Aryana Nyrwana 4

Anotace: Vesmírná síla se začíná projevovat, zlo přesto stále ovládá bojiště.

Najednou kopance ustávají. Osvobozený Američan je v mžiku na nohou. I já se hrabu na všechny čtyři, když ucítím prudký úder kolenem do spánku. Naštěstí mám hlavu v tu chvíli zataženou mezi rameny, jinak by mi snad upadla. Odlétám aspoň 2 metry stranou a zůstávám ležet na zemi. Jsem na pokraji mrákot, vjemy ke mně doléhají jakoby z druhého konce vesmíru, všechno je mi lhostejné, neskutečné, jako kdybych již umíral. Hlavou mi zrychleně probíhá můj dosavadní život. Dětství v malém městě, první lásky i zklamání – zejména mé nepodařené manželství, ze kterého vzešla má jediná dcera Veronika, kterou nade vše miluji. Bývalá manželka se propracovala díky své obrovské ctžádostivosti až do vysoké politiky, stala se eurokomisařkou. Já jsem obětoval svůj veškerý profesní růst, jen abych měl dostatek času na výchovu našeho potomka. Přesto jsem o Veroniku po rozvodu před třemi lety přišel, neměl jsem tak dobré právníky a vlivné postavení jako má exmanželka. Dospívající dcera tuto skutečnost hodně těžko snášela, utíkala z domu, dělala matce trucovité naschvály, až se chytla špatné party, která ji postupně přivedla až k tvrdým drogám. A já jsem byl proti tomu zcela bezmocný, dokonce jsem byl obviněn, že jsem Veroniku já dostal do citové závislosti. V té době začaly mé sny s éterickou tanečnicí. Přičítal jsem je svému neutěšenému psychickému stavu, alespoň do té doby, než jsem v televizi poprvé spatříl zahalenou princeznu Nyrwanu z hvězd. Pak mi zničehonic přišla mailem pozvánka k účasti na meziplanetární konferenci. Těšil jsem se jako malý kluk, že snad budu mít možnost poznat princeznu osobně a zjistit, jestli má s mými sny něco společného. V den konference však přišla neblahá zpráva, že Veronika je v kritickém stavu v nemocnici po předávkování kokainem. Musel jsem za ní a strávil u jejího lůžka celý den a noc. Exmanželka jen zatelefonovala z Chile, kde se zúčastnila vrcholného summitu o jednotné reakci na působení mimozemšťanů. Znovu mi vyčetla, že jsem dceru příliš rozmazlil. Veronika se naštěstí brzy zotavila a slíbila, že podstoupí odvykací kůru a vrátí se ke mně – dosáhla již plnoletosti a mohla o sobě rozhodovat sama. V médiích se objevily zprávy o chystaném turnaji a já věděl, že to je jediná příležitost, jak se dostat blízko k Nyrwaně. Přes své známé jsem si zařídil novinářskou akreditaci, ačkoliv se sportem jsem neměl téměř žádné zkušenosti. Motal jsem se kolem bratrů Barešových a neodbytně je zpovídal, záviděl jsem jim, že jeden z nich dostane možnost bojovat o princezninu ruku. Favoritem byl starší Jan, jeho bratr Jakub byl skoro stejně dobrý a byl nominován jako náhradník za česko-slovensko-maďarský spolek států. Kluci byli sympatičtí, mladší bratr mi byl i trochu podobný, chvíli jsme i žertovali o možném příbuzenském vztahu. Byl taky hovornější a prozradil mi, že existují velké tlaky v zákulisí turnaje s cílem ovlivnit jeho výsledek. Jan měl údajně na tyto pokusy zpočátku přikývnout, těsně před turnajem si to však rozmyslel a odmítl velmi lukrativní nabídku spolupráce. Pozdě večer jsem šel bratry odprovodit až k jejich pokoji, rozloučil jsem se s nimi a odcházel do své části hotelu. Náhle jsem za sebou zaslechl tlumený výkřik. Rozběhl jsem se nazpět a ve dveřích Jakubova pokoje jsem se srazil se zakuklenou postavou, která mě hrubě odhodila stranou a zmizela v temnotě chodby. Dveře k Janovi byly rovněž pootevřené, zavolal jsem jeho jméno a když se nikdo neozval, nahlédnul jsem dovnitř. Na podlaze ležel bez známek života starší bratr a ve vedlejší místnosti rovněž mrtvý Jakub. Oba byli osmrceni šipkou do krku, zřejmě otrávenou velmi prudkým jedem, protože byli okamžitě mrtvi. Chtěl jsem ihned alarmovat policii, ale pak jsem dostal šílený nápad. Z Jakubovy kapsy jsem vytáhl nominační průkazku a prohlížel si její fotografii. Usoudil jsem, že by se dalo naší podobnosti při trošce šikovnosti a drzosti využít. Bratrům již nic nepomůže a až jejich mrtvoly ráno objeví pokojské, budu dávno v aréně. Opravdu šílenost, ale umínil jsem si, že se pokusím s pomocí slušnějších bojovníků ztížit život těm zaprodaným hajzlům. Zabouchl jsem dveře obou pokojů a s průkazkou v kapse se vydal do hotelového baru, kde pobývali ti soutěžící, kterým nervozita nedovolovala usnout. Využíval jsem své intuice k rozpoznání slušných charakterů a informoval vybrané osoby o konspiraci. Všichni na mně divně koukali, ale spolupráci mi nepřislíbil nikdo. Jen indický senior se na mne usmíval a zamítavě pokyvoval hlavou. Byl jsem jeho reakcí trochu zmaten, pak jsem si uvědomil, že u Indů jsou opačné významy těchto posunků. Stále jsem si ale nebyl jistý, zda stařík použil vůči mně západního nebo indického způsobu a vyjádřil tak souhlas nebo nesouhlas. Pak jsem nad tím mávnul rukou, Gándhí, jak jsem Ramiho Rustoma přejmenoval, by mi stejně nebyl moc platný. Ráno jsem si nasadil baseballovou čepici, abych neupozorňoval na své začínající šediny a vydal se ke stadionu. Pořadatelům jsem oznámil, že se Janovi udělalo špatně a šel se zaregistrovat. U registrací byla spousta zmatků, nebyl jsem jediným aktivovaným náhradníkem a času bylo málo, prošel jsem tedy bez potíží.
