Musíš něco cítit- 7.kapitola

Anotace: ...

„Tak jaké teda to téma? Říkals, že dvacítky nechceš,“ ptala jsem se Alexe, když jsem si ráno dělala kakao.
„Nevím, třeba hipis. Mě to je tak jedno,“ odpověděl mi můj přítel mírně naštvaně a já se zarazila uprostřed pohybu. Pátravě jsem se na něho zahleděla.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Úkosem se na mě podíval.
„Co by se mělo dít?“ odpověděl mi otázkou a já s sebou mírně cukla.
„Aha, já jenom tak,“ špitla jsem a rychle se uklidila z dosahu. Jsou situace, kdy každý potřebuje mít na chvíli oddych a pro Alexe právě tato chvíle nastala. Pak je jediné řešení. Hezky se stáhnout pryč a nechat ho ať ho to přejde samo.
Vyšla jsem nahoru do patra a nezamířila jsem do ložnice, ale do místnosti vedle. Když jsme se tady přistěhovali, tak jsme nevěděli co tam udělat a nakonec Alex řekl, že tam něco udělá a zavřel místnost před mým zrakem. Trvalo to asi týden, než jsme se opět dostala dovnitř.

„Tak zavři oči, pokud budeš podvádět, tak ti tam dám šátek!“ vyhrožoval mi Alex a já poslušně zavřela oči. Vedl mě domem a já jsem mohla jenom tipovat, co se bude teď dít. Najednou jsme se zastavili, tušila jsem, kde se nacházíme.
„Papuče dolů a budeme překračovat práh,“ instruoval mě přítel a já jsem poslušně poslechla. Další dva kroky a já jsem mohla cítit pod nohama měkký koberec. Něco tady vonělo a já jsem nemohla přijít na co. Alex mě zezadu objal.
„Tak otevři oči,“ zašeptal mi do ucha. Oči se mi otevřely podle povelu a čelist mi málem spadla až na zem. Stáli jsme v místnosti. Když jsem tady byla naposledy, tak byly stěny bílé a na podlaze nějaké olezlé parkety, ale teď? Na stěnách byly rozvěšené batikované látky různých pestrých barev. Pohledem mi vyletěl ke stropu a tam byly taky barevné látky. Další pohled jsem věnovala podlaze. Měla jsem pravdu. Byl tam tlustý měkký koberec, do kterého jsem se zabořila. Ještě než jsem dokončila prohlídku, tak jsem dostala polibek na krk.
„Líbí?“ zeptal se mě Alex. Než jsem odpověděla, tak jsem ještě objevila starou skříňku. Mohla jsem vidět, jak se za sklem rýsují vodní dýmky a pár čajových kompletů. Poznala jsem tam i pár kousků od ostatních. Na zemi bylo rozházeno nespočet polštářů a dva malé stolečky.
„Je to nádherné!“ špitla jsem dojatě. Neodolala jsem a sáhla jsem na jeden ze stolečků. Byla to zase renovovaný kousek. Mohla jsem vidět na Alexovi, jak se tetelí radostí. Došla jsem ke skříňce a otevřela jí. Rukou jsem projela vyhlazené dřevo a teprve pak se zabývala obsahem. Opravdu tam byly vodní dýmky a čajové sety. Jedno z mála vybavení, co jsem s sebou vozila už nesčetně let. Ani nevím jak, mi ruka vystřelila k jedné z konviček a já opatrně přejela po rytině na jejím povrchu. Tolik vzpomínek. Tak moc a tak málo času na jejich opětovné prožití.
„Co takhle chvíle oddychu?“ navrhl Alex a ani nečekal na odpověď a posadil mě na jeden polštářek.

Teď jsem zase seděla právě v této místnosti. Cestou jsem se zastavila ještě v pracovně, vzala jsem si počítač a mobil připravujíc se psychicky na zařizování. Natáhla jsem si nohy a nastartovala počítač hledajíc nějaký společenský sál.
„Dobrý den! Chtěla jsem se zeptat, máte na tento víkend prázdný sál?“ začala jsem obvolávat první kontakt z nalezených stránek a doufala, že to bude i poslední.
„Dobrý den! Bohužel nemůžu Vám pomoci,“ znala odpověď a oba jsme se rozloučili.
Druhý telefonát, třetí, čtvrtý. Už jsem se pomalu rozloučila s vidinou toho, že se mi něco podaří sehnat. Vytáčela jsem poslední číslo ze seznamu.
„Dobrý den! Chtěla jsem se zeptat, máte na tento víkend prázdný sál?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Dobrý den! Tento víkend? Máme tady místo jenom v sobotu,“ zněla odpověď a já se zatetelila. Jop, někdy je poslední možnost ta správná.
„Ano, sobota by byla ideální!“ vyhrkla jsem radostí.
„Dobře, na jaké jméno to mám napsat?“ začalo se vyřizování.

