Mé jediné přání - část dvacátá prvá

Anotace: Pokračování sedmé kapitoly (2/5).

Sbírka: Mé jediné přání - Novela

  Když vylezl na střechu, vytáhl zapalovač a s úsměvem si vložil cigaretu do úst. Zapálil si a opřel se o zeď, a hledíc směrem k lesu zhluboka popotáhl. Vše mu připadalo tak prázdné. Už dlouhou dobu necítil upřímnou radost z ničeho. Dopředu postupoval pouze setrvačností. Připadalo mu, jako by nic nemělo smysl. Ostatně, jaký byl účel jeho existence? Bojovat s démony? V životě žádného neviděl a krom lidí v hraničních oblastech je nejspíš neviděl nikdo jiný. Z hluboka se nadechl. Dlouho si připadal jako mrtvý.

 

Jak tam stál, mračíc se sám pro sebe, náhle ucítil pohled na svých zádech. Otočil se. Hleděl do očí posledního člověka, kterého očekával. „Horane, co mi chceš?“ zeptal se rozmrzele Kanak. „Bratránku, měl bys mít víc úcty k starším spolužákům, navíc bílým uniformám. Kde je tvůj pozdrav?“ řekl vyšší plavovlasý mladík jemuž nyní hleděl do očí. „Takový odpad, jako jsi ty, si pozdrav nezaslouží.“ odvětil Kanak vztekle. Zhluboka popotáhl a vrhl na mladíka vražedný pohled. „Jakou záležitost se mnou chceš probrat, bratránku? Pes studentské rady, jako jsi ty, jistě nepřišel za mnou jen tak, pro nic za nic.“ pokračoval Kanak.

 

„Nemýlíš se bratránku. Jsem tu, abych ti nabídl možnost pomsty tomu nováčkovi, co tě tak zbil. Rimudovi jsi tak nějak padnul do oka a chtěl by ti pomoci.“ vysvětloval Horan. „Takže tvůj páníček se rozhodl mi pomoci? Díky, ale odmítnu. Způsob jakým vidíte pomstu vy a já je příliš rozdílný. Jak vás znám, vyše pomsta má v sobě stejně cti jako psí lejno.“ odvětil Kanak klidně. „Čest? Na co si to hraješ? Čest v dnešní době? Myslíš si, že jsi nějaký temný rytíř nebo co? Nebo jsi ovlivněn těmi pohádkami o Sefitech, které běží v televizi? Ani Sefit nezná význam slova čest! Ostatně to je náplň jeho práce. Úderná jednotka, jenž má za úkol znepříjemňovat nepříteli boj všemi možnými způsoby, napadat oddělené skupiny nepřátel aby se nemohly spojit s hlavním tělem armády, odříznout nepřátelským raněným únik, to jsou orlí rytíři. Takže mi řekni o jaké cti to mluvíš? Neznáš snad přísloví 'psovi psí smrt'? Přidej se k nám a my ti pomůžeme dopřát mu psí smrt.“ řekl s úsměvem Horan.

 

„Dovol mi ti položit otázku. Kdy jsem říkal, že chci stát Sefitem? Nepleť si své sny s mými. Jak vidím, čest bojovníka je zřejmě mimo tvůj slovník. Ale nedivím se. Pes jako ty nemůže znát významy slov jako je odvaha a čest, že?“ reagoval Kanak. „Počkej, říká mi to snad člověk, pro kterého není obtížné udeřit děvče? Vážně mi zrovna ty chceš přednášet o cti?“ vysmíval se mu Honar. Kanak bolestivě skousnul ret. „Aha, vidím, kázat vodu, vína pít, tak nějak je to rčení, že, nebo ne? Nebo jsi to snad vše dělal pro to, že se mě bojíš?“ pokračoval. „Zmlkni.“ rozčileně reagoval Kanak. Cigaretový špaček pustil na zem a vztekle ho zadupl, zatímco vytahoval další cigaretu.

 

„Ale copak? Že bych zasáhl špatné místo? Nevím kdy ses tak změnil, ale do nedávna, bys odpověděl, že k černým uniformám nemůžeš přistupovat jako k bílým a čest je v takovém případě nesmysl, ne? To byla taky jen přetvářka? Až tak moc se mě bojíš?“ smál se Honar. „No tak, přestaň si lhát. Tvá 'čest' je jen pokrytectví, sebeobhajoba. Studentská rada ti nabízí ruku. Minule, když jsme chtěli, aby ses k nám připojil, jsi odmítl. Vysmál ses nám. Ale my jsme ti odpustili a nábízíme pomoc. Nezklam nás po druhé, nebo ti už neodpustíme.“ dokončil. Poslední slovo byla jasná výhružka.

