II. ZAMILOVANÍ: Kniha první

Anotace: Ve druhém díle Ztracených holek se více rozepisuji o své oblíbené dvojici: Míše a Vilémovi =)

Sbírka: Ztracený holky

Zase Lence, jsi moje záchrana.
Zase Míše, která je mi inspirací.
Nikol, protože už si píšeme tolik let.
Barče, miluju tvé šílené nápady.
A mně, opravdu jsem to dotáhla až na druhý díl?


Prolog
„Co si dáš?“ zakřičel do nové vypalovačky od Fergie.
„Vodku. Hodně vodky.“ Myslela jsem to vážně.
Věnoval mi dlouhý pohled.
„Co je? Mám krizi! Potřebuju vodku.“
„Krizi?“ vzal mě kolem ramen a odvedl do chodbičky na záchod. Míjeli nás lidé, které už jsem dobře znala. Tady kalí pořád ti samí.
„Hádám se s mámou. Stačí?“ Mně to rozhodně stačí.
Zakroutil hlavou. „Můžu ti nějak pomoct?“
„Jo. Kup mi tu vodku.“ A rychle. Jsem tu už přes hodinu a ještě jsem se nenapila.
„Proč?“ Co je to sakra za otázku?
Povzdychla jsem si, opřela se o zeď, přitáhla si ho k sobě a chvíli ho líbala. Když jsem si svoji odpověď rozmyslela, zašeptala jsem mu do ucha: „Protože tak možná zapomenu na mizérii svýho života. Protože tak možná zapomenu, že moji mámu vůbec nezajímá, co ze mě bude. Možná zapomenu, kdo jsem, a to by bylo nejlepší.“
Přitiskl mi vláčné rty k uchu. „A kdo jsi?“
Vůbec nezáleží na tom, kdo jste: jaké máte příjmení, kdy jste se narodili, nebo co rádi jíte.
O nic z toho nejde.
Jde jenom o svobodu.
Michaela
Zdálo se mi, se že rozestoupily mraky a slunce mi začalo svítit rovnou do obličeje. Zastínila jsem si oči a dívala se skrz prsty. Ve slunci stál Vilík. Pak mi došlo, že to není slunce. Jsou to plameny. Vilém hořel. Natáhla jsem k němu ruku, ale než jsem se stačila popálit, probudila jsem se.
Setřásla jsem ze sebe deku a zamžourala na budík. Sedm. Zapomněla jsem si ho nařídit. Takže dneska to máme s během. Málem jsem přišlápla ocas své fence zlatého retrívra Michelle.
Jediný pohled do zrcadla mi napověděl, že mé černé vlasy už nejsou ani trochu cool. Usmyslela jsem si, že se cestou domů stavím v drogerii.
Stihla jsem autobus v 7:20. To se rovná zázraku. Sedla jsem si k okýnku a vytáhla z tašky účetnictví. Marcy je dobrý zdroj vědomostí, ale když se k ní budu dívat moc často, Bereška si toho všimne. Neměla jsem včera chodit do klubu. Měla jsem se učit. Ale chtěla jsem Vilíka vidět. Chtěla jsem, aby mě držel ve svých svalnatých pažích a objednával mi drinky. Chtěla jsem, aby se mnou flirtoval a trsal se mnou na parketu, líbal mě, a pak řekl dobrou noc a těsně před rozbřeskem mě posadil do taxíku a poslal domů.
Tohle Marcy nemohla pochopit. Ona měla Petra. Každý jejich dotek a pohled svědčil o jejich lásce, ale z nějakého důvodu spolu nechodili. A stejně k sobě byli připoutaní.
Já se naopak nechtěla vázat. Chodila jsem s Vilémem, ale to pro mě vůbec neznamenalo, že musím vědět, kde bydlí, nebo znát jeho příjmení. Vyznávala jsem jak duševní, tak tělesnou svobodu. Neboli: nemusíš mi říkat, co celý dny děláš, ale nebudu s tebou spát. Nepsané, nikdy nevyřčené pravidlo. Fungovalo.
V 7:50 jsem vystartovala z autobusu a rozběhla se ke škole. V hlavě se mi mísily výpočty cesťáku: stravné, jízdné a nocležné, o kterých jsem si četla v autobuse, než nastoupila nějaká babka a spolu s dřevěnou holí mě z mého místečka vyštípala.
Do třídy jsem vběhla za zvuku zvonění. „Čau!“ pozdravila jsem Marcy a narychlo hledala kalkulačku a účtový rozvrh.
„Kde lítáš?“ zeptala se.
„V oblacích. Zaspala jsem. Jo, a dneska kolem devátý se sejdeme před Háčkem. Představím ti Vilíka. O tom s tebou nediskutuju, to ti oznamuju.“ A žádný výmluvy neberu. Zatím se pokaždý vymluvila.
„Můžu pak jít domů?“ zeptala se. „Zrovna docela dobře spím, tak se musím vyspat do zásoby.“
„Tak jo,“ špitla jsem a zmlkla, protože přede mne profesorka položila test a já měla v hlavě úplně prázdno.
Měla jsem v ní prázdno celý den.
V drogerii na mě z regálu vypadla modrá barva a já si řekla: proč ne?
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli si vlasy podbarvit, obarvit ofinu nebo udělat melíry. Rozhodla jsem se pro třetí možnost.
„Sedni si na dvě hoďky na pokladnu,“ uvítala mě máma mezi dveřmi.
Vztekle jsem praštila taškou k botníku. „Musím se učit na zítřejší písemku z matiky.“
„Pokladna je matika.“ Ignorace. Těžká ignorace.
„Mami, chtěla bych jedničku-“ zkusila jsem to ještě jednou.
„Fajn, jdi se učit, ale vezmeš noční.“
Noční? Nemáme noční! Vymyslí mi směnu? To bych nemohla jít večer do Háčka. „Nahlásím tě na pracák,“ zamumlala jsem.
Na tváři mi přistála facka.
„Au! Co to děláš?“
„Co ty děláš? Nemáme peníze, nevšimla sis toho?“
Vrhla jsem vyčítavý pohled nejdřív na ni, pak na dědu, který stál ve dveřích a kroutil hlavou. „Děláte to špatně,“ řekla jsem a vyběhla schody do pokoje.
Michelle mě následovala. Aspoň někdo v tomhle domě je natolik empatický, aby mi nabídl svůj hebký kožíšek.
Zírala jsem na akvamarínovou barvu a hrála si s myšlenkou, že si vlasy obarvím celé. Ale co, i tak je naštvu, nač ze sebe dělat blázna. Šla jsem do koupelny, umyla si vlasy a podle návodu nanesla tekutou směs na několik pramínků.
Když jsem vlasy zase umyla a vyfoukala, zadívala jsem se na sebe do zrcadla a zjistila, že mi to sluší. Že vypadám živěji a odvázaněji, než jsem čekala. Aspoň něco se mi dneska povedlo.
„Co tomu říkáš, Michelle?“ podívala jsem se na svou fenku.
Naklonila hlavu ke straně.
Vzala jsem si zelené firemní tričko a namířila si to do obchodu. Děda mě zastavil mezi dveřmi a chvíli na mě jen nevěřícně zíral.
„Jolano, ona má modré vlasy!“ zakřičel do kuchyně na mámu. Ta přiběhla takřka okamžitě. Zvláštní, když po ní chci něco já, nikdy není tak rychlá a ochotná.
„Zbláznila ses?“ zatřásla mi ramenem.
Nechápala jsem, co ji tak vytočilo. Nevypadala jsem špatně, fakt ne.
„Naše rodina propaguje eko výrobky. Proč mi tohle děláš? Dát si na hlavu něco tak... chemického!“
Tak odtud vítr vane.
„Barvím si vlasy už dva roky.“
„To vypadalo jakž takž přirozeně,“ lamentoval děda.
„Na to vám sere bílej tesák,“ prskla jsem a utíkala do obchodu, než si vysloužím další facku.

