Cesta do neznáma - I. část

Anotace: je to jen na zkoušku...

Jednoho rána jsem se probudila a cítila jsem že je všechno jinak. Ještě jsem sice nevěděla co se stane, ale cítila jsem, že se můj život dočista změní.
Vstala jsem z postele. Slunce pálilo za okny a ozářilo mou tvář. Bylo prostě typické horké letní ráno. A přesto jsem tušila, že se něco stane. Ale co?
Začal zvonit telefon. Podívala jsem se na hodiny. Šest ráno. Kdo volá v tuhle dobu? Vzala jsem telefon. Na druhé straně se ozval povědomý hlas.
„Brigitte? Zapomněla jsi snad, že je dnes důležitý den? Sakra kde se flákáš?“
„No jo... Vždyť už jdu. Se pořád nevztekej. Za chvíli jsem tam.“
Byl to Marek, můj přítel. Dočista jsem zapomněla, že jsme dnes měli připravit narozeninovou oslavu pro nějakého jeho kamaráda, kterého ani neznám.
Rychle jsem se oblékla a vydala se na cestu. Proč vlastně mám připravovat oslavu, na kterou ani nepůjdu? Zase to bude samý alkohol, cigarety a polonahé holky. Ráno mi zas Marek přinese kytici růží, protože se tam s nějakou tou holkou vyspí! Pořád to samé dokola.
Došla jsem k Markovu domu. Nedočkavě pochodovala po zahradě.
„No konečně, Brigitte. To ti to musí tak trvat?“
„Aby ses nezbláznil! A neříkej mi Brigitte, sakra!“
„Jé! Tak sorry, no.“
„Jmenuji se Bára a ty to víš!“
„No jo furt. Nekecej blbosti a pojď mi radši pomoct.“
Neochotně jsem šla za ním. Vešla jsem do malého a tmavého pokoje. Vypadalo to, že Marek tam snad nikdy neuklízel. Pod hromadou papírů, časopisů a použitých papírových kapesníků byl nejspíš stůl. A postel ležela pod vrstvou prachu a bílé tekutiny, o které jsem raději ani nepřemýšlela.
Začala jsem uklízet nekonečnou hromadu věcí na stole a přemýšlela jsem, proč s ním vlastně jsem. Dřív mě míval rád. A také se choval pozorně. A co víc, dřív si vždycky uklidil, než si mě pozval do pokoje.
„Sakra, kde je ten časopis? No jo, tady. Bude tu asi dost lidí...“
„Hm...“
„A taky budu muset nakoupit pití...“
„Hm...“
„A pozvat nějaký holky...“
„Hm...“
„Sakra, co je to s tebou? Změnila ses...“
„To je možný, ale to ty taky.“
„No to nevím... Samo, že když jsem tě chtěl sbalit, tak jsem se přetvařoval. To je normální. A nekecej a uklízej!“
Raději jsem začala zase uklízet. Nemělo to cenu s ním o čemkoliv mluvit. Byl přesvědčený, že pravdu má on. Vzala jsem si k sobě pytel na odpadky a začala do něj házet použité kapesníky a prázdné obaly od lubrikačních gelů.
„Pohni kostrou, za hodinu přijde Kája.“
No skvělé! Koukám, že už se mi s nevěrou ani netají. Začala jsem ho mít plné zuby. Na druhou stranu byl jediný, kdo o mě kdy projevil zájem.
„Posloucháš mě vůbec? Sakra jsi snad tak blbá nebo co?“
„Tak si to tu ukliď sám!“
Zlostně jsem mrskla pytel na odpadky na zem a šla směrem ke dveřím.
„Kam si myslíš, že jdeš? Zastav se, ty děvko!“
Zastoupil mi cestu. Vzpírala jsem se a chtěla jsem se za každou cenu dostat ke dveřím.
Chvíli jsme se takhle dohadovali. Snažil se mě chytit. Když se mu to nepodařilo, prostě mi vrazil facku. Z očí mi vytryskly slzy. Klesla jsem k zemi, rukama si zakryla obličej a začala jsem brečet. On tam jen stál a nechápavě na mě zíral. Po chvíli si sedl vedle mě.