 

„Myslím, že to by už stačilo.“ řekl náhle dívčí hlas. „Řekl zcela jasně, že nemá zájem, ne?“ ozval se hlas od dveří vedoucích na střechu. Oba se otočili tím směrem. Vedle dveří stála plavovlasá Rasifa Merker. Kanak vytáhl zapalovač a zapálil cigaretu a sykl. „Ty mlč černá uniformo. Nemáš nárok.“ řekl Kanak ostře. „Kanaku, vážně ho budeš poslouchat? Vážně máš v úmyslu se připojit k nějaké vraždě, nebo co to je?“ zeptala se vyděšeně. „Sakra.“ řekl Kanak a povzdechl si.

 

„Zavři klapačku, černá hnido. Myslím, že si říkáš o výprask. Dovol mi, abych ti ho dopřál.“ řekl Honar náhle vztekle. „Rasifo běž okamžitě do třídy.“ řekl Kanak nekompromisně. Zhasil cigaretu. „Počkat, Kanaku, ty stojíš na její straně? Cha cha cha, už to chápu. Takže ses od posledně nepoučil?“ reagoval rozčileně Honar. „Poučil, ale nenechám tě zabít neviné lidi. Moc se mi bojovat nechce, ale pokud mi nedáš na výběr, budu ji bránit.“ řekl Kanak a jeho pravou ruku pokryla modrá magická záře.

 

„Bránit? Ty? Pche? Nezapomeň s kým mluvíš. To nezní dobře ani jako žert. Proti mně nemáš nejmenší šanci.“ řekl Honar. „Ale dát jí minutu až dvě na útěk ještě dokážu.“ řekl Kanak klidně a jeho levou ruku rovněž pokryla modrá záře. „Kanaku?“ podivila se Rasifa. „Co tu ještě děláš? Řekl jsem abys zmizela. Pokud tě budu muset jako bonus ještě krýt, tak tě neubráním ani třicet vteřin.“ reagoval Kanak zdánlivě klidně. Jeho krev se však vařila jako domácí marmeláda. Klid, který zatím cítil, byl pouze předzvěstí nekontrolovatelného amoku, který se v něm chystal. Jeho obličej zaplnil falešný úsměv.

 

Honar na něj pohlédl. „Aha, hádám správně, že se mi chceš pomstít? Pořád jsi mi neodpustil, co?“ zeptal se. „Do tvé smrti ti neodpustím, Honare. A ta smrt bude mýma rukama. Zabiju tě, jako jsi ty skoro zabil tehdy ji.“ řekl Kanak a falešný úsměv, kterým doteď častoval Honara se proměnil v škleb. „Nesmysl. Moc si věříš. Navíc život mě a nějaké lidské feny stavět na rovinu... jsi stejný cvok jako tehdy.“ pokračoval Honar. Kanak sevřel pěst. „Neboj, dnes tě nechám na pokoji, nechci tě zabít. Ostatně studentská rada má o tebe zájem. Přesto, že jsi slaboch, který ani mne nedokáže porazit. Pche. Tak tedy příště.“ řekl a pomalu vyrazil ke dveřím. Kanak sevřel obě ruce v pěsti a strach, který do teď potlačoval na něj konečně dolehl plnou silou.

 

Honar se ve dveřích zastavil, přitáhl si k sobě Rasifu a zblízka si ji prohlédl. Kanak s sebou při tom trhl. „Zajímavé. Nepřipomínáš ji ani trochu. Snad proto ses k ní přiblížil, Kanaku? Dám ti radu, děvče, drž se od Kanaka co nejdál. Pro jeho dobro. A pro tvé vlastní.“ řekl nahlas, aby to Kanak slyšel. Ten upustil způli shořenou cigaretu na zem a roztřásl se. „Nezapomeň Kanaku. Nezapomeň, že odpad se dá vždy nahradit.“ řekl ještě a poté prošel dveřmi a vstoupil do budovy.

