III. BALANCOVÁNÍ: Kniha první

Anotace: 3. díl, kniha první

Sbírka: Ztracený holky

Zase Lence, kilometry pro nás nic neznamenají.
Zase Míše, vždycky tě budu mít ráda.
Všem náctiletým milovnicím kluků, kvůli kterým se stáváme ztracenými holkami.
A mně, protože jsem konečně odhalila svět za závěsem.


Prolog
Celou dobu jsem si myslela, že hraju s otevřenými kartami. Ale upírům není co věřit. Vždycky mají nějaké eso v rukávu.
„Přesně tohle jsem nechtěl,“ řekl, ale nevypadal, že by téhle své lži litoval.
Kousla jsem se do rtu, abych udržela slzy na uzdě, ale nepomáhalo to. „Co budeme dělat?“
„Pojď ke mně, Veverko.“
„Ne.“ Nechci, aby se mě dotýkal, nechci, aby mi slídil v hlavě.
Najednou jsem ležela zpátky na polštáři a on mi držel obě zápěstí po stranách hlavy. „V čem je problém?“
„Když... Ty víš, jak se cítím, když...“ Já to snad neřeknu.
„Když se milujeme?“ zašeptal měkce.
„Když tančím s anděli,“ odpověděla jsem.
Marcela
Vítr foukal dlouhou večerní ulicí. Březnový chlad mi zalézal za nehty. Sevřela jsem prsty do pěstí a ruce schovala do kapes. Dotkla jsem se mobilního telefonu a ten se rozeřval. Hrklo ve mně. Tohle vyzvánění jsem měla přiřazeno u osoby, která už mi nezavolala asi tak... dva roky.
„Nikol?“ přiložila jsem mobil k uchu a zastavila se v jednom z vchodů, abych ji přes vítr lépe slyšela.
„Ahoj, Marcelo. Já... omlouvám se, že jsem se ti neozvala dřív.“
„No, já se ti přeci taky neozvala. Děje se něco?“ křičela jsem, protože vítr zesílil.
„Ne. Já jen... jestli jsi v pohodě.“
„Pořád jsem člověk,“ zakřičela jsem a rozhlédla se ulicí. Normálně jsem tu Petra potkávala, chodil mi naproti.
„No... to je super,“ vydechla úlevou.
Obrátila jsem oči v sloup. „Jo, je to skvělý.“
V tu chvíli mě objaly Petrovy paže a na chvíli mě jeho tělo chránilo před nárazy větru. Jeho rty vyhledaly moje, na mobil u mého ucha se neohlížel.
„Musím končit, Nikol. Zas někdy brnkni.“ Strčila jsem mobil do kapsy a omotala mu ruce kolem krku.
„Co chtěla?“ zeptal se.
„Nic,“ usmála jsem se. Nic, co by stálo za řeč.

Petr
Když jsem se na ni podíval, viděl jsem jedinou holku, co mi stála za to, abych předstíral, že dělám správnou věc, když ji líbám. Když jsem ji líbal, cítil jsem, jak se jí zrychluje dech, a tak jsem ji položil na postel a dal jí ze sebe napít. Srdce jí pumpovalo krev rychleji a připomínalo mi, že svírám v náručí živou bytost. Spojil jsem se s ní a ten život ochutnal.
Život chutnal jako láska a láska chutnala jako život.
„Zůstaneš se mnou? Myslím navždycky,“ zašeptala a olízla mi už skoro zhojenou ranku po mých vlastních špičácích. V hlavě jí přitom zněl hlas, který jsem dobře znal. Říkal: Takhle nemůžete být šťatní.
Zarazil jsem se.
„Co myslíš slovem navždycky?“ Přivinul jsem si ji k sobě a snažil se z jejích myšlenek vyčíst, kdy a kde se setkala s Josefínou.
„Jakože zůstanu navždycky s tebou, ať už to znamená cokoliv.“
Obklopovala mě sladká slova a vůně heřmánku. Chtělo se mi spát.
„Když jsme se poznali, říkal jsi, že jsem hrozně sama. Ale tys byl do té doby taky sám.“ Protože Karla vyvraždila celou tvoji rodinu. Proč jsi mi to jenom neřekl? běželo jí hlavou.
