Pilotka-hádka

Anotace: Sára a William si zrovna nepadli do oka...

Ráno jsem se probudila brzy, už v půl sedmé. Snažila jsem se zas usnout, ale marně. Nezbylo mi nic jiného než vstávat. Oblékla jsem se tedy a šla si udělat snídani. Teta i William ještě spali. Než jsem stačila vzít do ruky pánvičku, přiběhl ke mě robot.
"Co si budete přát k snídani?" zeptal se mechanickým hlasem. Nedůvěřivě jsem se na robota podívala.
"Míchané vajíčka." přikázala jsem nejistě i když jsem neviděla důvod něčeho se obávat. Ty špagety včera byly výborné. Prostě jsem na to nebyla zvyklá, aby mi vařil robot. Doopravdy jsem neměla důvod k obavám. Vajíčka se robotu povedli. Byli možná lepší, než kdybych je dělala já sama. Když jsem dojedla, vešel do kuchyně rozespalí William. Vstala jsem k odchodu.
"Dobré ráno." pozdravila jsem ze slušnosti, popírající úšklebek. Nezapomněla jsem jak se ke mě včera mile choval. Překvapeně zamrkal a upřel na mě své ospalé oči.
"Ty už si vzhůru, sestřenko?" poslední slovo, doslova vyplivnul z úst. Ignorovala jsem ho a chtěla odejít.
"Jak se ti líbí bydlet v bohaté rodině?" zeptal se jízlivě. To se mě dotklo. Nedokázala jsem již svůj vztek dále zadržovat. Upřeně jsem se mu zadívala do očí, až byl nucen svůj pohled odvrátit.
"Si myslíš že jsem se k vám nastěhovala, jen kvůli vaším penězům?" zavrčela jsem na něho.
"Uhodla jsi. Myslím že tě letecká škola vůbec nezajímá." vzteky se mi roztřásl spodní ret.
"Nehodlá tvé urážky dál snášet. Odcházím." s tím jsem se otočila a vyběhla ven z kuchyně. V pokoji jsem si sebrala věci pouze z domova a ty od tety tu nechala. Přehodila jsem si tašku přes rameno a šla ke dveřím od domu. William mě pozoroval s vítězoslavným úsměvem, ale v jeho očích se zračilo i překvapení.
"Vyřiť tetě že ji děkuji, za to jak se o mě starala."
s těmi to slovy jsem za sebou zabouchla dveře od domu. U brány do zahrady, jsem se ještě naposledy zahleděla na ten nádherný dům o kterém jsem si myslela že se může stát mým domove. Jako vždy jsem se mýlila. Zas jsem udělala jednu z těch největších chyb v mém životě. Po tváři se mi skutálela slza. Nesnažila jsem se je potlačovat. Nikdo v mé blízkosti nebyl, aby mě viděl. Se sklopenou hlavou a s proudem slz jsem šla po cestě, směrem do města. Doufajíc že se mi nějak podaří propašovat se na palubu nějaké lodi. Musela jsem neustále přemýšlet co jsem ve svém životě provedla tak špatného, že se mi nemůže splnit můj sen, na kterém není nic špatného! Začala jsem se strachovat, abych nedopadla jak moje matka. Za půl hodiny jsem došla do města. U výtahu jsem se zarazila. I kdy bych se přece jen propašovala na nějakou loď, nač by mi to bylo? Kdybych se vrátila domů, nebyla bych na tom o nic lépe než tady. Rodiče by mě stejně zpět nevzali. Nerozhodně jsem postávala u výtahu. Rozhodla jsem se vrátit domů a poprosit za odpuštění, klidně na kolenou. Vedle mě přistála létající motorka. Osoba na motorce na mě zavolala a sundala si helmu. Byl to William. Začalo se ve mě mísit několik pocitů najednou: překvapení, podezřívavost, vztek a ke své nelibosti i úleva. Nenápadně jsem si utřela slzy a dělala jsem že ho neslyším. Rychle jsem vykročila k výtahu, nechtěla jsem se už vracet, hlavně teď když jsem se konečně rozhodla, ale William byl rychlejší. Popadl mě za ruku a chtěl mě odtáhnout pryč. Mezitím co jsem s ním zápasila se dveře od výtahu zavřely a odjel. Vztekle jsem se na něj otočila a vytrhla jsem se mu.
"Moc se omlouvám, až teď mi máma řekla že jsi jí zachránila život. Dlužím ti omluvu. Vím taky že jsi se pohádala s rodiči. Máma řekla že by tě už nepřijali, uvědomil jsem si že jsem tě vyhnal na ulici." chtěl ještě pokračovat, ale vztekle jsem mu skočila do řeči.
"Tak abys ulevil svému svědomí, tak mě chceš odvést zpět. Věřím že pro takového náfuku jako jsi ty, bylo těžké se omluvit, ale já už jsem se rozhodla." škodolibě jsme pozorovala jak nešťastně se snaží něco vymyslet, aby mě přemluvil vrátit se. Nebyl asi tak nafoukaný jak jsem si myslela.
"Co chceš abych udělal?" zeptal se nešťastně. Vyžívala jsem se jeho utrpení a nervozitě. Zamyslela jsem se. Pohled mi padnul na létající motorku. Byla pěkná, tmavě červená, což je mou oblíbenou barvou. Usmála jsem se.
"Pěkná motorka." řekla jsem. Ztuhl. Bylo vidět jak se jí nerad vzdává.
"Dám ti ji." vysoukal ze sebe.
"Dobrá, to beru. Nasedla jsem na motorku za Williama a rozlétli jsem se k domu.