Ilomorna - Cesta začíná

Anotace: Tak tohle bude trochu delší kapitola, zatím není zcela dodělaná, tak ji tady dodám po částech. A za komentáře budu vděčná ... a tady už to doopravdy začne být trochu sci-fi :-)

Zlostně kopla do dveří. Drželi ji v zlaté cele – měla všechno, co si jenom přála, kromě možnosti pokračovat ve své prácí. Kromě možnosti dokončit své poslání.
Netrpělivě pohlédla k hodinám. 3, 2, 1 … Už ji zde drželi po celých osmnáct dní – přesně na vteřinu. Osmnáct dní bez jediného kontaktu s dalším člověkem.
„Idioti! Zbabělci!“ zaječela vztekle do ztichlého křídla paláce. „Jak bych vám asi mohla uškodit? Držíte mě tu jako zločince!“
Zlomeně se posadila do křesla a rukama si objala kolena. „Dovolte mi alespoň několik slov s živou bytostí!“ šeptla toužebně.
[ „Nečekal bych, že tady budeš jen tak nečinně sedět.“ ] ozvalo se náhle z tmavého kouta místnosti. [„Nezdá se mi to jako tvůj styl boje s nemožným.“ ]
„Kdo jste?“ vyjekla překvapeně.
[„Spíš by jsi se měla zeptat kým jsem byl.“]
„Dobře. Kým jste byl?“
Z koutu místnosti vyšel muž. Nebyl ani mladý ani starý. Ty nejlepší léta měl zjevně za sebou, ale před sebou měl vznešenou budoucnost. Ve tváři měl podivné světlo a jeho oči vypadaly jako oči člověka, který překročil práh do nového světa.
[„Jmenoval jsem se Javerick. Sloužil jsem vládkyni tohoto města – a musím dodat, že to bylo se zcela slepou důvěrou v Ni.“ ]
„Myslíš Paní?“ zeptala se nechápavě. „Všichni v tomto městě jí věří a uctívají jako Vládkyni. Ona – zachránila nás před smrtí.“
[„Ano.“ ] muž si přejel rukou přes několikadenní strniště na bradě a pak se usmál. Nebyla v tom však ani stopa po veselí. [„Tak to alespoň tvrdí ona. Sám jsem tomu donedávna věřil – dokud jsem žil.“]
„Jak to myslíte?“
[„Byla jsi zrozena pro vyšší účel. Máš bojovat za přežití svých lidí – spolu s nimi. Neměla jsi zůstat zde – nucena k nečinnosti.“ ]
„Myslím, že – nechápu.“ Potřásla hlavou Tiara.
[„Je jen jedno město plné moudrosti, je jen jedno město plné tajemství, je jen jedno město mystické, je jen jedno město skryté a přec viditelné. Jako září nejjasnější hvězda, jako podzimní dech větru - Tak se skví ve své bělostné kráse. Je jen jedno místo, kde jsou Oni. Je jen jedno místo, kde se nikdy nebojí. Je jen jedno místo, skryté a přec viditelné. Jako temnota zlé noci, jako sípavý dech smrti, tak se město v skrytu u kořenů země choulí. Je mnoho těch, co jsou vyvolení, je mnoho těch, kteří Ví. Je mnoho těch, kteří bojují. Je však málo – málo těch, kteří pochopí.“ ]
Překvapeně na něj zírala. „Kever´liah.“
Muž se pousmál. [„Kever´liah.“ ]
Tiara se zatvářila zmateně. „Jakto – jaktože to vím? Chci říct – vlastně ani nevím, co bych měla chtít říct. Vím – nevím …. Nevím - co říct? Cítím se hrozně zmateně.“
[„Na to je velmi jednoduchá odpověď. Tvé DNA – tady se mu říká Dědičův klíč – je jiné než DNA lidí v celém tomto světě. Pocházíš z jiného světa – z jiné planety. A tam, odkud pocházíš během miliónů let došlo k evoluci. Lidé z tvého světa jsou – mnohem vyspělejší, moudřejší a mnohem, mnohem lepší než zde. Během staletí a tisíciletí pochopili, že jejich jedinou šancí k přežití jsou vědomosti. Postupem času získali schopnost získávat všechny dostupné informace od dalších jedinců z jejich rasy.“ ]
„Všichni měli stejné vědomosti.“
[ „Ano. Mnoho z nich za to zaplatilo nejvyšší daň. Ale pravdou zůstává, že patříš k nejvyspělejší rase která kdy existovala.“ ]
„Páni.“ Vydechla Tiara. „A co se s nimi stalo?“
Muž se jenom usmál, přišel k ní a vtiskl jí do dlaně hladký kámen. Pak odešel.
Sevřela ho pevně v dlani. A pak náhle – jako blesk z čistého nebe věděla, co má dělat.
Přešla ke dveřím a netrpělivě na ně zaklepala. „Chci mluvit s Paní!“