Sáhnul jsem po vypínači a rozsvítil. „Kdy se s tebou Josefína bavila o mé rodině?“
Marcela se posadila na paty, zabalila se do deky a věnovala mi podezřívaný pohled. „Ty víš, na co myslím? Právě teď?“
„Ne, Marcelko-“
„Slyšel jsi moje myšlenky! Jak jinak bys věděl, že mi Josefína řekla, co ti Karla provedla?“ Tvář měla staženou šokem.
„Slyšel jsem-“
„Bože můj!“ vypískla. Ještěže jsme nebyli u ní doma, její otec by stál dávno mezi dveřmi s baseballovou pálkou a poroučel mě pryč. „Slyšíš všechno, na co myslím, když se líbáme, když spolu...“ zmlkla. „Slyšíš mě právě teď?“
„Ne, je to jinak. Je to hrozně zkreslené a-“
„Odkdy slyšíš, na co myslím?“
„Slyšel jsem to vždycky. Prostě slyším lidi-“
„Celou tu dobu mi slídíš v hlavě?“ zase mi skočila do řeči.
„Ještě jsi mě nenechala dokončit jedinou větu.“
„Lžeš mi!“
„Nikdy.“ Nelžu jí. Jen jí neříkám všechno. „Netvrdím, že je to fér, ale nepovažoval jsem za nutné-“
„Nepovažoval jsi za nutné říct mi, že si ve mně můžeš číst jako v nějakém časáku?“
„Nečtu si v tobě. Jen, když se tě dotknu-“ To jsem neměl říkat.
„Je to podmíněno dotykem?“ Bezděky se natlačila k pelesti postele.
„Nic to nemění na tom, že se máme rádi.“
Oči se jí zaplnily slzami vzteku. „Od začátku víš, co k tobě cítím. Nechal jsi mě se v tom plácat.“
Obrátil jsem oči v sloup. „Ale já to nevěděl. Pokaždé, když jsem se tě dotknul, tvá mysl křičela uvnitř té mé: Pošli ho k šípku dřív, než tě zabije! Bylo to hrozné.“
Mlčela a to ticho bylo k nesnesení.
Pohnul jsem se směrem k ní, ale zakroutila hlavou a vyhrkla: „Nedotýkej se mě.“
V duchu jsem se zašklebil. Po tom všem, co dokázala skousnout: že jsem upír, že ji podvádím, že čas od času piju její krev; po tom, co i ona pila moji krev, se mezi nás postaví čtení myšlenek? „Přesně tohle jsem nechtěl.“
Kousla se do rtu. „Co budeme dělat?“
„Pojď ke mně, Veverko.“
„Ne.“
Achjo. Udělal jsem jeden z těch rychlých pohybů, které nemohla lidským okem zachytit a strhl ji zpátky na polštář. Držel jsem jí obě zápěstí po stranách hlavy a díval se do jejích zelených očí. „V čem je problém?“
Slzy jí padaly do ohnivých vlasů, ale snažil jsem se je přehlížet. „Když... Ty víš, jak se cítím, když...“
„Když se milujeme?“
„Když tančím s anděli,“ zašeptala.
Usmál jsem se. „Ty mluvíš o orgasmu!“
Podívala se stranou. Tváře jí zalila červeň.
Přiložil jsem jí rty na krční tepnu. Tepal v ní život a já ten život miloval. „Vždyť to je na tom nejhezčí, Veverko. Ne to, jak se cítím já, ale jak se cítíš ty.“
Zakroutila hlavou. Oči se jí třpytily slzami.
Pustil jsem její ruce a přitáhl si její pánev ke své. „To, že o tom teď víš, na tom nic nemění.“
Vklouzl jsem do ní a ona se pokusila mě od sebe odstrčit.
„Ne,“ zamumlala.
Ale já ji neposlouchal a zavedl ji zpátky k andělům.

Marcela
Když jsem se probudila, měla jsem hroznou chuť na banány. Olízla jsem si rty a otočila se k Petrovi. Můj žaludek zdivočel, jako kdybych udělala přinejmenším kotrmelec. Bleskově jsem vyskočila z postele a utíkala do koupelny. Jen tak tak jsem otevřela záchodovou mísu, a už jsem do ní vyzvracela veškerý obsah žaludku.