„Báro? Jsi v cajku?“
Žádná odpověď, jen tlumené vzlyky.
„Promiň, no. Ses chovala jak kráva, sem už nevěděl, co s tebou. Jako zasloužila sis to.“
V tu chvíli mě popadl vztek. Prudce jsem ho odstrčila a odešla z pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi jeho pokoje a vyšla z domu.
„No tak si jdi! Stejně zas přilezeš!“
Sice jsem slyšela, jak to na mě křičí z okna, ale bylo mi to jedno. Šla jsem zpět domů. Vešla jsem do obýváku, pustila jsem si televizi a otevřela jsem si knížku. Začal mi zvonit mobil. Bylo mi jasné, kdo volá. Ani za nic jsem to nehodlala zvednout. Pak začal volat na pevnou linku. Moc dobře jsem slyšela jak mluví na záznamník.
„Báro? Já vím, že tam si... Když se mi vomluvíš za svý chování, tak tě klidně vemu zpátky. Tak se pak ozvi.“
Jak může být někdo tak bezcitný? Já se mu mám omluvit? A za co? Za to, že už mi ta jeho nafoukanost, nevěra a bezcitnost vůči mně leze na nervy? No tak pardon! Zavřela jsem oči. Pře sebou jsem stále viděla tu facku, své slzy, jeho znechucený pohled...
„Proboha já chci být pryč a už se nikdy nevrátit!“ vykřikla jsem a zarazila jsme se.
Když jsem otevřela oči, myslela jsem, že jsem usnula. Kolem mě byl jen hustý les. Nade mnou se třpitil měsíc v úplňku a kolem nikdo. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Kde to jsem? A kde je můj byt? Chtěla jsem sáhnout do kapsy kalhot a vyndat mobil, ale měla jsem na sobě černé dlouhé šaty až na zem.
Najednou se ke mně někdo přibližoval. Byl to chlapec, asi sedmnáctiletý, tedy v mém věku. Chvíli kolem mě chodil a prohlížel si mě.
„Ahoj. Ty... Jsi tu nová, co?“ řekl a usmál se na mě.
„No. Ahoj... Kde to jsem?“
„No neboj, mrtvá nejsi. Nelíbilo se ti na světě a vykřikla jsi přání, abys tam nemusela bejt. O nic víc nejde. Já jsem Remus. A ty?“
„Já jsem Bára.“
„Jej, Bára? No... Musíme ti dát nový jméno.“ řekl a zasmál se.
„Ale proč? A kde to teda jsem?“
„Neřeš to, já ti to pak vysvětlím. Tak ode dneška budeš Marilyn, jasný?“
„Jo...“
Poté mě chytil za ruku a řekl, abych šla s ním.Vykročila jsem tedy a pomalu jsem šla směrem hloub do lesa. Kolem byla všude tma a ticho, jen občas se ozvalo zahoukání sovy. A Remus se na mě stále zářivě usmíval.
Došli jsme k velkému domu uprostřed lesa. Byl nádherný. Vešli jsme dovnitř a pokračovali nahoru po starých dřevěných schodech. Nakonec mě dovedl až do svého pokoje. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nestačila jsem se divit. Byl to velký, čistý a sluncem prozářený pokoj.
„Nebyla náhodou venku noc?“
„Jo... Chceš noc? Já jen myslel, že bys ráda třeba viděla slunce. Zmiz!“
Slunce se vytratilo a byla zase tma.
„Promiň, mám tu trochu nepořádek. Já jsem nečekal, že budu mít návštěvu.“ řekl a stydlivě za sebou schoval hrnek od čaje .
„To byl vtip? Máš to tu krásný!“
„Máme... Teď je to i tvůj pokoj... Ale jestli chceš, tak se přestěhuju vedle...“
„Ne! Zůstaň tu se mnou, prosím.“
Sedla jsem si na pečlivě ustlanou postel a Remus se posadil vedla mě.
