Západ slunce 7. díl

Anotace: Další pokračování, neřekli jste mi jestli mám pokračovat, tak pokračuju:-)...Konečně se objasní co se zdálo El ve snu...Nebo to nebyl sen?

Ráno jsem se probudila překvapivě brzy, světlo ještě ani nedoputovalo do mé komnaty a já už se oblékala. Thuliem mi dala do pokoje brašnu, nejspíš na své věci na cestu. Neváhala jsem a hned si sbalila to nejpotřebnější. Nějaké teplejší oblečení, nožík co jsem našla ve stolku, a deku. Určitě se bude hodit až bude večer chladno. S Thuliem a Thomasem jsme se v tichosti nasnídali a pak už jen dobalovali všechny věci, které by se mi mohly ještě hodit.

Ostatní členové skupiny přijeli vzápětí, akorát jsem si zaklapla brašnu a mohla jsem se jít rozloučit..
„ Nu, je čas Me lien. Musíme se vydat na cestu. Vzala jste si s sebou vše potřebné?“ optal se mne Pankreas.
„ Ano, snad ano. Ještě jsme to s Thuliem kontrolovali.“odpověděla jsem
„Dobrá tak se rozlučte se všemi, kdo nejedou a můžeme vyrazit.“
„Jak já nesnáším loučení,“nechala jsem se slyšet, ale i přesto jsem Thuliem obejmula, abych to měla co nejrychleji za sebou. Všichni se na mě zadívali nějak zvláštně a tak jsem se zeptala, co se stalo. „ No víte Me lien, nikdo není na takové loučení zvyklý tady u nás. Ale budiž, nevadí. Hlavně bychom už měli vyjet, ať neztrácíme zbytečně čas.“Řekl Pankreas a mírně se pousmál do svých prošedivělých, zastřižených vousů.
„Dobrá, tak se tu mějte. A Thomasi dávej pozor na Sin Thaie. I když mě zřejmě nemá rád, nechci, aby se mu něco stalo.“podívala jsem se na něj, Thomas ho přivedl, abych se s ním rozloučila. Tak zvláštně se díval, jak kdyby mi rozuměl. „ No jo tak pojď Lime, je čas vyrazit.“ Nasedla jsem na svého nového koně, který mě zaplať pánbůh neshazoval ze sedla a mohli jsme jet.

Vyrazili jsme přímo do města, na náměstí zase postávali trhovci a snažili se prodat nějaké ty themse a knimy. Teď už vím proč, možná se schylovalo k boji mezi obyvateli Lithaines a Maneaterovými přívrženci. Každý chtěl být co nejlépe vybaven. Pár starých paní dokonce prodávalo nějaké kouzelné předměty, podle toho jak to vypadalo. Raději jsem se zeptala Tairin, která jela hned vedle mne. „ V Lithaines se může také kouzlit a čarovat, Tairin?“
„O, jistě. Tady v tomto městě nejsou kouzla tak rozšířená jako v jiných městech, ale ano, kouzlit se může. Proč by se nemohlo?“otázala se mne. „ No víš, u nás se kouzlit jako doopravdy ani neumí, tak mě to překvapuje. Neřekneš mi něco o kouzlech a lidech Tairin?“
„Ale ano, můžu vám toho říct hodně Me lien, ale ne zas tolik jako toho ví ostatní. Ale to nevadí, stačí základy. Tady ta zem se jmenuje Lithaines, sousední zemi jsou Ulmane a Esarien, takže to jsou tři země. Žije tu mnoho různých skupin lidí i nelidí. Je tu lesní lid nebo-li elfové, ten se dělí na různé skupiny, ale nebudu vás jimi zatěžovat. Elfy určitě znáte Me lien. Pak tu je velice zvláštní skupina a to je Bílý národ nebo Bílý lid, jak chcete. O tomto národu se toho hodně vypráví, ale mnoho lidí jej nespatřilo. Bílý národ se jaksi skrývá a ukazuje se jen tomu komu chce. Prý mu vládne mocná paní Belieb, někdo ji nazývá víla . Říká se mu Bílý národ podle jejich barvy, ne že by byli úplně bílí, ale jsou bledší než ostatní. Víc toho o nich nevím. No a pak jsou tu ještě lesní skřítkové Mioby a trpaslíci. Ti všichni, dá se říct patří k nám nebo jsou neutrální. Pak tu jsou ovšem nepřátelé, Maneaterovi lidé se nazývají Temný lid, u nich ještě žije pár temných elfů a další skupinu tvoří skřeti. O nich už určitě také něco víš. To jsou všichni.“domluvila a já jsem mezitím vstřebávala informace. „ Vlastně je tu ještě něco,“ odmlčela se. „ No co je tu ještě?“ zeptala jsem se. „ Nerada to říkám, vlastně to ani není potvrzené, ale někteří lidé ze severu říkají, že se množí nějaké zlé bytosti. Ne lidé, ale bytosti, což může znamenat pouze jedinou věc. Musí to být nějací kříženci, nikdo o nich zatím nic neví, ale do základních obyvatel této země rozhodně nepatří. To bychom o nich něco věděli. Ale nemáme se čeho bát, sever je daleko.“Domluvila a lehce se usmála. Zřejmě se mě snažila uklidnit, ale je jasné, že z těch bytostí má také trochu strach, i když ho dobře maskuje. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak jsem dospěla k závěru, že sever je opravdu ještě daleko.

Než jsem se stačila rozkoukat byli jsme u Othela před domem. Vzal si všechny pro něj potřebné věci a nakládal si je na Gryfa. Neušlo mi, že má na sobě Gryf přidělanou pochvu s mečem. Po důkladném prozkoumání jsem zjistila, že jí mají vlastně všichni a někdo dokonce i luk jako například Tairin a Anseth, který se ke mne právě blížil. A Pankreas má pro změnu zase hůl.
„ Me lien, teď teprve začíná naše cesta, dávejte si pozor a pamatujte, kdykoliv budete v nesnázích zavolejte mne nebo Othela. Máme za úkol vás chránit, i ostatní to mají za úkol, ale myslím, že bude lepší, když budete volat mne nebo jeho , ano?“ „Dobrá, Ansethe děkuji vám za ochranu. Smím se zeptat, kam teď pojedeme?“ „Ano jistě, že smíte. Teď pojedeme dál po téhle cestě do Tmavého údolí, dávejte si tam pozor. Říká se, že je to tam nebezpečné. Kdyby jste něco zahlédla okamžitě mi to řekněte, a raději neslézejte z koně. Mohl by vám utéct a co potom. Dobrá tedy, jedeme.“všichni nasedli znovu na své koně a vydali se na cestu.

Projížděli jsme po cestě dolů do údolí, kde začaly houstnout stromy a mlha nás obklopovala. Vůbec to tu nevypadalo přívětivě. Mrazilo mě z tohoto místa v zádech. Raději jsem jela více k ostatním a držela se těsně u nich, aby mi třeba náhodou neujeli. Po půl hodině cesty, po cestě plné pařezů a větví spadaných ze stromů, jsme museli slézt z koně. Anseth a Othelo se nejdříve rozhlédli než mi dovolili sesednout. Pokračovali jsme dál, stromy rostly čím dál tím víc blíž u sebe, takže jsme postupovali pomalu. Koně neměli z tak temného místa dobrý pocit, a proto jsme je museli uklidňovat, ačkoliv většina z nás byla také neklidná. Jediný Ansethův kůň se nezdál být vystrašený. Zřejmě tudy spolu se svým pánem jezdí často.

Náhle jsem uslyšela zepředu zvláštní hlasitou řeč. „Sheino, lith, commo dore esto.“ Znělo to jako Pankreasův hlas značně rozčílen. Nejspíš už se Sheina zase hádá. „ Me lien ist lith, mia.“ Křičela na něj Sheina. Nebavilo mě to poslouchat tím spíš, že jsem tomu nerozuměla, ale slovo me lien se nedalo přeslechnout. Šla jsem trochu stranou, obešla jsem velký strom a spatřila jsem za ním jeskyni. No ne, ta vypadá , měla bych jí ukázat Tairin. „Tairin!“ zavolala jsem na ní a pokračovala dál. Neměla bych tady být sama. Už jsem se chtěla otočit, když mě z jeskyně osvítilo světlo. Podívala jsem se na ni tedy znovu a pořádně. Za vchodem do jeskyně zářilo nějaké bílé světlo. Šla jsem blíž, nešlo tomu odolat. Jako by mě volalo, ať přijdu. Vstoupila jsem tedy do jeskyně a přibližovala se k světlu. Bylo větší než se zdálo, bílý kotouč se zářivými paprsky. Šla jsem ještě blíž, už jsem se skoro toho světla dotýkala, ale uslyšela jsem za sebou hlasy. „ Me lien, nechoď tam, slyšíte? Nesmíte!“ Nemohla jsem se jen tak otočit, nešlo to. Věděla jsem, že tam nemám chodit, ale přesto jsem do toho světla vstoupila.