Do hajzlu, proběhlo mi hlavou.
V tu chvíli u mě stál Petr a držel mi vlasy. Kašlala jsem na vlasy.
„Něco špatnýho jsi snědla?“ zeptal se ustaraně.
Vstala jsem a vypláchla si pusu. „To mi řekni ty,“ podívala jsem se do zrcadla na jeho odraz. Další privilegium oproti obyčejným upírům.
„Já?“ Tvářil se, jako kdybych to neměla v hlavě v pořádku. „Marcelo, říkal jsem ti, že takhle to se čtením myšlenek není. Pokud je jasně nezformuluješ-“
„O tom nemluvím.“ Nemyslela jsem to tak, že by si to měl přečíst v mé hlavě. Na jeho čtení myšlenek jsem radši vůbec nemyslela.
Poprvé za tu dobu, co ho znám mě napadlo, že mu to moc nepálí. „Něco od tebe budu potřebovat,“ otočila jsem se na něj. Oba jsme byli nazí a rozpálení po nezvyklé noci, kterou jsme měli za sebou, a jemu stejně nedocházelo, co se nejspíš stalo.
„Cokoliv,“ prohlásil a odhrnul mi z čela vlhké vlasy. V tu chvíli se mi žaludek zase zachvěl a já se sklonila nad záchod.
Chtělo se mi brečet a křičet, ale nemohla jsem. „Bože, kdybych mohla, tak tě uhodím,“ zamumlala jsem a pokračovala ve zvracení.
„Co se děje, Marcelo?“
Opřela jsem si zpocené čelo do dlaně a natáhla k němu volnou ruku. Vložil do ní tu svou a stiskl ji. Myslím, že potřebuju těhotenský test, zakřičela jsem v myšlenkách.
Chvíli bylo ticho. „To není možné,“ prohlásil nakonec.
Kdybych mohla, obrátila bych oči v sloup. Ale takhle jsem jen pustila jeho dlaň a vrátila se k předešlé činnosti.
Když jsem se na Petra zase podívala, byl oblečený. Postavil vedle mě skleničku s vodou. „Díky,“ špitla jsem.
„Hned jsem zpátky,“ řekl a zmizel.
Sáhla jsem pro skleničku. Třásla se mi v ruce. Vypláchla jsem si pusu a opřela se o vanu.
Nic špatnýho jsem nesnědla. Určitě jsem těhotná. Tahle noc byla jiná. Petr nebyl tolik opatrný, tolik se nedržel zpátky.
Jestli jsem těhotná, je to průšvih. Za dva měsíce maturuju a jestli bude každý den takhle objímat záchod, moc se toho nenaučím.
Táta mě zabije. Ne doslova, ale určitě bude hodně zuřit.

Petr mě objímal jednou rukou kolem pasu. Spíš mě podpíral. Stáli jsme nad umyvadlem a zírali na čárky na malé bílé tyčce, kterou přinesl z lékárny.
„To asi znamená...“ začal.
„...že jsem měla pravdu. Jsem v tom.“ Podívala jsem se na něj.
„Promiň,“ zašeptal.
Přemýšlela jsem, jestli se mi omlouvá za to, že pochyboval o mém úsudku, nebo proto, že mě přivedl do jiného stavu. Přemýšlela jsem nad jeho dlaní na mém boku a nad tím, o čem bych vlastně měla přemýšlet, když se na mě tak provinile dívá.
„Nech toho,“ odvrátil ode mě zrak a o krok ustoupil.
„Čeho?“ zeptala jsem se.
„Myšlenky jsou nesmírně intimní záležitost. V myšlenkách by ses neměla cítit ohrožená. Jsou jenom tvoje. I když do nich někdy můžu nahlídnout, stejně jsou tvoje.“ Opřel se o zeď.
