Ilomorna - 1.kapitola : zrada

Anotace: tohle je jenom úvod (krátký) co vám při čtení nezabere moc času ... komentáři prosím nešetřte - ať vím, jestli má cenu vůbec posílat další část

Snášel se soumrak. Tichý a hrozivý, něžný a přítulný – podobný obětí milenky a srdci vraha.
Vítr se proháněl korunami stromů a ve své kruté zběsilosti z nich strhával listí, které se snášelo na vylidněné ulice. S radostí kata lámal něžné krčky kdysi pestrých květin a pohrával si s jejich hlavičkami jako dítě s novou hračkou.
Hvězdy i měsíc už dávno vzdaly svou marnou snahu alespoň trochu prosvětlit to temné město beznaděje – stejně jako slunce.
Tíživý dech smrti se plížil, tetelil se blahem nad nastávající úrodou – smrt dobře věděla, že v tomto městě už nikdo nebude chtít žít.
Ve vysokých a kdysi nádherných domech jen občas problesklo světlo svíčky jako poslední symbol vzdoru a odvahy.
Nikdo se neodvážil vyjít do ulic. Všichni seděli zabraní do svých myšlenek – úvah o životě a smrti.
Nikdo? Ne.
Postava v temném plášti vzdouvajícím se ve větru jako křídla havrana – postava dívky, mladé, ale přec se srdcem zatvrzelým jako je srdce stařen, kterým válka vzala syna.
Stála tam, v očích se jí leskly slzy, nitro se jí svíjelo vztekem a bezmocí, srdce temné a posedlé pomstou.
Stála tam naproti zdi – zdi, skrz kterou mohla vidět krásu druhé poloviny města. Města, kde byl jenom blahobyt a radost. Tam neobcházela smrt, vítr se proměnil v laskavý vánek. Bylo to místo kde svítilo slunce a zářily hvězdy a měsíc. Město dostatku a lásky.
Vztekle zatnula pěsti.
Kdyby ji nespravedlivě odsoudili, kdyby jí vraždili rodiče před očima – proboha, kdyby ji chtěli popravit! Nic ji nedokázalo zasáhnout jako tohle.
Zradila ji vlastní sestra – její dvojče! Zaprodala ji kvůli pochybné lásce mladého šlechtice. Zaprodala ji za příslib vlády. Sprostě ji i její lidi zavrhla a odsoudila.
Rozdělila město. Město, kterému neměla nikdy vládnout. Postavila zeď z té nejsilnější magie jaké byli smrtelní čarodějové schopni.
Na jedné straně nechala vše dobré a na té druhé – nechala svou sestru.
Ucítila něco teplého ve svých dlaních. Pomalu je rozevřela a spatřila krev. Svou krev. Krev, která byla prolita na špatné straně města.
Odhodlaně vzhlédla. Nevzdá se. Nevzdá se bez boje.
Otočila se k záři za sebou zády a zamířila do takové temnoty, že snad ani sama smrt nemohla vytvořit větší.