Upírka-část první

Anotace: Upírka vypráví svůj příběh...

Jednoho, zprvu obyčejného dne, jsem šla do školy se svou nejlepší kamarádkou Sandrou, jako obvykle. Už ráno jsem si všimla pár menších změn. Zdálo se mi, že není úplně v pořádku. Neustále mhouřila oči a při každém sebemenším zvuku, který jsem téměř neslyšela sebou trhla, a také se mi zdála hezčí než obvykle. Kluci se za ní jen otáčeli. Moc toho dne nenamluvila. Byla úplně mimo. Každou hodinu tupě zírala před sebe, ponořená do svých myšlenek a o přestávce tomu nebylo jinak, což bylo nadmíru podezřelé, jelikož to byla právě ona která dostává nejvíce poznámek za lotroviny o přestávkách.
Rozhodla jsem se, že se jí zeptám co s ní je až večer, když u mě doma měla spát. Rodiče s bratrem měli odjet na víkend na chalupu. Konečně nám odzvonila poslední hodina.
"Nechceš jít se mnou do města podívat se co vyšla za nové knížky?" navrhla jsem, abych ji přivedla na jiné myšlenky. Knížky byli naší zálibou. Zavrtěla hlavou.
"Ne, možná jindy. Čekají na mě před školou přátelé, s kterými jsem se už na něčem domluvila." povzdechla jsem si, ale nedalo se nic dělat. Jak Sandra řekla, před školou na ni čekali tři kluci a dvě dívky. Všichni měli na očích brýle. Přejela jsem je nedůvěřivým pohledem, rychle jsem se se Sandrou rozloučila a vydala se domů.
Začala jsem se o Sandru obávat. Ti její noví kamarádi se mi ani trochu nelíbili, což mě utvrdilo v tom že si s ní o tom dnes musím popovídat. Cítila jsem že mě pozorují. Zrychlila jsem krok, abych jim co nejdříve zmizela za zatáčkou.
Doma už všichni balili na chalupu. Dokonce už tu byl i můj osmnáctiletý bratr, který chodil domů až večer a neustále se vytahující že je už plnoletý a mě že je teprve šestnáct. Ve čtyři konečně odjeli a já se mohla zavřít v pokoji a klidně si číst. Sandra měla přijít až v pět. Když jsem se odtrhla od knížky bylo již půl šesté a Sandra nikde. Poslala jsem jí zprávu, ale když mi po dvacet minut neodpovídala, začala jsem o ni mít strach. Neměla jsem její číslo domů a tak mi nezbylo než se za ní vydat. Zamkla jsem barák a rozhodla jsem se to vzít přes park. Byl už podzim a tak se už začínalo stmívat. Nebylo mi nejpříjemnější chodit v parku sama, ale strach o Sandru byl větší a parkem to k ní domů bylo nejkratší. Šla jsem rychlím tempem. Neušla jsem ani pět dva kroky a zmocnil se mě pocit že jsem sledována. Přidala jsem do kroku, až jsem skoro běžela. Nepřestávala jsem se rozhlížet, ale nikoho jsem mezi stromy neviděla. Měla jsem už tři čtvrtě cesty za sebou a nic se nestalo. Zdálo se že mě mé smysli klamou. Ostré tempo chůze si už začalo vybírat svou daň. Ostré píchání v boku mě přinutilo zpomalit. Ani nevím jak se to stalo a náhle jsem byla obklíčená kamarády Sandry, ale ona mezi nimi nebyla. Brýle už si sundali, bylo na nich něco zvláštního. Chtěla jsem pokračovat a obejít dívku která mi stála v cestě. Dívka mi ji však zas zahradila. Všech pět na mě upíralo své oči. Srdce mi bušilo jak o závod. Dívka se na mě usmála a zadívala se mi upřeně do očí. Z hlavy se mi vypařili všechny myšlenky a jediné co jsem dokázala vnímat, byli její čokoládově hnědé oči. Srdce se mi zpomalilo a já se najednou cítila klidná. Přistoupila blíž ke mě. Oči zmizeli a já pocítila krátkou, ostrou bolest na krku. Začala mě opouštět síla. Byla jsem si jistá že umírám. Dívka mě zachytila, abych neupadla, aniž by se odtrhla od mého krku.
"Ne!" vykřikl nějaký známí hlas. Dívka překvapeně zhlédla. Ke svému zděšení jsem na jejích rtech spatřila krev. Sandra mě dívce vytrhla z náručí a položila mě na zem. Kousla se do ruky, až ji začala téci krev a přiložila mi ji k ústům. Chtěla jsem se vzepřít.
"Pij!" přikázala mi a přidržela mi hlavu tak, aby jsem nemohla uhnout. Nebyla jsem schopna odporu. S nechutí jsem polykala krev mé nejlepší kamarádky. Nebylo mi o nic lépe, ale ani hůř. Sandra mi pomohla na nohy. Její přátelé se rozestoupili a nechali nás projít. Napůl vlečena a napůl sama jsem šla se Sandrou domů.
"To bude dobré." uklidňovala mě, ale já věděla že můj život už nikdy nebude takoví jako dřív.