Podivný román - Kapitola I.

Anotace: nechala jsem se inspirovat knížkou "Pondělí začíná v sobotu" tzn., že je to v podobném stylu, ale jinak si to vysvětlete, jak je vám libo

Poslední dobou se jí vůbec nedařilo. Popravdě zkazila vše, na co sáhla. Byla to jen smůla, nebo byla opravdu tak neschopná? Tohle vše věděla a tak pro ni nebylo žádným překvapením, když našla ve schránce pohled. Z jedné strany byl celý černý a na druhé straně byl úhledným písmem napsán vzkaz. Bylo to předvolání před Nejvyššího. „Tak už je to tady.“ Řekla si jen tak pro sebe. „A ani mi k tomu neposlali propisku.“ To ji mrzelo nejvíce. Byl to nový typ, takový ten, co když dojde náplň se sám sebere a odejde umřít jinam. Ostatní, starší typy, po opotřebení prostě zůstanou ležet tam, kde umřeli a musí se jim zařídit pohřeb. Není to zrovna levná záležitost, ale předpisy jsou předpisy. A vlastně je to i projev slušného chování. Jen než jí stačila doběhnout poslední myšlenka, ozval se tenounký třesavý hlásek. „Haló? Tady dole. Ve tři hodiny musíme být u Nejvyššího.“ Podívala se na hodinky. „Za minutu tři. To asi nestihneme.“ Hodinky promluvily znova, tentokráte více roztřeseny. „Nevím, těžko říci. Poslední zprávy o přesném čase mi už několik dní nechodí. Takže je stále za minutu tři.“
„To ale znamená, že máme fůru času. Tak to si ještě na cestu něco dám.“
„No já si myslím, že bychom měli jít hned. Když stojí čas, není něco v pořádku.“
„Máš pravdu, vždyť já to vím, ale hlad mám jako vlkonoh.“ Pak se vyčítavě podívala na hodinky a prošla podlahou. Dlouhým točitým schodištěm vystoupala do Věžního patra, bylo to patro základní, zde se nacházela recepce. Za stolem tam sedělo Kroťátko a spokojeně vrnělo. Zrovna se mu tvořily mléčné zuby a rostla první teplá srst. „Na zdravou.“ Pozdravila Kroťátko a přistoupila blíž. „Nechci tě zrovna teď moc rušit, ale jdu za Nejvyšším, potřebuji vědět, kde teď sídlí. Koukám, že už nám zase dospíváš.“
Kroťátko přestalo na chvíli vydávat vrnění a prolistovalo Zelený lexikon, ne že by se tam psalo, kde Nejvyšší je, to vlastně nikdo nemohl tušit, protože se jeho kancelář neustále stěhovala, ale bylo to předepsané v pracovním zákoníku. Když se dostalo až na konec, zavřelo knihu a vyplivlo chuchvalec chlupů, pak zavřelo oči a začalo se kymácet ze strany na strnu a to velice pomalým tempem. Když oči znova otevřelo, řeklo tlumeným sípavým hlasem, jakoby šeptalo: „Nejvyšší dnes sídlí v Korouctvi. V čísle Bé.“
„Mockrát ti děkuji a v jakém písmeni?“
„Tuším, že je to 148.“
„Dobře, jsi hodné. Tak ať se ti to dospívání podaří.“ Rozloučila se s Kroťátkem a dala se Západní chodbou na sever. Jak tak procházela chodbou, uvědomila si, že slyší svoje kroky. To ale bylo divné, protože obvykle tu bývá rušno. Každou chvíli chodbou někdo prošel, nebo proletěl, ale dnes nic. Bylo tam ticho a prázdno. "Kde všichni jsou?" Řekla si pro sebe a rukou si pročísla vlasy.
