Srdce bojovnice II – 107. díl

Anotace: Čekání není Rielinou silnou stránkou...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Pár dní nato jsem lorda Elronda vyhledala znovu, tentokrát však ze mě nevyzařovala vděčnost nýbrž netrpělivost a podráždění. Odmítla jsem se posadit, namísto toho jsem neklidně přecházela po místnosti, příliš rozrušená těmi zprávami, než abych mohla setrvat chvíli v klidu.
„Vždyť je to absurdní!“ vyprskla jsem nazlobeně. „Pokud souhlasil, proč nemohu jet rovnou s Vámi?! Nač všechny tyhle okolky?!“
„Riel, upokoj se přece,“ snažil se mě lord mírnit. „Zatím jsme stále ve fázi jednání, tvá přítomnost nejen že není zapotřebí, ale byla by i krajně nevhodná.“
„Tak nevhodná?!“ zopakovala jsem po něm znechuceně. „Proč tedy kladete takový důraz na mé vzdělání a manýry, když se s králem zřejmě do svatby ani nesetkám?! Jak může vůbec svého jediného syna oženit s někým, koho v životě neviděl?!“
Nechápavě jsem potřásla hlavou. Když se Erestor během dnešní výuky zmínil, že Elrond odjíždí do Eryn Galen a on proto převezme hodiny i za něj, cítila jsem se… podvedená. Ani nevím, proč jsem vlastně předpokládala, že jakmile král Oropher vyjádří svůj souhlas s navrhovaným svazkem, opustím i já toto zpěvem vody naplněné údolí, abych spolu s ostatními zamířila do hlubokých hvozdů lesního království. Tolik jsem se na ten okamžik těšila, neboť každý den bez prince mi připadal jako celá věčnost, a teď se dozvím, že musím opět čekat? Bylo to tak nespravedlivé! A nesmyslné!
„Chápu tvé zklamání, Riel, avšak musím tě požádat ještě o trochu trpělivosti,“ pronesl lord chlácholivým tónem, zjevně nikterak dotčen mým zlostným výbuchem. „Zatím pilně studuj, protože čím více toho budeš znát, tím lépe se budeš moci zhostit své nové úlohy. Koneckonců bys jistě nechtěla udělat Gil-galadovi ostudu, či snad ano?“
S utrápeným povzdechem jsem klesla do jednoho z křesel. „Samozřejmě, že nechtěla. Jenže tohle čekání je skoro nesnesitelné. Kdybych aspoň mohla zajít na cvičiště, abych přišla na jiné myšlenky…“ nadhodila jsem toužebně.
„Riel, víš přece dobře, že se to nyní nehodí. Musíš se šetřit… a tvé ruce také potřebují nějaký čas, aby se mozoly na nich aspoň trochu zhojily,“ připomněl mi Elrond skutečnost, že mé dlaně mají do těch od urozených dam poměrně daleko. Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že se jednou budu starat o to, zda jsou mé ruce dostatečně jemné, nejspíš bych ho považovala za naprostého blázna. Ale copak celý ten nápad s mým novým původem byl ve své podstatě něčím jiným než čirým bláznovstvím?
„Mohla bych tvrdit, že to mám z vyšívání,“ ušklíbla jsem se a doufala, že se Elrond nikdy nedozví, že po večerech ve svých komnatách tajně trénuji s dýkami. Chtěla jsem Thranduila překvapit, jenže bylo těžké posoudit, jestli jsem udělala nějaký pokrok, když jsem neměla s kým změřit síly. Být tu Amras, bez váhání bych se na něj obrátila, ale u zdejších vojáků jsem si nebyla jistá, který z nich by něco takového dokázal udržet v tajnosti.
„Z vyšívání?“ Lord se pobaveně zasmál. „Nějak si tě neumím představit s jehlou v ruce… nicméně mám pocit, že bys byla nebezpečná i sama sobě.“
„To mě ovšem podceňujete,“ odvětila jsem poněkud dotčeně. „Má matka mě naučila všemu, co jsem dle jejího soudu měla jako slušně vychovaná dívka znát, šití nevyjímaje. Nutno říct, že tohle mi jako jedna z mála věcí přišlo v minulosti k užitku.“ Nezmínila jsem raději už, že se jednalo pouze o drobné opravy mého ošacení a výstroje, a Elrond se naštěstí nevyptával.
„Odpusť, Riel, neměl jsem v úmyslu znevažovat tvé schopnosti,“ omlouval se mi a v jeho hlase zaznívala upřímná lítost. „To jen že s lukem vyhlížíš natolik přirozeně, že jeden takřka zapomene, že jsi kdysi vedla i jiný život…“
„Myslíte normální život?“ pronesla jsem ne bez hořkosti.
„Myslím odlišný život,“ ubezpečil mne lord neochvějně. „O tom, co je či není normální, bychom mohli vést sáhodlouhou debatu, aniž bychom se dobrali nějakého kloudného závěru. Však věz, že kdybych měl dceru, rozhodně bych chtěl, aby krom jehly dokázala vládnout i zbraní. Obzvláště v této nelehké době.“
„A přece se mám já namísto tréninku věnovat historii a etiketě?“ vyčetla jsem mu mírně.
„Pokud se chceš provdat za Oropherova syna, pak ti nic jiného nezbývá. A nebo jsi snad nabyla dojmu, že by ocenil tvou zručnost s lukem?“ nadhodil tónem plným skepse, kterou se ani nepokoušel skrývat. Buď ho znal natolik dobře a nebo mu Thranduil svěřil, jak nadšený byl král Eryn Galen z mé přítomnosti v jeho armádě. Tak či onak, byla jsem nucena uznat, že má Elrond opět pravdu.
„Dobrá… nějakou dobu to nejspíš ještě vydržím… pokud to nebude trvat přespříliš dlouho,“ zamumlala jsem rozmrzele.
„Toho bych se neobával. Rychlost, s jakou odpověděl na Gil-galadovu nabídku, dává tušit, že po nějakých průtazích netouží. Spíše to vypadá, že se mu notně uleví, až bude tento pakt s Gil-galadem zpečetěn. A vzhledem k nepříznivé situaci na jeho území se tomu ani nedivím.“
„Ale co král Gil-galad?“ svraštila jsem znepokojeně čelo. „Vždyť i na něho nepřítel zle dotírá! Jak si tedy může dovolit poslat část svých vojsk někomu na pomoc? Nerada bych, aby měl kvůli své velkorysosti potíže.“
„Gil-galad není žádný hlupák, Riel, kdyby si nebyl jistý, že tím neohrozí bezpečí svého království, tak by o něčem takovém ani neuvažoval. Navíc tohle není jen nějaký chvilkový nápad, on už od začátku počítal s tím, že bude zapotřebí podpořit ostatní říše v jejich boji s nepřítelem, a s touto vidinou také vybudoval svou obrovskou armádu, kterou ještě posílil spojenectvím s Elendilem. Není ovšem na škodu nechat si Orophera myslet, že pouze tvým sňatkem s Thranduilem si zajistí jeho podporu…“ dodal značně potměšile, až jsem si říkala, jestli mu jde skutečně jen o mé a princovo štěstí a nebo spíše o odplatu králi.