„Na tom teď nezáleží, Petře.“
„Na tom záleží. Jestli spolu máme být, musíš se s tím srovnat.“
Slovo musíš normálně nepoužívá. „S tím na mě nechoď. Já se musela srovnat s tolika věcmi. Že jsi upír. Že mě každý měsíc podvádíš. Teď se navíc dozvím, že mi celou dobu tajíš, že mi vidíš do hlavy. A navíc jsem s tebou těhotná.“ Po tvářích se mi kutálely slzy. Těhotenství rovná se přecitlivělost.
Odlepil se od zdi, nejspíš mě chtěl obejmout, ale pak se zarazil a neudělal to.
„A o tomhle mluvím, Petře. To ty se musíš srovnat s tím, že vím, že mi čteš myšlenky. Ty musíš vzít na vědomí, že některý věci si tam už nepřečteš.“ Přitáhla jsem si ho k sobě a položila mu čelo na hruď.
Pohladil mě po rozcuchaných vlasech a sklonil ke mně hlavu. „Co chceš dělat, Veverko?“
„Chci si to miminko nechat,“ zamumlala jsem a zase jsem se rozvzlykala.
„To víš, že si ho necháš,“ políbil mě do vlasů. „Měla bys jít do postele a odpočívat.“
Přikývla jsem a nechala se odnést do jeho velké modré postele. Žaludek se trochu zklidnil, asi proto, že byl úplně prázdný.
Přikryla jsem se až k holým ramenům a schovala si obličej do polštáře. „Spinkej, lásko.“
„Petře?“
„Ano?“
„Potřebuju odmaturovat,“ zamumlala jsem, než jsem zavřela oči a propadla se do snového světa.
„Odmaturuješ.“

Uprostřed ekonomiky jsem se zvedla a s rukou přitisknutou k puse utíkala na záchod.
Když jsem splachovala, objevila se vedle mě Míša. Asi ji za mnou poslala profesorka.
„Seš bledší než obvykle, zamlklá a zvracíš. Seš v tom, Mirovská?“
Zavřela jsem prkýnko a posadila se. „Nikdy by mě to nenapadlo.“
„Mít dítě s upírem? Navíc s nějakým vyšším upírem? To by mě taky nenapadlo. Bude to dítě člověk nebo upír?“
„Bude předurčené, tak jako já,“ zamumlala jsem.
„Ty jsi předurčená?“ nadzdvihla obočí.
Nechtěla jsem jí to vysvětlovat. „Bude to člověk a pokud se stane upírem, bude popravčí. Já to mám stejně.“
„Jsi v tom až po uši, Mirovská. Na to nemám nervy. Udělám si maturitu, chytnu vlak do Hradce a víc nechci žádné upíry ani vlkodlaky ani vidět.“ Zasalutovala.
Šla jsem k umyvadlu a opláchla se studenou vodou. „Buď tak hodná a alespoň jednou za rok mi brnkni, že jsi naživu.“
Podala mi papírový ručník. „Urči si datum.“
„Kolikátého je?“
„Osmnáctého března.“
„Tak mi zavolej vždycky omnáctého března.“
„Když myslíš,“ pokrčila rameny a otevřela mi dveře. Zrovna zvonilo a trefila se Pěně do ramene.
„Au! Koukej kolem sebe, Watsonová!“ sykla.
„Zabíráš moc místa, špeku,“ odsekla Míša.
V tu chvíli mě to zase chytlo. Zapadla jsem zpátky na záchod.
„Nemám zavolat tvýmu tátovi?“ slyšela jsem Míšin hlas.
„Ne,“ vydechla jsem. „On to ještě neví. Přizabil by mě.“
„Co jí je?“ ptala se Pěna.
„Co je ti do toho, špeku? Vykonej svoji potřebu a vystřel.“
„Nemůžu vykonat svoji potřebu. Jediný záchod mi zabírá tvoje zbouchnutá kamarádka.“
No super, Pěně to docvaklo. Takže do hodiny to ví celá škola. Poprvé jsem vážně zapřemýšlela nad tím, že se nechám unést a zakroutím jí krkem.
„Míšo? Mám v tašce mobil. Můžeš zavolat Petrovi? Já myslím, že tohle nezvládnu.“
Slyšela jsem, jak odchází.
