu nebylo.

,,A to sem přišli, jen tak,,? Zeptala jsem se.
Propukl ještě větší smích. ,,To víš, že ne. Museli je sem poslat a k tomu přidat pěkně velkou sumu jako odměnu za to, že sem půjdou. Víš, lidé se sem moc nehrnou,, odpověděl.

Přikývla jsem. ,,A kdo to teda byl? Nějací úředníci,,? Na tu hlavní otázku, jsem stále nedostávala žádnou odpověď.

Zadíval se na mě svými očima a polkla jsem na sucho. Ten pohled se mi nelíbil. ,,Byli to zaměstnanci ministerstva obrany a záhadologie. Posláni, z nejvyšších míst,, dodal. Ale v tom kolem mě prošel a naklonil se ke mně. ,,Víš, jsou věci, o kterých není si radno zahrávat. Jsou věci, o kterých se nemluví a nemělo se mluvit. Nestarej se o nic, co ti není souzeno,,. A v tom se napřímil a rychlými kroky odešel.

Nevěděla jsem, co si o všem mám myslet. Opět jeho výhružky, kterým jsem moc nerozuměla. Měli hlubší význam?... Vlastně jsem dostala odpovědi na všechny mé otázky, ale byli dostačující? Pomalu jsem se vydala do svého pokoje. Překvapilo mě, že mi profesor Nogard odpověděl na moje otázky. Vlastně za celou dobu, co nás měl na ty dvě hodiny, nic si nezkusil a nevšímal si mě ani já jeho. Na všech stranách panoval mír, ale proč se mi zdál, tak křehký?

Otevřela jsem dveře od pokoje a opět se protáhla. Zítra mě čeká několik testů a ještě na nic jsem se nepodívala, přitom bych nejraději zalezla do postele.
Usmála jsem se, když jsem se zadívala na moji postýlku. Ale v tom mi přišlo, že tu něco není v pořádku. Kde je Stela? Blesklo mi hlavou.