„Víš...Tady se ti splní každý přání. Až na to, že se už nemůžeš vrátit zpátky... Já si vždycky přál milou a krásnou společnici.“ řekl a malinko zrudl.
Po chvíli vstal a řekl, ať se chovám jako doma, že za chvilku přijde. Tak jsem šla ke stolu a vzala si nějaké CD. Pustila jsem si hudbu a lehla si na postel. Je tohle vůbec možné? Snad to není jen sen!
„Jsem tu...“ usmál se a podal mi sklenici džusu.
„Máš ráda zmrzku? Já... nevěděl jsem co máš ráda, tak jsem myslel...“
„Ano, mám.“ skočila jsem mu do řeči a pohladila ho po dlouhých hustých vlasech.
„Nebude tě někdo hledat?“
„Jedině Marek... Ale ten je mi ukradenej...“
„Přítel?“
„Bývalý bych dodala. Nechci s ním už mít nic společnýho.“
Remus se vítězně usmál. Bylo vidět, že přesně to chtěl slyšet. Vzal mi z ruky sklenici a položil ji i s tou svou na zen. Pak mě vzal za ruku a podíval se mi do očí.
„Si krásná, Marilyn...“ zašeptal.
Chvíli se na mě ještě díval, pak mě k sobě přitáhl blíž a políbil mě. Jeho rty chtivě líbaly ty mé. Naše jazyky se spolu mazlily a já jsem ho hladila po hlavě. Ani nevím, jestli mě Marek takhle citlivě někdy políbil. Cítila jsem nutkání být mu co nejblíž. Chvíli jsem tam seděli, navzájem se objímali a líbali.
„Málem bych zapomněl... Asi za hodinku se tu stavěj nějaký kámoši...“
„Aha...No...Jasně... Nemusíš mi nic říkat, musím tu uklidit a pak hlavně zmizet abyste mohli v klidu pít a užívat si ty polonahý holky a zítra mi přídeš říct, že si s nima taky spal.“
„Co? Ne! Nic z toho se tu dít nebude. Sou pozvaný na nějaký ty horory a zmrzku k tomu. A nikdy bych tě nepodved... A navíc nikam nepujdeš, pokud nebudeš chtít. Chci tě jim představit.“
„Promiň... Já zapomněla, že už nejsem tam, kde jsem byla...“
Řekl mi, abych vybrala nějaké pěkné filmy, že on zatím odnese skleničky a hrnek od čaje a připraví zmrzlinu. Byla jsem tak dlouho s tím nechutným Markem, že jsem dočista zapomněla, že existují i lepší lidé. Začala jsem prohrabávat jeho DVD s hororovými filmy. Co vyberu? Vzala jsem Márnici.
„Marilyn? Můžeš sem na chvilku přijít?“
„Samozřejmě. Co se děje?“
Vešla jsem do prostorné kuchyně. Malá lednička byla otevřená a Remus stál u ní. Zavřel dvířka a pousmál se na mě.
„Zavři oči.“
Zavřela jsem oči. Co mi to Remus může chtít?
„Marilyn, nekoukej...“
Uslyšela jsem hlasy. Cítila jsem, že jdeme opět nahoru do Remusova pokoje.
„Už můžeš!“ řekl Remus a já jsem otevřela oči.
Kolem byla spousta lidí, nejspíš ti přátelé, o kterých Remus mluvil. Nade mnou visela cedule s nápisem: „Vítej doma, Marilyn.“
„Remusi?“
„Má drahá, víš jak jsem ti říkal vo těch kamarádech? Přišli jenom kvůli tobě. Já na tebe tak dlouho čekal... A teď si tu... A já chci být s tebou...Hele... Budeš moje holka?“
„Remusi! Samozřejmě!“ vykřikla jsem a objala jsem ho.
