Musíš něco cítit- 5.kapitola

Anotace: ...

„Dobrý den! Tak se konečně usaďte, abychom mohli začít,“ mírnil nás profesor a já se pohodlně usadila na židli a vytáhla jsem si blok s tužkou, připravená k psaní. Je docela paradox, že za svého lidského života jsem málokdy dávala pozor, když mi někdo chtěl něco vysvětlit. Na co taky? Malá vesnická holka, na co by potřebovala něco umět. Zatřásla jsem hlavou.
„Vzpomínat na dětství není dobré!“ přikázala jsem si v duchu a poslouchala vyučujícího.
„Říká se, že každý z nás je k něčemu předurčen k nějakému úkolu,“ začal výklad vyučující a já se zaposlouchala. Nemusela jsem tady být, ale přeci jenom. Jak strávit věčnost?
„Teď se každý zamyslete a napište na papír dvě vlastnosti, které si myslíte, že vás vystihují. Ale pozor, pouze dvě,“ upozornil profesor se zdviženým ukazováčkem a já se usmála. Takové hodiny jsem zažila už nesčetněkrát. Měla jsem je ráda. Psychologie, sebepoznání, poznání ostatních. Co si člověk může přát více.
„Zavřete oči a zkuste v sobě objevit právě ty dvě vlastnosti,“ přišly další instrukce a já jsem věděla co napsat. Uchopila jsem propisku a napsala: „obětavost, přátelství.“
Věděla jsem co je můj osud. Přišla jsem na to už dávno a řídila se tím. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků učebny.
„Tak hotovo?“ zeptal se profesor a já se musela usmát.
„Nebudu chtít, abyste ty svoje slova četli na hlas, ale podívejte se na ně a upřímně si odpovězte na otázku, jestli jsou ty dvě vlastnosti kladné nebo záporné,“ pokračovala přednáška a já se zaposlouchala až do takové míry, že při slovech: „Tak to bylo pro tento týden všechno,“ jsem smutně zakňourala. Ale co se dá dělat. Posbírala jsem si své věci a vydala se přes celý kampus ke svému autu.
„Ahoj?“ zaslechla jsem za sebou v půli cesty a rychle se otočila.
„Ahoj! Ráda tě vidím,“ usmála jsem se na pozdrav.
„Nějak jsem ti nestihla ještě napsat nebo zavolat. Večer jsem přišla domů pozdě a nechtěla tě budit,“ ospravedlňovala se Jája.
„Nic se neděje. Ty tady studuješ?“ zeptala jsem se a pořád se na ní usmívala. Nesměle mi úsměv oplatila.
„Jo, přistěhovali jsme se tento školní rok, tak tady začínám,“ přiznala se dívka. Bylo mi s ní fajn.
„A teď něco máš? Že bychom si sedly, řekněme do kavárny nebo cukrárny, a na chvíli si popovídaly?“ navrhla jsem. Její tvář trochu pohasla.
„Bohužel mám teď přednášku,“ pronesla smutně. Ucítila jsem potřebu jí nějak potěšit.
„A pak? Já mám dneska už celý den volno, takže bych si šla něco povyřizovat a vrátila bych se tady?“ hodila jsem do placu možnou variantu a byla ráda, že se jí v očích objevil jas.
„To bych byla moc ráda,“ podotkla a usmála se. Její smích byl nějaký nakažlivý.
„Takže řekněme za dvě hodiny tam v té cukrárně?“ zeptala jsem se, ukazujíc za sebe na nevýraznou budovu. Zatvářila se nedůvěřivě. Musela jsem se rozesmát.
„Neboj, ve vnitř to vypadá moc hezky,“ uklidňovala jsem jí. A přesně po vyřčení mých slov mi zavibroval mobil. Zašmátrala jsem v kapse, abych ho vytáhla a omluvně se podívala na Jáju.
„Promiň, musím to vzít. Uvidíme se teda za ty dvě hodiny, jo?“ vyhrkla jsem a po souhlasném odkývaní, jsem pokračovala v cestě k autu.
„Copak potřebuješ?“ usmála jsem se po zvednutí telefonu.
„Co zase vyvádíš?“ zeptal se mě Damon a já se musela usmát ještě více.
„Co bych vyváděla? Jsem ve škole a teď bych ráda jela na nákup,“ popsala jsem svou momentální situaci, čekajíc na jeho odpověď.
„Opravdu? A proč mi včera večer psala Jája, že se s tebou viděla?“ aha, odtud vítr vane.
„Však jsme se viděly. Hezky jsem jí pozdravila a pochválila jí, že hezky tančila,“ přiznala jsem se, zatím co jsem otevírala svoje malé TTčko.
„Ty jsi jí viděla tančit?“ zasekl se Damon na tom faktu. Rozesmála jsem se.