Nyrwano, již brzy tě konečně uvidím! Bože můj, vždyť já tady omdlévám a budu vyřazen ze soutěže!
Kolem hraniční linie zahlédnu cupitajícího indického reprezentanta Ramiho Rustoma. Jakoby sem vůbec nepatřil, ani svým zjevem a svým chováním už vůbec ne. Na všechny se usmívá, zdraví a drobnými kroky obíhá hřiště kolem dokola. Jakto, že je ještě tady? Zběsilý boj už trvá více než 20 minut a polovina zápasníků již byla vyřazena. Zrovna se na něj vrhá sebevědomý Filipínec, který chce Gándhího uklidit z hrací plochy. Chce jej rázně vystržit za linii, aby nepřekážel. Náhle se však překvapený útočník sám ocitá mimo soutěžní pole a je vyloučen. Stařík se jen usmívá, povzbudivě mi zamává a rychle se vzdaluje z mého zorného úhlu. Filipínec nemůže pochopit, co se s ním vlastně stalo, byl tak neuvěřitelně nešikovný, že omylem překročil osudnou čáru? V jeho obličeji se mísí lítost se vztekem a znechuceně odchází do ústraní. Zážitek znovu vbuzuje můj zájem o dění, vidím, jak se mým směrem přibližují pořadatelé, aby mne odnesli. To by ovšem byl konec! Ne, musím vstát! Zkouším to, ale tělo mě neposlouchá. Otočím hlavu k tribuně, kde sedí Nyrvana. Ta již stojí a zoufale hledí mým směrem. Ona mi věří, pomyslím si zoufale, nemůžu ji zklamat! V hlavě se mi znovu rozeznívá hudba z mého snu, její tempo zrychluje. A stejně jako když jsem ji slyšel poprve, způsobuje v mém těle změny. Jako by se jednotlivé buňky rozechvívaly jejím divokým rytmem. Bolest, ochromení, mdloby – vše mizí. Zůstávají jen čarokrásné tóny, se kterými toužím splynout. Personál již stojí kolem mně, chtějí mě nadzvednout. V tu ránu, jakoby se v mém těle uvolnila nějaká skrytá pružina, vyskakuji rovnou na nohy. „Díky chlapi, ale mám tady ještě práci!“
Kde je naše parta, musím je podpořit – rozhlížím se a hodnotím situaci. Klaus Gemer a byl to myslím on, kdo mně zbavil chlápka, který mě na zemi okopával, bojuje proti dvěma soupeřům a vůbec není v defenzívě. Polák se rve s černošským dlouhánem, jehož předlouhé ruce a nohy připomínají spíš pavouka a je problém zasáhnout jej do těla. Krzysztof však je neúnavný a neodbytný. Zato šaolin musí čelit útokům hned tří soupeřů – k ninjovi se připojil Američan a bojujícího robota připomínající Severokorejec. Mnich se brání urputně, ale tvrdé rány dopadají na jeho tělo ze všech stran. Trojice jej zatlačuje k čáře. Skočím po Američanovi, tentokrát k němu již žádný ochromující respekt necítím. Vždyť jsem ho už dvakrát dostal k zemi. „Musíš si více věřit a vyhraješ, máš talent,“ plísnil mě kdysi v dětství můj trenér zápasu, když jsem pro pasivitu prohrál na body se zkušeným borcem z obávaného oddílu. „Kdybys byl trochu zkušenější, poznal bys, že se on tebe bojí více než ty jeho. Mistrovství Evropy ti jen tak tak uteklo, škoda.“ Nakopávám amíka zezadu do kolena a svou nohou stlačím tu jeho prohnutou k zemi. Padá a cestou ode mne dostává pěstí do oka. Bleskurychle se ocitá zase na nohou, vzteky bez sebe. Teď máme krví podlité oko oba. „Tak pojď ty hajzle, jestli se nebojíš,“ směju se mu do tváře. To jej rozlítí ještě víc a vrhá se na mne jako smyslů zbavený. V poslední chvíli uskakuji, jen nohu nechávám za sebou, aby zakopl. Letí k zemi a já skokem na něj. Dopadám zadkem vsedě na jeho široká svalnatá záda. Nejsem vytrénovaný, ale váhu mám slušnou, takže je vyřízený. Slyším nějaké křupnutí. Asi na tom moc dobře nebude, pomyslím si. Svůj dopad zakončuji svižným kotoulem vzad a jsem zase na nohách. Připadám si lehký a pružný jako zamlada, je to neuvěřitelné. Necítím