Vamlup universitum

Anotace: 36. díl

Všem přeji krásné Velikonoce a příjemnou zábavu u čtení:))

Pomalu jsem otevřela oči, které se dívali na tu božskou tvář, která mě pozorovala. Tenhle pohled jsem se snažila si co nejvíce vrýt do paměti. Připadala jsem si, jako bych hleděla do tváře anděly. ,,Thomasi,,
vydechla sem bez jakýkoliv problémů. Už jsem necítila touhu spánku, ani jsem nevnímala pocity unavenosti, ani nic podobného. Všechno zmizelo. Cítila jsem, jak mám opět své tělo pod kontrolou. Už jsem byla opět plná síly a energie. Cítila jsem to na sobě a bylo to neskutečné. Nemohla jsme tomu ani uvěřit. ,,Thomasi,, zopakovala jsem to božské jméno a usmála se na něho. Pocítila jsem na tváři kapičku slzy, kterou v momentě Thomas svým prstem setřel.

Ihned si přesedl ke mě na postel se židle, a zadíval se mi do očí. Tolik protichůdných emocí, co se mu zračili v očích se nedali ani popsat. Tenhle okamžik, byl jedním slovem úchvatný. Naklonil se ke mně a políbil mě. Jakoby mi polibkem ukazoval svoji lásku, kterou ke mně chová a všechny jeho pocity a emoce se přesunovali do mě. Jeden polibek, který mi vrýval sílu do žil. Trochu jsem se zvedla a obmotala sem své ruce kolem jeho krku a více se k němu přitiskla.

Cítila jsem jeho napnutí svalů jak se podivil mého chování, ale ihned se ke mně přidal. Naše polibky byli stále více vášnivější, až jsem se musela nadechnout a tím se od sebe mírně odtáhnout. Celou dobu mi připadalo, že byl Thomas opatrnější, než kdykoli před tím a já jsem se musela jen tomu usmívat.

,,Angelo, ani nevíš, jak jsem rád, že ses konečně zbudila. Jak se cítíš,,? Zeptal se hned.

,,Jo už mi je fajn,, a pak jsem se zarazila. ,,Kolik je vlastně hodin? Nebo přesněji, jak dlouho jsem vůbec spala,,? Zeptala jsem se a zvědavě čekala na odpověď.

Usmál se na mě tím svým šibalským úsměvem. ,,No spala si dost dlouho. Skoro půl dne. Už je večer. Musel jsem si kvůli tobě přehodit své vyučovací hodiny na zítřek,, řekl vtipem.

,,Tak to se omlouvám pane profesore,, ihned jsem odvětila se stejným tónem hlasu. ,,Myslím si, že na tom budeme stejně,, odpověděla jsem.
,,Chyběl si mi,, ihned jsem vyhrkla. ,,Ani nevíš jak. Hodiny bez tebe se nedali ani vydržet,, řekla jsem a pevně ho objala. Konečně mi došlo, že jsem u Thomase, v bezpečí, v jeho blízkosti a to co se odehrávalo, už je definitivně zamnou.

,,Já vím, ale už je dobře,, pošeptal mi do ucha. Jemně mě pohladil po vlasech a podíval se mi do očí. ,,Už sem u tebe,, a jemně mě políbil. ,,A jak se cítíš,,?

A v tom mi to najednou došlo a vytřeštila jsem na něho oči. ,,Počkej Thomasi, že si mi nedal..,, strachovala jsem se hned a jen doufala, že mi nedal svoji krev.

Vstal a podal mi malou lahvičku, na které byli namalované byliny, znázorňující lebku. ,,Slíbil jsem ti snad něco, ne? Tohle je proti lék, nebo spíš měl být. Nevěděl jsem to přesně a naštěstí, ti to pomohlo, jak vidím,,. Přikývla jsem a hned, jak odložil lahvičku na své místo, jsem si ho přitáhla k sobě a přitiskla se k němu.

Až teď mi došlo, jak moc mi na něm záleží. Proč, sakra člověk musí nejdříve prožít peklo, aby si uvědomil, co všechno měl a co ten dotyčný pro něho vůbec znamená? Díky peklu, kterým jsem si prošla, jsem si uvědomila, že Thomas je pro mě víc než jen někdo, koho mám ráda. Miluju ho natolik, že bych pro něho byla ochotná udělat cokoliv. A to jsem si uvědomila až teď.