Marek
Dům byl bez Evy neuvěřitelně pustej. Její ateliér byl zapovězeným územím. Neměla ani hrob, protože nikdo nenašel její tělo. A její vrah byl na svobodě a já s tím nemohl nic dělat.
Snažil jsem se Petrovi vyhýbat, už proto, že mě o to prosila Nikol. Snažil jsem se na to nemyslet.
Ale ve chvíli, kdy proti mně ten upír kráčel ulicí, ruce v kapsách, jsem se neudržel a jednu mu natáhl.
Nejhorší bylo, že mi na to nic neřekl, že mi to nevrátil, a já v tom nemohl pokračovat. A to jsem moc chtěl.

Petr
Postával jsem na konci ulice a čekal na Veverku. Kdybych zavřel oči a zaposlouchal se, slyšel bych každé slovo, které mezi ní, Mišou a Vilémem proběhlo. Ale věděl jsem, že to je zbytečné.
Když jsem ve vzduchu ucítil heřmánek, podíval jsem se tím směrem. Kráčela ke mně noci, jako kdyby ji okolní temnota ani trochu nazajímala. Jako kdyby nešla noční ulicí ale rozkvetlou loukou. Vzal jsem ji za ruku a šel s ní.
„Tak jaký dojem na tebe udělal Vilém?“ zeptal jsem se.
„Ty ho znáš?“ odpověděla mi otázkou.
„Ano,“ souhlasil jsem.
„Mám pocit, že měl načervenalé oči. Takové černo-červené.“
„Čím to asi bude?“
Vzhlédla ke mně. „Je to upír?“
Cítil jsem bolest, která jí projela srdcem a strach, který se jí usadil v žaludku. „Vilém není nebezpečný,“ uklidňoval jsem ji. „Je to takový Cassanova mezi upíry. Rád balí holky. Ale neubližuje jim, neboj se o Míšu. Dokud po něm nebude chtít víc než telefonní číslo, bude jí Vilém věnovat všechny své noci. A pak zmizí.“
„Jenže ona po něm nic takového chtít nebude. Jí to tak vyhovuje.“
„Teď, když je jí sedmnáct. Nebude jí vždycky sedmnáct.“
„Tobě je už napořád dvacetdva,“ vyhrkla bez rozmyslu.
„Mně je 185,“ opravil jsem ji.
Ignorovala mě. Ukázala na Pizerii. „Dáme pizu?“
Byl pátek večer a já ji odvlekl od zábavy. „Jo, dáme pizu,“ souhlasil jsem.

Vilém
Holky jednadvacátého století jsou k pomilování. Můžete je mít na jednu noc a můžete jich mít hodně. Ale jen Míšu jsem mohl mít na všechny noci za stejných podmínek jako ty ostatní, které je ovšem dokázaly akceptovat jen párkrát.
První protančená noc s ní byla fajn a druhá taky. Po týdnu mě napadlo, že snad něco slaví. Když se mě ani po měsíci nezeptala na mé příjmení, uznal jsem, že jsem našel spřízněnou duši. A tři noci týdně s ní pro mě znamenaly víc než zbývající čtyři noci s ostatními.
A když jsem ji líbal, byl to moc fajn, protože jsem věděl, jak to má ráda a ona věděla, jak to mám rád já. Žádná jiná holka mi za posledních asi tak stopadesát let nedala šanci takhle ji poznat a přitom nepoznat. Věděl jsem sice, co ráda tancuje, ale neměl jsem ponětí, jaký je její nejoblíbenější film nebo co dělá její matka. A to bylo dobře, protože ve chvíli, kdy víte tyhle věci, chcete s tím druhým zůstat. A to já nemůžu.
A tak moc nechápu, na co si to Petr a Marcela hrají. My nemůžeme s tím druhým zůstat, aniž bysme ho vtáhli do pekla, v němž žijeme.
„Co si dáš?“ zakřičel jsem na Míšu.
„Vodku. Hodně vodky.“ Vypadala, že ji potřebuje.
Věnoval jsem jí dlouhý pohled.
„Co je? Mám krizi! Potřebuju vodku.“
„Krizi?“ vzal jsem ji kolem ramen a odvedl do chodbičky na záchod, kam hudba tolik nezaznívala.
„Hádám se s mámou. Stačí?“
Zakroutil jsem hlavou. Ne, to teda nestačí. „Můžu ti nějak pomoct?“ Tohle jsem ještě žádné holce neřekl.
„Jo. Kup mi tu vodku.“
Ne. Něco bylo špatně. „Proč?“
Povzdychla si, opřela se o zeď, přitáhla si mě k sobě a chvíli mě jen líbala. Pak mi její rty sjely po tváři k uchu a zašeptaly: „Protože tak možná zapomenu na mizérii svýho života. Protože tak možná zapomenu, že moji mámu vůbec nezajímá, co ze mě bude. Možná zapomenu, kdo jsem, a to by bylo nejlepší.“
Nerozuměl jsem jí. „A kdo jsi?“
Kousla se do rtu. „Chudinka z eko farmy, co si dovolila obarvit pár pramínků namodro.“
Vzal jsem její nové melíry mezi dva prsty. „Mně se to líbí.“
Trošku se usmála. „Kup mi tu vodku.“
Tu vodku jsem jí nekoupil. „Jsi nezletilá.“
„Do teď tě to neštvalo,“ zlobila se. Vzal jsem ji za ruku a vyvlekl na ulici.
„Do teď jsem neměl pocit, že jsi nešťastná.“
„Když já...“ zarazila se.
„Co?“
„Je to pitomost. Nevím, proč mě to tak vzalo. Nejsem žádná šprtka.“
„Ale chtěla bys být.“
„Ne!“ ohradila se prudce, ale už vychládala. Ulicí zavanul vítr a ona se trochu otřásla.
„Tak co se děje?“
„Chtěla jsem se učit na matiku, ale musela jsem pracovat. A víš, štve mě to, protože mi za to máma nedává skoro žádný peníze. Říká, že jsme na tom špatně a že máme odpovědnost za rodinný podnik a bla, bla, bla. Ale já bych tu jedničku tolik chtěla. Víš, mě matika baví a mám šanci být lepší než Pěna... Bože, tím bych ji tak naštvala!“
„Chceš se učit matematiku?“
To bylo poprvé, co jsem ji viděl, jak se červená.
„Pojď,“ objal jsem ji jednou paží kolem boků a vedl ji k sobě domů. Jestli se chce učit matiku, budeme se učit matiku.

