Aryana Nyrwana 3

Anotace: Dovolená skončila, přidávám pokračování. Boj začíná zuřit plnou silou.

Jsem jako v tranzu, čas se téměř zastavuje, jen myšlenky poletují závratnou rychlostí mou hlavou. Co myslel Perun tou vesmírnou Silou či energií? O tom bude asi nejvíce vědět šaolinský mnich nebo Ind, či japonský mistr ninjutsu. Na západ tato prastará učení pronikla velmi povrchně. Jako největšího kandidáta na vítězství podle tohoto kritéria odhaduji právě mnicha Jang Fua. Stáčím svůj pohled k němu, má sklopený zrak, zdá se, že nevnímá vůbec nic. Registruji jiný pohled na Číňana – ninja zřejmě dochází ke stejnému závěru jako já. Jeho rty se téměř neslyšně pohybují, v tom okamžiku stáčí své pohledy na šaolina i Rus s Američanem. Dochází mi, že koupení borci jsou propojeni nějakou miniaturní vysílací technikou, aby mohli svou činnost koordinovat. Mnich nesmí za žádnou cenu padnout, pak by najatí zabijáci zcela ovládli situaci. Nervózně strkám do vedlestojícího Krzysztofa: „Chtějí zabít mnicha, musíme mu pomoct!“ Po zaznění signálu ke startu se ihned vrhám do chaotické vřavy, jen koutkem oka vnímám Poláka, jak líbá zlatý křížek na svém krku, křižuje se a potom mne následuje. Razím si cestu k Jang Fuovi, který právě rozvážně vstupuje do arény. Bezprostředně na to je napaden trojicí smluvených žoldáků. Musíme si pospíšit, uvědomuji si, ale ještě zahlédnu cestou urputně bojujícího Němce. „Klausi, musíme pomoct šaolinovi, pohni si prosím!“
Už se na nic a nikoho neohlížím a vrhám se na amerického zabijáka, který zrovna chce mnicha bojujícího proti ninjovi napadnout zezadu. Svým nečekaným útokem jej srážím k zemi a snažím se jej škrtit. Náhle cítím, jak mne někdo zvedá. Podává si mne Rus, který musí mít ukrutnou sílu, jako bych ani nevážil svých poctivých 100 kilogramů. Chce se mnou prudce praštit o zem, ale najednou inkasuje cílený kop na solar, po kterém se kácí k zemi. Krzystof zasahuje v pravý čas. Rychle se zvedám na nohy a zaslechnu ninjův hlas: „Okamžitě všichni sem, mnich má ochránce. Zničíme je všechny najednou!“
Jde po mně Američan. Je tak rychlý a tvrdý, že ani nemám šanci se jakkoliv bránit. Jen se snažím, se co nejdéle udržet na nohou, abych jej zaměstnal. Bolest z přívalu nemilosrdných úderů necítím, v hlavě se mi znovu rozeznívá ta úžasná melodie. Dokonce zjišťuji, že se usmívám, je to šílené. Krzysztof bojuje jako smyslů zbavený, obrovitý Rus musí ustupovat. Co to do něj vjelo? Vždyť je minimálně o třídu slabší než ruský šampion. Asi to budenějaká stará nenávist, nevyřízené účty nebo co. Šaolin s ninjou kolem sebe krouží, mnich jen pasivně odráží útoky. Ninja se překonává v rychlých kombinacích technik, bleskově mění strategie, hotový koncert. Mnich je však neustále o něco rychlejší, je vždy připraven. Srovná se však s větší přesilou? Nevím, musím vydržet! Náhle dostávám úder na oko, nestačím si krýt obličej. Obrovská bolest, mám oči plné slz, téměř nic nevidím, jen mlhavé obrysy. Zoufale se vrhám kupředu a daří se mi přitisknout k jeho tělu. Další údery jsou díky tomu o poznání slabší. Vzpomínám na své tréningy zápasu z dětství a poslepu intuitivně nasazuji chvaty. Daří se mi znehybnit protivníka , padáme spolu k zemi, získávám krátký čas k odpočinku. Někdo však do mne začíná kopat, snažím se stočit dolů, abych poskytl co nejmenší prostor dalším útokům. Začínám zase trochu víc vidět, jen oteklé oko bolí jako čert. Američan se snaží vykroutit z mého křečovitého sevření. Nedaří se mu to, mačkám ze sebe poslední zbytky sil. Někdo mu však pomáhá. Odtrhává mou kolem soupeřova krku pevně omotanou paži. Vypadá to špatně.

