Kronika Keronie 40. kapitola

Anotace: -

Přeji Vám krásné svátky a pěknou četbu!

UPOZORNĚNÍ: Kapitola neprošla opravou, proto číst jen na vlastní nebezpečí!!! :D

 

∞∞∞∞∞∞

 

Probudil ji velmi divný zvuk, který se neodbytně opakoval stále dokola.

Až při plném procitnutí jí došlo, že se ozýval její vyhladovělý žaludek. Bolestivě jí svými stahy oznamoval, že by rád taky něco pojedl.

Vyskočila hbitě z postele a zamířila, stále oblečena do včerejšího oděvu, do vedlejší malé jídelny - jestli tam na ni náhodou nečeká nějaké brzká snídaně.

V té rychlosti sotva zaznamenala, že na podlaze pokoje se už nenacházela ani jedna mapa, stejně tak tam nikde neviděla Sariela.

Její předpoklad byl správný – Anabel již v jídelně prostírala stůl.

„Dobré ráno,“ pozdravila ihned Veronika svou komornou a mocné zívnutí skryla do dlaně.

Přece jen bylo velmi brzo a v noci šla spát jistě dlouho po půlnoci. Měla nárok na to, cítit se ospalá a mírně otupělá.

Po pozdravu a úkloně jí Anabel začala nabírat na jeden ze tří talířů, které ležely na stole a značily, že nebude jíst o samotě, různé druhy pečiva a velmi šťavnatého masa, z něhož se ještě kouřilo.

Veronice se při pohledu na jídlo a na jeho vůni, jež se k ní šířila rychlostí blesku, doslova sbíhaly sliny v ústech.

Urychleně se proto usadila a ihned se pustila do jídla, jak byla vyhládlá. Nemínila čekat na její další spolustolovníky.

Doufám, že jedním z nich nebude Sebastian. Vůbec ho netoužím vidět po jeho včerejším výstupu u oběda, napadlo Veroniku bezděčně.  

Když jí Anabel nalévala do číše víno, vstoupili do pokoje Artur s Richardem a ona si pomyslela, jak pěkně ten den začíná.

Nemohla jim ani odpovědět na pozdrav, jak měla plnou pusu jídla, jen pokývala hlavou a sledovala, jak si každý sedl na opačnou stranu stolu, tak, že každého měla po jedné své ruce.

Bez dalších okolků se oba pustili do jídla a nic neříkali. Pokojem se neslo jen mírné mlaskání, cinkot číší a praskot dřeva, jež stravoval v krbu oheň.

Po pár minutách skoro zběsilého tempa v jídle trochu zpomalila a pohodlněji se opřela v křesle, vychutnávajíc si doušky červeného vína, které jí každým dnem chutnalo více a více.

„Co budu dnes podnikat?“ zeptala se zvědavě.

Odpověděl Richard, neboť Mág stále jedl.

„Projdeme si mapy, má paní a po obědě se podíváme za Aladarem, pokud samozřejmě neplánuješ dělat něco jiného,“ řekl velmi milým tónem a zkoumavě pozoroval její upíjení z číše.

Veronice chvilku trvalo, než si vzpomněla na jejich včerejší rozhovor.

Okamžitě odložila pohár na stůl a mírně se začervenala.

Netoužila po tom, aby si Richard myslel, že je nějaký alkoholik. Také si umínila, že musí mít čistou hlavu. Navíc potřebovala nějak přesvědčivě vysvětlit, jak přišla na to, kam nejprve pojedou a také nesmí prozradit svůj zdroj. Ze Sarielovy reakce na Richarda usoudila, že se nemají vůbec v lásce. Bude nejlepší, když se o jeho zásluhách doví, až budou daleko od Melhoky.

Jakmile dojedli, přesunuli se, každý s pohárem vína v ruce, ke krbu a čekali, až jim sloužící odnesou použité talíře a zbytky jídla.

Poté jeden z bratří přinesl velmi velkou hromadu svinutých pergamenů různých velikostí a oni je začali postupně na stole rozmotávat a prohlížet si je.

Jelikož je Veronika z větší části viděla již v noci, neměla nutkání se na ně hned vrhnout a pustit se do jejich zkoumání. Proto využila těch pár minut zmatků, které nastaly po jejich přinesení k tomu, aby si odešla omýt tvář, učesat vlasy a převléci se do jiných šatů.

S radostí si z paže také odstranila už nepotřebný obvaz a překvapením musela několikrát zamrkat na tenoulinkou jizvu, která tam zbyla jako jediný pozůstatek jejího zranění mečem. Ještě včera měla na tom samém místě široký strup, ale dnes po něm nebylo ani památky a kůže se zdála skoro hladká, až na úzký pruh zjizvené růžové tkáně.

Po opětovném příchodu do malé jídelny ji Artur vybídl, aby si sedla do křesla ke krbu a zatímco Richard na stole stále rovnal mapy, zkoumal Mág její paži. Byl spokojen s tím, co viděl a ujistil ji, že už opravdu nepotřebuje žádné byliny a obvazy.

Následné několika hodinové hledání správné cesty dalo pořádně zabrat Veroničinu sebeovládání. Musela se držet velmi zpátky a stále se na něco ptát, i když znala odpověď už od Sariela, aby oba dva nepojali podezření. Protože kdykoliv jindy by je doslova zahltila otázkami. Uvědomovala si to a snažila se podle toho chovat.

