Vlk a pes

Anotace: FF ze světa GoT - 5. kapitola. Arya je na cestě do nového domova svého manžela.

Bylo pod mrakem a chlad jí zalézal do kostí i přes silný vlněný plášť, do něhož byla zabalená. Byly na cestě již týden. Celou cestu jeli rychlým krokem a ze všech stran ji obklopovali Cleganovi muži. Věděla, že kdyby tomu tak nebylo, tak by se již dávno pokusila utéct, takto však neměla nejmenší šanci, že by se jí útěk mohl zdařit. Povzdechla si a dál hleděla před sebe.
„Co se děje, má paní?“ozval se vedle ní znenadání hlas, který znala. Ten hlas patřil muži, který ji kdysi opustil a s nímž se díky milosti Mnohotvářného boha znovu setkala. Otočila k němu obličej napolo zakrytý kápí pláště a zavrtěla hlavou. Tmavě modré oči se umíněně zaleskly. Prošli spolu příliš mnoha věcmi, než aby nevěděl, že mu lže nebo před ním něco tají. Zahleděla se mu tedy do ostře řezané tváře a snažila se neutopit v těch očích.
„To nic, Gendry,“donutila se na něj pousmát i přesto, že věděla, že jí ten úsměv nedorazil až k očím. „Já se jen necítím dobře mezi tolika neznámými tvářemi,“pověděla nakonec upřímně. Toužil ji pohladit, ale nedovážil se toho. Stejně jako se toho neodvážil od chvíle, kdy zjistil, že se vrátila na Zimohrad.
„Máš tu mě,“řekl pevně a usmál se na ni uklidňujícím úsměvem. Arya přikývla.
„Ale jen díky tomu, že jsem si tě na bratrovi vynutila svatebním darem,“objasnila mu jeho náhlý přesun, co by kováře na jiné panství. Gendrymu naskočila mezi obočím vráska, jak přemýšlel. Arya se poprvé po dlouhé době opravdu usmála.
„Nechtěla jsem být sama a s tebou jsem prošla tím nejhorším. Jsi jediný přítel, který mi zůstal,“prohlásila pevně. Nadechla se a pokračovala: „Věřím, že mě nezradíš. A navíc jako snad jediný kovář v Západozemí znáš moje požadavky na zbraň i zbroj,“dodala, jako by nic. Gendry potřásl hlavou.
„Proč se vlastně nedivím?“zeptal se s jiskřičkami žhnoucími v očích.

Soumrak je dostihl brzy. Bylo načase zastavit a postavit tábor. Arya vděčně sesedla z koně. Na cestu si zvolila mužský oděv, který byl pohodlnější a praktičtější na dlouhé cestování. Ihned, jakmile se její chodidla dotkla země, ji obklopili Ohařovi muži. Nikdo z nich se jí ani nedotknul, ale přesto jí bránili se svobodně pohybovat, dokud nebude postaveno tábořiště. Chodilo to tak každou noc. Hrdě se napřímila v ramenou a zvedla bradu. Kápě se jí svezla z hlavy a odhalila tak dlouhé hnědé vlasy spletené do copu.
„Odveďte mne k ohništi,“poručila. Byli to tvrdí muži a brali na zřetel jen rozkazy, a tak se podle toho zařídila prakticky okamžitě, jakmile si to uvědomila. Poslušně ji odvedli k ohništi v největším stanu. Pro neznalého to mohlo vypadat, jako osobní ochranka, avšak seveřance to přišlo jako vězení tvořené cizími lidmi.

Vděčně natáhla ruce ke koši s ohněm. Nasávala teplo linoucí se z plamenů a prosakující jí konečky prstů do celého těla. Protáhla se. Dovnitř vstoupil Gendry s podnosem jídla, na němž stál i džbán s kořeněným vínem. Sotva přítel podnos položil, vrhla se ke džbánu s vínem a nalila si pohár. Několika mocnými doušky ho vyprázdnila a se slastným úsměvem vnímala, jak jí útroby zalévá teplo.
„Děkuji ti.“ Gendry jen pokývl hlavou.
„Zlobíš se na mě?“ptala se, když si nalévala další pohár vína. Nalila ještě jeden a vtiskla ho do dlaně Gendrymu.
„Proč bych měl?“ptal se nechápavě.
„Protože jsem tě vytáhla odněkud, kde jsi to mohl nazývat domovem. Možná jsem tě rozdělila od dívky, kterou jsi miloval…“chtěla pokračovat, ale přerušil ji zvednutou rukou.
„Ne, nezlobím se na tebe, má paní. A neboj, žádnou dívku jsem nikdy nemiloval, takže jsi mě od žádné neodtrhla. A kovadlinu s výhní mohu mít kdekoliv,“poznamenal jako by nic, načež se napil z poháru.
„Tys nikdy nemiloval žádnou dívku?“ptala se ohromeně. Stříbrné oči měla obrovské jako talíře. Černovlasý muž zavrtěl hlavou.
„Ne, nikdy jsem žádnou nemiloval,“řekl a trhl rameny, jako by nic. Nevěřila mu. Nedokázala se přimět mu v tomhle ohledu věřit.
„Nevěřím ti,“řekla nakonec a usmívala se do svého poháru s vínem. Pokrčil širokými rameny a vyšel ze stanu. Nebylo by vhodné, kdyby ho tu nalezl Clegane.