„Takhle dopadají bohatý holky? Zbouchnutý, nad záchodovou mísou...“
„Utěší tě, když ti řeknu, že za tohle mě můj bohatý tatík jistojistě vydědí?“ zamumlala jsem. Bylo mi jedno, jestli ji to utěší nebo ne. Potřebovala jsem něco říkat, abych nepadla do mdlob.
Vrátila se Míša a postavila vedle mě zbalený batoh. „Skočím za třídní a řeknu jí, že jdeš domů.“
„Jo,“ vydechla jsem a promnula si oči.
Přemýšlela jsem, proč tam Pěna zůstává a zírá na mě. Když se dveře na dámské záchody znovu otevřely, myslela jsem si, že se vrátila Míša, ale byl to Petr. Poznala jsem to podle toho, jak mě vzal něžně do náruče a přitiskl si mě na prsa.
„Petříku,“ špitla jsem a spojila mu ruce za krkem.
„Šššš,“ uklidňoval mě.
„Jsi tu Kiou?“ zemumlala jsem mu do trička.
„Ano.“
„Sakra. Nechci ti pozvracet Kiu.“
„Na to se vykašli.“
Ohlédla jsem se na Pěnu. Vypadala fascinovaně. Vypadala, že nechápe. Vypadala, že zahlédla lásku.
A ve škole se nikdy nedozvěděli, že jsem nematurovala sama.

Večer mi bylo trochu líp. Petr u mě chtěl zůstat, ale řekla jsem mu, že bych si chtěla promluvit s tátou, a poslala ho na hlídku.
Táta seděl na gauči a sledoval Televizní noviny. Posadila jsem se na křeslo dál od něj a řekla: „Musím ti něco říct.“
„Třeba, proč jsi těsně před maturitou uprostřed dne opustila školní budovu? Třídní mi volala, jestli už je ti líp. Doufám, že je, protože ti nějaké záškoláctví nehodlám tolerovat.“
Co máma 'podruhé' umřela, choval se ke mně odměřeněji než obvykle. Jako kdyby věděl, že je to moje vina.
„Jsem plnoletá,“ ohradila jsem se a dodala: „A navíc těhotná.“
Sáhnul po ovladači a vypnul televizi. „Ty jsi těhotná?“ podíval se na mě.
„Ano.“
„Jak dlouho to víš?“ Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst.
„Týden.“
„V kolikátém jsi měsíci?“ pokračoval ve výslechu.
„No... Přece v prvním.“ Nechápala jsem, kam těmi otázkami míří.
„Tak to ještě není pozdě.“
„Pozdě na co?“
„Na potrat.“
Potrat? Nešla bych na potrat, ani kdyby se celý svět postavil na hlavu. „Tati, ale já si to dítě nechám. Nezabiju Petrovo dítě. Nikdy bych...“
„Připravíš se o budoucnost?“ skočil mi do řeči.
„Nic takového! Jen ta budoucnost bude trochu jiná, než sis plánoval.“
„A já to mám financovat?“
Peníze. Zase ty peníze. „Ne. Ty nemáš dělat vůbec nic. Nic od tebe nechci. Sbalím si a půjdu bydlet k Petrovi.“
Na tváři se mu usadil pochybovačný výraz. „K Petrovi? Myslíš si, že ten tvůj Petr uživí ještě taky někoho jinýho než sebe? Že uživí rodinu?“
„Možná líp než ty, tati,“ zamumlala jsem.
„Tak běž, holčičko. Starej se o sebe a malý děcko. Bez opory. Bez vzdělání.“ Nevěřil, že se o mě Petr postará. Nevěřil, že udělám maturitu. Nevěděl o mně vůbec nic.
„Sbohem, tati,“ zašeptala jsem a už jsem se na něj nepodívala. Vyběhla jsem do patra, ze skříně vytáhla cestovní tašku, mrskla s ní na postel a začala do ní házet oblečení, učení, kartáček na zuby, prostě všechno, co mi připadalo důležité. Můj zrak padl na knihovnu s pohádkami. Vlastnila jsem několik výborných knížek, ale milovala jsem tu nejobyčejnější: Pohádky Václava Říhy.