„Damone, nežárli! Víš, že bych se pak mohla do tebe zakoukat,“ vyhrožovala jsem a vytahovala si mezitím z palubní desky sluchátko.
„Víš, že nežárlím!“ rozčiloval se volající, což vedlo k dalšímu mému výbuchu smíchu.
„Hele, pokud si chce popovídat, tak právě jedu do obchodu. Měla bych pro tebe tak dvě hoďky času. Ale pak už mám něco domluveného, takže bych pak k tobě mohla dorazit až až,“ oznamovala jsem mu.
„To, jakože bych s tebou chodil po obchodech?“ zeptal se zděšeně Damon, dneska mě extra rozhovor s ním bavil.
„Jdu nakoupit jenom potraviny. Ale víš co, nějak jsem ten obchod minula, takže za minutu budu u tebe, tak si pohni a čekej mě před barákem, vytáhnu tě na chvíli ven,“ vyhrkla jsem a čekala na jeho odezvu.
„Dobře. Budu tam,“ přiznal se a já se usmála. Hodný chlapec.

„Tak kam to jedem?“ zeptal se mě netrpělivě můj společník.
„Jedem si hezky popovídat na studentské půdě. Myslím, že se ti tam bude líbit,“ uvažovala jsem nahlas a u toho se nemálo culila.
„Jak na studentské půdě?“ nechápal pořád Damon. Andělsky jsem se na něj usmála.
„Máme ve škole jednu kavárnu, kde to mám ráda. A přesně tam jedem,“ přiznala jsem, pořád s úsměvem.
„Proč to děláš?“ zeptal se mě z ničeho nic můj společník.
„Dělám co?“ nechápavě jsem na něj hleděla. Protočil oči.
„Myslíš, že nevidím, že se se mnou nikdo krom tebe nebaví? Proč se se mnou bavíš ty?“ specifikoval otázku a já uvažovala nad odpovědí. Teprve, když jsem zaparkovala, tak jsem se mu podíval do očí.
„Protože, ty si zasloužíš být šťastný,“ uznala jsem a tím vyvolala jeho smích.
„A to, že mě poctíš svou společností, budu šťastný?“ ptal se dál, tentokrát sarkasticky. Zase jsem se musela rozesmát.
„To asi ne, ale když nebudeš sám, tak se v tom nebudeš topit. Tím, že jsem s tebou, ti nabízím svou pomocnou ruku,“ vyhrkla jsem a pak se na něj smutně usmála: „Člověka samota zabíjí!“
„Ale my nejsme lidi!“ vyhrkl Damon a mě tím opět pobavil.
„Tak se tak moc nelituj,“ šťouchla jsem do něho a vyhrabala se z auta.
„Tak pojď ty zamindrákovaný blázne!“ rozesmála jsem se a natahovala ruku, kterou přijal.
„Stejně to nepochopím, proč se staráš.“
„Pořád ty samé otázky dokola. Vymysli si nějaké nové,“ navrhla jsem a mířila k budově.

„Co Vám můžu nabídnout?“ zeptala se nás číšnice.
„Já si dám tu horkou čokoládu,“ vyhrkla jsem s nosem zabořeným do nápojového lístku.
„Já si dám tureckou kávu,“ oznámil Damon, bez toho aniž by se podíval na výběr.
„Dobře, hned to bude,“ řekla dívka a hned se ztratila z dohledu.
„Proč jsi tak moc chtěla sedět naproti dveřím?“ díval se na mě nedůvěřivě můj společník.
„Protože jsem ti říkala, že mám pro tebe jenom dvě hodiny a pak už mám něco domluveného,“ přiznala jsem s andělským výrazem.
„Co máš v plánu?“ ptal se mě nedůvěřivě Damon.
„Přátelské posezení, nic víc, nic míň,“ odpověděla jsem, stále s úsměvem.
„To tvoje: nic víc, nic míň. Moc dobře znám. Tak ven s tím, jinak se teď hned zvednu a odejdu,“ vyhrožoval mi přítel a já se musela rozchechtat.
„Věděl jsi, že Jája studuje tady ve škole?“ zkusila jsem to oklikou. Jenom nechápavě přikývnul.
„Tak jsme se dneska potkaly. A slovo dalo slovo,“ dál jsem se nedostala, neboť jsem viděla, jak v Damonovi stoupá vztek.
„Tak na to ani nemysli!“ zašeptal výhružně. Zkoumavě jsem ho pozorovala, uvažujíc, kam až můžu zajít.
„Pozdě,“ špitla jsem, pořád ho sledujíc. Vřelo to v něm.
„Neboj, nic jí neudělám, i když,“ naoko jsem se zamyslela. Tato poznámka už byla moc.
„Damone, uklidni se!“ zavrčela jsem na něho a položila mi ruku na paži.