Byla velmi ráda, když na jedné z komod našla i plný džbán nasládlého červeného vína. Pravidelně si pohár dolévala, zároveň sledovala dohadujícího se Artura s Richardem, sem tam jim vpadla do řeči s nějakou otázkou a postupně viděla vše mírně vesele.

Víno jí, i přes její zásadu neopít se, dodávalo potřebnou trpělivost a ukracovalo dlouhou chvíli.

Ovšem po třech hodinách byl džbán skoro prázdný, měla hlavu jako střep – jednak z vína a také ze zvyšujících se hlasů obou mužů, a pomalu ale jistě jí docházela její těžce nabytá trpělivost.

Zvedla se z křesla, mírně se jí přitom zatočila hlava, až se musela rukou zachytit okraje stolu, přešla k mapě, která ležela nejvýše, jež ukazovala jen Keronii a zabodla prstem do míst, kde se podle jejích vědomostí mělo nacházet město Murias.

Trochu ochraptělým hlasem řekla: „Zamíříme zde.“

Nejprve ani jeden z nich nereagoval na její prohlášení a dál se hádali kvůli nějakému místu, které na mapě ani nebylo zakresleno.

Poté, co své prohlášení napotřetí opakovala už silnějším a rozhodnějším hlasem, jejich hlasy umlkly a věnovali jí plnou pozornost.

Ona si raději znovu sedla, protože její nohy byly nějak podivně nestálé, a oplácela jim jejich upřené pohledy.

„Má paní, mohu se zeptat, jak tě napadlo právě toto místo?“ pronesl Mág udiveně a taktéž se usadil do křesla.

Richard nic neřekl, jen se posadil a měřil si Veroniku svýma zkoumavýma očima, jakoby jí chtěl vidět až do hlavy a jejích myšlenek.

„Intuice,“ pronesla Veronika pevným hlasem a doufala, že se nezačervenala, nezamrkala nebo nedala nějak jinak najevo to, že lhala.

„Sám jsi mi, Mágu, včera řekl, že se mi o tom možná bude zdát, nebo budu mít velmi silný pocit, či že mi pomůže magie. Tvá slova se zřejmě vyplnila. Mám nutkání navštívit místo, na které jsem ukázala. Sama nedokážu přesně vysvětlit proč,“ odmlčela se, aby se uklidnila a pak pokračovala mírně rázným hlasem. „Stačí vám toto vysvětlení? Můžeme se přesunout k plánování dalších věcí?“

Artur s Richardem se na sebe podívali a ani jeden neshledal v jejích slovech nějakou lež, protože oba svorně pokývali hlavou a zadívali se na místo, kam předtím ukazovala.

„Jsi si jistá, má paní, že máme zamířit zde?“ poklepal Richard prstem na mapu a zdvihl k ní opět svou tvář a jeho oči se do ní zavrtávaly s tak velkou intenzitou, až se obávala, že prokoukl její lež.

Aby se vyhnula jeho pohledu, podívala na tu samou část mapy, kde stále držel svůj ukazováček.

Bylo to přesně to místo, kde v noci viděla tu malou tečku značící Murias. Na této mapě tečka ovšem chyběla. Byl tam jen les a řeka Sol.

„Ano, jsem si jistá,“ pohlédla do jeho tmavých očí a jen tak ji napadlo, zda opravdu neuměl číst myšlenky. Protože pak by dozajista věděl, že klamala.

On však přijal její slova za pravdivá a začal s Mágem plánovat přesnou cestu k městu Murias, o kterém pravděpodobně neměl nikdo z nich tušení. Protože kdyby aspoň jeden z nich věděl, že tam kdysi nějaké stálo a jsou z něj teď ruiny, jistě by to řekl.

Napadly ji znepokojující myšlenky.

Odkud měl Sariel tak přesné informace? A hlavně, kde vzal tu prapodivnou starou mapu? Na stole totiž mezi ostatními nebyla.

Nelhal mi? Nebyl Goranovým špehem? A především – nebyla to vše jen důmyslná past na to, aby mě vylákal pryč z Melhoky tam, kam chtěl on a kde budou čekat Goranova vojska?

Co mě vede k tomu, abych mu věřila? Že mě zachránil před Marcusem, mohlo být jen proto, aby mě mohl předat Goranovi. Vůbec nemusel mít na mysli mé dobro, ale vlastní prospěch.

Myšlenky ji donutily plně vystřízlivět. Najednou měla v hlavě až křišťálově čisto a viděla své minulé činy úplně z jiné strany.

Jak jsem mohla být tak příšerně hloupá? Kam jsem dala rozum? Proč jsem si nevšimla, že mnou manipuloval a já mu na vše skočila?

Sedla si v křesle rovněji a s jasnějším myšlením se zadívala na oba muže. Chtěla jim říct o své velké chybě a také o tom, že zde mají zrádce, ale než k tomu dostala příležitost, promluvil Mág svým pevným hlasem a vzal jí odvahu k tomu, aby se přiznala.

„Nejprve jsem pochyboval o tom, že by zde,“ dotkl se místa na mapě, „mohlo něco být. Ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi při mých nekonečných dnech studie magie – tehdy jsem byl o několik let mladší než ty, má paní, narazil na pár podivuhodných zmínek o starých, už dávno zapomenutých, městech. Mohlo by to být jedno z nich.“

Nebo mi Sariel nelhal a není zrádce?