,,Tak moc si mi chyběla. Všude jsem tě hledal, po celé universitě i mimo, ale nikde si nebyla, až pak mě napadlo, ani nevím proč, se podívat do místních katakomb a tam sem tě našel,, začal povídat, mezitím co sem mu byla opřená o rameno a hladil mě po vlasech. ,,Vůbec jsem ale nevěděl, kde bych měl začít hledat, místí chodby jsou skoro nekonečné, pokud neznáš jejich podstatu, ale v tom jsem si všiml nějaké postavy a když sem se začal přibližovat, uvědomil jsem si, že jsi to ty a když jsem viděl, jak se skláníš k zemi, tak jsem v té chvíli nemyslel na nic, jen na to, jak ti nějak pomoci. V té chvíli bych byl ochoten i bezmyšlenkovitě zabíjet,, přiznal se.

Podívala sem se na něho. ,,Já jsem si zase myslela, jak ses ke mně přibližoval, že jsi oni, ale naštěstí ne,, odpověděla jsem a opět mu položila hlavu na jeho rameno.

,,Angelo, já vím, že bych neměl, se takhle brzy začínat vyptávat, ale potřebuji to vědět,,. Ihned jsem se narovnala a zadívala na něho.

,,Nechceš snad, abych se pokoušela vzpomínat, na to, co jsem prožila, že ne,,? Zeptala jsem se úpěnlivě, ale moc dobře jsem věděla, že to tak je. Thomas mlčel a jen mě dál pozoroval. Razantně jsem zavrtěla hlavou. ,,To nejde, vážně ne. Mrzí mě to, ale snažím si to vše vsugerovat do jednoho a to zlého snu. Chci na vše zapomenout a ne si to stále připomínat. Promiň,,.

Thomas mě pohladil po tváři a stiskl mi ruku. ,,Já vím, že je to pro tebe těžké a já jsem vůl, že se na to vůbec ptám, ale potřebuji to vědět, abych mohl zakročit. Nemohu to nechat bez odezvy a ani to nejde. Prosím, pomoz mi. Jsem tu s tebou, jsi v bezpečí, nic se ti nestane. Stačí si jen vzpomenout, co se v posledních hodinách odehrálo. To je vše a pak na to zapomeň a už nikdy si na to nevzpomeň,,!

Co mám sakra dělat? Blesklo mi hlavou. Nechci, na to vzpomínat, ani na to myslet, připomínat si ty hrozné chvíle, ty okamžiky s osobami v kápi, jak mi ubližovali. Byla jsem tak zaujatá svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že svírám obě dvě dlaně v pěst. Až se mi nehty začínali zarývat do kůže, povolila jsem stisk. Musela jsem si uvědomit, co je pro mě důležitější. Zda to, abych na ty hrozné chvíle ani nepomyslela, ale všichni vyjdou bez trestu, a nebo, se snažila zamyslet se a vybavit si všechny detaily a doufat, že Thomas najde ty, co mě uvěznili. Co je lepší? Co bych měla udělat? A dokážu na všechno zapomenout pokud si všechno v hlavě přehraji jako ve filmu? Zavřela jsem oči a snažila si všechny myšlenky urovnat a zapřemýšlet, co bude lepší. Dokážu vůbec si vše vybavit?

Thomas celou dobu trpělivě vedle mě seděl a čekal. Za pár minut jsem se na něho otočila a skoro neznatelně přikývla. Pevně mě objal a dlouhou dobu jsme tak setrvali. Pak mě jemně pustil a postavil se. Zůstala jsem sama sedět na posteli a věděla jsem, že je to chvíle, kdybych si měla všechny ty okamžiky hrůzy vybavit. A bylo to vůbec tak strašné? Žiju, jsem celá, ale ano, razantně jsem si sama odpověděla.

,,Řeknu ti vše, co si vybavím, ale pokud jsou chvíle, které můj mozek opravdu vytěsnil, nebudu mermomocí si je vtahovat zpátky,, řekla jsem a nečekala na žádnou další otázku či odpověď. Stejně by byla zbytečná, byla jsem už plně rozhodnutá.