Michaela
Šli jsme do starého domu v centru města. Prošli jsme několika průchody a vyšli do patra. Vilém odemkl nové zelené dveře s jmenovkou 'Hostovský' a pozval mě dovnitř.
„Takhle se jmenuješ?“ ukázala jsem na příjmení a štítku.
Zamyslel se. „Vlastně ne. Moje matka se tak jmenovala za svobodna. To je na dlouho.“
Rozsvítil. Ocitli jsme se v jediné velké místnosti, které vévodila masivní postel z tmavého dřeva. Okno bylo zastíněno těžkými zelenými závěsy. Jinak tu stál jen stůl s počítačem, skříň a veliká americká lednice. Připadalo mi, že tenhle pokoj je uzpůsobený jen k jídlu a spánku.
„Ehm, trochu nestandartně vybavený pokoj,“ neodpustila jsem si. „Trochu jak ten z reklamy na Kofolu. Tady bydlíš?“
Věnoval mi pohled do-teďka-ses-neptala-tak-s-tím-teď-nezačínej. Otevřel zásuvku stolu a vyndal odtud blok, tužku a kalkulačku. „Co berete?“ zeptal se.
„Ehm, logaritmy. Umíš to?“
Nabídl mi židli. Sedla jsem si na ni.
„Líbila se mi holka, která studovala matematiku. Napsal jsem se kvůli ní na pár přednášek.“
Přikývla jsem.
A věřte nebo ne, opravdu jsme se až do rozbřesku učili matematiku.

Petr
Seděli jsme na koberci v jejím pokoji, mezi sebou měli krabici s pizou, a hádali se, kdo sní poslední kousek.
„Jsi hubená, je tvůj,“ prohlásil jsem.
Lehla si na záda a položila si dlaň na břicho. „Já jsem ráda hubená. A už nemůžu.“
Tak jsem ten poslední kousek snědl a hodil krabici do koše.
Klekl jsem si k ní a naklonil se až těsně nad ni. Bojoval jsem s nutkáním sklonit se ještě o kousek níž a vtisknout jí polibek. Nakonec jsem jí zabořil nos do důlku mezi krkem a ramenem. Její kudrnaté vlasy mě šimraly do obličeje. Vnímal jsem vůni krve, která se jí proháněla žilami, narušenou vůní heřmánkového šamponu. Vnímal jsem její prsty ve svých vlasech a na krku. Srdce jí bilo rychleji než obvykle.
„Mají upíři špičáky?“ zeptala se zničehonic.
Ta otázka mě tak překvapila, že jsem jí odpověděl. „Ano.“
„Ukážeš mi je?“ Nemyslela při tom vůbec na nic.
„Ne,“ řekl jsem a odtáhl se od ní, abych se na ni mohl podívat. Nevypadala vystrašeně. Byl jsem z toho nesvůj. „Proč se mě ptáš na takové věci?“
Přejela mi prstem po rtech. „Mohla bych kdykoliv umřít.“
„Ne, nemohla.“ Dávám si pozor. Dobrý pozor.
Ticho.
A ještě jedno ticho. Tedy jestli umíte počítat ticho.
Zkoumavý čokoládový pohled. Ten se spočítat nedá.
„Mimochodem, kdo řekl Markovi, že mám na svědomí jeho sestru?“
Kdo asi, když to vím jenom já, pomyslela si a zatvářila se kajícně. „Promiň. Já mu to musela říct.“
„Nezlobím se na tebe. Jen mě trochu vykolejilo, když mi dal pěstí.“
„Dal ti pěstí?“ kousla se do rtu.
„Jo. Byla to ohromná zábava. Hlavně pro kolemjdoucí.“
„Myslíš, že to tak nechá?“ zeptala se úzkostlivě.
„Jo. Vypadal, že si uvědomuje, že s tím nic nezmůže.“
Posadila se a pustila mě, takže jsem ztratil spojení s jejími myšlenkami. „Nevím, co říct,“ přiznala.
„Tak nic neříkej.“ Míše a Vilémovi to tak funguje.
Objala mne a položila mu hlavu na rameno. Chtěla být se mnou a to mi stačilo.

Marek
Seděl jsem na schodech před naším domem jako nějaký bezdomovec a třel ruce o sebe, abych se uklidnil. Nepomáhalo to. Vložil jsem obličej do rozpálených dlaní.
„Jsi naštvaný,“ ozval se nade mnou hlas, který jsem miloval.
Položil jsem si ruce na kolena a prohlížel si její nové adidasky. Všimli jste si, že tyhle boty jsou už několik desítek let stejný?
„Proč tady sedíš?“ zeptala se Nikol.
„Zapomněl jsme si klíče.“
„Ty víš, na co se ptám.“ Ptala se, proč tam sedím, když vím, že se nikoho nedočkám.
„Eva by mi otevřela.“
Přešlápla. „Kdybys sedl do svýho hybridního auta a zajel za rodiči, půjčili by ti klíče.“
Já vím.
Sedla si vedle mě. Výhled na její boty zmizel, zíral jsem na popraskanou dlažbu. „Mluv se mnou, Marku.“
Otočil jsem se k ní. „Promiň, Nikolko. Já už to nevydržím. Nemůžu dál přehlížet, že vrah mojí sestry...“
Praštila mě do ramene a rozběhla se pryč. Měla k tomu bezva boty. Díval jsem se za ní a něco mi říkalo, že ji ztratím.

Seděl jsem tam asi hodinu.
Pak se přede mnou objevil Tonda a mával mi před očima klíčema mýho táty. Sebral jsem mu je a stiskl je v dlani.
„Není zač,“ zamumlal Tonda. A sedl si vedle mě.
„Co tu děláš?“
„Nikol mi volala.“
„To nemyslím. Měl bys být na koleji.“
„Neřeš to. Jsem tady. Jdi domů a snaž se zapomenout. Nic jinýho ti poradit nemůžu, brácho.“
Vypadal, že spěchá.
„Jo. Máš pravdu. Půjdu dovnitř.“
„A zapomeneš na svou sestru.“
Zakroutil jsem hlavou. „To nejde. Ona...“
„Myslela jen na sebe a velice ráda se do tebe navážela, nevzpomínáš si? Je to krutý, ale je to tak.“
„O mrtvých je dobře, co?“
Zakroutil hlavou. „Zapomeň.“ A stejně jako Nikol odešel.

Michaela
Hrozně mě bolela hlava. To víte, rok paření má své následky. Koupila jsem si kafe a kráčela ke škole. Nenávidění hodná budova.
Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se.
„Dobré ráno,“ hlásila Marcy.
„Jak pro koho,“ ušklíbla jsem se. Ale uvnitř jsem byla strašně šťastná.
Pokrčila rameny.
„Noci jsou fajn. Někdy si přeju, aby nesvítalo.“
„Tys Viléma nikdy neviděla za denního světla.“ To nebyla otázka ale tvrzení.
„Ne. Myslíš, že bych měla? Jenže já nechci, aby to kouzlo zmizelo.“
„Kouzlo?“ nadzdvihla obočí a otevřela mi dveře.
„Jo. Mohl by to být nájemný vrah.“ Bůhví, co měl v té obrovské lednici. Učil by se se mnou nájemný vrah logaritmy?
„To je kouzelné?“ nadzdvihla obočí.
Rozhodla jsem se jí to vysvětlit. „Řekni, Marcy, víš o Petrovi všechno?“
„Vím dost. Všechno... Úplně všechno asi ne, ale nemyslím si, že mi něco tají.“
„A kdybys něco z toho nevěděla, měla bys ho radši?“
„Jo.“ Řekla to tak smutně, že jsem měla chuť zeptat se, co je na jejím dokonalým týpkovi špatně, ale zkazilo by mi to pointu.
„Tak vidíš.“
„Ty s ním ještě chodíš?“ divila se Pěna a přistoupila k nám s výrazem, že nás chudinky strašně chápe a chce nám strašně pomoct.
Vzala jsem Marcy kolem ramen. „Pořád 'in love', jak jsi na tom ty?“
Odfrkla si. „Vám tak budu vyprávět o svém intimním životě.“
„Ty znáš slovo 'intimní'?“ vypálila Marcela. Pěniny kecy okolo ní a Petra ji dopalovaly, ale tentokrát vypadala naštvaněji než obvykle. „Mohla bych ti zcela 'intimně' jednu natáhnout, co ty na to?“
Otevřela jsem pusu údivem. Pěna taky.
„Ehm, asi tento... inteligentní rozhovor ukončíme, co říkáte, dámy?“ Táhla jsem Marcelu ke skříňkám.
„Co blbneš? Nemůžeš jí takhle vyhrožovat! Někdo ji zbouchá a svedou to na tebe.“
Opřela se o zeď a zadívala se na strop. „Když já... někdy.“
„Co?“
„Nic,“ vydechla.
„Tak a dost, Mirovská. Něco se děje. S tebou se něco děje.“
Přikývla, vzala mě za ruku a táhla do prázdné učebny. „Někdy...“ zašeptala, když za námi zavírala dveře. „Mám nesnesitelnou chuť tu holku praštit.“
„No, to asi každý.“
„Ale tohle je vážný. Smrtelně vážný.“
Nechápala jsem to. Ticho protnul zvuk zvonění. Šly jsme na hodinu.
„Zapomeň na to,“ zamumlala Marcela, když si sedala do naší lavice.