Dívali jsme se na Márnici. Já, Remus a jeho přátelé. Bylo mi dobře. Věděla jsem, že to vše, co říkal, byla pravda. A že mě opravdu miluje. Když film skončil, Remusovi přátelé odešli. Remus je šel vyprovodit a když se vrátil, vypadalo to, že ho něco hodně trápí. Sedl si na postel a díval se z okna. Sedla jsem se vedle něho, položila si jeho hlavu do klína a hladila ho po vlasech. Stále se něčím trápil
„Děje se něco, Remusi?“
„No... Já mám strach, že mě opustíš. Víš, já na tebe tak dlouho čekal a teď se bojím, že udělám nějakou blbost a ty mě necháš.“ řekl a políbil mi ruku, kterou jsem ho hladila.
„Ale Remusi. To se nestane. A i kdyby. Teď spolu jsme a nebudeme se zabývat tím co možná bude.“
„Dobře. Ale si se mnou šťastná?“
„Samozřejmě.“
Vstal ze mě a šel se projít ven. Já jsem si sundala z poličky knihu a pustila se do čtení.
Nedokázala jsem se však na tu knihu soustředit. Musela jsem stále myslet na Marka. Samozřejmě mě to udivilo. Choval se ke mně příšerně, přesto jsem však ve skrytu duše doufala, že mě třeba hledá. Co se to se mnou děje? Dostala jsem konečně to, po čem jsem tak dlouho toužila – pravou lásku. A teď? Proč nejsem šťastná? Proč teď myslím na toho, co mi tak ublížil? A co to vlastně mám za knihu?
Nevím, jak dlouho jsem nad tou knihou přemýšlel. Nakonec jsem se prostě podívala na obálku a přečetla si její název. Na staré, honosně zdobené obálce stál nápis: „Zakázaná kniha“. Slyšela jsem, jak se Remus vrací po schodech nahoru, a tak jsem knihu rychle schovala pod polštář. Remus se na chvíli zastavil mezi dveřmi pokoje a pozoroval mě. Pak se otočil a odešel do kuchyně udělat večeři. Šla jsem se osprchovat a stále jsem nedokázala přestat myslet na tu knihu. Proč je zakázaná? Co se v ní skrývá tak strašného? A jak se mohu dostat z tohoto světa?
Vyšla jsem z koupelny a oblékla si noční košili. Remus seděl na mé posteli a v ruce držel tu knihu.
„Marilyn... Tuhle knihu číst nesmíš... Dělej si tu co chceš, kromě čtení této knížky. Ani já nečet. Je tátova.“
„Ale proč? A co je na ní zakázanýho?“
„Já sám nevím... Ale číst ji prostě nesmíme...“
„No...Počkej... Tobě řekli že ji číst nesmíš.... Mně bylo řečeno, že ji číst nesmím... Ale nikdo neřekl, že ji nemůžeme číst spolu!“
„No... No sice ne, ale nevím... A vlastně proč ne? Dem na to!“
Sedli jsme si vedle sebe a začetli jsme se do Zakázané knihy. Byl to vlastně soupis věcí, které se dají v této zemi přát a už se nedají odvolat, nebo věci, které se tu přát nesmějí, zároveň tam však bylo popsáno, jak se dají přát, což se vlastně vzájemně vylučuje.
Abych pravdu řekla, čtení této Zakázané knihy nás s Remusem dost sblížilo. Asi se nám na tom zamlouvalo hlavně to, že to bylo zakázané, tedy mě určitě. Začli jsme si spolu hodně povídat a vlastně jsme spolu trávili veškerý náš volný čas. Na Marka jsem už úplně zapomněla a nepřicházelo v úvahu, abych se v tuto chvíli zabývala nějakými problémy. Bylo to naše společné tajemství, o které jsme se s nikým nehodlali dělit. Lidé si už zvykli na to, že nás vidí stále spolu, jen málokdy se objevíme bez toho druhého. Začala jsem opravdu žít a už jsem zapomněla, že existuje něco jako bolest, nebo slzy. Byla jsem doslova vděčná za každou vteřinu strávenou po jeho boku, za každý polibek jeho rtů, či dotek jeho prstů. Konečně jsem poznala jaké to je být milována.