Arya si povzdechla, opět tu zůstala sama. Najednou neměla hlad, ale donutila se sníst několik soust sýra. Stanová plachta se nadzvedla a dovnitř vpadl její choť. Jeho obrovská postava byla zbavena zbroje, ale i tak působila impozantně. Jako by vyplňoval většinu stanu už jen svou přítomností. Znovu ji z pohledu na něj zamrazilo.
„Zítra odpoledne dorazíme do hradu. Konečně budu mít zase chvíli klid,“řekl svým obvyklým skřípavým tónem a věnoval jí jen minimum své pozornosti. V Arye by se v tu chvíli krve nedořezal.
„Jak pravíš, můj pane,“odpověděla bezbarvým hlasem. V hlavě jí však, jako splašení koně, uháněly myšlenky. Dnes v noci bude mít poslední šanci utéct, než dorazí na Cleganovo panství. Horečně přemýšlela, ale jako na potvoru ji nic nenapadalo.

Sandor si lehnul na provizorní lůžko a významně poklepal vedle sebe. Nasucho polkla. Chodilo to tak každý večer. Sdílela s ním lože, ale nic více. Ohař ji překryl dekou a pevně objal pažemi. Nebylo to pohodlné ani příjemné, ale trpně to snášela. Brzy uslyšela jeho chrápání. Tentokrát to tedy s vínem přehnal více, než si nejspíše sám myslel. Nikdy totiž neusínal dříve, než ona. To rozhodlo. Uteče dnes, jinak by se jí to totiž již nemuselo podařit. Lehce se jakoby ze spaní zavrtěla. Clegane zamumlal ze spaní a převalil se na záda. Tím jí poskytl možnost vstát z lůžka, aniž by se musela zbavovat jeho ruky na svém boku. Lehce a pružně vstala z lůžka, jako kočka. Zůstala stát na místě a hleděla na svého muže, zda se neprobudí. Když se tak nestalo, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Z tácu s jídlem sebrala dýku, kterou držela čepelí k ruce a boku, aby se ostří nemohlo zalesknout v případném světle ohně či měsíce. Nadzvedla plachtu a snažila se vyplížit na opačné straně, než byl vchod do stanu jejího manžela. Už se chystala narovnat, když ji zezadu nevybíravě chytila silná paže a vtáhla ji zpět do stanu. Překvapením vykřikla, dýku však nepustila.

Tvář měla zesinalou vztekem a z očí jí sršela zlost. Vyškubla se mu a tentokrát se hodlala bránit. Koutkem oka zahlédl v její ruce dýku. Pokřiveně se usmál.
„Nech mě jít, pse!“zakřičela na něj.
„Nikdy, jsi moje!“zavrtěl hlavou. Zavrčela a vrhla se na něj s dýkou v ruce. Naznačila útok na hrdlo, ale plynule ho převedla do seku na oblast hrudníku. Ohař noži nastavil předloktí a Arya uslyšela, jak ocel zazvonila o ocel. Ten parchant má pod košilí železné chrániče předloktí, blesklo jí hlavou. Ukročila a zboku se ho snažila zasáhnout do břicha. Málem se nestačila vyhnout jeho ruce, kterou se jí snažil chytit za zápěstí ruky, v níž svírala zbraň. Provedla obrat a v zoufalém záchvěvu naděje po něm dýkou mrštila. Nebyla však dost dobře vyvážená a její manžel měl skoro nadlidské reflexy. Zachytil nůž jednou rukou a odhodil ho na zem. Vztekle k ní přiskočil a sevřel ji do železného sevření svých paží tak, že se nemohla ani pohnout. Vzdorovitě mu však stále hleděla do tváře.

