Západ slunce 4.díl

Anotace: Jen co jsem si na něj sedla se Sin Thai vzepjal a rozeběhl se se mnou pryč ze stáje. Nešlo ho zastavit, vůbec jsem nevěděla co mám dělat....

Nešlo ho zastavit, vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Vmžiku jsem zapomněla celý jezdecký výcvik. Vyběhl ze stáje a venku se postavil na zadní. Začala jsem vřískat, ale moc mi to nepomohlo. Zákon gravitace platil i tady, takže jsem z Sin Thaie spadla. Pěkně to bolelo, narazila jsem si kostrč, naštěstí se nic hrozného nestalo. Chtěla jsem se zvednout, ale v tom jsem uslyšela hrozný smích. Otočila jsem se za zvukem a v tu chvíli jsem zrudla. Na cestě stálo asi pět lidí, tři muži a dvě ženy. Jeden muž mi už běžel naproti a tvářil se starostlivě, stejně tak se tvářila i jedna žena. Další muž nevěděl jestli se má smát nebo brečet a zbylí dva přítomní se řehtali až se za břicho popadali. Ze stáje vyběhl Thomas a řítil se ke mně s ustaraným výrazem ve tváři. Hned za ním běžela Thuliem. „ O Me lien, moc mě to mrzí, neměl jsem vás do toho nutit. Je to moje vina, potrestejte mne, jak chcete.“měl ve tváři odevzdaný výraz, připraven na cokoli. ,,Ale Thomasi prosím tě, ty za to přece nemůžeš, a nevím proč bych tě měla trestat. Jen kvůli tomu, že si narazím zadek, tě přece nebudu bičovat, ne?“ Usmála jsem se na něj, ale on byl zjevně dost vyděšen.

Seděla jsem tam a vzpamatovávala jsem se z toho, co se právě stalo, když ke mně přiskočil ten muž, který se ke mně předtím tak hnal. Podal mi ruku a zvednul mě ze země. Vypadal pohledně, každý se sice ode mne lišil, ale co jsem si všimla, tenhle se lišil ode všech přítomných. Měl dlouhé hladké blond vlasy a modré oči s takovou zvláštní jiskrou v nich. Bledší pleť než všichni ostatní a krásně bílé zuby. Byl vysoký a štíhlý, ale silný podle toho, jak lehce mne zvednul ze země. I když byl zajímavý, raději jsem si ho přestala prohlížet a pustila jsem mu ruku. Než mi ji úplně pustil, stačila jsem si všimnout zvláštního prstenu na ruce, byl celý z nějakého zářivě bílého kovu se smaragdem uvnitř. Ještě jednou mi podal ruku a promluvil krásně zbarveným tónem hlasu . „Těší mne Me lien, já jsem Anseth.“ Pak mou ruku ještě políbil a odtáhl se. Představoval mi ostatní. Žena s rudými vlasy se jmenovala Tairin, vypadala mile, hned od pohledu jsem si ji oblíbila. Druhá žena se jmenovala Sheina, ta už nebyla tak sympatická, už proto že se mi smála ze všech přítomných nejvíc a ještě dodala. „ To že má být Me lien? Ta domnělá vyvolená? Vždyť ani neumí jezdit na koni.“ „ Nech si hloupé poznámky a radši se chystej na večer, abys nám mohla říct svojí strategii plánu.“ zarazila ji Tairin a já jí byla vděčná. Očividně to na Sheinu zabralo, zajímalo by mě, co se chystá. A taky mi vrtá hlavou o jaké vyvolené to mluvila.

Dále jsem se seznámila s Pankreasem, starším mužem se šedivými vlasy, který v ruce třímal hůl. No a nakonec mě Anseth seznámil s jeho nejlepším přítelem Othellem. Nebyl mu sice vůbec podobný, ale vypadal mile. Brunet s tmavýma očima a snědší pletí. Byl taktéž vysoký, silný a štíhlý. Seděl na urostlém hnědákovi jménem Gryf. Oba dva k sobě prostě patřili. Ano Thomas mi říkal, že když chce spolu vycházet kůň a člověk, musí být jako jedna duše a jedno tělo. Přesně tak jako nejlepší přátelé spolu.

,, Me lien radši teď jeďte na Limovi, s tím už máte zkušenosti. Pojedu s vámi, nebojte se Me lien.“ řekl Thomas ,,My někam jedeme? A kam?“ zeptala jsem se. Místo Thomase mi odpověděl Pankreas „ Nebojte se, mladá dámo, všechno se brzy dozvíte, jedeme do našeho městečka jménem Lith podle našeho národu. Tam se toho dozvíte víc, Eleonoro.“

,,Odkud znáte mé jméno , ehm … Pankreasi?“málem už jsem si nevzpomněla jak se jmenuje. „ No víte dejme tomu, že vás tu tak trochu někdo zná. Ale vaše jméno zná jen pár lidí. Vlastně jen my, co tu teď jsme, ale stejně vám většina bude říkat Me lien. No a teď už, když se všichni známe, bychom mohli vyjet.„

A už byl vepředu. Já jsem zůstala pozadu za ostatními pohroužená do svých myšlenek. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ještě včera nebo já nevím kdy, jsem jela s tátou na chatu a teď jsem v zemi jménem Lithaines a všichni mi říkají Me lien. Někdy jsem se sice snažila představit si žít v jiné zemi, ale je to prostě divné. Obzvlášť proto, že tohle není sen, aspoň myslím. Tairin mě vyrušila z přemýšlení a dala se se mnou do řeči. Celou cestu jsme si povídali, byla opravdu fajn. Svěřila se mi, že má mladšího a staršího bratra, s kterými se prý nikdy nenudila, ale teď už šli každý svou cestou a tak se jí po nich stýská. Hodně se toho od nich naučila, taky to, jak rychle jezdit na koni. Její první pokus prý dopadl ještě hůř než ten můj i když ten můj už nebyl první. Pak musela ležet týden doma, protože si zlomila nohu a měla hodně odřenin. Vyprávěla mi toho ještě spoustu, celou cestu jsme se smáli a ze mne aspoň trochu opadla nejistota z nového prostředí.