Petr
Marcelka šla se svým otcem na večeři. Já seděl doma a brouzdal po internetu. Uznal jsem, že tam nic zajímavého není.
Nečinnost mě ubíjela. Snad ani ne po psychické stránce. Mé schované lidské já milovalo klid a mír. Ale mé upíří já toužilo po boji. Už jsem to pociťoval delší dobu a dost jsem se toho bál. Co když mě to jednoho dne přemůže, což se mi už několikrát stalo, a já budu nucen odejít?
Myslel jsem na svůj první odchod. Šel jsem se rozloučit a našel svoji sestru Melanii krčící se v koutě své ložnice. Dodnes si dokážu přesně vybavit pach smrti, který se šířil pokojem. Plakala a oči měla už skoro vyhaslé. Pochybovala o tom, že někdo přijde a zachrání ji. Konec konců, nebylo jí pomoci. Byla ošklivě pobodaná. Krev se nacházela úplně všude: v posteli, peřinách, na stěnách, na koberci. Nebylo mi jasné, která síla ji ještě drží při životě.
„Petře,“ špitla. Skoro jsem ji neslyšel. Možná mě ani neoslovila, možná jsem si to vymyslel.
„Melanie! Co se stalo, Melanie?“ vrhl jsem se na kolena.
Z posledních sil zvedla hlavu a podívala se takřka vyhaslýma očima do mých úplně vyhaslých. Rty se jí třásly, když říkala: „Postarej se o Viléma.“
Přikývl jsem. „Co se stalo, Melanie?“ zopakoval jsem. Zbytečně.
Vydechla naposledy.
„Pozdravuj anděly,“ zašeptal jsem a zatlačil jí oči.
Z agonie mě vytrhl zvonek. Vrátil mě do přítomnosti. Upír, říkaly moje smysly. Otevřel jsem dveře a pustil Viléma dál.
„Čau, strejdo,“ zašklebil se na mě a rozvalil se na pohovce.
„Puberťáku,“ obrátil jsem oči v sloup a zahučel do křesla proti němu.
„Já jsem puberťák. Věčný puberťák.“
„A baví tě to.“
„Mám brečet?“
„Ne,“ povzdychl jsem si. Vilémovi nikdy nevadilo, že se stal upírem. Užíval si to. Záviděl jsem mu.
„Ty bys taky neměl brečet.“
„Já nebrečím.“
„Brečíš uvnitř. Při každém pohledu na Marcelu.“
Zakroutil jsem hlavou.
„Miluješ ji a nechceš ji připravit o lidství.“
„Ona nikdy nepřijde o... lidství,“ zamračil jsme se. O co se ten holomek snaží?
„Je předurčená. Dřív nebo později to přijde. Už teď nespí. Michaela mi to říkala. Co přijde pak? Chuť zabíjet? No tak, ty to víš líp než já.“
Věděl jsem to. Věděl jsem, že přijde čas, kdy budu muset volit mezi lidskou smrtí a věčnou smrtí zaživa. A věděl jsem, že ji nedokážu nechat odejít do nebe k adělům. „Proč mi tohle všechno říkáš?“
„Protože tobě asi nedochází to nejpodstatnější, Petroneli.“
„Co je nejpodstatnější?“ zamumlal jsem.
Vilém na mě upřel své karmínové duhovky. „Karla to tak nenechá.“
Opět jsem obrátil oči v sloup. „Karla může jít do háje.“
„A co Helena?“
Zarazil jsem se. „Kdo je Helena?“
Vilém se ušklíbl. V tu chvíli mi připomněl moji sestru a úplně se mi udělalo špatně. „Karlina nová zrzavá přítelkyně. Nevzpomínáš si na ni? Jako by Marcele z oka vypadla...“
Zamyslel jsem se nad jeho poslední větou. A v tu chvíli jsem věděl, kde jsem viděl Veverčinu matku. „Sakra.“
„Neklej.“
„Cože?“
„Abys neklel!“
„To si děláš srandu,“ zasmál jsem se.
„Mluvím vážně.“
Nemohl jsem se přestat smát.
„No, to je asi všechno, co jsem ti chtěl. Petře! Já jdu pryč.“
„Viléme, po-počkej!“
Ale už tam nebyl.
Má sestra byla přesvědčená katolička a tloukla do Viléma víru horem dolem. Když přišla o život a Vilém se stal upírem, doslova se utrhl ze řetězu. Ze začátku jsem měl pocit, že se snaží porušit i ta přikázání, která byla na Nikajském koncilu vyřazena. Pak s tím přestal. A taky přestal klít.
U mě se objevil asi tak jednou za deset let. Jako kdyby v sobě měl kromě božích přikázání zakořeněnou i povinnost pravidelně se hlásit u rodinných příslušníků. Jako kdyby měl v sobě zabudovanou nějakou gpsku, podle které mě našel všude, jednou dokonce i v Orvietu. Orvieto je městečko v Itálii, které se nachází na velikém kopci. Vilém ho vyšel pěšky. „Ahoj, strejdo!“ volal a místní na něj koukali jako na blázna. Oni jezdili lanovkou. Pěšky by neposlali ani největšího nepřítele.
„Co tady děláš?“ nechápal jsem. Upíři a vlkodlaci mi lezli na nervy, vlastně jsem se tam před nimi schovával.
„Zastesklo se mi,“ zašklebil se, ale v očích měl smutek.
Nemohl jsem Viléma vyhnat. Byl jsem jeho domov. A on byl můj.
Čas strávený v Jasově pro mě představoval nejlepší etapu mého života i neživota. Ale věděl jsem, že ten čas se krátí. Vilém se nabaží místních holek a ze den na den vezme roha. A Veverka si třeba uvědomí, že randit s klukem, který ji může každou chvíli zakousnout, není rozumné a pošle mě pryč. A já půjdu.