Po hodině byli novináři odvedeni do tmavé místnosti, jejíž jedna strana byla prosklená. Za sklem mohli nahlížet do prostorného sálu, kam začali přicházet první hosté. I když procházeli kousek od novinářů, nikdo se jejich směrem nepodíval. Došlo jim, že stěna je průhledná jen z jejich strany. Po chvíli se sál zcela zaplnil.
Po levé straně seděli evropští králové, arabští sultáni, indičtí maharádžové, čínští a japonští aristokraté. Po pravé straně seděli v oblecích neznámí mužové a dvě ženy strohých tvrdých rysů, mezi nimi prezidenti světových velmocí.
Prostřední místa zaujaly nejvyšší církevní autority z celého světa. Novináři obdrželi od perzonálu jmenovitý zasedací pořádek. Když se posadil poslední host, vstoupil na pódium král Perun.
Přelétl zrakem všechny přítomné, odkašlal si a zahájil proslov: „Děkuji, že jste přijali mé pozvání, byť až napodruhé. Asi bych měl k naší návštěvě něco říct. Tuto civilizaci jsme založili my a máme nejvyšší zájem na tom, aby vzkvétala stejně jako ta naše. Bohužel to, co jsme zde nalezli, nás upřímně zděsilo!“ V sále to zašumělo, hosté sebou začali vrtět, tušili, že asi chváleni nebudou.
Perunova tvář dostala náhle tak tvrdé rysy, že strohé obličeje přítomných mocných vedle něj vypadaly přímo miminkovsky. Král stál za řečnickým pultem jako sloup, mlčel a probodával shromáždění pronikavým pohledem, před kterým se leckterý suverén mezi hosty bázlivě přikrčil. Jen mužové a ženy po pravé straně sálu své zraky nesklopili. Sander zaregistroval u některých z nich vtekle nervózní cukání lícních svalů. Perun pokýval hlavou a otočil se k aristokracii: „Vaši dávní předkové zradili své poslání jako první. Nechtělo se jim dodržovat tradice předků, které pro ně byly nepohodlné. Tu a tam se ještě v některém králi probudila touha po statečných činech, ale i ty poslední jiskřičky vyhasly před několika sty lety. Zvítězila pohodlnost, poživačnost, zbabělost a touha po věčné moci. Zrušili jste tradice předků, které platily a fungovaly celé tisíce let před tím. Nechali jste za sebe bojovat druhé a nechali jste na bitevních polích umírat milióny nevinných, jen abyste vy ukojili svou chorobnou potřebu po moci. Nejvyšší síla vesmíru do vás přestala vstupovat, ztratili jste bojovná srdce. Vaše rody zdegenerovaly a přesto jste se nechali svými národy uctívat jako modly. Zeslábli jste a byli jste své moci zbaveni dravci, kteří si z vás udělali loutky pro udržení poslušnosti poddaných!“ Šlechticové klopili hlavy, uvědomovali si provinění svých předků, ze kterého se již neuměli vymanit. Příliš si chtěli zachovat alespoň zbytek svých privilégií.
Perun pohlédl do prostřední části sálu. I zdejší pohlaváři se přikrčili, neměli příliš čisté svědomí. Jeho hlas zahřímal: „A co jste proti tomu udělali vy nebo vaši předchůdci? Byli jste garanty neporušitelnosti tradic a úplně jste selhali. Podvolili jste se vůli panovníků a jejich prohřešky jste tolerovali. Nevedli jste lidi do boje za jejich svaté právo na spravedlivého panovníka. Sami jste začali usilovat o svou moc a bohatství, rvali jste se mezi sebou jako hyeny o tělo umírajícího slona, abyste si sami urvali co největší kus šťavnatého masa pro sebe! Nadobro jste ztratili kontakt s všeprostupující Silou, která se takovým lidem jako vy zdaleka vyhýbá. Vymazali jste učení o ní z vašich svatých knih, aby se jí nemohl zmocnit prostý lid bez vás. Začali jste se jedinců, které si Síla sama vybrala, zbavovat. Strašili jste poddané, že se jedná o síly Zla, abyste mohli tyto vyvolené zničit. Raději jste připustili úpadek mravů, jen abyste mohli svěřené národy skrze strach z božího trestu lépe udržet v otroctví! Provinili jste se mnohem více než panovníci! Měli jste být nositeli pochodně osvětlující cestu, stali jste se místo toho nositeli temna! Možná se to netýká vás všech, převzali jste již zdevastovaná stáda, ale byli jste slabí. Než abyste proti tomu bojovali a vedli své národy do boje proti nešvaru, stáhli jste se do ústraní a užívali si zbytků svých privilegií, stejně jako vaši králové. Dezorientovné poddané jste zanechali napospas vlkům, jen abyste nemuseli opouštět své teplé postele. Měli byste se upřímně stydět, jestli ve vás zůstal alespoň kousek cti!“