Jednou oral oráč na poli. Slyší, že v lese cosi praská a křičí. Jde se podívat: mědvěd chytil zajíce a dávil ho. Oráč se smál. Medvěd povídá:
„Jen počkej, co budu hotov se zajícem. Sežeru tebe i s kravami.“
Oráč se ulekl, všecek se třásl. Ale na kraji lesa v houští seděla liška. Povídá:
„Kmotře, nic to, jen zchytra na něho! Dáš-li mně kohouta, poradím ti.“
„Ale s radostí dám, kmotra!“
„Dobrá, tak zatrub, jako myslivci troubívají: tratátatata. Uvidíš, jak pojede!“
Oráč zatroubil do pěsti, jen to lesem zahučelo. Medvěd vystrčil hlavu z křoví a ptá se oráče: „Kmotře, co to?“
„Ale myslivci jacísi jedou, prý lovit medvědy.“
A to odpusť,“ povídá chvatně medvěd, „to já tam musím pospíšit, abych při tom také byl.“ A již uháněl do lesa.
Liška se smála oráči: „Vidíš, člověk jsi, a jak jsi hloupý. Já ti neporadit, už bys byl sežrán. Tak zítra! Nezapomeň na kohouta!“
Na druhý den zrána kdosi časně klepe sedlákovi na dveře. Oráč vstává, škrábe se za uchem, poznal lišku. Myslil si: škoda kohouta! Zaštěkal jako pes. Liška za dveřmi: „Kmocháčku, co to volá?“
„Ale psi jacísi, prý jdou lišky honit.“
„A to odpusť,“ liška na to chvatně, „to poběhnu honem, abych při tom také byla.“
Jen se za ní po dvoře zaprášilo.*
Po mě se taky zapráší. Hodila jsem knížku navrch svých věcí. Petr stál vedle mě, tašku zavřel a přehodil si ji přes rameno. Ani jsem se tomu nedivila.

Petr
Nečekal jsem, že ji otec vyhodí z domu. Stejně tak jsem nečekal, jak jednoduché pro mě bude mít ji u sebe.
Učili jsme se spolu a vařili všechno možný, na co měla chuť, běhali po doktorech a v noci, kdy jí bylo lépe, leželi vedle sebe a šeptali si ty nejnemožnější věci.
Na jedné z mála hlídek, které jsem držel, se ke mně přikradl Vilém a pískl mi do ucha.
„Ty se nikdy nezměníš, co?“
„Už jsem se změnil až dost,“ zazubil se na mě a vzal mě důvěrně kolem ramen. Měl jsem chuť odstrčit ho a dát mu kázání o odpovědnosti, ale to by bylo horší než házet hrách na zeď. „Míša se zmínila o tom, že se k tobě Marcela nastěhovala.“
Nadzdvihl jsem obočí. „O důvodu se nezmínila?“
„Ne.“ Buď Míša nebyla taková drbna, jak jsem si myslel, nebo už s Vilémem nepekla tolik jako dřív. Možná obojí.
„Marcelka je těhotná.“
Vilémova ústa vykroužila překvapené O.
„Se mnou,“ dodal jsem.
„To mi došlo. Jen... Že by mě nenapadlo, že zrovna ty...“
„Zrovna já co?“ Stáli jsme uprostřed ulice, nemohlo být víc než hodinu po půlnoci. Proč stojím tady, s ním a vykládám mu zrovna tohle?
Prohrábl si vlasy a nejistě ze sebe vysoukal: „Je to velká odpovědnost. Jsi popravčí a budeš mít dítě s předurčenou. To dítě bude předurčené hned dvojnásobně. Tomu asi neuteče. Tím, že ho přivedete na svět, mu nedáváte jinou šanci, než...“
„To je blbost, Viléme. To dítě bude mít úplně stejnou volbu, jako jsem měl já. Jakou má Marcela.“
Vilém mě pustil a vážně se na mě zadíval. Bylo to jako podívat se do obličeje své dávno mrtvé sestře. „Tomu sám nevěříš, že ne? Nejsi takový pitomec.“
„Díky za kompliment.“
„Mluvím vážně.“ To nedělal moc často.
Povzdychl jsem si. „Já tohle všechno vím. Ale teď už to nepředělám. To zvládneme.“
Vilém mě chvíli mlčky pozoroval. „Můžu se za Marcelou stavit?“
„Jasně.“
Otočil se a vykročil ulicí.