Prakticky skoro celý večer jsme četli knihu, než jsem mu usnula s hlavou na jeho rameni. Jak mi později sám řekl, položil mě na postel, přikryl přikrývkou, lehl si vedle mě, nakonec mě políbil na ústa a usnul vedle mě. Bylo nádherné probudit se vedle něj. V té chvíli mi opravdu nezáleželo na ničem a na nikom jiném. Byl pro mě celý svět. A měla jsem tušit, že to nedopadne dobře. Ale bohužel to skončilo tak rychle, jak to začalo. Ale nebudeme předbíhat.
Po snídani jsme poslouchali hudbu, zpívali, já jsem ho učila kreslit a on mě učil hrát na kytaru. Prostě to byl nádherný den, alespoň zatím.
Udělali jsme seoběd a pokračovali jsme ve čtení Zakázané knihy. Bylo tam snad vše. Dokonce některá přání, která mi připadala naprosto zbytečná. Tak například tam bylo přání, abych byla oblečená. Copak se nemohu obléknout sama? Číst jsme přestali až když se začalo stmívat a těch přání, podobných tomu, o kterém jsem mluvila, tam bylo čím dál, tím víc.
Asi kolem jedenácté hodiny večerní jsme se šli projít po lese. Měla jsem z ní strach. Procházka ve mně budila velmi stísněný pocit, protože všude kolem byla tma. Nebýt Remuse, byla bych tam úplně sama. Došli jsme až na samý okraj lesa, kde byl nádherný palouček. Dle Remusova přání byl prozářený sluncem a plný nádherných květin. Sundala jsem si boty a šla jsem se jen tak projít po trávě. Byla tak příjemná a měkká! Lehla jsem si do ní a zavřela oči. Slunce příjemně hřálo a hladilo mě po tváři svými paprsky. Remus si klekl vedle mě a chystal se mě políbit. Najednou se někdo vyhnal z houští a Remus spadl na mě. V tu ránu se slunce i palouček vypařili a oba jsme byli zpět v lese. V temném a chladném lese. Položila jsem Remuse a podívala se, co se stalo. Někdo ho bodl do žeber kudlou. Byl celý bledý a studený jako led. Teplá krev volně vytékala ven z rány. Rychle jsem utrhla kus látky ze svých šatů a položila mu ji na ránu. Zručně jsem ho obvázala. Klesla jsem vedle něj a začala jsem mu brečet do hrudi.
Myslela jsem, že už je po smrti, ale cítila jsem, jak mě rukou hladí po vlasech. Vstala jsem a podívala jsem se na něj. Namáhavě se usmál. Bylo na něm vidět, že ho to dost bolí.
„Myslela jsem, že je po tobě. Díky bohu! Jsi živej!“ vykřikla jsem a nadšeně jsem ho objala.
„Au! Pozor. Neboj, nepustím tě.“
„Promiň... Ale kdo to byl? A proč tě chtěl zabít?“
„To nevím, ale asi to půjde zjistit.“
Konečně jsem se dočkala polibku, který mi chtěl dát. Byla jsem šťastná, že nezemřel.
Pomohl jsem mu vstát a dojít až domů. Tam jsem ho položila na postel a políbila. Seděla jsem vedle něj a hladila ho po hlavě.
„Jak jsi to myslel, že to půjde zjistit ?“
„No... Dones mi Zakázanou knížku.“
Vykročila jsem směrem k poličce a sundala jsem z ní Zakázanou knihu. Donesla jsem ji Remusovi a upravila jsem mu obvaz na ráně. Vzal mě za ruku a usmál se.
„Copak, Marilyn?“
„Ale nic. Jen bych si moc přála aby ti nic nebylo.“
„Tak se podívej...“
Sundala jsem mu obvaz a podívala se. Opravdu, žádnou ránu tam neměl.
„To se dá takhle vyléčit vše?“
„Vše... Kromě smrti jako takové.“
Začal listovat v Zakázané knize a druhou ruku mi přivinul kolem boků.
„Tady to je. Hned zítra to vyzkoušíme, ale teď....“ řekl a vrhnul se na mě.