 

Kanak a Rasifa zůstali na střeše sami. „Kanaku, o čem to mluvil?“ zeptala se Rasifa zmateně a vyděšeně. Kanakovi se konečně přestaly třást ruce. „Jdi pryč.“ odvětil Kanak tichým, prázdným hlasem. „Co se děje?“ zeptala se zmateně dívka znovu. Kanak vytáhl cigaretu. „Jdi kurva pryč!“ vykřikl, zatímco se otočil. Jeho obličejem stékaly slzy. „Co..?“ chtěla pokračovat Rasifa a přiblížila se. Kanak se však po ní ohnal pěstí. Rasifa úkrokem uhnula ráně. „Nech mě, do prdele, na pokoji!“ řekl Kanak vztekle.

 

Rasifa vyděšeně odstoupila. Netušila co se děje. „Běž do třídy, začíná ti další hodina.“ řekl Kanak mrtvým hlasem a posadil se. „Tak táhni. Mám tě snad do třídy dovést za ručičku?“ zopakoval. Jeho hlasem třásla směs smutku a hněvu a strachu. Rasifa se pomalu a nejistě otočila a vyrazila do třídy. Kanak s povzdechem zapálil již třetí cigaretu. Bylo to pořád slabé. Teď by nepohrdl snad ani trávou, kdyby ho mohla uklidnit, ačkoli vždycky říkal, že takový sajrajt by nekouřil ani za nic.

 

Bylo to pořád stejné. Stejné jako před třemi lety. Tehdy za jeho nerozvážnost a neopatrnost málem zaplatila životem dívka. Dával si od té doby na kohokoli vyjma bílých uniforem pozor. Dával si pozor, aby se s nikým kromě 'elity' nesblížil. Ale nyní se na okamžik nechal unést. Na okamžik zapoměl na to, co se nevyhnutelně musí stát, když selže. Popotahoval cigaretový kouř tak, až se rozkašlal. „Zkurvený svět.“ zašeptal si sám pro sebe. „Zasraní bastardi. Zasraný bastard.“ šeptal do větru. Jenom vítr ho mohl poslouchat.

 

Celé vyučování proseděl na střeše. Sklesle hleděl na to, jak se slunce pomalu posouvá od východu na západ a vzpomínal. „Ukaž mi magii.“ šeptal v jeho myšlenkách jemný dívčí hlásek. Vzpomínal na ten park kde se potkali. Vzpomínal na to vše...

 

Kanakovi bylo třináct let. Chodil do třetího ročníku přípravné školy na ostrově Kardoh. Se spolužáky si příliš nerozuměl. Chovali se ke všem povýšenecky a to on nesnášel. To odpoledne vyrazil do parku, protože se nudil. A tam ji potkal. Jmenovala se Elweira. Byla obyčejná dívka, bylo jí dvanáct, měla krásné zlaté vlasy. A neměla magický talent. Žádný. Přesto se spřátelili. Povídali si. Potkávali se v parku. Hráli si. Ukázal jí magii v cvičící hale magického centra. Vyprávěla mu o svých sourozencích, o své rodině. Pak vyprávěl on. Bylo to krásné. Ale pak na to přišel ten zasraný bastard. Jeho bratránek.

 

Kanak na to odmítal i nyní myslet. Výsledek byl však prostý. Ten bastard Elweiru dostal magií na hranici smrtí pár dní poté, co jí Kanak vyznal lásku. Téměř ji zabil před jeho očima, s tím, že 'pokud se bude dál sbližovat s lidskou verbeží', tak to dokončí. A zákonu unikl, protože policie ani nikdy nezačla vyšetřovat. Ostatně bratránek byl syn staršího bratra Kanakova otce, který, jakožto starší syn, zdědil titul Selbert, šlechtický titul středního významu, nejnižší dědičný titul. Zastavit vyšetřování pro něj nebylo těžké. Kanak se už s dívkou od té doby nesetkal. Od té doby si Kanak dával pozor, aby svou chybu nezopakoval.

 

Ale měl toho již plné zuby. Neměl proti Honarovi nejmenší šanci. Vztekle praštil do zdi. Honar měl mocný démonický atribut. Jeho oči měly schopnost na blízkou vzdálenost stížit nepříteli pohyb a kdo do nich pohlédl, nebyl schopen svůj pohled odtrhnout. Baziliškovy oči. Co měl Kanak? Nic? Byl vysoce nadprůměrný v Madaru, druhý nejlepší na škole. Druhý. Druhý. První místo zabíral Sidor Kal, místopředseda magického přípravného kroužku. Ale záleželo na tom? I kdyby byl první, co by mu to pomohlo? Madar, bojové umění cti, nemá velkého významu, vyjma zábavy.