„Možná ano,“ řekla Veronika. Víc však nemínila dodávat, protože měla v hlavě zmatek a musela si nejprve vše důkladně promyslet.

Poslouchala Richarda a Artura, jak plánovali cestu, kudy se přesně pojede a do jejich rozhovoru se příliš nezapojovala. Sem tam přikývla na souhlas, i když vůbec neměla zdání, na co se jí ptali. Jestli to mohla dobře posoudit, navrhovali stejnou trasu jako Sariel.

Mírně ji zamrazilo, když si na něj opět vzpomněla. Netušila, jakou roli v jejím putování hrál – jestli byl na její straně a bil by se za ni, nebo zda byl špehem a měl jí nějak uškodit.

Nebyl si jistá ničím.

Do oběda stihli Artur s Richardem určit přesnou cestu, stejně tak i odhadnout, co vše si sebou budou muset oba vzít. Naštěstí nebudou Hektor spolu s Aladarem nést všechnu zátěž sami, bude je doprovázet třetí kůň, který ponese většinu jejich věcí.

Po jídle, které Veronice přišlo velmi vhod a utlumilo její opilost, se vydali za Aladarem, tak jak Richard řekl.

Nezapomněla si pro něj vzít ze stolu několik jablek.

Málem nadšením poskakovala, jak se při chůzi nedokázala udržet v klidu. Chvíle s Aladarem jí velmi chyběly.

Jakmile vyšli na nádvoří, musela mhouřit oči před slunečními paprsky, které ji štípaly v očích a nutily je slzet.

Poté, co skoro zakopla o svou nohu a pravým ramenem vrazila do Richarda, se dívala už jen pod nohy a ne kolem sebe.

Pokaždé, když prošli kolem nějaké skupinky, umlkla v rozhovoru a sotvaže se od ní vzdálili, hlasy se vrátily a něco s velkou intenzitou šeptaly.

Zaslechla jen: „…je tak bledá, snad ne i slabá…“, „…takhle má vypadat naše královna…“, „…jsem zvědavý, jak nás něco tak malého může vést v boji…“.

Veronika se necítila vůbec dobře. Připadala si, jakoby jí někde na těle vyrostlo třetí oko či další končetina.

Dál urputně zírala na kamenitou zem a snažila se nevnímat šepot kolem sebe. Všimla si, že i Richard s Mágem ony slova zaslechli a ještě více se k ní přiblížili, až se jí skoro dotýkali.

Věděla, že to mysleli dobře, ale ona to vnímala jako další vězení, ve kterém se ocitla. Proto přidala na kroku, až je oba předešla a těch posledních pár metrů, co jim zbývalo ke stájím, šla před nimi - tentokrát s hlavou zdviženou, protože slunce jí už nesvítilo do obličeje.

Aladarovo nadšení, když spatřil Veroniku, se podobalo tomu jejímu.

Přispěchala k němu a prudce ho objala kolem krku. Tiskla se k němu jako novorozenec ke své matce. On divoce frkal a mával svými ocasními žíněmi.

Byla šťastná. Jinak své pocity popsat nedokázala. S radostí sledovala, jak Aladar spořádal všechny jablka, která mu přinesla. Celou dobu ho hladila a šeptala mu do ucha různé roztomilé nesmysly.

Přestala vnímat okolí - v tuto chvíli pro ni existoval jen Aladar.

Pociťovala v sobě příval energie, který se s každou vteřinou zvětšoval. Nejprve si myslela, že se opět ozvala její magie, ale když se nenápadně porozhlédla kolem sebe, žádné průvodní jevy, které se vždy objevily, neviděla.

Nakonec pohlédla do Aladarových očí a tam spatřila barevné jiskřičky, jež postupně mizely, stejně tak i energie v jejím nitru.

Vůbec jí to nepřišlo divné ani nebezpečné. Jen se vesele uculila a pošeptala mu do ucha: „Jsi můj kouzelný koníček.“

Už jsem asi překročila onu hranici mezi nevírou a vírou v magii, když mi toto připadá normální, pomyslela si skoro úlevně.

Vždy měla problém uvěřit něčemu, co neviděla na vlastní oči nebo si to sama neotestovala. Teď se magie formovala přímo v ní a ona tomu stále nedokázala plně věřit. Pořád si vnitřně myslela, že se jí něco zdá nebo je v kómatu. Ale postupem času, kdy se na ni magie začala projevovat intenzivněji a sama ji začala postupně přijímat, tento její blok padl a ona teď mohla s radostí vnímat onu energii, kterou měla v sobě a jež vyzařovala i z Aladara.

Možná to bylo to, co jsem cítila, když jsem ho prvně viděla.

Za zády se Veronice ozvalo zakašlání a to ji vytrhlo z rozjímání. Neochotně se otočila, mírně se mračíc na rušitele, jímž byl Mág. Jakmile však vedle něj uviděla i Richarda, který držel sedlo, její zlost byla ihned pryč.

„Budu se moci projet?“ řekla nadšeně a ustoupila od Aladara, aby ho mohl Richard osedlat.