Neměla ovšem čas zjišťovat, co se děje, protože přijít pozdě na schůzku s Nejvyšším by bylo horší, než sníst klubko drmolů. Bylo prostě v jejím zájmu najít co nejrychleji jeho kancelář a to se pomalu stávalo nemožným, protože ve spletitých uličkách tohoto labyrintu se dalo lehce zabloudit, z části i proto, že značení a pomocné plánky "budovy" se značně od sebe lišily, protože nikdo nikdy neprošel všechny chodby a patra, neboť jak se říkalo je jich tu nekonečno a občas se stalo, že se nějaká chodba přestěhovala do jiného patra, stejně tak jako se stěhuje i kancelář Nejvyššího. Jen s tím rozdílem, že jeho kancelář se stěhuje pravidelně každý den. Jediný, kdo má ještě jakýsi přehled nad polohou zdejších prostor je vrátné Kroťátko, chlupaťoučké metr a půl vysoké stvoření, které dokáže celkem přesně určit polohu jakéhokoliv tělesa, na jakémkoliv místě. Jak to dělá, ještě nikdo vysvětlit nedovedl, ale právě díky této schopnosti ho Nejvyšší dosadil do nelehké funkce vrátného. O Kroťátku jako takovém se toho vlastně moc neví. Víme o něm jen to, že je poslední svého druhu a že ho Nejvyšší nalezl kdysi v Jižní chodbě, která původně stála proti Severní. Byla to chodba Nesbytů, tedy nesmyslných bytostí. Jejich název vznikl z toho, že dělali spoustu věcí, které nikdo nechápal. Jedni říkali, že je to důkaz jejich inteligence a vyššího stupně dokonalosti, druzí tvrdili, že jsou to zbyteční a nepoužitelní tvorové. Sídlilo tam samozřejmě více druhů, mezi nimi právě Kroťátka. Nejvyšší byl poslední, kdo do té chodby vkročil, protože Jižní chodba se po té přesunula a nikdy už nebyla nalezena, ba ani spatřena. Vrátné Kroťátko je tedy poslední vzpomínkou na Jižní chodbu.
Šla už pěknou chvíli a za celou tu dobu nikoho nepotkala. "Je to podezřelé." Přimhouřila oči a zastavila se. Chvíli jen tak stála a vypadala, jakoby zaostřovala ne vzdálený předmět. Ve skutečnosti jí vrtalo hlavou "co" a "proč"? Pak se celá naráz vytrhla z onoho zamyšleného stavu a zkontrolovala čas. Za minutu tři. "Pořád". Zjistila, že i hodinková duše se ztratila. "No jo, bylo mi divný, že celou cestu ani nepromluvila." Ale to nebylo tak zvláštní, protože hodinkové duše občas kamsi odběhnou a čas pak plyne pomaleji, na takzvaný setrvačník. V tomto případě čas neplynul vůbec, ale za to duše nemohla. "Kudy dál"? Měla pocit, že snad zabloudila. Kdyby tu byl alespoň někdo, kdo by ji poradil. Jen co to dořekla, zaregistrovala koutkem oka něco malého tmavého krčícího se u stěny. "Zdrav. Nevíš kudy se od tud dostanu k Nejvyššímu? Malinko se tu dneska nevyznám a po cestě žádní ukazatelé." Krčící se ještě více nahrbil a nejistě udělal krok ku předu. Byl to stín z Černého dvora. Takových je tam plno. Černý dvůr je součástí zdejšího komplexu a je to hlavní sídlo všech stínů. Důležité je podotknout, že stíny nemluví a proto jen velmi těžko se s nimi někdo domluví. Stín tedy dále setrvával ve své nehybné poloze a dlouhou chvíli se nic nedělo. Už si myslela, že se radši podívá kousek dále, jestli tam něco, nebo někoho neobjeví, ale v tom začal stín něco naznačovat. Jelikož je jeho tělo beztvaré a jak je obecně známo, stíny umí dokonale imitovat jakékoliv věci, a nemusí nutně vědět k čemu slouží, ale to jen tak na okraj, začal se stín rozrůstat a různě formovat, až se na stěně objevila jakási směrovka. "Aha, takže dál touhle chodbou?" Silueta stínu kývla k souhlasu. "A co potom?" Stín prodloužil rameno, které tvořilo šipku. "Až na konec?" Podivila se. Přikývl. Odvrátila se směrem do chodby a se slovy, "vždyť ale Západní chodba konec nemá", se otočila zpět ke stínu. Ten byl ale pryč.