Položil mě na postel a začal mě vášnivě líbat na rty, já jeho polibky opětovala. Knihu shodil dolů z postele, abychom měli více místa pro své milostné hrátky...
Ráno jsem se probudila dost pozdě, protože Remus už neležel vedle mě. Nechtělo se mi vstávat... Remus se brzy objevil mezi dveřmi – přinesl mi snídani. Zářivě se na mě usmál a políbil mě na čelo. Jako pokaždé, když mi přinese jídlo... Pomalu mě to už začalo unavovat, neboť to bylo to samé dokola ...Vstanu - snídaně, polibek; oblíknu se – kniha, polibek; oběd – úsměv, polibek; večeře – kniha, polibek; procházka – les, louka, polibek ... Chtělo by to nějak oživit, zkusit něco nového. Jenže Remusovi to očividně vyhovovalo...
„Duse... projít...“ řekla jsem, když jsem se oblékla.
„Teď? Já myslel, že to děláme večer. Neva...Du taky...“
Opět temný les. Ten mě však bavit nepřestával, právě naopak. Zbožňovala jsem tu temnotu... Ticho, nějaký zvuk který mě povětšinou vyděsil. Ale mě bavilo se bát. A také jsem pak mohla být v Remusově náručí. A jemu to očividně nevadilo.
„Co se děje?“ zeptala jsem se Remuse, ale očividně toho věděl asi tolik, co já.
Listí kolem nás se začalo zvedat a tvořilo jakýsi přírodní kruh kolem nás... Létalo v soustředěném kruhu kolem nás dvou... Remus se snažil být silný a pevně mě držel.
„Už vím, co se to děje... De sem někdo zezhora. Tak ho přivítáme, no.“ řekl Remus.
Chvíli se nic nedělo. Pak sem spadl goticky oblečený mladík. Při pohledu na něj jsem málem omdlela. Byl to Marek. Vstal a podíval se na nás.
„Báro! Ty děvko, co tu děláš? A co je tohle za týpka?“
„Bacha na jazyk! Marilyn není žádná děvka!“
„Marku?! Co tu děláš ty? To se mi musíš stále plést do života?“
Tak zazněly naše překvapené výkřiky.
„Hele kámo, ta je moje!“ řekl Marek a bolestivě mě chytil za ruku.
„Au! To bolí! Pust mě!“ vykřikla jsem.
„Nech ji bejt. Marilyn ti nepatří! Není žádnej tvůj majetek!“
„Tak ale nemůže patřit ani tobě!“
„Taky nepatří! Já si její přítomnosti vážím! A miluju ji! Marilyn, chci abys byla šťastná! Vyber si sama, s kým z nás budeš.“ řekl Remus.
Pak si oba stoupli vedle sebe a natáhli pravou ruku.
„Komu dáš svou ruku, s tím budeš. My můžem říct jen jednu větu, a to odpověď na tvou otázku. Ptej se, lásko.“ řekl Remus a pousmál se na mě.
„Tak teda...Otázka... Už to mám... Co mi dáte, když s váma budu?“
„Já ti dám nový šaty, spoustu prachů a co budeš chtít, hlavně teda sám sebe ti dám“ řekl Marek a vítězně se zasmál.
„A ty?“ otočila jsem se na Remuse.
„Já... Mohu ti dát pouze své srdce...“
Bylo mi hned jasné, že budu s Remusem. Podala jsem mu ruku.
„Tak takhle to je! Ty jsi vážně děvka!“ zlostně vykřikl Marek.
„Já tě varoval!“ řekl Remus a vzápětí složil Marka k zemi jednou ranou. Pak se na mě omluvně podíval.
„Promiň, Marilyn, bylo to nutný...“
„Neomlouvej se... Ani nevíš, jak dlouho jsem to chtěla udělat...“
„Takže tohle je tvůj bejvalej?“
„Hm...No...Jo...“
„Sorry, ale je to fakt debil...“
„Sorry, ale souhlasím s tebou!“
Oba jsme se začali smát. Chvíli jsme tam tak stáli a smáli jsme se. Chtěl mě políbit, ale já ho nedokázala líbat, když tu přede mnou ležel Marek a tváří od krve. A tak jsem si prostě přála, ať zmizí. Nevím, kam jsem ho poslala, ale on se časem objeví... V tuto chvíli mi však byl ukradený... Měla jsem jen jediné přání, líbat Remuse...