„Nevidím jediný důvod k tomu, proč bys nemohla,“ prohlásil od vstupu do stání Artur a šibalsky na ni mrkl.

Netrpělivě sledovala Richarda, jak upravoval sedlo a uzdu. Málem začala na místě poskakovat jako malé dítě, jak se neuměla dočkat, až zase bude sedět na koňském hřbetu.

Po nekonečně dlouhých minutách se konečně všichni ocitli za stájemi na cvičišti a ona se mohla vyhoupnout do sedla.

Sice se jí to nepodařilo na první pokus a musel jí pomoci Richard, ale vůbec jí to nevadilo.

Nejprve se cítila trochu nejistě, ale po pár metrech pomalé chůze si opět na ten houpavý pohyb zvykla a za chvíli si troufla i na mírný klus.

Vnímala Aladarovu sílu pod sebou, jeho nadšení nad pohybem a hlavně radost, že byli zase spolu. Měli mezi sebou pouto, které se každým okamžikem zvětšovalo a sílilo. Jak už ji jednou napadlo - tvořili dvě části stavebnice, které do sebe pevně zapadaly.

Měla chuť se smát nahlas, ale uvědomovala si, že by o ní začaly kolovat další bláboly, jež by vykládali bratři, kteří byli na cvičišti s nimi.

Proto se jen spokojila s tím, že Aladara pobídla do rychlejšího klusu a užívala si, jak jí vítr čechral vlasy.

Netušila, jak dlouho se takhle bavila, ale jistě to muselo být nejméně několik hodin.

Až Richardovo prohlášení, že následující dny si jízdy na koni užije dosytnosti, ji donutilo z Aladara slézt zpátky na zem. Věděla, že Richard má pravdu, tak nebyla ani moc zklamaná z toho, že svého kouzleného koníčka opouští. Navíc po tolika dnech bez pořádného pohybu a dalších hodin v sedle, se cítila mírně bolavá ve spodní části těla, která si už odvykla na sezení v sedle.

Odsedlání ponechala na Richardovi, neboť si byla jista, že by jí stejně nedovolil nic udělat.

Počkala, dokud nebyl hotový a pak se s Aladarem rozloučila pevným objetím kolem jeho krku.

„Ráno se uvidíme,“ zašeptala mu do ucha, naposledy ho pohladila po hřívě a opustila stání a následně i stáje.

Jakmile se ocitli s Richardem na volném prostranství, sdělil jí, že komorná v převlékárně vybírá oblečení, jež si poveze sebou a které by měla odsouhlasit. Až budou hotovy, má ji pak Anabel doprovodit za Arturem do jeho laboratoře, kde pro ni něco přichystal. Odešel totiž z cvičiště ihned poté, co Veronika na Aladarovi zajela první kolečko.

Venku se pomalu začínalo stmívat, a proto na nádvoří už moc bratrů nepotkali. Za pár minut dorazili ke dveřím převlékárny, kde ji její společník opustil a pokračoval úzkou chodbou dál.

Jen co Veronika otevřela dveře, vykulila oči a nechápavě zírala na spoušť v pokoji.

Tucty kousků různého oblečení byly rozloženy po všech volných místech, ať už komodách, či židlích a některé i na zemi.

Mírným bouchnutím dveře za sebou zavřela a očima hledala svou komornou.

Ta, když uslyšela bouchnutí dřeva o dřevo, vykoukla z jedné skříně a zářivě se na svou paní usmála, když viděla její vyjevený obličej.

„Nebojte se, má paní, všechno si sebou rozhodně nepovezete.“

Veronika převrátila oči v sloup, protože si byla vědoma, že koně toho stejně moc nepoberou a bude se muset smířit jen s pár kousky oblečení.

„Tak copak jsi mi vybrala?“ řekla a překročila několikery kalhoty ležící v těsné blízkosti dveří.

Zastavila se uprostřed místnosti a čekala, až komorná začne mluvit.

Anabel se otočila k jedné z komod a postupně Veronice ukazovala oblečení, jež bude mít sebou na cesty.

Byly tam dvoje dlouhé kalhoty z černé kůže a jedny krémově bílé z lehčího materiálu, který připomínal hedvábí a byl zdoben složitou výšivkou spirál, propletenců a uzlů.

Poté vytáhla komorná z hromady oblečení několik tunik a košil, vše většinou v tmavých barvách.

Nechyběly ani jedny jednoduché šaty v modré barvě.

Stejně tak spodního prádla měla dostatek.

Nakonec jí dívka ukázala i ten neobjemnější kus – teplý, do indigové modři zabarvený, plášť s hlubokou kapucí.

Byla to ta samá látka, kterou Veronika našla ve svém pokoji v jedné z truhlic a pod níž ukryla své překlady.

Jen s velkými obtížemi na sobě nedala znát překvapení a následnou úzkost, která ji ihned přepadla.

Viděla ty spisy? Mám jít hned do pokoje a přesvědčit se o tom, že zůstaly v truhlici?

Začínala mírně panikařit.

„Má paní, nějak jste pobledla, je vám dobře?“ ozvala se znepokojeně služebná. Těžkou látku pláště odložila na komodu a spěchala k Veronice.

„Je to jen malá nevolnost, Anabel,“ řekla a posadila se na židli, z které služka odstranila další kupu oblečení.

Zřejmě nejsem tak dobrá herečka, jak jsem si myslela, přemítala v duchu.