Král zmlkl, odvrátil se od zkoprnělého obecenstva a pohlédl na pravou část sálu. Ani teď nespatřil sebemenší známku strachu nebo lítosti. Všichni unesli jeho pronikavý pohled. Sarkasticky se usmál a promluvil opět směrem k levé a střední části: „Pak zde zůstali vlci, kteří začali lidské stádo požírat a když zjistili, že se pastýři stáhli ke svým krbům, museli převzít i jejich roli. Ne z nějakých ušlechtilých pohnutek, zkrátka potřebovali si zajistit přísun potravy i pro budoucnost. S nějakou zodpovědností se však zatěžovat nemuseli a jediným vztahem byl vztah predátora ke kořisti. Pomocí peněz udržovali vás pastýře ve svých službách a války se vedly již jen o hranice teritorií. Nejsmutnější bylo, že válčit donutili za sebe samotná zmanipulovaná stáda. A vy jste proti tomu nebyli schopni zasáhnout. Práva na vládnutí vás tímto zbavuji jednou provždy! Váš majetek bude rozdělen potřebným, a bude vybrán nový vládce Země.“ V sále to začalo bouřit. Ozývaly se protestující výkřiky, ale král jen mávnul rukou, otočil se k pravé části a zahřímal tak hlasitě, že protesty okamžitě umlkly: „I pro vás mám smutnou zprávu! Nový vládce povede národy do boje proti vám, zničí vaši moc a požene vás k zodpovědnosti za vaše činy. Ne za to, že jste vlky, těch je taky k rovnováze potřeba. Ale za vaši nenasytnost – i když už jste měli tolik, že byste vaše bohatství nedokázali spotřebovat za stovky let, chtěli jste stále víc a víc. Způsobovali jste tím lidem nekonečné utrpení, ničili jejich kreativitu, jejich ideály, sny a touhy, doháněli jste je v jejich zoufalství až k sebevraždám, chovali jste se jako zběsilí vzteklí psi. Díky vaší chamtivosti stojí celý ekosystém planety na pokraji propasti. Jste schopni zničit úplně všechno, není vám vůbec nic svaté. Vaše vláda skončí velmi rychle, nadešel čas zúčtování!“
Vzrušení se zmocnilo i této části sálu. Hrozivé výkřiky, zaťaté pěsti směrem k Perunovi nebraly konce.
Král zůstal stát jako skála v rozbouřeném moři a trpělivě čekal, až emoce opadnou. Když se tak konečně stalo, opřel se znovu o pult a pokračoval: „Vyhlásím soutěž o nového krále v duchu zapomenutých tradic. Vítězem se stane ten, kdo v otevřeném boji porazí všechny ostatní protivníky. Ze židle vyskočil americký prezident: „Rozumím tomu správně, že chcete zrušit to nejcennější, čeho lidstvo dosáhlo? Lidé se chtějí demokraticky podílet na moci. Nepřipustí, aby jim vládl nějaký samozvaný a vámi podporovaný král zabiják!“ Z různých částí sálu zazněl potlesk. Perun si prezidenta prohlédl. „Demokracie? Vláda lidu? Vy sám jako prezident největší takzvané demokratické země světa byste nebyl nikým bez peněz lidí sedících kolem vás. Vy sám víte nejlépe, že to nejste vy, kdo ve skutečnosti vládne. A jestli si myslíte, že to lidé nevědí, pak jste hodně naivní a podceňujete jejich schopnost rozpoznávat zrno od plev. Vaši voliči ve skutečnosti již nevěří nikomu a ničemu, ale nevědí, jak z toho ven. Volí mezi větším a menším zlem, ale ani to už není pravdou. Je totiž úplně jedno, kdo bude zvolen - každý bude dělat jen to, co chtějí oni,“ kývnul směrem k pravé části sálu. „Kdyby se někdo chtěl vzepřít, skončil by jako Kennedy. Paralyzované lidstvo ve skutečnosti už jen čeká na nějaký zázrak. A ten nastane za předpokladu, že se lidé navrátí ke svým tradicím a původním hodnotám, kterým jsme je kdysi učili. Podmínky soutěže se dozvíte z internetu, nebudu vás již dále zdržovat. Můžete jít domů.“ Otočil se a opustil ztichlý sál.