Michaela
Celý den jsem mámě pomáhala v obchodě. Vybalování zboží jde.
Nedělala jsem kyselý obličeje, ani se s ní nehádala, dokud se mě nezeptala, co jsem dostala z matiky.
„Tebe to zajímá?“
Prodloužila si řezačku a jedním tahem otevřela obrovskou krabici s marmeládami. „Jistě.“
„Tak mi příště dej prostor, abych se mohla učit.“
„Tak co jsi dostala?“
Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem jí to říkat. Nebyla to její zásluha.
„Dostala jsi jedničku, co? Hlavně, že jsi před dědou udělala výstup.“
Vzhlédla jsem od plata jogurtů a probodla ji vyčítavým pohledem. „Vilém se se mnou až do rána učil. Jinak bych ji nedostala.“
„Do rána? A to jako kde?“
U něj doma. „Na lavičce v parku. Bylo tam plno úchyláků, ale ubránil mě.“
„Kecáš. Byla jsi u kluka doma!“
„A co? Učili jsme se matiku. Ve vší svatosti.“ Až jsem se divila.
„To ti tak věřím.“
„Je mi jedno, jestli mi věříš,“ prskla jsem, čapla jogurty a ztratila se jí mezi regály.
Málem jsem sejmula nějakou zákaznici. Pěna. To snad ne. „Promiň,“ vysoukala jsem ze sebe. Náš zákazník, náš pán, běželo mi hlavou dědovo heslo.
„Ty? Co tu děláš, Watsonová?“
„Co myslíš? Pracuju, jestli víš, co to slovo znamená,“ usmála jsem se na ni.
„Myslela jsem si, že s tou bohatou nánou kamarádíš kvůli penězům, ale asi ne,“ sjela mě od hlavy k patě.
'Můžeme vám pomoci?' hlásalo naše firemní tričko, ale já měla chuť zahrabat se. Nebo zahrabat Pěnu.
„Potřebujete něco, slečno?“ zeptal se můj děda a věnoval Pěně profesionální úsměv.
„Já... Totiž... Máma tu kupovala Bio mouku.“
Tady je všechno bio. Jsme bio obchod, ty kravko, běželo mi hlavou.
„Ukaž slečně, kde máme mouku, Michalko, a netvař se tak kysele.“
Strčila jsem mu do rukou plato s Bio jogurtama, šla s Pěnou za roh a ukázala na regál plný papírových sáčků s moukou.
„Děkujeme, přijďte zas,“ zahlaholila jsem a odběhla.
Večer mě bolela záda, ale byla jsem domluvená s Vilíkem. Tak jsem se snažila tu bolest ignorovat. Oblíkla jsem si tříčtvrťáky a zelený top s flitry, nalíčila se a vyrazila do ulic.
Vilík na mě čekal před diskotékou. „Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Vypadal skvěle.
„Ahoj,“ dlouze mě políbil na rty. Vůbec nepoužíval jazyk, ale líbal úžasně. „Jak ses dneska měla?“ zašeptal.
„Hrozně,“ přiznala jsem a spustila: „Dobrý den! Kolik je těch rohlíků? Děkuju! Všechno? Třistadvacet korun. Nashledanou, paní Nováková, pozdravujte Annu. A tak pořád dokola. Bla, bla, bla.“
Usmál se. „Tak to vytancujeme.“ Vtáhl mě dovnitř.