„Mám vám donést něco na pití, má paní?“ pokračovala starostlivě komorná.

„Byla bych ti velmi vděčná,“ odpověděla Veronika a v hlavě si už plánovala, jak její nepřítomnosti využije.

Jen co na chodbě utichly Anabeliny kroky, vyklouzla Veronika z převlékárny a v rychlosti zkontrolovala ve svém pokoji pergameny s překladem.

K její velké úlevě se vše nacházelo na svém místě – jak překlad tak i ten malý spis.

Když se po pár minutách Anabel do převlékárny zase vrátila, našla svou paní, jak se přehrabovala v kupě oblečení a prohlížela si to, které bude mít sebou na cestách.

„Je vám lépe, má paní?“ otázala se ihned, co zavřela dveře. Přešla k Veronice a podala jí pohár.

Jen co se napila, skoro zavrněla blahem. V poháru se totiž nacházela místo obvyklého vína opět ta nasládlá voda.

Veronika vypila na jeden zátah celý pohár a odpověděla čekající komorné.

„Přímo výborně.“

Odložila číši a jala se dál probírat kupami šatstva a hledat, zda by se jí nehodilo ještě i něco jiného.

Nakonec si vybrala jeden větší černý šátek, který byl na několika místech zdoben jemnou výšivkou červené barvy a který by se jí hodil v případě toho, pokud by si potřebovala pořádně zahalit tvář.

Poté ji Anabel odprovodila k Mágově laboratoři.

Jakmile Veronika vstoupila do místnosti, Artur jí vyšel vstříc.

„Jsi spokojena s výběrem oblečení, má paní?“ řekl, uchopil ji za ruku a odvedl ke křeslu stojícímu v blízkosti krbu. Sám se usadil do protějšího.

„Ani jsem netušila, kolik šatstva se nacházelo v těch skříních a komodách,“ odpověděla a s úsměvem přijala číši vína, kterou jí Mág nabídl.

Stařec se pousmál koutkem úst, až se mu na jedné straně obličeje vytvořily vějíře vrásek.

„Jistě už pár dnů uvažuješ o tvé nadcházející cestě. Ani bych se příliš nedivil, kdybys kvůli tomu neuměla spát. Tak tě určitě již napadlo, jakou formou se Rada starších bude dovídat o vašich úspěších či nesnázích. Proto jsem chtěl, abys za mnou dnes přišla. Naučím tě používat tvé myšlenky ke komunikaci se mnou nebo jiným Mágem zde na Melhoce. Tato forma kouzlení se nazývá Posel.“ Přešel přímo k věci.

Veronika toto rozhodně nečekala a nevěřícně se na Artura dívala.

„To chceš říct, že tobě nebo někomu jinému budu formou myšlenky na jakoukoliv vzdálenost posílat zprávy?“

„Čím větší vzdálenost od objektu, jemuž chceš zprávu poslat, tím to bude pro tebe samozřejmě náročnější a zpráva nemusí doputovat celá, ale ano, máš pravdu.“

„Takže já můžu komukoliv posílat pomocí telepatie nějaká sdělení?“ potřebovala si to pořádně ujasnit.

„Nejprve ti to jistě půjde nejsnáze s Mágy, poté bys to mohla zvládnout i s lidmi a zvířaty, kteří nejsou magicky nadaní.“

Dopil svůj pohár a odložil ho na vedlejší stolek.

Veronika ten svůj, jež měla ještě zpola plný, taktéž položila na stůl a vyčkávala, co se bude dít dále. Ani se nepozastavovala nad jeho tvrzením, že bude umět komunikovat i se zvířaty. Jednoduše to přijala jako fakt a hlouběji už nad tím neuvažovala.

Musela připustit, že jí to začínalo velmi zajímat. Po celý život se většinou ani nemusela dívat na číslo volajícího, protože instinktivně věděla, kdo je na druhé lince. Sama tomu už tehdy začala říkat telepatie, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že to bude pravda.

Mág ji požádal, aby se v křesle pohodlně opřela, zavřela oči a snažila se uvolnit celé tělo.

Bylo těžké ho poslechnout, protože v sobě cítila mírný neklid z toho, co ji čeká.

Postupně vnímala to, jak se její svaly uvolňovaly a mizelo z nich napětí. Pomalu se zhluboka nadechovala a vydechovala. Zároveň se snažila na nic nemyslet a vyprázdnit si svou mysl – vzpomněla si přitom na Severuse Snapea a jeho výuku nitrobrany.

Což její klidnou mysl opět rozvířilo a dalo jí zabrat, aby zase na nic nemyslela.

Poslouchala svůj klidný dech. Soustředila se jen na něj, až skoro přestala vnímat okolí. Sem tam zaslechla i praskot dřeva v krbu, který měla po pravici.

Pak na ni začal Mág mluvit tlumeným hlasem.

„Vnímej své tělo, všechny jeho součásti, jako soubor milionů malých částí. Jejich součástí je i magie. Už na první pohled bys měla poznat, které jsou které.“

Veronika si ve svém soustředění pomyslela, že se to lehce řekne, než udělá, ale ihned tuto myšlenku zaplašila a koncentrovala se na to, co po ní Artur chtěl.

Snažila si své tělo představit jako velké množství buněk. Ty, které byly magické, měly stříbřitě jiskřit.