„Počkej, půjdeš tam teď? Asi spí!“
„Když bude spát, tak zas odejdu,“ houkl a šel dál.

Marcela
Vzbudilo mě zarachocení klíčů v zámku. Bylo mi hrozné horko, tak jsem rozsvítila a šla si sednout do kuchyně. Na stole se povalovaly příklady na účetnictví. Zítra píšu písemnou část maturity.
K mému velkému překvapení se v předsíni neobjevil Petr, nýbrž jeho synovec Vilém.
„Ahoj, teto,“ usmál se na mě a posadil se naproti mně k jídelnímu stolu. Shrábla jsem na stranu skripta a tázavě se na něj podívala. „Gratuluji k miminku.“
„Díky.“
„Nevěděl jsem, že s Petrem plánujete potomstvo.“ Upřel na mě karmínové duhovky. Jejich barva mě vždycky trochu děsila. Připomínala mi, že nevedu nevázaný pokec s nikým jiným než s upírem.
„To nebylo plánované.“ Ani trochu, to mi věř.
„Aha. No...“ Zmlknul. „Chodíš do školy?“ vyptával se.
„Když to jde. Naštěstí jsem nachodila dost hodin během roku, tak mě nekomandují.“
Přikývnul.
„Co bys rád, Viléme?“ Bylo jasné, že sem nepřišel, aby se ujistil, že mě Petr neodhání od učení na zkoušku dospělosti.
„Já jen... Ty asi ještě nevíš, jestli to bude holka nebo kluk.“
Usmála jsem se. „Ne, to nevím.“
„Už jste přemýšleli o jménu?“
O jménu pro dítě? „Ne. Máš nějaký nápad?“
„Víš, Petrova matka se jmenovala Melanie. A moje taky. Vždycky jsem si říkal, že kdybych měl holčičku, dal bych jí tohle jméno. Ale já děti nemám a nejspíš ani nikdy mít nebudu.“ Omluvně se usmál.
„Melanie?“ zamyslela jsem. „Melanie není špatné jméno pro předurčenou.“
Pokrčil rameny. „Třeba to bude kluk.“
„Máš nějaký jméno pro kluka?“
„Ne,“ zakřenil se.
V tu chvíli opět v zámku zarachotily klíče. Petr se sklonil a vyklepával si vodu z vlasů.
„Přeháňka?“ otočil se na něj Vilém.
„Ještě jsi tady, otravo?“
„Přece bys mě nevyhnal do deště, strýčku Petroneli!“
Opřela jsem se do židle a položila si ruku na zatím ploché břicho. „Jmenuješ se Petr nebo Petronel?“
Vilém propukl v smích.
Petr mě políbil do vlasů a vrhl na Viléma podivný pohled. „V rodném listu jsem měl napsané Petr František Hostovský.“
„Tak proč ti upíři říkají Petroneli?“
„Protože ho znají jako Karlina Petronela. Ona mu tak říkala. Petronel snad byl nějaký popletený anděl.“ Vilém ležérně pohodil rukou.
Přimhouřila jsem oči. „Jak ta ženská říkala tobě?“
„Budulínku,“ vyprskl Petr a uskočil před Vilémovou pěstí.
Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
„Náhodou mi chybí. Když jsem spaloval její tělo, bylo mi dokonce trochu smutno. Co budu dělat příštích sto let? Míša co nevidět odejde. Karla byla má jistota, že nebudu sám.“
Už jsem otvírala pusu s myšlenkou na to, jak Karla pozabíjela jeho nejbližší rodinu, když mi Petr stiskl rameno. Měl bys mu to říct, křičela jsem v myšlenkách. Políbil mě na spánek.
„Měla by sis jít lehnout.“
Zakroutila jsem hlavou. „Potřebuju sprchu.“ Zvedla jsem se a odkráčela do koupelny. Tady jsem před měsícem zjistila, že si Petr 'nedal pozor'. Neplánovala jsem to, ale nebyla jsem naštvaná. Dítě bylo jednou z možností, které mě mohly uchránit před nástupem na vysokou školu a životem podle tátova dvacetiletého-plánu-jak-vychovat-Marcelku. Na Petrovo dítě jsem se dokonce těšila. Přemýšlela jsem, po kom bude mít oči a v duchu jsem doufala, že po Petrovi, protože jsem neměla ponětí, jakou barvu jeho oči měly předtím, než zčernaly proměnou ve vyššího upíra.
