K Minas Tirith 2. díl

Anotace: rozšířené pokračování... pokud si to přečtete, napište mi prosím, jak se vám to zdá... Díky :-)

Utábořili se na noc. Boromir rozdělil hlídky a ostatním mužům doporučil, aby šli spát. Kdo ví, co je zítra čeká...
Faramir seděl u ohně a hleděl do plamenů. Rukama objímal kolena. Boromir si přisedl: "Měl by sis odpočinout," řekl mu, ale Faramir ho nevnímal.
"Nemysli na ni, Faramire, je to její osud a tomu nikdo z nás neunikne..."
"Co když ji už ale nikdy neuvidím?"
"Třeba se nakonec rozhodne jinak..."
"Tomu přece sám nevěříš!"
"Proč myslíš, že nevěřím tomu, co říkám?"
"Protože ji znáš, možná ne tak, jako já, ale víš, co je to za člověka. Umíněná, s vlastním rozumem, a když ona si neco usmyslí, nic ji nepesvědčí, aby to neprovedla..."
"Faramire."
"Proč, řekni mi proč, Boromire?" Boromir se zamyslel a potom pomalu odpověděl: "Je žena, a navíc moc krásná žena. Podobá se naší matce."
"Cože...?"
"Hmmm, ty si na ni už moc nepamatuješ, víš, byla krásná a Lindir je jí hodně podobná. Krásou i povahou."
"tak proč já," přerušil jej Faramir, "musím ztratit každého, kdo je mi blízký a na kom mi záleží?!" Prudce vstal a poodešel kousek od ohně k lůžku.
"Tak na to ti odpovědět nedokážu, bratře..." potochu dodal Boromir.

Dorinath přinesla snídani na velkém podnose. Vypadalo to lákavě, ale Lindir vypia jenom hrnek čaje, na nic jiného neměla chuť.
Dorinath se zamračila: "Jenom to hezky sněz!"
"Já nemám hlad, Dorinath, klidně to můžeš odnést," bránila se Lindir, ale Dorinath bya neoblomná. "Musíš jíst!" a podala jí krajíček bílého chleba pokapaného zlatavým medem. Lindir si povzdechla, ale poslušně si kousla. Dorinath si k ní přisedla a také sáhla po krajíci. Lindir soustředěně žvýkala a hleděla před sebe.
"Co tě trápí, Lindir?" Ta jenom pokrčila rameny, ale ladá žena ani nepotřebovala odpověď. "To Faramir, že? Máš ho ráda víc, než si chceš připustit, nemám pravdu?"
"Já nevím Dorinath, já už ničemu nerozumím, sama v sobě, se nevyznám, něco chci a na druhou stranu se tomu bráním..."
"Kolik ti je?" zeptala se Dorinath.
"Dvacet, proč?"
"Já jsem o deset let starší, Lindir, mám muže a malou krásnou dcerku, a jsem šťastná, moc šťastná, ale to je něco jiného, než jsem ti původně chtěla říct. A to je, že jsem zkušenější a určitě znám pana Faramira déle než ty, neříkám, že líp, ale dýl ano.
Nemá to tady jednoduché... Možná by se mohlo zdát, že když je synem správce, má vše, co by mohl chtít, ale pravda je taková, že žije ve stínu svého staršího bratra. Mají se rádi, moc jeden pro druhého znamenají, Boromir byl Faramirovi dřív vždy ochráncem. Jenže právě Boromir se stane správcem města, on bude vládnout Gondoru z kamenného stolce správců... A Boromira miluje otec víc,než svého mladšího syna, proč, to ti nepovím, nevím to.A Faramira mrzí otcovo smýšlení, kromě Boromira mu nikdo tolik nerozumí a Boromir začíná mít jiné starosti a nemá na svého bratra čas. Já vím, zní to směšně, ale Faramir potřebuje někoho, kdo ho bude mít rád, kdo ho podrží a bude v něj věřit. Chce lásku, kterou ztratil matčinou smrtí.
Myslel si, že jsi to ty... Od té doby, co jsi tu byl o tolik veselejší, šťastnější, prostě je zamilovaný... Nedělěj mu to, ta bolest by ho velmi zasáhla..."
Dorinath už víc neřekla. Lindir si připadala vyčerpaná, a to teprve posnídala. Svalila se do peřin.
"Je to jasné, zůstanu. Kvůli tobě i kvůli sobě..."