Za malou chvíli zapracovala představivost a v mysli se jí zjevila její vlastní podoba. Ovšem nebyl to obrázek typu fotografie, ale její vzezření bylo složeno z malinkých částeček, které byly buď čistě bílé anebo stříbrné – podle toho, zda byly magické či nikoliv.

Všimla si, že nejvíce jiskřivých částí se nachází v místech obou dlaní, po celé ploše hlavy a také uvnitř hrudi, přibližně v místě, kde je i srdce.

Všechna tato místa se blyštila jako diamanty s nádechem stříbrné barvy.

Byla doslova okouzlena tou podívanou, kterou jí její vlastní mysl připravila. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by si to opravdu pouze imaginárně představila. Ihned v koutku své duše věděla, že to co vidí, je pravdivé.

Blaženě se usmála. Zároveň se zachichotala, jak jí něco začalo šimrat na dlaních a vytvářet příjemné teplo.

Poznala, že se její magie probudila a vychutnávala si ten pocit pokoje a sounáležitosti, který to v ní vyvolalo. Jakoby se v jejím nitru opět složila nějaká část dohromady a vytvořila celek. Cítila se plnější a spokojenější. Pocit samoty a strachu trochu odezněl a zůstala po něm jen nepříjemná pachuť v ústech a stále mírně stažené žaludeční stěny.

Pak k ní z dálky dolehl Arturův hlas a ona se vší silou zaměřila na jeho melodii a rytmus. Skoro totiž zapomněla na to, že ji chtěl něco naučit.

„Oči nech stále zavřené, ale svou mysl otevři magii. Nech ji, ať pronikne do všech zákoutí. Pak, až se budeš cítit připravená, pošli mi pomocí myšlenky několik slov. Stačí, když na mě budeš usilovně myslet.“ Pronesl stále tichým hlasem stařec a soustředěně Veroniku sledoval, až se mu na čele krabatila kůže.

Veronika se musela na chvíli zamyslet, jak by si měla takovéto předání slov vizuálně představit. Vzápětí ji napadlo jednoduché řešení – prostě od té kupy jiskřivých částí pár jiskřiček oddělí a pošle je do prostoru. Zároveň bude myslet na to, co chce sdělit a komu.

Zhluboka se nadechla a zkusila to.

Okamžitě se jí v mysli vytvořil obrázek její hlavy, jak z ní odlétá pár malých jiskřivých částí a putují dál, až najdou svůj cíl a doslova se do něj vpijí.

Ihned nato se blízko ní ozval Mágův smích a ona sebou polekaně trhla a otevřela oči.

Musela pár sekund mhouřit očima, než si na světlo přivykla. Mezitím se muž uklidnil a sledoval ji s velkým úsměvem na tváři.

„Myslel jsem si, že mi pošleš jedno slovo, maximálně dvě a nějaké neutrální, ale nečekal jsem, co jsi nakonec poslala – Jedna, dvě, Honza jde, nese pytel mouky. Máš velmi zvláštní smysl pro humor. Předpokládám správně, když hádám, že se jedná o říkanku z vašeho světa pro děti?“ řekl pobaveně.

Veronika se mírně začervenala, oplatila mu úsměv a přitakala.

„Můžeme Posla ještě několikrát vyzkoušet, pokud ovšem chceš, má paní. Pravděpodobně ti to moc velký problém dělat nebude. Máš pro magii přirozené nadání, a jak už jsem ti jednou řekl, máš velkou moc a proto se ani nedivím, že se ti to povedlo na první pokus.“

„Ráda bych si to ještě vyzkoušela, Arture,“ odpověděla Veronika a zavřela oči.

Následující hodinu bylo v místnosti téměř ticho, až na občasné výbuchy Mágova smíchu. Veronika se totiž bavila tím, že mu v myšlenkách posílala věty z různých dětských písniček a říkadel. Dokázala posílat i několik vět za sebou a nemusela se u toho ani pekelně soustředit. Šlo jí to skoro samo.

Měla velkou radost, že se jí konečně v něčem daří.

Po večeři, kterou si nechali donést do laboratoře, ji Mág doprovodil až ke dveřím jejího pokoje a slíbil, že se za rozbřesku ještě potkají.

Jakmile otevřela dveře, ovanulo její tělo příjemné teplo, které sálalo z krbu.

Komorná už na ni čekala a jen co se v místnosti objevila, ihned ji poprosila, ať se svlékne a vykoupe v lázni, která pro ni byla připravena u krbu.

Veronika neváhala ani chvilinku. Uvědomovala si, že během cesty takový komfort - teplo krbu a teplou vodu, rozhodně mít nebude.

Jak si tak ležela v kádi a užívala si příjemné pocity, které v ní voda vždy vyvolávala, cítila se klidná a odpočatá. Sice měla stále obavy a strach, ale věděla, že v případě nouze, bude umět dát vědět někomu na Melhoce a ti jim jistě přispěchají na pomoc. To ji uklidňovalo a dovolovalo, aby si poslední chvilky na Melhoce vychutnala.

Po umytí celého těla a také vlasů, které se jí zdály o dost delší, než když přišla do Keronie, se osušila velkým kusem plátna a oblékla si noční košili. Poté se posadila ke krbu a nechala si od komorné vysušit vlasy.