A tak jsem začala Thomasovi všechno vyprávět od prvního okamžiku, kdy jsem se vrátila do pokoje, zhaslo světlo a já jsem jen pocítila urputnou bolest na hlavě. Instinktivně jsem si na ránu šáhla a pocítila jsem na ni náplast. Thomas, blesklo mi hlavou a já se na sekundu usmála. A pak jsem mu řekla vše, co se odehrávalo v mém vězení. Překvapilo mě, že jsem o tom mluvila skoro bez problému, jakoby se mě to skoro ani netýkalo. Možná to bylo proto, že jsem se snažila, aby to byli jen výjevy z mé fantazie. Když jsem domluvila, třásla jsem se a pociťovala podivnou úlevu, ale i chaos v mé hlavě. Bylo to zvláštní, ale vnitřně jsem pociťovala, že to tak bylo správné, říct nahlas, co se mi stalo.

Thomas celou dobu poslouchal a ani slovo nepromluvil, co jsem mluvila. ,,Opravdu si je podle hlasu nepoznala,,? Zeptal se mě ještě jednou a já jsem musela i když nerada zavrtět hlavou. ,,A poznala by si toho hajzla, co nařídil, aby ti dali do těla ten jed,,? Zeptal se a já jsem slyšela v jeho hlase podtón zuřivosti a vzteku. Trochu jsem se obávala, co udělá.

,,Nevím, snad ano, ale toho..co mi provedl ty všechny rány,, a ukázala sem na ruku a na všechny modřiny, co se mi na těle je hemžili, ,,toho bych poznala určitě,, odpověděla jsem.

,,A víš…opravdu nic jiného ti neprovedli,,? Zeptal se a pohledem přímo na mě visel.

Vykulila jsem na něho oči a zapřemýšlela jsem, co myslel konkrétního.
,,Ne, kromě toho, co vidíš, co mi po nich zůstalo na těle, mi nic jiného neudělali. Ani se mi nedotkli, ani i když jeden mi přímo řekl, že by se mohl ze mě napít, tak i přesto, se ani jeden nepokusil mě kousnout,, řekla jsem.

Přikývl a hned mě objal. ,,Jsem rád, že ses kvůli mně pokusila si vše vybavit,, zašeptal mi do ucha. Pak se ale z ničeho nic odtáhl. ,,Angelo, dokud se nevrátím, zůstaň tady, ano,,? Řekl najednou, jakoby nic.

,,Thomasi…kam jdeš,,? Vykoktala sem ze sebe a bála se toho, co má v plánu. Podle toho, jak se tvářil, jsem tušila, že někoho to bude sakra mentsky bolet. Ale hlavně jeho oči, byli plné vzteku a zuřivosti.

,,Neboj se. Něco si potřebuji zařídit, ale ty zůstaň tady,,.

,,Thomasi,, vykřikla jsem, když se otočil ke dveřím. ,,Co chceš dělat,,?

Otočil se na mě a já jsem najednou zmlkla, jakoby stiskl nějaké tlačítko.
,,Angelo, to, co se ti stalo, nenechám jen tak, bez žádné odezvy. Nebili určitě poslední, kdo se tě pokusí unést a proto, musím zjistit, co nejvíce. Ale ty mi slib, že tady zůstaneš, ano? Nevím komu můžu věřit a do té doby, než to zjistím, nechci, aby si vycházela z mého pokoje, ano,,?
Jeho hlas se mi absolutně nezamlouval. Bála jsem se jeho očí, které teď měli barvu nejtmavší černé. ,,Já mám zůstat tady a ty…,, aniž bych dořekla, co jsem měla na jazyku, protože jsem začínala být na něho naštvaná, zarazil mě dřív, než jsem stačila cokoli říct.

,,Angelo, sakra aspoň jednou mě poslechni. Tohle není hra, a pokud se ti něco stane, nemusí to dopadnout, jako teď, když jsem tě našel. Prostě mi slib, že zůstaneš tady, ano,,? Vyjel na mě vztekle a já jsem pochopila, že tady jsem prohrála.

Přikývla jsem. ,,Dobře, ale ty mi taky něco slib,, řekla jsem a prudce se na mě otočil. ,,Že se nenecháš zabít. Nevím kam jdeš, ani co chceš dělat a radši to ani nechci vědět, ale slib mi, že se nenecháš, aby ti někdo ublížil, ano,,? Skoro neznatelně se na mě usmál a přikývl.

,,Neboj se,, odpověděl a v momentě byl pryč. Dlouhou dobu jsem zůstala sedět a jen zírala na ty dveře, ze kterých vyšel Thomas. Povzdechla jsem si a toužebně si přála, aby se co nejdříve vrátil a hlavně v pořádku. Neuměla jsem si představit a ani nechtěla, kdyby se mu něco stalo.