Poslání - 1. díl Poslíček

Anotace: Nová povídka, která se zabývá poslání různých lidí. V prvním díle se objeví hned první z hlavních postav.

Píše se rok 1524 Lucistického kalendáře. Všechny země, které dříve patřily pod vládu moudrého vládce, jenž je sjednotil a ukončil tak temné období písků a bouří, se připravují na slavnost na počest narození tohoto vznešeného zachránce a sjednotitele. Sice se svět rozpadl na tři území, kde se tamější vládnoucí třída pokouší odlišit od zbylých dvou království, ale přesto se tento svátek slaví společně, ve stejný den, ve stejném duchu. Obchodníci nyní již se slavnostními maskami, rachejtlemi, exotickými šperky a nejkrásnějšími kah’irmy rozestavují své stánky na předměstích všech větších měst. Zdálo se, že i slunce přeje všem těmto přípravám, které trvají celý měsíc, a rozhodlo se předčasně probudit Baleu, matku mnoha druhů bytostí. Uznávanou Bohyni plodnosti, hojnosti a života. Vzduchem zaváněly vůně vzdálených Treskánských ostrovů spolu s nejkrásnějšími poklady skal Vyleardu.

Bylo těsně před polednem, když si dívka s očima jako je azurové moře, s vlasy podobnými svou barvou nejtmavšímu dřevu hnědých lesů Foshi, prohlížela nabídku kah’irm  zdejšího obchodníka. Držela v ruce ten malý výtvor precizního napodobení živých bytostí. O slavnostech se tyto malé stroje vypouštějí, a za světélek a tiché melodie se vznášejí do nebes, kde zmizí. Ve skutečnosti jsou tito malý robotci postaveni podle živých bytostí jménem Kahi. Vypadají jako drobná světélka s velkými křídly. Praděd soudobého vládce vydal nařízení, že se již nesmí chytat bez dovolení, a proto je vlastnictví a vypouštění pravých Kahi doslova známkou přemíry bohatství a vysokého postavení.

Věděla to i ta dívka, která odložila Kah’irmu zpět na své místo mezi fialkový a zelený. Obchodník spatřil prsten na její pravé ruce, který svou cenou předčil jeho denní tržbu. Odlesk stříbra tak kvalitního ho dohnal k taktice podlézání a vměšování se. Diskrétně se k ní naklonil. Na její tvář dopadl jeho dech až jí skoro orosil tváře.

„Zaručuji Vám jejich největší kvalitu, má paní, nikdo nepozná, že nejsou živý a Vám dozajista uvěří, že jste urozená, tak krásná dívka jako vy-“ Rozhodným  gestem ruky ho umlčela. Nevěnovala jeho prohlížení ani nejmenší chvilku. Rozšířený bílý rukáv jen tiše pleskl, jak rychle toto gesto udělala.

„Nashledanou.“

Obchodních nestačil ani reagovat, když se ta dívka v bílé haleně a černých kalhotách vydala směrem k chrámu, který odbíjel přesně poledne. Snad kvůli tomu dusnu si rozepnul jeden z knoflíků u krku. Sledoval její odchod, dokud mu nezmizela v tom malém davu, který se mezitím shromáždil na náměstí. V tu chvíli už měl obchodník zákazníků a zvědavců, že na tu dívku aspoň prozatím zapomněl.

Zatáhla za provaz u dveří. Celou vznešenou budovou zaznělo zvonění drobnějšího zvonu. Ani kroky slyšet nebyly za těmi mohutnými dveřmi, které se znenáhla otevřely. Objevila se hlava muže v červeném, který měl na sobě zvláštní kulatou pokrývku hlavy v hnědé barvě. Typické roucho nižších menasů.

„Pozdraven buď Canisto,“ pozdravila. Menas si ji prohlédnul. Většina lidí, která k tomuhle společenství patřila, byla nedůvěřivá. Ani tenhle nejspíše nebyl výjimkou.

„Och, ano, pozdraven buď Canisto,“ přitakal v zamručení on.

„Hledám menase Ottyse. Potřebuji s ním mluvit kvůli praporu.“ Muž se na ni nedůvěřivě podíval. Vždyť jí nemohlo býti více jak 18. Vlastně jí ve skutečnosti bylo pouhých šestnáct. „Hned!“ Zvýšila hlas a zvedla ruku způsobem, jako kdyby ho chtěla uhodit. Nejenže to menase překvapilo, dokonce to dosáhlo úspěchu v tom smyslu, že se jí uklonil a zmizel za dveřmi. Podívala se na nebe a na světle modré ptáky na obloze, kteří létaly neobvykle nízko. Bylo jí jasné, co to znamená a upřímně to vítala.

„Amelie?“ ozvalo se od dveří a dívka se k nim otočila. Nyní byly dveře otevřeny natolik, aby jimi mohla dívka projít. Čekal tam na ni muž s bílými vousy až k opasku. Byl oblečen stejně jako ten muž předtím, jenže tenhle měl pokrývku barvy modré. Nejvyšší postavení, kterého lze dosáhnout bez zázraku. Následovala ho do vnitřku budovy. „Mám pro tebe úkol, dítě moje...“ Osaměli v tichých a pochmurných chodbách. Náhle se zastavil a podal jí malý dopis s pečetí. Neptala se a vzala si ho do ruky. Výměna proběhal velice rychle. Nikomu nevěřil a ona zřejmě také ne.

„Komu?“ zeptala se a schovala dopis pod svou halenu.

„Rimenasu Byronovi. Spěchá to a je to nebezpečné.“ Jeho hlas zněl naléhavě, což ještě posílilo její nejistotu. Už samotný titul Rimenas znamenalo hodně. Zachvěla se.

„Jak se prokážu?“

„Tímhle.“ Sundal ze svého prstu prsten podobný tomu jejímu. Jenže tenhle měl jinou značku. Uprostřed prstenu byla vyryta čára. Znak menasarského vážence. Nebylo již nic víc, co by si řekli, a tak se Amelie s odhodláním vydala po schodech chrámu na ulici. Ozval se hrom a v tu ránu začalo pršet. Ani se neohlédla, neboť cítila pohled menase Ottyse na svých zádech. Srdce jí tlouklo jasný příkaz: Nezklamat!

Kapky smáčely její šat i její vlasy, ale úsměv z tváře nesmazaly. Vždy po úmorném vedru přijde déšť, to věděl každý. A stejně tak jako modří ptáci, tak i ona byla předzvěstí deště, který přijde a smyje špínu. Je poslem jiné budoucnosti, je někým, kdo mění osud. Věděla to. Jen si musí dát pozor, aby ji nikdo nesestřelil. To věděla taky.