„Tady máte Vaše nápoje,“ přicupitala číšnice a položila před nás vonící moky. Sjela nás pohledem a hned zmizela, možná vycítila potencionální nebezpečí.
„Damone!“ zavrčela jsem teď důrazněji.
„Nic jí neudělám! Rozumíš? Budeme tady, přesně tady, jak sedíme teď my!“ uklidňovala jsem ho a pomalu se mu chtěla nabourat do mysli, ale to byla až poslední varianta.
„Prostě si sedne přesně na to místo, kde teď sedíš ty, a budeme si povídat. Jak se jí líbí ve městě. Jak se jí líbí ve škole. Proč si vybrala zrovna ten obor, co studuje,“ brebentila jsem a mohla jsem vidět, jak se Damon opravdu trochu uvolňuje.
„Opravdu jí nic neudělám!“ slíbila jsem, hledíc mu do očí, aby mi uvěřil.
„Víš, že tě jednou zabiju?“ zeptal se mě můj přítel a já se rozchechtala.
„Měl jsi na to asi sto let a pořád jsi toho nevyužil. Proč bys to měl dělat teď?“ neodolala jsem a sarkasticky jsem se zasmála.
„Protože se mícháš do věcí, do kterých ti vůbec nic není,“ odpověděl mi Damon.
„Kdyby mi do nich nic nebylo, tak se tady tak nevztekáš,“ konejšila jsem ho, a po deseti minutách zkoumaní jeho tváře, jsem neodolala.
„Ty k ní něco cítíš,“ vyhrkla jsem potichu a hned jsem viděla v jeho tváři, že to je pravda. Smutně se na mě podíval.
„A i kdyby?“ vyštěkl na mě. Chytila jsem ho za ruce.
„Budeš šťastný. Konečně,“ vydechla jsem úlevně.
„Co na tom záleží?“ zase vyštěkl Damon.
„Záleží, protože si zasloužíš štěstí. Zahoď konečně minulost a žij přítomností,“ můj hlas teď zněl naléhavě.
„Jak dlouho to trvalo tobě?“ to byla rána pod pás. Uhnula jsem pohledem.
„Tak jak dlouho?“ naléhal dál Damon.
„Asi 300 let,“ přiznala jsem. Zahánějíc ty vzpomínky.
„Tak vidíš, já mám ještě nějakých 150 k dobru,“ vyčítal mi Damon a já se na něj smutně usmála.
„To je hodně špatný pohled na věc. Ono tu mou situaci rozsekl až Alex. Přišel jako blesk z čistého nebe a minulost byla pryč. Dej Jáji možnost být tím tvým bleskem,“ zkusila jsem to jinou cestou.
„Nehraješ čestně,“ dál mi vyčítal společník a já se musela usmát.
„Nikdy jsem ti neslíbila, že budu hrát čestně, pokud se jedná o štěstí lidí, na kterých mi záleží,“ podotkla jsem, usrkávajíc z čokolády.
„Lidí? Ale uvědomuješ si, že my nejsme lidi?“ vyhrkl Damon, nepřestávala jsem usrkávat.
„Ano, nejsme lidi. Jsme upíři, ale co na tom záleží? Damone!“ nadechla jsem se po chvíli.
„Zažili jsme už tolik lidských osudů. Mohli jsme pozorovat, jak se spolu spojili lidé, u kterých bys to nikdy nečekal! Žijeme v pohádce, která závisí jenom na nás. Můžeme jí dát šťastný konec! My máme tu moc!“ naléhala jsem na něj. Smutně na mě hleděl.
„Damone, přežili jsme toho tak moc. Zažili jsme si více bolesti, než většina lidí na zemi. Jsme dobří v tom, co děláme! A pokud si někdo zaslouží být šťastný, tak jsme to právě my,“ pokračovala jsem, ale tentokrát smířlivě. Pořád na mě jenom nechápavě hleděl.
„Víš, jak bych si přála jí poznat. Ale ty s ní dneska potřebuješ být víc,“ uznala jsem, při důkladné prohlídce jeho tváře.
„A co když ona nechce být se mnou?“ zeptal se plaše Damon. Jindy by mě to pobavilo, ale dneska jsem se jenom smutně usmála.
„Damone, určitě se jí o tobě zdá. Nemůže zapomenout na vaše setkání,“ konejšila jsem ho a dopíjela mezitím čokoládu.
„Dám si ještě jednu, a pak zmizím, abych Vás nerušila. Doufám, že mě nebudeš moc pomlouvat a hezky mě omluvíš,“ vyslovila jsem obavu a prosbu zároveň. Konečně to vyvolalo na společníkově tváři úsměv.
„Neboj, pomluvím tě do třetího kolene,“ rozesmál se Damon, já po něm vrhla nepřátelský pohled.
„Neznám můj rodokmen do třetího kolene!“ obvinila jsem ho a oba jsme se museli rozesmát.