Ryren - 4.kapitola

Ryren - 4.kapitola

Anotace: Známe velké příběhy o, hrdinských čineh. Skutečně velké příběhy se ale odehrávají v každém z nás. Jsou v naší mysli a víme o nich jen my. Ten můj je plný nenávisti, pohrdání a smrti. Jsem Ryren, kříženec a zabiják.

Sbírka: Ryren

Zabil mě. To byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Neviděla jsem nic určitého, jen šedavé obrazy lidí, jako by se mi před očima promítaly dějiny světa. Rozmazané a neurčité.
Jsem mrtvá. Zvláštní pocit. Necítila jsem nic, žádné vůně, žádný dotek nebo závan větru, neměla jsem hlad ani žízeň a vůbec nic mě nebolelo. Z obrazů míhajících se kolem mě jsem začínala ztrácet pojem o tom, kdo jsem. Chytala mě závrať, jako bych se propadala do nicoty času. Ale něco mě zachytilo.
Najednou jsem cítila. Obklopil mě chladivý a zvláštně konejšivý dotek a já spatřila tvář. Tvář mladého muže, který vystoupil z času a podával mi ruku. "Vstaň, Ryren," nařídil mi nesmlouvavým tónem, který byl ale zároveň neuvěřitelně přátelský. Věděla jsem, že mi neublíží. Jeho světlá tvář vypadala mladě, vlasy měl černější než eben, ale jemné vrásky vypovídaly o staletích bytí a o vědění, které si jakýkoliv smrtelník ani neuměl představit. V jeho šedých očích jsem neviděla ani nenávist, ani předsudky, jen neuvěřitelnou sílu a pochopení. Přestože měl zvláštně zastřený pohled, volal mě zpátky, abych neodcházela. Nechtělo se mi. Bylo mi dobře. Prosila jsem jako malé dítě, aby mě nechal být.
"Tvůj čas nenadešel a tvé bytí ještě nebylo završeno. Musíš poznat to, co jsi doposud nepoznala."
"Pus'ť mě, chci pryč!" žadonilo mé Já a snažilo se vplout do věčného míru.
"Jen klid, maličká, všechno je, jak má být." S těmito slovy mě ovanul závan těžce sladkého vzduchu a já zalapala po dechu. Otevřela jsem oči a s prudkým nádechem jsem se posadila.
Zároveň jsem ale vyjekla bolestí a musela jsem se znovu položit. Zmateně jsem se začínala vzpamatovávat, jako bych se probudila z hodně dlouhého snu. Postupně jsem si začínala uvědomovat svou situaci. Vracely se mi nejasné obrazy toho, co se stalo. Rána na boku… ovázaná, oblečení… nikde a měla jsem na sobě cizí košili, ležela jsem na… slamníku neznámo kde. A kápě? Pryč.
Ne! I přes nesnesitelnou bolest jsem se musela nadzvednout a rozhlédnout se. Obyčejný domek ze dřeva a došků s hliněnou podlahou. V takovém bydlela většina obyvatel Dalanu. Ale já tady neměla být. A jestli jsem tu byla, znamenalo to jen to nejhorší.
Panicky jsem začala hledat nějaký způsob, jak odsud pryč. Kromě dvou slamníků s kožešinou tu byl akorát masivní stůl s nahrubo otesanými židlemi, ohniště zabudované v hliněné pícce a pár skladních beden. Na ohništi v kotlíku vřela nějaká hustá tekutina. Někdo tu ještě před chvílí byl. Člověk by nikdy nenechal oheň hořet bez dozoru. Dvě malá okna byla zamřížovaná kovanou mříží. Dalaňané vynaložili většinu svých úspor na své bezpečí. Mělo to zadržet někoho, kdo se v noci vkrádá do jejich domů a zabíjí bez příčiny každého, komu se mu zachce. Byly určeny proti žhnoucímu démonu - proti mně.