Petr
„Veverko!“ zavolal jsem do tmy, sebral ze země bělostný kamínek a hodil jí ho do okna. Roztáhla závěsy a vykoukla ven.
„Přijdu ti otevřít na balkon,“ špitla, ale slyšel jsem ji.
Přikrčil jsem se, skočil a vytáhl se za zábradlí. Štěstí, že nemají namontované kamery. Kdyby mě viděl její otec, nechal by mě oddělat. Ve chvíli, kdy jsem přelezl zábradlí, otevřela dveře, a já vklouzl k ní a objal ji.
„Dobrý večer,“ zašeptal jsem jí do voňavých vlasů. Byla čerstvě vykoupaná a voněla lépe než obvykle. Spojila ruce za mými zády a položila mi hlavu na prsa. Byla unavená; úplněk dorůstal.
„Dobrý večer, Petříku,“ zamumlala.
Usmál jsem se, ale ne vesele. „Tak mi říkala máma. Petříku...“
Posadil jsem ji na postel a sám si klekl na zem, abych se jí nemusel dívat do očí.
Zamyšleně mě hladila po vlasech. „Je mi líto, že nikdy nepoznám nikoho z tvé rodiny.“ Nikoho, kdo tě vychovával, nikoho z roku 1848, myslela si.
Položil jsem jí hlavu do klína a zavřel oči. „Znáš mého synovce,“ zašeptal jsem. Opravdu jsem jí to řekl? Jo, asi jo, a jí bylo hned jasné, o kom mluvím.
„Vilém.“
„Syn mé sestry.“
Pořád jsem cítil její prsty ve svých vlasech. Pořád jsem slyšel, jak v myšlenkách porovnává naši podobu a nachází pár společných rysů. „Jak se to stalo?“ zeptala se.
Omotal jsem jí paže kolem boků. Nechtěl jsem jí to říct. Ale taky jsem nechtěl, aby si myslela, že jí něco tajím.
„Udělala to Karla. Proto jsme se pohádali a... rozešli.“
„Protože ho proměnila.“
„A vyměnila za mě.“
Vyměnila? Nechápala. Nebyla na tomhle světě dost dlouho, neměla dost zkušeností. Tenhle svět dokáže být pěkně krutý, když mu to dovolíte.
„Už nemohla být se mnou, tak byla s ním.“
„Měla pocit, že jste zaměnitelní?“ Byla rozhořčená. Ona Měla pocit že zaměnitelní rozhodně nejsme.
Zvedl jsem hlavu. „Pochop, že jí ani trochu nezáleželo na tom, jací jsme. Neviděla nás jako osobnosti, jako lidi.“ Nejsme lidi, ale narodili jsme se tak, a to nám nikdo nevezme.
A pak udělala něco, co ještě nikdy neudělala. Políbila mě na čelo a zašeptala: „Já to nechci pochopit. Chovala se k vám špatně.“
„Jo.“ Nic jiného mě nenapadlo.
Pak zesmutněla. Ne, neptej se ho na to, říkala si.
„Ty se můžeš zeptat na všechno, Veverko.“
„Měl jsi ji rád?“
„Karlu? Jestli jsem měl rád Karlu?“ Asi jsem se zašklebil, protože se usmála. „Karla a láska, to nejde dohromady.“ Karla a sex, to je ovšem jiná věc.
„A někdo jiný a láska?“
„Na to už ses mě jednou ptala.“
„Chci to slyšet znova.“
„Ty a láska. Nikdo jiný.“
Zase mě políbila, tentokrát na spánek. Líbilo se mi to.
„Opravdu?“ špitla.
Vypletl jsem si její ruce z vlasů a stiskl je v dlanich. „S tebou je každá maličkost tak... silná. Láska je o maličkostech. S nikým jiným nešlo o maličkosti.“ Nešlo o polibky, nešlo o objetí, nešlo o doteky.
Podívala se jinam. „Třeba ti jednou dám i ty nemaličkosti.“ Pak si na něco vzpomněla. „Nikol chtěla, abych se tě zeptala, jestli můžou mít vlkodlaci děti.“
Vstal jsem a posadil se vedle ní. „Nikol nemůže mít děti. Do měsíce, ve chvíli proměny, by potratila.“
„A Marek?“
„S lidskou dívkou ano.“
Přikývla. „Takhle je to i s upíry a... s tebou?“
„Nemám žádné děti, jestli se mě na to ptáš.“
„Ne, na to se neptám.“ Kdo ví, co po mě chtěla, neměl jsem most k jejím myšlenkám.
Lehl jsem si a zíral do stropu. „Děti jsou dar, který od osudu nemůžu žádat.“
Lehla si vedle mě a otočila se na bok. „Řekla Karla?“
„Ne. Karla má děti.“
Nadzdvihla obočí.
„Když byla Karla změněna, proměnila postupně všechny své děti,“ vysvětloval jsem. „A ti se k tomu staví různě.“ Vzpomněl jsem si na Jana, který mě neměl rád, protože cítil, že s jeho matkou v mnohém nesouhlasím. A na jeho sestru Josefínu, která Karle svou smrt zaživa vyčítala, kdykoliv k tomu měla příležitost. Když jsem odcházel, řekla mi, ať zapomenu na všechno, co mi o mně její matka řekla, protože je to lhářka a děvka. Jenže na něco se zapomenout nedá. Ovšem dá se to nahradit jinými vzpomínkami. Otočil jsem se k Marcelce a přitáhl si ji k sobě. „Jednou tě seznámím s Josefínou, to je skvělá holka.“
„S další upírkou?“ Bože, kolik jich je?
„Zas tolik nás není, dost se mezi sebou meleme. Když je někdo na světě moc dlouho, začne si brát k srdci různé osobní urážky a krevní msty.“
„Neví roupama co by.“
„Tak nějak,“ souhlasil jsem. Jestlipak taky někdy takhle zmagořím? Pak jsem si vzpomněl, že jsem se jí také chtěl na něco zeptat. „Marcelko?“
„Hm?“
„Říkala jsi, že ti máma vyprávěla pohádky o upírech.“
„Jo.“
„Napadlo tě, že to třeba nebyly pohádky?“
„Říkala pravdu.“ Byla si tím jistá.
„Ale odkud to mohla vědět?“
„Já nevím,“ kroutila hlavou.
„Vzpomínáš si na některou z těch... pohádek?“ podíval jsem se na ni.
„Určitě. Třeba... Ta o upírovi, který nikdy nepil lidskou krev. Až ho svedla jedna lidská žena a dala mu ze sebe napít.“
„Franz,“ přikývl jsem. „Párkrát jsem se s ním setkal.“
Zamrkala.
„Proměnil ji a už spolu žijí víc než půl století.“
„Opravdu?“
„Ano. Říká, že dokáže vycítit, když je Elsa v nebezpečí, protože pila jeho krev dlouho před tím, než ji proměnil. Oni se opravdu milují.“ Asi jsem se při vzpomínce na ně usmíval. Vzájemné pití krve bez proměny bylo u předurčených upírů něčím posvátným. Dělali to jen ti, kteří spolu chtěli být celý život. Já to nikdy nedělal, i když Karla o to moc stála.
Marcela se posadila a zkřížila nohy do tureckého sedu. Věnovala mi trochu vystrašený pohled. Skopnul jsem z nohou tenisky a posadil se proti ní. Vzala mě za ruku. To, na co myslela, se mi vůbec nelíbilo.
„Co se stane, když ochutnám tvou krev?“
„Ucítíš, co k tobě cítím. Ucítíš to ryzí a bez příkras.“
„A ve chvíli, kdy se napiješ ty ode mě?“
Prsty jsem jí mapoval kůži od ramen k loktům a doufal, že řekne ne. „Už nikdy se z té lásky nevyléčím. A jestli umřeš, půjdu za tebou.“
„Je to definitivní,“ zašeptala a položila mi dlaně na tváře, aby mě donutila se na ni podívat. „Chceš to definitivní?“
Já už to měl definitivní i tak.
Položil jsem své čelo na její a snažil se myslet rozumně. Ale připadal jsem si, jako kdybych nevěděl, co to rozum je. Uvnitř mě byla jen touha a poznání, že je možné něco, v co jsem si nikdy nedovolil doufat.
„Nedávej mi tuhle možnost, Veverko.“
Krev měla horkou. Voněla heřmánkem. Dýchala zrychleně. Vražedná kombinace. Byl jsem okouzlený a ztracený.
„Je to nabídka, Petříku. Přijmi ji, nebo odejdi.“ Odejít? Ani náhodou! Nebála se. Věřila mi. Věřila, že jí neublížím, že ji nezabiju.
Pročísl jsem jí vlhké vlasy a vtiskl jí polibek na spánek. Zachvěla se a v duchu se ptala: Bože, co mám dělat?
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a jedním pohybem si svlékl tričko.
Letmý úsměv.
Ještě jsem ji políbil na čelo, a pak už jsem ucítil známou bolest v dásních, když se mé špičáky vysunuly. Co to děláš, Petroneli? proběhlo mi hlavou.
Marcela sebou cukla, ale necouvla.
A já se sám sobě zahryzl do ramene a nastavil jí ho. Nepodívala se na mě. Jednu ruku mi položila na zdravé rameno a přitáhla se ke mně blíž. Posadila se mi do klína. Objal jsem ji kolem boků. Přiložila rty na dvě rudé ranky a začala pít. Zatmělo se mi před očima.
Svět se se mnou točil jako pokaždé, když se mě dotkla, nebo se na mě jen usmála. Ale dvojnásobnou rychlostí. Cítila to, co jsem cítila já. Cítila moji lásku. A bylo jí dobře a mně tím pádem taky.
„Marcelko,“ vydechl jsem. Na nic jiného jsem se nezmohl.
Přestala pít a začala si svlékat tričko od pyžama. Nedokázal jsem jí v tom zabránit. Můj rozum šel někam na výlet. Někam hodně daleko.
Nahá byla krásnější než v kterýchkoli šatičkách, které kdo navrhl. Přitiskl jsem si ji na prsa. Pila dál a já už to nevydržel a sklonil hlavu k jejímu ramenu. Modlil jsem se, aby ji to tolik nebolelo. Zahryzl jsem se do nejprokrvenější části a sál, protkával svůj život s jejím.

Pozdě v noci jsme leželi pod peřinou a objímali se.
„Jak ti je?“ zašeptal jsem.
Položila mi hlavu na hruď. „Dobře. Konečně jsem slyšela tvoje srdce,“ zamumlala.
„Moje srdce,“ zamyslel jsem se. Možná mi opravdu vrátila srdce.