únavu, jen hudbu, která udržuje mé tělo i ducha v podivném tranzu. Na ninju si přesto netroufám, zasahuji proti Korejci. Do prčic, on je snad ze železa nebo co, jak může Číňan jeho rány vydržet, pomyslím si, když svou paží blokuje mou pěst. Vzápětí mě jeho noha zasáhne do levého ramene tak tvrdě, že letím stranou. Ale ležet nezůstávám, jdu po něm znovu. Tentokrát jsem opatrnější a uskakuji před jeho bleskurychlými útoky. Jsme nedaleko od linie, pokusím se jej popostrčit, plánuji si. Konečně dostávám příležitost, abych se mu mohl dostat na tělo. Ale on mne drží takovou silou, že se nemůžu ani pohnout. Chce mě nadzvednout a vyhodit z kolbiště, má stejný nápad jako já. Já však posunuji dolní část těla co nejdále od něj, těžiště dostávám dostatečně daleko, aby mne zvednout nemohl. Ale čára je už dobrý metr za mnou, on mě tam dotlačí, pomyslím si zoufale a odhodlám se ke chvatu, který jsem v zápase vždycky obdivoval, ale nikdy jsem neměl odvahu jej provést. Přimykám se v podřepu k jeho tělu a než stačí zareagovat, jdu i s ním do mostu. Jen doufám, že se přes čáru při tom nedostanu i já sám. Korejec mírní tvrdost nárazu rukama, jeho tělo však opisuje ve vzduchu oblouk a rozplácne se jak dlouhé tak široké mimo soutěžní plochu. Má hlava zůstává bolestivě zapíchnuta do země milimetry od linie. Převalím se na bok, opatrně zkouším, jestli můj krk náraz vydržel. Náhle mě uchopí další dva ninjovi pochopové a chtějí mě hodit za čáru jako nějaké štěně.
Tak to je konec, pomyslím si, když tu se oba svalí na zem. Brazilec Cavalero předvádí nádherný efektní výskok a oběma nohama současně zasahuje jejich hlavy. „Paolo, tebe mi poslalo samo nebe!“ vykřikuji a hned se vrhám na jednoho z povalených útočníků. Než pochopí, co se s ním děje, odvaluji jej za hranici hřiště. Tamtéž se brzy ocitá i druhý žoldák po nakopnutí Brazilce. To není špatné, pomyslím si hrdě – na to, že jsem naprostý outsider, jsem už vyřadil tři profesionály. Zaslechnu známý hlas, zdraví mě usměvavý Ind, blížící se opět po čáře. Ustupuji mu z cesty, opětuji úsměv i pozdrav a nenechávám Paola, aby si do něj strčil. „Nech ho být, je dobrý a my máme důležitější práci! Kde je mnich? “ Již pětice najatých zaprodanců pod ninjovým vedením se snaží šaolina udolat. Ten je otlučený jako píšťalka, roztrhané šaty na něm vlají, jak předvádí sérii úžasných pohybů a sestav. Ale je na něm vidět, že už je na hranici svých sil. Znovu jdu na pomoc, pokolikáté již? Paolo se nedá zahanbit a pomocí salta, jaká umí jen bojovníci capoeira, se ocitá přímo v chumlu útočníků. Zaměstnáváme je natolik, že se mnich opět může věnovat jen ninjovi. Jang využívá situace a začíná z posledních sil útočit. Ninja se nestačí bránit. Řady zápasníků na hřišti značně prořídly, už jen asi 20 posledních bojuje o vítězství. Ti najatí jsou již všichni u nás. Na pomoc přibíhá Krzysztof, který konečně zdolal pavouka. Už schází jen Klaus, kde je? Bože, vždyť leží na zemi a nehýbe se! Pořadatelé vynášejí jeho bezvládné tělo ven.
Náhle se ozve zlověstné praštění zlámané kosti. Otáčím hlavu a s hrůzou sleduji, jak ninja láme ruku ležícímu mnichovi. Zřejmě se mu podařilo využít jednoho mnichova útoku ve svůj prospěch. To je konec, pomyslím si. Ale šaolin se ještě nevzdává, dostává se na nohy a bojuje dál s jednou bezvládnou rukou jako lev.
Jeho rány však postupně slábnou a proti finálnímu kopu do hrudi již zareagovat nestačí. Letí bezvládně vzduchem a přistává na zemi za linií. Ninja prudce oddechuje, boj vysílil i jej, přestože byl neustále v přesile.