Pozorovala oheň a cítila se silná, sebevědomá a rozhodná. Možná za to mohla lekce magie, nebo se už smířila se svým osudem, akceptovala ho a rozhodla se s ním porvat. Netušila, co za tím stálo. Ale byla tomu ráda. Protože jí to dovolovalo klidně usnout a prožít noc bez zlých snů.

Anabel byla za chvíli hotova. Přivolala sloužící a ti odnesli už nepotřebné věci ke koupeli. Poté své paní popřála dobrou noc a zmizela v chodbě.

Veronika zajistila dveře závorou, sfoukla svíce, které v pokoji ještě hořely, a ulehla do postele.

K spánku se nechala ukolébat praskotem ohně a jeho hřejivým teplem.

 

∞∞∞∞∞∞

 

Ranní vstávání nebylo tak těžké, jak si myslela.

Anabel ji probudila velmi jemným zatřesením a oznámením, že má snídani na podnose, který ležel na posteli vedle ní.

Zatímco Veronika snídala, komorná do pokoje nanosila oblečení, které bude mít na sobě.

Jen co dojedla a opláchla si obličej a ruce v míse s vlažnou vodou, začala ji komorná oblékat.

Už včera se dohodly na tom, že si sebou vezme takový oděv, který není nápadný barvou ani svým střihem. S malou dávkou fantazie by mohla předstírat, že je mladý hoch, kdyby si ukryla vlasy pod kápi pláště a více se hrbila, aby zakryla své ženské vnady.

Veronika navrhla, že si klidně své vlasy ostříhá k ramenům, aby více působila jako kluk, ale komorná se zhrozila a vyděšeně zalapal po dechu.

Jak se pak Veronika dověděla, krátké vlasy nosí pouze poběhlice a prostitutky. Dlouhé vlasy značí pravý opak. Sice jí to přišlo mírně na hlavu, protože to neodpovídalo tomu, co se o místních ženách dověděla a jako poběhlici by musela označit skoro každou ženu v Keronii, která musela být - ať už chtěla či ne, po vůli mužům. No ale jako budoucí královna přece nemůže vypadat jako děvka.

Proto Anabel uklidnila, že si je určitě zkracovat nebude. Měla však neblahé tušení, že toto její rozhodnutí jí v budoucnu pěkně zavaří.

Pak se se služkou rozloučila pevným objetím a opustila svou ložnici, nechávaje za sebou posmutnělou komornou s pláčem na krajíčku.

Když za pár minut vyšla na nádvoří, opásaná mečem a zahalená do teplého tmavého pláště, už se pomalu rozednívalo.

U stájí již čekal Aladar spolu s Hektorem. Richard je obcházel a kontroloval popruhy, zda drží pevně na svých místech. Každý z koní měl k sedlu připevněny dvě brašny. Zbytek věcí, které sebou vezli, nesl třetí kůň - krásný ryzák s bílou skvrnou na čele. Byl stejně velký jako Hektor.

„Dobré ráno, Richarde,“ promluvila Veronika a ihned objala Aladara kolem krku. Ten spokojeně zafrkal, až jí jeho teplý dech zašimral na šíji.

„Dobré, má paní. Jsi připravena?“ odpověděl mladý muž a měřil si ji svým temným pohledem.

Musela si odkašlat, jak jí vyschlo v ústech při pohledu na Richarda, který promluvil tím svým sametovým hlasem, z kterého se jí podlamovala kolena.

„Snad,“ nerozhodně pokrčila rameny a pohledem přelétla po prostranství, aby se nemusela dále dívat na Richarda, který si jí podle ní až moc důkladně prohlížel.

„Kde je Artur? Slíbil mi, že se přijde rozloučit,“ pronesla za pár sekund, když na nádvoří nikoho nezahlédla.

„Neměj obavy, má paní. Jistě brzo dorazí,“ odpověděl a přešel k ryzákovi, aby zkontroloval jeho náklad.

Veronika si oddechla, zmizel jí totiž z dohledu a ona se už nemusela dále přetvařovat.

Kousla se nervózně do spodního rtu, ledové prsty stiskla v dlaních, aby zakryla jejich třas a přitiskla si je na žaludek, který měla jako na vodě.

Proč jsem toho tolik jedla? Abych za chvíli nezvracela, jak mě ten žaludek bolí, nadávala si v duchu a proklínala svou nervozitu.

Sledovala sluneční paprsky, které se draly zpoza mraků a osvětlovaly ještě stále temnou Melhoku. Dech se jí srážel v malých obláčcích před obličejem a mírný mrazík ji štípal na tvářích. Ploché kameny, které pokrývaly celé nádvoří, se v paprscích leskly, jak je pokrývala rosa, která se následně rozpouštěla, když na ni dopadly sluneční paprsky.

Ve vzduchu bylo cítit končící jaro, jehož vládu přebíralo léto. Příslib teplého dne nešlo ignorovat. Přesto se zimomřivě zatřásla a svůj plášť přitáhla těsněji k tělu. Mohlo klidně nastupovat to nejteplejší léto, ale jí byla stejně pořád zima.

„Dobré jitro přeji,“ promluvil Mágův hlas, který ji vrátil do přítomnosti. Zřejmě byla velmi soustředěná, protože nepostřehla jeho příchod.