Jednoho podzimního večera roku 1862 jsem se toulal uličkami pražského podhradí, když jsem téměř zakopnul o Josefínu koukající přes malou zídku do zahrady měšťanského domu. Bohatou světle modrou sukni máčela v kaluži. Kaštanové vlasy jí vlály ve větru. Nebylo zvykem, aby mladá dáma chodila po ulicích jako cácora. Proto tak chodila.
„Co tu pohledáváš?“ zeptal jsem se.
Přiložila si prst na ústa a stáhla mě za roh zdi. „Dívám se,“ pokrčila rameny.
Udělal jsem zaujatý obličej.
Opřela se o kamennou zeď a zahleděla se do ulice. Ale vypadala spíš, že se zahleděla kamsi do sebe. „Vidíš toho kluka, co sedí před domem a čte Candida?“
Mrknul jsem tam. „Ano.“
„Je to přímý potomek muže, kterého jsem milovala. Chtěli jsme se vzít. Kdyby mě matka nechala naživu, mohl být tenhle chlapec mým potomkem. Je Eduardovi tak podobný...“ Její hlas vyzněl do ztracena.
„Byla bys mrtvá,“ řekl jsem.
Tvář jí rozjasnil pobavený pohled. „K čemu je mi věčný život, když ho nedokážu naplnit? Radši bych se vdala, měla rodinu, a pak zemřela.“
„Říkáš to, jako kdybys neměla naději,“ řekl jsem, položil jí ruku na záda a vedl ji ulicí pryč.
„Nemám naději,“ zamumlala.
„Já ano.“
Zasmála se. Smála se mnohem krásněji než její matka. Bohužel se nesmála tak často. „Ty máš naději, Petroneli. Chceš vědět, proč?“
Mlčel jsem. Vzala to jako souhlas.
„Ještě jsi nenašel tu pravou. Až ji najdeš, zjistíš, že bys všechny 'dary', které máme, vyměnil za deset let s ní. A kdyby deset let. Vyměnil bys je za jedinou vteřinu.“
„Já nevím, Josefíno.“
Podívala se na mě, jako se matky dívají na své syny a babičky na své vnuky. Tak nějak moudře a zkušeně, což bylo divné, vzhledem k tomu, že vypadala o dost mladší než já. „Úplně tu slečinku vidím. Na úrovni, ale laskavá a milující. Budeš o ni bojovat a budeš ji chránit. Jsi jako princové z pohádek. Cesta, po které jdeš není pro tebe. Ty ses nenarodil, abys běhal za mou matkou.“
„A proč jsem se narodil?“
Tajemně se usmála, otevřela dveře domu, ve kterém jsme žili, a zašeptala: „Abys pochopil, musíš prozřít.“

Prozřel jsem.

Michaela
Překecala jsem Marcy, abychom si dali dvojrande při měsíčku. Stejně nespala.
„Co si dáme?“ ptala jsem se.
„My dvě si nedáme nic, jsme nezletilý,“ připomněla mi Marcy. Ach, zletilost je tak přeceňovaná!
„Tak aspoň nealko koktejl!“ Daly jsme si dvě nealkoholická Mochita. Petr mě překvapil, objednal si whiskey. Vildova lahev vodky mě nepřekvapila vůbec.
„Budeš panákovat, brouku?“ sebrala jsem mu skleničku a kopla ji do sebe.
„Měla by tě vidět máma,“ podotkla Marcy. Měla mou mámu ráda. Možná proto, že jí dávala bonbóny zadarmo.
„Mámě je jasný, že nejsem v kostele.“ Sáhla jsem do Mochita a chtěla z něj vyndat jednu limetu, ale jak jsem šťouchla do ledu, jedna kostka vyskočila ven, párkrát se otočila po stolku a spadla na zem. „Sakra, gravitace funguje!“
„Neklej, lásko,“ řekl Vilém.
Nechala jsem led ledem a věnovala Vilémovi udivený pohled. Petr se začal smát.
„Nech toho,“ řekl mu Vilém a nejspíš ho kopl pod stolem.
Petr přestal, ale pořád mu cukaly koutky. „Víte, Vilém je hrozný neznaboh, ale maminka mu říkala, ať nekleje...“
Marcy vypadala naštvaně, tak zmlkl.
„Vy dva se znáte?“ ukázala jsem na ně.
„Celý život,“ utrousil Vilík. Taky vypadal naštvaně. Nedokázala jsem ale odhadnout, na koho je jeho hněv namířen.
„Nepůjdeme ven? Potřebuju na vzduch,“ řekla Marcy. Vilém přikývl a chopil se nedopité lahve Stalinových slz.
Zaplatili jsme a vyšli na ulici.

Vilém
Moje máma byla skvělá. Jestli se na mě dívá z nebe, čemuž nevěřím, ale ona tomu věřila, tak ze mě asi moc velkou radost nemá.
Snažím se kvůli ní aspoň neklít a nebrát slovo boží nadarmo. Ale vypadám pak jako blázen, protože dneska kleje každý, stejně jako valná většina lidí zapomněla na Boha.
Ulice byly prázdné a tmavé. Tak mi bylo nejlépe. Ze slunečního svitu se mi dělalo zle.
Přitáhl jsem si Míšu k boku a přitiskl jí rty na ucho. Krásně voněla. Jako svoboda. S ní bylo všechno svoboda.
Ale v tom okamžiku naše svoboda spojená se sladkým nevědomím zmizela.
Do nosu mě praštil zápach mokrého psa. Fuj, ti vlkodlaci ale smrdí, proběhlo mi hlavou.
Stáli před námi celkem dva: tmavě šedivý vlk, ze kterého sálal vztek a touha po odplatě, a vlčice. Ona se držela dál. Nejspíš byla hodně mladá, protože jsem z ní cítil strach a zmatek.
Vlk se bojovně nakrčil, zrak upíral na Petra. Petr se postavil před Marcelu. „Běž pryč, Veverko,“ zamumlal k ní, a ona mu koukala přes rameno. Nepozorovala rozzuřeného vlka, ale zmatenou vlčici. V tom byla jako její matka: nikdy neviděla nebezpečí tam, kde doopravdy bylo.
„Nikol,“ zašeptala.
Vlčice mrkla a zakňučela.
„Nikol?“ nechápala Michaela. Na chvíli jsem úplně zapomněl, že ji vedle sebe mám. Otočil jsem se na ni.
„Musíte utíkat,“ řekl jsem a pustil ji.
A pak se vlk vrhl přímo na Petra. Marcela vzala Míšu za ruku a táhla ji pryč. Petr s vlkem se váleli po zemi a snažili se jeden druhého zneškodnit. Skočil jsem vlkovi na záda, ale vlčice mu přispěchala na pomoc, takže jsem nakonec bojoval s ní. Nebylo to tak těžké. Za chvíli jsem ji dostal na lopatky a chystal se jí zlomit vaz, když...
Petr udělal tu hnusnou věci, kterou upíři vyššího řádu dělávají: přikázal mi, abych ji pustil a já chtě nechtě musel poslechnout.
Podíval jsem se na něj. Měl špinavou bundu a natržený límeček u košile, ale vlka měl v hrsti.
Tak proč ho nezabije, ptala se má upíří stránka.
„Jsou to vlkodlaci,“ sykl jsem zhnuseně.
„Pusť ji,“ řekl Petr, ale nepoužil k tomu svoji autoritu.
„Napadne tě,“ protestoval jsem.
„Ne, nenapadne, protože ho pustím taky.“
„Odkdy jsi takový vlkomil?“
„Prostě ji pusť, Viléme.“ Myslel to vážně. Vstal jsem a Petr taky.
„Tohle bylo svinstvo, Petroneli.“
Vlčice uháněla pryč. Vlk zavrčel, ale následoval ji.
„Promiň,“ řekl Petr a rozhlédl se po ulici. Kromě vystrašené Marcely a udivené Míši tam nikdo nebyl. V žádném domě se nesvítilo. Všichni klidně spali. Napadlo mě, jestli to třeba také nepatří do výbavy vyšších upírů: uspat případné diváky. Někdy jsem taky chtěl být předurčený.
„Proč jsi to udělal?“
„Zabil jsem jeho sestru.“
„Pustil jsi je, protože sis to zasloužil?“ To je celý on.
„Tak nějak,“ podíval se na Marcelu.
Myslím, že je nechal jít, protože je Marcela zná. Pustila Míšinu ruku a pomalu kráčela k Petrovi. Dívala se na něj jako na poklad. Myslím, že tak se na něj kromě jeho matky nikdo nedíval. V tu chvíli jsem dokázal pochopit, proč jsou spolu. Objal ji a políbil ji do vlasů, a to s takovou něhou, které já nejspíš nikdy nebudu schopen.
Michaela se hryzala do rtu. „Vlkodlaci,“ ušklíbl jsem se.
„Co jsi ty?“ zeptala se. Hlas se jí netřásl, naopak byl překvapivě vyrovnaný.
„Ty to víš.“
Přešplápla z jedné nohy na druhou. „Nechodíš na sluníčko.“
„Nechci shořet, není to zrovna srandovní pocit.“
„Ale jeho jsem viděla za dne,“ ukázala na Petra.
Marcela ji zpražila pohledem nestarej-se-o-něj.
„Petr není... jako já.“
Přešla to. „Piješ lidskou krev?“
No jasně. „Kupuji ji na černém trhu. Nekoušu lidi. Nechtěl jsem ti ublížit. Možná jsem ti to měl říct...“
„Neptala jsem se.“ Byla úžasná.
„To je pravda. Co bude dál?“
„Já nevím. Musím si to promyslet.“
Přikývl jsem. Byl jsem přesvědčený, že už ji nikdy neuvidím.