 

„Pořád jsi tady?“ slyšel dívčí hlas. Byla to Rasifa. „Vyučování už skončilo, je čas oběda a pak bude odpolední vyučování.“ oznámila. „Pche.“ usmál se Kanak. „Myslím, že už dobře chápeš, že když se mě budeš držet blízko, hrozí ti smrt. Co tu chceš?“ zeptal se. „Nelíbí se mi to. Není to fér.“ řekla dívka. „Nemůžou ti nutit, co máš a co nemáš dělat, s kým se můžeš a s kým nemůžeš přátelit.“ pokračovala. Kanak se usmál. Naivní děvče. „Můžou a také to dělají.“ řekl s úsměvem, který však byl falešný jako hráč pokeru.

 

„Ty je necháš, aby tě ovládali?“ zeptala se dívka. „Nesníš o tom, být mistrem Madaru?“ naléhala. „Vždy můžeš jiné vždy požádat o pomoc.“ řekla. Ale Kanak mlčel. „Je to složité.“ řekl po chvíli. „Už se mi povedlo ze sebe udělat černými uniformami opovrhujícího bastarda. Ale nyní to začne na novo. Já ho... nemůžu porazit.“ řekl zdrceně. „Nemáš přátele, kteří by ti pomohli?“ zeptala se. Kanak zavrtěl hlavou. Jediný přítel, kterému věřil, byl jeho spolužák a dlouholetý známý Arael Tishar. Ale toho o pomoc nemohl požádat, protože ani ten nemohl Honarovi vzdorovat.

 

„Musím jít. Bylo by lepší, kdyby ses ke mně nepřibližovala.“ řekl Kanak klidným hlasem. Ale byl plný vzteku. Především na sebe, za svou neschopnost. Vstal, prošel kolem ní a vyrazil ke dveřím. „Kam jdeš?“ zeptala se. „Do městské haly. Musím cvičit Madar.“ řekl Kanak. Musím cvičit. Porazit nečestnou stranu ctí. Vyhrát madarem. Absurdní sen. „Půjdu taky.“ řekla dívka. „Víš co, dělej si co chceš.“ řekl Kanak, neschopen již dál protestovat.

 

Jeho pravačku obklopila modrá záře. Udeřil do umělého magického štítu, který se roztříštil a rozplynul. Zašklebil se. Rasifa odešla už před půl hodinou. Na chvíli se posadil. Vzpomínal. Hleděl na svou levou ruku. Náhle uslyšel ve své hlavě hlas. A vzpomněl si na něco, o čem do dnes příliš neuvažoval. Něco, o čem s ním Rasifin dědeček mluvil jen krátce před svým propuštěním z práce.

 

„Kanaku, poslouchej pozorně. Tohle je něco, o čem ví jen největší mistři madaru. Jak jistě víš, tříštivou energii lze uvolňovat pouze rukama. Avšak vzácně se narodí člověk, který ji dokáže přemísťovat po svém vlastním těle. Tu energii lze pak využít mnoha způsoby.“ slyšel jeho hlas. „S touhle schopností je možno dosáhnout mnoho věcí. Ale, je velmi vzácná. Je to ojedinělý talent, který mají jen někteří a já měl jen štěstí.“ pokračoval onen hlas.

 

Kanak si již nepamatoval, kde tehdy byli, když mu to vyprávěl. Vstal. Jeho pravou ruku obalila modrá záře. Kanak se soustředil. Ale nedělo se nic.

 

Zavřel oči. Bože, nevím, zda-li existuješ, ale prosím, ještě nikdy jsi nic, o co jsem tě prosil, nesplnil. Neochránil jsi Elwairu, ani mě. Mám ještě jedno přání. Dopřej mi možnost, jen o to prosím. Otevřel oči. Nic se nedělo. „Ne, ne, ne!“ vykřikl a praštil do štítu. V ten okamžik sebou modrý mrak trhl a pohnul směrem k lokti. Magickou energií nechráněná pěst narazila do magického štítu a Kanak měl pocit, že se mu ruka snad rozskočí bolestí. Ale rozesmál se. Znovu a znovu zkoušel pohnout modrým mrakem obklopující jeho loket a nakonec se mu to povedlo. Vítězný úsměv prošel jeho obličejem.

 

* * * * *