Neměla jsem ponětí, jak se k naší nové situaci stavěl Petr.
V tu chvíli stál za mnou a líbal mě na rameno. „Maminka říkala, že jsem měl oči barvy medu,“ zamumlal mi do kůže.
„Teple hnědé. Jako Kia.“
„Hmmm,“ posadil se na vanu, omotal mi paže kolem boků a položil mi ucho na břicho. „Přemýšlím, jestli ji uslyším. Myslím, že až začne myslet, tak ano.“
„Tak to se ti budou moje a její myšlenky plést dohromady. Počkej, jak víš, že to bude holka? To nemůžeš vědět!“
Pokrčil rameny. „Tak, myslím si to. Voníš teď víc žensky.“
Uh? Zamrkala jsem. „Jestli to bude holka, pojmenujeme ji Melanie.“
„Tak tohle ti Vilém chtěl?“
„Jo. Máš něco proti?“
„Ne. Jen nemůžu uvěřit, že vydržel tak dlouho lpět na minulosti.“
„Ty nevzpomínáš?“ zeptala jsem se.
Zdvihl ke mně vyhaslé černé duhovky naplněné jen pohledem na můj obličej. „Já nepotřebuju vzpomínat. Teď je mi lépe než kdy předtím.“
Usmála jsem se.
„Zlobíš se na mě ještě?“ zeptal se.
„Kvůli čemu?“ chtěla jsem vědět. Momentálně jsem měla víc důvodů.
„Kvůli tomu mému čtení myšlenek.“
„Jo, kvůli tomu se ještě zlobím.“ No, spíš než zlobím bych použila slovo trápím. Trápí mě to!
Posadil si mě na klín a vtiskl mi dlouhý přesvědčující polibek. Podvodník.
„Chtěla jsem se vysprchovat,“ zašeptala jsem.
„Nebráním ti.“
Lháři.
Zasmál se. „Chci, abys věděla, že se na naši malou moc těším. Já vím, že to tak nevypadá, ale jsem moc rád, že... No, prostě, když už se to stalo, tak že se to stalo s tebou.“ Zvedl ke mně upřímné černé oči.
Prohrábla jsem mu vlhké vlasy. „Budeme spolu navždycky.“
Na to mi nic neřekl.

Seděla jsem na židli pro přihlížející a sledovala Míšu, která si odbývala poslední zkoušku. Já už měla za sebou všechny. Nestresovala jsem se, protože jsem se nehlásila nikam na vysokou. Ale snažila jsem, abych se sem v září nemusela vrátit s viditelným bříškem.
„Tak nám dej nějaký příklad přirozeného úbytku zásob,“ říkala zrovna Berešová.
Míša byla vystresovaná i za mě a celý den pletla pátou přes devátou. Přitom bylo vidět, že to umí, že se stresuje zbytečně.
Ale pak řekla tu památnou větu: „Mrkev na dešti vyschla.“
Neudržela jsem se a začala se smát spolu se zbytkem učitelského sboru. To můj žaludek rozdovádělo takovým způsobem, že jsem z místnosti vyrazila střelhbitým tempem. Tak, ale po dvou měsících by to blití už mohlo přestat!
Míša dostala jedničku z matiky, dvojku z češtiny, angličtiny a praktické odborné a trojku z účta. Já maturovala z němčiny, češtiny, účetnictví, praktické odborné a ekonomiky a byla jsem ohodnocena samými dvojkami. Petr mi koupil obrovskou kytici oranžových lilií. Věřte nebo ne, byla to první kytka, kterou jsem od něj dostala.
„Proč lilie?“ zeptala jsem se.
„Protože jsou tak neokoukané, mají tak příjemné křivky a tak krásně voní. Jako ty, Veverko.“
Ohlédla jsem se na Míšu, na školu, na celý svůj starý život. Sbohem. Nasedla jsem do Kii a jeli jsme domů.