Michaela
Ležela jsem v posteli a zírala oknem na část úplňku.
Michelle mi ležela u nohou a krásně hřála.
Tohle byla divná noc.
Vlkodlaci existují? A upíři také? Já chodím třikrát do týdne kalit s upírem?
Míšo, kam jsi to dopracovala?
Ale bylo mi s ním skvěle a pomyšlení na to, že už ho nikdy neuvidím mě vyvádělo z míry. Byl můj přítel, nabízel mi svůj čas, dával mi zapomenout na mizérii mého jinak absolutně nezajímavého života. On byl v mém životě nejzajímavější.
Obracela jsem své možnosti ze všech stran a nakonec došla k rozhodnutí.

Petr
Koupili jsme si s Marcelkou v McDonaldovi kafe a šli si sednout k řece. Rozmarné dubnové počasí nám darovalo poměrně teplou noc. Hříšný měsíc se koupal ve vlnách valících se korytem.
Marcelka seděla v tureckém sedu, já s pokrčenýma nohama za ní a objímal ji.
„Děkuji,“ zamumlala. Děkovala mi každou svou myšlenkou.
„Nech toho,“ zašeptal jsem a položil jí bradu na rameno.
Než znovu promluvila, přejelo po nedalekém mostě několik aut.
„Přemýšlím, co asi Míša dělá.“
„A co myslíš, že udělá?“
„Řekla bych, že už ho nebude chtít vidět.“
A proč ty chceš vidět mě?
„To by bylo přirozené, ne?“ pokračovala. „Asi jsem divná, když s tebou chci být. Děláš ošklivé věci.“
Pustil jsem ji, lehl si do trávy a sledoval bezhvězdnou oblohu. Dělám ošklivé věci. Nemám na výběr. Obyčejní upíři to mají s potravou jednodušší: můžou si koupit krev. Já k tomu potřebuji tělo. „Jinak to nejde.“
Otočila se a položila se na mě. Slyšel jsem, jak její srdce bije proti mému mrtvému. Díval jsem se do jejích zelených očí. Cítil heřmánek. A slyšel její slova: „Stejně tě miluju.“
Nezáleželo na tom, co jsem prožil s Karlou nebo co jsem dělal se všemi těmi holkami, než jsem je zabil. Tohle bylo mnohem víc. Všechno.

Marek
Nikol sbírala oblečení, překotně se oblékala a mířila k autu. „Pitomče!“ prskala. „Málem mě kvůli tobě zabili!“
„Nikol...“
„Ne! Nemluv na mě! Jsi stejně sobecký jako Eva, jsi umanutý! Prostě si něco vezmeš do hlavy a já tě nedokážu zastavit. Protože mě neposloucháš. Nestojím ti za to, abys mě vyslechl, tak já tě teď taky nebudu poslouchat.“ Doběhla k autu, otevřela dveře a zmizela uvnitř.
Povzdychl jsem si, vklouzl do džínů a posadil se za volant. „Omlouvám se ti. Vůbec mi nedošlo, že neriskuju jenom svůj život. Neměl jsem to dělat. Kvůli tobě, ale i kvůli sobě. Kdybych měl ztratit ještě tebe...“ zmlkl jsem. Neuměl jsem si to představit.
Mlčela.
„Slibuju, že už se to nestane.“
Pořád nic neříkala. Dívala se z okna.
„Nikolko, odpustíš mi to někdy?“
„Teď ne, teď jsem naštvaná.“ Zněla hodně naštvaně. Tek jsem nastartoval a rozjel se k hájence.

Vilém
Neležel jsme v rakvi nebo tak něco. Nejsem morbidní. Vlastním docela pěknou dvoulůžkovou postel. Dvoulůžkovou proto, že se rád roztahuju. Tečka.
Cítil jsem, jak slunce zapadá a nahrazuje ho měsíc v novu. Nechtělo se mi vstát. Bez Míši to nebyla taková zábava, taková hmatatelná svoboda.
Ale co budu dělat příštích sto let?
Mohl bych jít za Karlou, ta už by se mi o zábavu postarala. Ale nechtělo se mi nechávat Petra 'bez dozoru'. Zadělával si na pěkný průšvih.
Nakonec jsem vstal, hodil na sebe džíny a tričko, a šel. Noc voněla jarem a bezpečím. Než ze mě Karla udělala upíra, psával jsem o tom: jak noc zahalí všechno zlo, jak se změní její vůně, když prší, jak chutná cesta tmavými ulicemi. Pak jsem ztratil srovnání se dnem a noc se stala všední a nutnou, a já už nenapsal ani řádku.
Nohy mne nesly ke sport baru, který jsem vlastně vůbec neměl rád. Smrdělo to tam levnými cigaretami a rozlitým vínem. Ale dnešní noc je zabitá i tak, nač se tomu bránit?
Podíval jsem se na dveře té putyky. Jestli se na mě dívá maminka, rozhodně nemá radost. Povzdychl jsem si a chtěl vstoupit dovnitř, ale někdo ke mně běžel ulicí. Tu vůni jsem znal. Napadlo mě, že to není možné, že se mi to jen zdá.
Ale bylo to tak. Přede mnou stála Míša. Vlasy měla natočené, oči zvýrazněné řasenkou a na usmívajících se rtech se třpytil lesk na rty. Řekla: „Pojď se mnou.“ A já šel. Posadili jsme se do nedalekého parku. Díval jsem se na ni a čekal, co mi řekne.
„My dva se nemilujeme,“ zamumlala. „Nejsme Petr a Marcela, Stefan a Elena, ani Romeo a Julie.“
S tím jsem musel souhlasit.
„Ale milujeme čas strávený spolu, naše propařený noci. Nic jsi mi neudělal, nemám důvod přestat se s tebou vídat. I když musím říct, že existence upírů už mi nepřijde tak sexy, jako když jsem v ni nevěřila. Přesto bych s tebou chtěla tancovat každou noc až do rána. Nebudu dělat, že to tak není jen proto, že jsi na světě o něco dýl než moje babička.“
„Děkuji,“ řekl jsem.
Už jsme se nelíbali, ale pořád jsme tancovali a pili, jako kdyby na tom závisel život.