Procházeli jsme se dál. Nevím, jak dlouho, ale asi jsme tam byli celý den, protože se začínalo stmívat a byla mi poněkud zima. Začala jsem se třást. Remus to zpozoroval, a tak hned gentlemansky sundal svůj kabát a podal mi ho. Hned jsem si ho oblékla a poděkovala mu - jak jinak, něž polibkem...
„Kam vlastně zmizel?“
„Kdo? Marek? Nevím... Asi někam daleko... Chceš snad radši bejt s ním?“
„Ne... Vybrala jsem si snad jeho? Ne... Poslala jsem ho pryč...“
„A vždyť já vím...“
Přitáhl si mě k sobě a hladil mě po vlasech. Myslela jsem (a byla to pravda), že šťastnější už být nemohu. Měla jsem vše, co jsem si přála. Milujícího přítele, spoustu přátel, kteří mi rozuměli a v neposlední řadě pocit, že mohu mít cokoliv. Ten neuvěřitelně nádherný pocit, ž mám uplně vše ve svých rukou.
„Nad čím přemýšlíš má drahá?“
„Nad náma... A nad tímhle světem... A nad tím, že jsem konečně šťastná...“
„To je dobře... Taky jsem šťastnej, že tě tu mám.“
„Existují tu – kromě těch přání – nějaký kouzla?“
„Jo... Proč se ptáš?“
„Jen tak, aby řeč nestála...“
Šli jsme domů. Cestou mi Remus vyprávěl o kouzlech v tomto světě, a tak jsem se dozvěděla, že zde kouzlí pouze určitá skupina lidí, která svými kouzly škodí druhým lidem a nebo podněcuje druhé lidi aby škodili jiným. A tak jsem se rozhodla, že do pouštění kouzel se raději pouštět nebudu...
Pamatujete se, jak jsem říkala, že se Marek ještě někde objeví? Tak se objevil... Přidal se právě do této skupiny lidí, co ovládají kouzla. Ale to bych předbíhala děj...
Ráno jsem se probudila dřív, než Remus. A tak jsem mu tentokrát přinesla snídani do postele já. Byl mírně překvapený, vlasy měl rozcuchané a vypadal dezorientovaně – prostě jako každý člověk, když se ráno probudí...
„Díky, lásko... V kolik si, probůh vstávala?!“
„Asi před 5 minutama...“
Remus luskl prsty, špinavé nádobí se vzneslo a zmizelo v kuchyni. Vše je jednodušší, když se stane přesně to, co si člověk přeje. Chtěla jsem vstát a jít se obléknout, ale Remus měl očividně jiné plány, což mi vlastně mohlo dojít, když nechal zmizet to nádobí... Každopádně jsem se tomu nijak nebránila...
Odpoledne měl Remus něco na práci, šla jsem se tedy projít sama. Byla jsem uprostřed lesa, když jsem potkala toho, koho jsem chtěla vidět asi nejméně, tedy Marka.
„Ahojky, Baru...“
„Ale ne... Co zas chceš?“
„Nic, povídat si... Neboj už tě nechci...“
Aha... To je dobře... A co tedy chceš?“
„Napít se... Mám tady vínko a můžeme zapít tvůj vztah.“
Pití...No... Nemám ho moc v lásce, ale pokud jsem o zapití mého vztahu s Remusem – proč ne... A navíc to bylo od Marka hezké...“
Vzala jsem se od něj pohár vína a celý jsem ho vypila. Jediné, co si potom pamatuji je, že jsem šla s Markem za ruku k němu domů.
Druhý den jsem se probudila u Marka. Ale nebylo to nijak divné, na Remuse jsem si nevzpomínala, a tak jsem myslela, že jsem stále s Markem...