Bohužel nepřišel sám, jak ihned zjistila, když se otočila jeho směrem. V těsném závěsu za ním přicházel i Malcolm a tvářil se, jakoby snědl něco hodně kyselého.

„Tobě taky,“ odpověděla a Malcolmovu přítomnost nebrala v potaz. Ani se na něj nepodívala, když dorazili k jejich malé skupince.

Představený Rady starších něco zamrmlal a odešel za Richardem, nechávaje Artura s Veronikou o samotě.

„Jak se cítíš?“ ptal se okamžitě Mág a zkoumavě si ji měřil.

Co to dneska všichni mají s tím zíráním na mne?

„Jsem v pohodě, nic mi není. Snad jen asi vyzvracím jídlo za celé dva týdny, nevylezu ani do sedla a ani se tam neudržím, jak se mi třesou všechny končetiny, nervozitou se asi zalknu, ale jinak je mi fajn. Nemusíš mít starost.“ Sarkasticky odpověděla a hned jí bylo lépe.

Musím si zachovat pozitivní přístup, jinak to asi nezvládnu.

Artur raději takticky mlčel a udělal dobře. Kdyby ji začal uklidňovat, asi by vyletěla z kůže. Cloumaly s ní různé emoce, až se cítila jako na horské dráze – jednou dole, jednou nahoře.

Zavřela oči a zhluboka dýchala nosem. Po chvilince se uklidnila, až měla opět čistou hlavu a panika se někam ztratila, aby ji pak zase někdy přepadla, ale ne teď.

„Omlouvám se, když jsem nervózní, plácám nesmysly.“

Mág se shovívavě usmál a poplácal Aladara po krku.

„Věř svým instinktům, ty jediné jsou pravdivé, i kdyby ti někdo jiný, klidně i blízký člověk či přítel, tvrdil opak. Zapamatuj si to, ano?“ promluvil vážným tónem stařec a Veronika si nebyla jista, na co přesně naráží.

To nemám věřit ani Richardovi? Pomyslela si zaskočeně a ruka jí sklouzla k opasku, ke kterému měla připevněný kožený váček, jenž ukrýval malý sešitek.

Z jejího přemýšlení ji vytrhla další Mágova slova.

„Přeji vám bezpečnou a šťastnou cestu. A pamatuj, že co si přeješ, se taky stane, a nemusí to být vždy jen to dobré. Síla myšlenky má velkou moc, tak si na ni dávej pozor.“

Poté ji objal, až se Veronika v jeho objetí skoro ztrácela.

Bylo jí v jeho blízkosti velmi příjemně a nervozita z ní trochu opadla. Litovala jen toho, že s nimi nemohl jet také, ale se svým vyšším věkem by cestu nemusel zvládnout.

Za zády se jí ozval podivný zvuk, který ze všeho nejvíce připomínal zakašlání. Otočila se a pohlédla na Malcolmův obličej, jenž se stále tvářil velmi kysele a nabručeně.

„Potřebujeme tě živou, tak se snaž cestu přežít,“ pověděl Představený Rady starších mrzutým hlasem, udělal skoro nepostřehnutelnou úklonu a odkráčel do tepla hodovní síně, kde se měla za malou chvilku začít podávat snídaně pro bratry, kteří vstávali velmi časně.

Veronika jen převrátila oči v sloup, zakroutila hlavou nad jeho chováním a následně to vypustila z hlavy. Měla teď důležitější věc na práci, než uvažovat nad starcovým nehezkým chováním.

Jak si následně povšimla, Richard už seděl v sedle a kontroloval, jestli provaz, na kterém byl přivázán onen ryzák k jeho sedlu, drží pevně.

Taktéž se vyhoupla do sedla a dalo jí to nemálo námahy se tam dostat bez cizí pomoci.

Když už byla na koni pohodlně usazená, pevně zabalená do pláště, jehož kapuci měla přetaženou přes hlavu a nohy zastrčené ve třmenech, usmála se na Artura, jenž jí její úsměv povzbudivě vrátil a pobídla Aladara do chodu, protože Richard už vyrazil k bráně.

Zhluboka se nadechla a následovala svého společníka ven na stesku kolem srázu.

Pomalu se od Melhoky vzdalovala a bylo jí velmi těžko na duši.

Otočila se v sedle, aby se naposledy podívala na místo, kde strávila tolik dnů.

Koupalo se v záři paprsků vycházejícího slunce, které se od něj odrážely a vydávaly namodralý odlesk.

Povzdychla si, otočila se zpátky a upřeně zadívala před sebe.

Vydala se na cestu za svým osudem, na který podle ní nebyla vůbec připravená.

Připadala si jako ve špatném filmu, kde hrála hlavní roli a režisér jí zapomněl dát scénář. Nebo jako loutka někde na pódiu, za jejíž provázky tahal někdo nad ní.

Neměla jinou možnost, než jít vstříc svému osudu a doufat, že to vše, co pro ni přichystal, přežije.

 

***  KONEC PRVNÍ ČÁSTI ***

 

**********************************************

Další část se teprve vymýšlí a sepisuje, proto se zřejmě na pár měsíců odmlčím. Pokud chcete nějaké bližší informace o tom, jak pokračuji nebo co je u mne nového, doporučuji Vám zavítat na mé stránky: kronikakeronie.webnode.cz.