Pak se otevřely dveře. Do přítmí vtrhl prudký paprsek světla a vešel Yaron. A já ležela zraněná v jeho slamníku neschopná většího pohybu a ve své pravé podobě navíc jako vrah jeho všemi milovaného bratra. I proti světlu jsem viděla rysy jeho obličeje, tvrdé a nesmlouvavé, a výraz plný zadržovaného zármutku. Došel ke kotlíku, zamíchal obsah a opatrně ochutnal. Sledovala jsem ho se zatajeným dechem a bez jediného mrknutí. Přála jsem si, abych se vsákla do země a zmizela.
"Už vím, proč ti říkají žhnoucí démon…" Pořád se ke mně neotočil. Nesnažil se hlídat si záda, věděl, že teď se daleko nedostanu. Ale přesto to chtělo hodně sebejistoty. "Tvé oči jsou jako oheň." Nevěstilo to nic dobrého, takhle klidně se neměl chovat. Jeho srdce tlouklo moc prudce, byl nervózní a měl vztek. Přesto jsem byla naživu, měla jsem ošetřenou ránu a držela jsem se myšlenky, že pokud mě nezabil, neudělá to ani teď. Pokud se mnou nezamýšlí něco jiného.
Yaron vzal malou misku, naplnil ji tím, co vařil v kotli a co vonělo po majoránce. Pak s tím vykročil ke mně. Vyděsila jsem se. Tohle prostě nebylo přirozené. Lidé přede mnou spíše utíkali. Přisedl na zem vedle mě a začal mi nadzvedávat košili. Moje tělo zareagovalo rychle. Okamžitě jsem vymrštila ruku v přesně mířeném úderu. Rána dopadla tvrdě za krk a já zavřískla bolestí. Celým tělem mi najednou projelo tisíc ostrých jehliček a Yaron mě rychle přitlačil zpátky na slamník.
"Přestaň! Copak ses úplně zbláznila?!" zařval na mě a já jen lapala po dechu. Byla jsem slabá, úder neměl vůbec žádný výsledek. Díval se přímo na mě a já se zastyděla. Styděla jsem se za to, jaká jsem. Zlá, bezcitná, šupinatá příšera. Pustil mě a znovu mi nadzvedl košili. "Ani se nehni," přikázal mi. Pod košilí jsem měla lněný obvaz omotaný kolem břicha. Skrz látku prosákla čerstvá krev.
Yaron vzdychl a došel pro nový obvaz. Vrátil se ke mně a neobratně mi začal rozvazovat obvaz. "Nesmíš se takhle prudce hýbat, začalo to znovu krvácet." Natrhal látku, přiložil ji na ránu, která slabě krvácela, a znovu mě celou ovázal. Nesnažil se být opatrný. Spíš naopak. Byl hrubý, možná schválně, možná ne, ale já cítila, jak v něm vře krev. Byl jen člověk. Přestože se snažil ovládat, emoce nepotlačil.
Škubla jsem sebou, když moc zatlačil na ránu. "Nehýbej se!" štěkl a pokračoval v převazování. Zkousla jsem ret a snažila se to vydržet. Pak mi podal misku s jídlem. "Jez." Jak jsem měla jíst, když jsem se neměla hýbat? "Prostě se snaž," řekl, jako by mi četl myšlenky. Zvedl se, vzal si kabát a otevřel dveře. Otočil se ke mně, pořád jsem držela v ruce misku přesně tak, jak mi ji dal. "Doufám, že jsi natolik chytrá, abys věděla, že utíkat není dobrý nápad."
Nečekal na odpověď. Než ale stačil zavřít dveře, zeptala jsem se: "Proč jsi mě vlastně nezabil?" Musela jsem se zeptat. Alespoň na tohle, i když jsem měla spoustu otázek. Nic mi nedávalo smysl.
Zarazil se. Zdálo se, že takovou otázku čekal, jen ne teď. "Na to se ptám sám sebe pořád dokola." Už jsem myslela, že zavře dveře, ale dodal: "Zřejmě prostě nejsem chladnokrevnej vrah."
Zabouchl dveře a ve mně hrklo. Chtěl pomstu. Chtěl mě zabít. Ale nemohl. Příčila se mu myšlenka, že by dokázal vzít život? Přestože jsem já vzala život jeho bratrovi a spoustě dalších lidí, které možná znal. Přivedlo mě to na myšlenku, že lidé nejsou černobílý. Alespoň ne všichni. Báli se neznámého, to ano. Báli se všeho, co neznali, ano...určitě. Ale Yaron se na mě díval s nenávistí. Ne s obavami nebo strachem. Doposud jsem žila proto, že mě někdo potřeboval, že jsem pro někoho měla hodnotu, přestože to byla hodnota zrůdy, která odvede špinavou práci.
Byla jsem vrácena do života, protože mám něco poznat. Ať už ten, kdo mi vdechl život, byl kdokoliv, tohle bylo zvláštní zjištění. Někdo ke mně něco cítil. Nenávist je také cit.


Pokračování příště....
Autor papája, 17.10.2011
Přečteno 352x
Tipy 2
Poslední tipující: Lavinie
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter