Laura- 5. kapitola

Anotace: Tady je moje pátá část o Lauře. Doufám, že se vám bude líbit.

Laura, Adrien a Adam putovali lesem už druhý den. Nic se jim nestalo, což bylo zásluhou hlavně Adrienových dobrých znalostí o lese a rytířskému vychování. Laura si za dobu strávenou pochodem ještě upevnila názor, že Adrien je opravdu skvělý. Adam však její názor nesdílel, ba naopak. O Adrienovi si myslel, že je jen namyšlený náfuka. Adam ale sám sobě skrýval, že mu na Adrienovi vadí nejvíc to, že ho má ráda Laura.Adrien zase vůbec nevěděl, co si má o Adamovi myslet. Je nafoukanec, nebo se jenom bojí o Lauřinu přízenˇ? Věděl sice, že ho Laura považuje za kamaráda, ale stejně jako si Adam nechtěl přiznat, že na něj žárlí, tak si on nechtěl přiznat, že se do Laury zamiloval. Vždytˇ je princezna!

Všechny už dlouhá cesta unavila. Dnas, tedy druhý den od doby, kdy vyšli od řeky, šli bez zastavení čtyři hodiny. Za tu dobu nikdo nepromluvil ani slovo. Konečně načla hovor Laura. „Adriene, kdy už konečně k tomu věštci dojdeme?“. Adrien, který nebyl tak unavený dlouhou cestou jako Laura s Adamem, jí odpověděl. „Ještě jsme ani nevyšli z lesa a ty se ptáš, kdy tam konečně dojdeme.“Odmlčel se a pokračoval. „Říkal jsem ti, že nejdříve musíme vyjít z lesa, potom nám bude asi půl dne trvat překonání pustiny Az,na jejímž konci je město Ottero a teprve za městem je pohoří Go, ve kterém má jeskyni věštec.“ „To máme tedy pěkné vyhlídko,“ posměšně podotkl Adam.Laura ho ale okřikla.„Bud´ zticha. Kdyby nebylo Adriena, byly bychom už oba mrtví.“ Adam už vztekle otevíral pusu, aby jí něco odsekl, ale raěji si to rozmyslel. Moc dobře věděl, že hádat se s Laurou nemá vůbec žádný smysl. A musel taky uznat, že na jejích slovech je až moc velký kus pravdy.Potom Adrien navrhl. „Měli bychom si udělat přestávku. Nemá cenu se příliš vysilovat, protože na konec lesa dojdeme chvíli před setměním a jít přes pustinu Az v noci se rovná sebevraždě.“ Adam polohlasně zamumlal něco ve smyslu, že se Adrien zbláznil, protože podle něj je pustina bezpečnější než les, protože uvidíte nepřítele na míli daleko. Adrien ho ale bohužel slyšel a ihned mu odporoval. „Jestliže si myslíš, že je pustina bezpečnější , tak jdi napřed a někde na nás počkej. Nikdo tě nenutí, abys chodil s námi. Ale dávej si pozor. Jak jsi řekl, ty uvidíš nepřítele na míli daleko, ale on tebe taky.“ Adam se začervenal a už nic neříkal.

Jak Adrien naplánoval, došli na kraj lesa krátce před setměním. Nerozdělávali ohen´ aby nikoho nepatřičného nepřilákali.Ale jak měli brzy zjistit, nebylo jim to moc platné.Dohodli se, že budou dělat hlídky. První hlídku bute mít Laura, druhou Adrien a třetí Adam. Při Lauřině hlídce se nic zvláštního nestalo. Adrien uslyšel mírné zašustění v keři, ale nepřikládal tomu nijaký zvláštní význam.Myslel si, že je to kurel(vypadá jako náš zajíc, ale živý se výhradně ovocnými plody),který j naprosto neškodný a bojí se vás mnohem víc než vy jeho. Adrien šel tedy vzbudit Adama, aby ho vystřídal na hlídce.Adam byl hodně ospalí a tak na hlídce usnul, což by se, kdymi neměl Adrien lehké spaní, mohlo stát všem třem osudným..

Asi tři hodiny před svítáním, v době, kdy měl hlídku Adam, který ale spal, procházeli lesem pomocníci Temného rytíře, kterým se říkalo jednoduše Pomocníci. Temný rytíř se totiž doslechl, že se vrátila princezna a byl rozhodnutý ji bez milosti zničit. Jak se dozvěděl z proroctví, jedině ona má sílu ho zničit. Nevěřil tomu, ale stejně pro něj byla zajímavou ptotivnicí. Když Temný rytíř vysílal svoje Pomocníky aby mu ji donesli živou nebo mrtvou, tak si říkal, jak dlouho dokáže princezna vzdorovat.Doufal, že aspon´ chvíli vzdorovat dokáže, protože ho už nebavila věčná vítězství.

Adriena vyrušilo ze spánku podivné šramocení. Posadil se a rozhlédl se. Nic podezřelého ale neviděl. Všiml si jen, že Adam spí, i když má mít hlídku. Šel k němu, aby ho probudil. Když se nad ním shýbal, uvidel v keři oči. Malé rudé oči, které zářili zlobou. Probudil Adama a pošeptal mu. „Adame, to jsou Pomocníci temného rytíře. Pojd´ k Lauře.“ Adam tentokrát udělal to, co po něm Adrien žádal. Oba přešli k Lauře a brobudili ji. Adrien se neklidně podíval kolem sebe, a když viděl, že mají ještě chvíli času, tak potichu řekl Lauře. „Lauro, musíš jít do města Ottero. Pokud to bude alespon´ trochu možné, nikomu neříkej, že jsi proncezna.“ Otočil se k Adamovi. „Adame, dávej na Lauru pozor. Budou ji chtít zabít a bude v mnohem větším nebezpeží než ty.“ Odmlčel se a potom přiškrceným hlasem pokračoval. „Já tu zdržím Pomocníky. Spěchejte, protože to nedokážu na dlouho.“ Laura chtěla protestovat, ale nakonec mlčela. Věděla, že je to jediná možnost, jak zachránit království. Chtěla mu ještě popřát hodně štěstí, ale to už nestihla. Pomocníci zaútočili.

Laura nikdy neviděla takové tvory. Pomocníci měli tělo tmavé, hnědozelené. Měřili asi dva metry. Na rukou měli drápy, ale ty Laura ani tak nevnímala. Úplně ji uhranuly jejich oči. Nebylo divu, že je Adrien poznal hned podle očí. Ty oči byly strašlivé a viděli jste v nich zlo, nic jiného.
Pomocníků bylo pět a dva z nich se vrhli na Lauru. Tu naštěstí včas odtáhl Adam.
Laura si vzpomněla, že musí utéct. Ale nemohla tam Adriena nechat. Bylo jasné, že bez pomoci nepřežije. Ale věděla, že musí jít. Otočila se na Adama, který jí stál po boku, aby mu řekla, že už musejí jít. Adam sledoval Adriena, jak statečně bojuje proti přesila. Tohle nevydržel. Začal se za sebe stydět. Byl tak sobecký a hloupý. Podíval se na Lauru a roztřeseným hlasem jí řekl. „ Lauro, běž sama. Já tu Adriena nemůžu nechat. Je to moje vina, že nás napadli. Kdybych neusnul, nemuselo by se to stát. Neboj se, všechno bude dobré. Počkej na nás ve městě. A pospěš si.“ Na to se připojil k Adrienovi. Laura je pozorovala s tlukoucím srdcem. Potom se otočila a utíkala pryč. V hlavě se jí přitom honily myšlenky, jestli je ještě vůbec někdy uvidí.