Západ slunce 2. díl

Anotace: Pokračování příběhu. Eleanor se probere v neznámém prostředí a snaží se ho poznat. Prosím pište komentáře nebo hodnoťte, budu ráda. Díky

Probrala jsem se v krásné měkké posteli, zamžourala jsem do prvních slunečních paprsků procházejících oknem. Místnost se ozářila. Byla velká, v rohu po mé levici stála stará vyřezávaná skříň, vedle ní okno a na druhé straně místnosti trůnilo starobylé čalouněné křeslo. Postel, ve které jsem ležela, měla závěsy z červeného sametu a byla ze stejného dřeva jako ostatní nábytek. Takové dřevo jsem ještě nikdy neviděla, mělo podivnou barvu a dokonce i vůni. Vlastně jsem ani nevěděla, kde to jsem a jak jsem se tady ocitla. Odkryla jsem těžkou
peřinu a vyskočila z postele na studené parkety. Vedle postele na zdi viselo lesklé zrcadlo, nebo to nebylo zrcadlo?

Byl v něm odraz jakési mladé dívky tak okolo 18 let s dlouhými hustými blond vlasy pod pás. Ale někoho mi připomínala, šla jsem tedy blíž. I ona na mne hleděla vyděšeným výrazem, oči měla podobné mým. Zelené se slunečnicí uprostřed. To mi nejde do hlavy, odkud ji tak můžu znát? Podrbala jsem se na hlavě a zavadila pohledem o zrcadlo. To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Odraz v zrcadle dělal úplně to samé co já. Vždyť jak by ne, až pak mi to došlo. Ta dívka v zrcadle jsem byla já.

Musela jsem se prohlédnout. Vlasy dlouhé, takové jaké jsem vždycky chtěla, ale bála jsem se, že by mi neslušely. Oči stejné, akorát víc zastřenější než předtím. A co jsem to vlastně měla na sobě? Šaty, jako z nějakého středověkého filmu. Měly takový podobný styl, styl, který jsem si vždycky vysnila ve své fantazii o dávných dobách, i když nebyly tak honosné, spíš na způsob noční košile. To není možné, kde to jsem? To se mi přece musí jenom zdát. Štípla jsem se do ruky, ale vykřikla jsem bolestí. Ne to se mi opravdu nezdá. No třeba se to nějak vysvětlí. Šla jsme se tedy podívat do skříně. Měla opravdu hezký motiv, ve dřevě byly vyřezané růže a okolo nich lístky. I klika za kterou jsem zabrala, měla stejný motiv. Skříň jsem otevřela a chvíli do ní zírala. Nebyly v ní žádná trika, kalhoty, bundy, ale několikero šatů a plášťů rozmanitých barev. Jedny jsem vytáhla a hned se do nich oblékla, pasovali přesně na mne. Byly dlouhé až na zem a navíc zelené barvy, mé nejoblíbenější. Radši jsem skříň rychle zavřela a šla si pro hřeben na toaletním stolku vedle skříně, který nebyl nejprve vidět. I ten byl ze stejného materiálu. Vzala jsem si hřeben a začala si učesávat dlouhé husté vlasy. Zapletla jsem je do copu a vydala se prozkoumat okolí.

Otevřela jsem dveře od pokoje, za nimi se točilo schodiště nejspíš do přízemí. U schodiště se linula dlouhá chodba se třemi dveřmi po stranách. Ty mé byly tedy čtvrté. Než abych zkoumala co se za dveřmi skrývá, raději jsem šla dolů po schodišti. Stejně se tam za dveřmi nacházely asi jen další pokoje.

Dole jsem uslyšela zvuky. Šly z dveří přímo naproti. Vešla jsem. Co jsem uviděla, mě překvapilo. Stála jsem v dřevěné místnosti, která mi nápadně připomínala kuchyň. Uprostřed byl krb s praskajícím ohněm, nad kterým se houpal velký mosazný kotlík. V rohu byl kuchyňský stůl a skříňky s nádobím a potravinami. Na druhé straně, vlevo od krbu, stál na velkém koberci dřevěný stůl s šesti židlemi. Nejspíš jídelní stůl. Na něm byly přichystané talíře z vypálené hlíny, příbory a zlaté poháry na pití. Až teď jsem si všimla ženy shýbající se nad kuchyňským stolem. Měla taktéž dlouhé vlasy akorát hnědé barvy. Šaty měla o něco špinavější a na pohled onošenější než ty mé. Nejspíš byla služebná.