„Moc Vám děkuji. Kdy se tedy mám k Vám zastavit, abychom dořešili zbytek?“ zeptala jsem se a byla šťastná, že aspoň toto vyšlo.
„Vyhovovalo by Vám to zítra?“ zazněl návrh a já ho s radostí přijala. Rozloučili jsme se a já si oddechla. Odložila jsem telefon a přitáhla jsem si počítač a začala tvořit návrh plakátu. Neměla jsem ráda zrovna tuto činnost, ale co mi jiného zbývalo?
O hodinu později jsem se dívala na svůj výtvor a musela jsem se pochválit. Vypadá to hezky a dokonce i ve stylu. Zvedla jsem se a vydala se do kuchyně.
„Tak jak to dopadlo?“ objevil se za mnou najednou Alex a já se na něj usmála.
„Podařilo se. Na sobotu máme domluvený sál. Zítra tam budu muset zajet a dojednat další věci. Vytvořila jsem už i pozvánky,“ pochválila jsem se.
„Klidně zajedu zítra s tebou,“ navrhl přítel a já se na něj usmála. Stulila jsem se na jeho náručí. Vždycky jsem špatně nešla jeho blbé nálady.
„Budu ráda,“ vyhrkla jsem.
„Tak ukaž, co jsi vytvořila,“ popostrčil mě Alex a já ho chytila za ruku táhnouc zpátky k počítači.
„Vypadá to hezky. Mohlo by to být ještě lepší,“ začal můj přítel, ale po uvědomění si mého pohledu začal jinak, „Moc hezky to vypadá a myslím, že se to všem bude líbit.“
„Víš, že nejsem na takové blbosti. Zařídím všechno, ale takové věci? Na to je Mia,“ uznala jsem.
„Však to je hezké,“ uklidňoval mě Alex a já nad tím mávla rukou.
„Ale teď mám strašný hlad,“ začala jsem se ošívat. Můj společník se rozesmál a vydali jsme se zase zpátky do kuchyně.

„Ahoj lidi!“ houkla jsem do vnitřku domu a čekala na odpověď.
„No, koho nám tady čerti nesou?“ přivítal nás Jass a já se usmála.
„Kde máš slečnu?“ zeptal se Alex, když jsme si podali ruku.
„Někde tady lítá,“ mávl nad tím rukou náš hostitel. Vešli jsme se obýváku a posadili se na pohovku.
„Nikdy se nemůžu vynadívat na ten Váš krb,“ nemohla jsem se udržet. Oba mí společníci se rozesmáli.
„Tak proč jste přišli? Abyste mi pochválili krb asi ne,“ zeptal se na rovinu Jas.
„Máš pravdu. Přišli jsme Vás zaúkolovat,“ přiznala jsem a začala se hrabat v kabelce.
„Slyšela jsem zaúkolovat? Takže sobota vyšla,“ přiřítila se Mia a sedla jsem si vedle mě jako velká voda.
„Tady máš flashku,“ řekl za mě Alex, když jsem podávala kamarádce předmět.
„Takže zase udělat nějakou propagaci, jo?“ zeptal se Jass, přemýšlející o následujících krocích.
„Byla bych Vám vděčná. Je tam plakát, se kterým se dá pracovat, ale klidně si s tím můžete pohrát,“ oznámila jsem.
„A jaké téma?“ nevydržela se dlouho nezeptat Mia.
„Tentokrát vymyslel Alex,“ práskla jsem na přítele.
„Hipis,“ oznámil můj partner a všichni jsme se rozesmáli.
„Dobře, uděláme propagandu. Co vlezné?“ zeptal se Jass.
„Bude se vybírat na místě. Na tom plakátu je kontakt na rezervaci lístků,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení.
„Dobře,“ potvrdila Mia s úsměvem. Šlo na ní vidět, jak jí to v hlavě šrotuje a v duchu projíždí svůj šatník uvažujíc, co si vezme na sebe.
„Tak my zase jdeme dál. Kdyby tak, tak si napíšeme nebo zavoláme,“ vyhrkl Alex a já se přizpůsobila.
„Rádi jsme Vás viděli. A asi opravdu nezůstanete na díl, že?“ zeptal se Jass. Rozesmála jsem se.
„Podívej se na svou drahou. Má v hlavě asi pět převleků, do kterých tě chce navlíknout,“ vyhrkla jsem pořád se smíchem. Mia se zatvářila jako andílek a tím nám dala všem najevo, že jsem měla pravdu.
„Tak běžte, ať má milá má volné pole působnosti,“ taktně nás vyháněl hostitel a my mu vyhověli.