Sandor věděl, že nyní má strach. Věděl, že i ona si pamatovala slova, která jí řekl, když mu naposledy ublížila. Avšak imponovalo mu, že je mu schopná stále hledět do tváře a vzdorovat, připomínala mu tím totiž jeho samotného. Cítil, jak se její tělo lehce chvěje. Jednou rukou jí přejel po zádech a zadečku. Viděl, jak se jí rozšířily oči. Snažila se mu vykroutit, ale docílila tím jen toho, že se k němu přitiskla blíže. Hleděla do jeho očí, jež byly temné, jako hřích. Měla pocit, že se jimi může propadnout do nicoty a zapomnění, pokud si nedá pozor. Jednou rukou jí chytil za výstřih košile a zvedl ji do výše tak, že si v tom okamžiku hleděli do očí. Arya si olízla vyschlé rty a tohle nevinné gesto rozpoutalo v Ohařově nitru smršť šílenství.

Už na nic nečekal, přitiskl si ji k sobě a donutil ji, aby mu nohy omotala kolem boků a drtil její ústa svými. Arya se snažila bránit, ale zjistila, že se nemůže skoro ani hýbat. Její manžel z ní jedním trhnutím serval košili. Hrubou rukou jí překvapivě jemně hnětl ňadra, druhou cítila na svém zadečku, kde ji podpíral. Jeho ústa chutnala po víně, které vypil. Odtrhl se od jejích úst a líbal ji na krku. Arya mu omotala ruce kolem krku a přitiskla se blíž. Hlavu mu zabořila do ramene. Jeho kůže byla cítit potem a kouřem od ohňů. Ta vůně se jí zamlouvala. Připomínala jí nevinná objetí v Gendryho náruči. Zničehonic ji Sandor pustil a odstrčil od sebe. Zavrávorala, avšak pak zvedla zbytky své košile a snažila se do nich zahalit, aby zachránila alespoň poslední zbytek své důstojnosti.

Uvědomil si, že ji nechce zabít ani jí nijak vážně ublížit. Táhla ho k ní obrovská vášeň. Bez ní by již nebyl celý, i když s ní byly jen problémy a prakticky se musel bát o svůj vlastní život, pokud byl v její společnosti. Avšak ani to ho neodrazovalo. Měla v sobě oheň a přitom byla tvrdá, jako kámen nebo jako kus ledu. Ona se jen tak nezlomí. A takovou ženu potřeboval ze všeho nejvíce. Taková by po jeho boku totiž mohla vydržet. Spoutal jí zápěstí a zamotal do kožešin, jako když se setkali tenkrát na cestě.

Ráno se probudila celá rozbolavělá. Rozvázal jí ruce. Arya si se sykáním masírovala ztuhlá a odřená zápěstí. Mrskl po ní svojí košili. Naštěstí byla čistá. Oblékla si ji, ale byla jí příliš velká. Aby se jí látka nepletla při jízdě na koni, tak vzala za jeden její konec a kus z ní odtrhla. Len tiše zapraskal.
„Jedeš na koni se mnou,“oznámil jí prostě, než vyšli ze stanu.

Když se kolébala v rytmu koňských kroků se zády opřenými o hruď zakutou do zbroje, tak jí to bolestně připomnělo ty chvíle, kdy byla malá a bezbranná. Toho dne ji Gendry nepřijel rozptýlit. Měl z Ohaře respekt a Arya mu to už ani nebyla schopná zazlívat. V noci skoro nespala a celé tělo ji bolelo. Nestěžovala si však. Stejně by to nemělo smysl.
„Ohaři?“ozvala se po několika hodinách mlčenlivé jízdy. Cítila, jak při zvuku jejího hlasu sevřel své ruce kolem jejích boků pevněji. Snad se bál, že se opět rozhodla utíkat, jí však po skoro celé probdělé noci nezbývala na útěk energie.
„Mhm,“zavrčel jí do ucha drsným hlasem.
„Nikdy ti nezazpívám,“prohlásila hrdě. Clegane se uchechtl. Věděl, že naráží na to, že jí kdysi vmetl do tváře, že její drahá sestra mu celkem i dobrovolně zazpívala. Neodpověděl jí, avšak v duchu si pomyslel, že ona mu jednou zazpívá a na rozdíl od Sansy zcela dobrovolně. Nedokázal by říct, jak to ví, ale prostě to věděl.