Elf a čarodějka - Magický diamant (část pátá)

Anotace: Shledání :) Hezké počtení :)

Sbírka: Elf a čarodějka - Magický diamant

5. Kapitola

Eris se probudila před východem slunce. Odešla do stájí, zkontrolovat, jestli už připravují jejich odchod. Když se vrátila na nádvoří, objevil se tam Sean. Ještě si jí nevšiml, ale Eris si ho všimla. A taky toho, že je nějak rozespalý. „Dat se vesr.“ Po slovech z kašny za Seanovými zády vystoupla vlna a svalila se přímo na Seana. Ten vykřikl a byl od hlavy k patě mokrý. Rozhlédl se po okolí a uviděl Eris, která za ním přišla s nevinným výrazem.

„To si byla ty, že?“

„Jak tě tohle mohlo napadnout?“ zeptá se nevinně a zamrká řasami.

„Pojď ke mně, ty moje čarodějko.“ Otevře jí svou náruč a naznačí jí, ať jde k němu.

„Ne! Jsi celý mokrý.“

„Ale prosím tě. To nějak přežiješ. Musíš, přeci vědět, co si prožívám já.“

„Ne! Nepřibližuj se ke mně!“ řekne se smíchem Eris.

Sean k ní udělal krok, ale Eris se dala do běhu, kolem kašny. Sean ji lehko dohnal, i když byla čarodějka a elfka. Stoupnul si před ni a objal ji.

„Hej, pust mě. Budu celá mokrá!“ řekne mu Eris a pokusí se mu vymanit z obětí.

„Ne. Nepustím, dokud nebudeš stejně mokrá, jako já.“

Eris se zasměje a podívá se mu do očí. Byl o něco vyšší než ona, ale když se postavila na špičky, aby ho políbila, hned ji pustil.

„No a teď abychom se šli oba znovu převléct,“ řekne se smíchem Sean.

„Já nemusím.“ Dalším kouzlem se celá vysušila a vyplázla na Seana jazyk.

„A co já?“

„Co za to, když tě vysuším?“

„Hm, třeba tohle?“ Okamžitě ji k sobě přitáhl a vášnivě ji políbil.

Eris ho při polibku vysušila a trochu i sebe, protože jí zase namočil oblečení.

„Děkuji.“ Poděkuje jí a dá jí pusu na nos.

Eris se opřela o kašnu a Sean se postavil vedle ní. Chvíli si povídali, než ze zámku vyšla Nesmin.

„Čau!“ křikne na ně.

„Ahoj,“ odpoví jí Eris a Sean jenom pozvedl ruku v náznaku pozdravu.

„Jak dlouho už jste vzhůru?“ zeptá se jich.

„Asi půl hodiny,“ odpoví jí Sean.

„Myslíte, že bude Rannyk v pořádku?“

„Neboj se, uzdravila jsem ho. Bude jako rybička a zase tě bude provokovat,“ řekne Eris.

„Doufám, že máš pravdu.“

„Tak se otoč,“ řekne náhle Sean.

Eris i Nesmin se podívali ke vchodu a opravdu. Rannyk si tam vykračoval, jako by se včera nic nestalo. Nesmin si hlasitě oddechla a Eris se jen usmívala. Jediný, kdo šel Rannykovi naproti, byl Sean.

Zastavil ho a chvíli si tam povídali. Když se k nim oba otočili, Seanovi hrál na rtech potutelný úsměv a Rannyk se jen culil.

Nesmin se otočila na Eris, která jen pokrčila rameny.

„Co jste tam řešili?“zeptá se Nesmin.

„To by vás holky nezajímalo,“ odpoví jí Rannyk.

S čím však nepočítal, bylo, že Eris hned řekla: „Ale zajímalo a hodně. Povídej.“

Než stačil jakkoli odpovědět, vpadl do toho Sean: „To je jen mezi námi.“

„Přesně tak čarodějko a ty už nevyzvídej Červenko.“

„Ty si asi nepamatuješ, co jsem ti včera udělala?“

„Pamatuji a hodně živě. Ještě teď cítím tu bolest. Proč?“

„Já jen, abys ji nepocítil znovu.“

Rannyk se na ni jenom zašklebil a otočil se k ní zády. Chvíli bylo ticho, než se Sean zeptal na to, co už dlouho chtěl vědět.

„Chtěl bych už konečně vědět, co se včera večer stalo.“

„Já ti to řeknu, ale nebudeš se na mě zlobit,“ řekne Nesmin.

„Tak povídej,“ vyzve jí Sean.

„Včera jsem se vrátila na cvičiště a tady ten, mě překvapil a já se ho tak lekla, že jsem mu vrazila dýku do ramene.“

„Hrozně jsem se tě lekl. Navíc mě to bolelo víc, než jakákoliv bodná rána, kterou jsem zatím schytal.“

„Hlavně se tu zase nezačněte hádat,“ začne jim domlouvat Eris.

Ale jakoby ji vůbec neposlouchali, začali s tím znova.

„Nepovažuj se za chudinku, můžeš si za to vlastně sám,“ řekne mu naštvaně Nesmin.

„Já snad můžu za to, že jsi příšerně lekavá?“

„Tak a dost!“ vkročí do jejich rozporu Sean.

„Můžeš si za to sám. A to je pravda!“ vykřikne naposledy Nesmin.

„Můžete za to oba!“ křikne na ně.

Oba okamžitě zavřeli pusy a koukali ohromeně na Seana.

„Ano, mám pravdu. Kdyby tě Rannyk nevystrašil, nedostal by ránu dýkou. A zase kdyby Nesmin nebyla tak lekavá, nestalo by se to.“

Teď se oba koukali na sebe a v jejich očích, bylo poznat, že má pravdu, ale ani jeden to nechtěl říct nahlas.

Sean to vzdal a podíval se na Eris s nadějí v očích, že mu pomůže, ale ta jen bezmocně pokrčila rameny.

„Pojďte, už nám přivedli koně,“ řekne náhle Eris.

Všichni se otočili na Eris, která jim ukazovala kus před sebe. Na nádvoří stáli čtyři koně. Jeden černý a tři bílí.

„Tak pojďte,“ vyzve je Nesmin.

Vpředu šla Eris a hned zamířila k tomu černému hřebci. Sean jí ale zarazil.

„Nechoď k němu moc blízko, nikdy si k sobě nikoho nepustil. Ani vůbec nechápu, proč ho sem přivedli.“

„Seane, klid. Řekla jsem si o něj sama.“

„To ne. Nepustím tě k němu. Je nebezpečný.“

„Tak se koukej,“ řekne významně Eris.

Eris k hřebci zamířila, ale jakmile se k němu přiblížila, začal být neklidný. Eris se mu podívala do jeho očí. Když ho pohladila, zůstal v klidu stát a ani se nehnul. „Hodný Restll.“

„Jak jsi to udělala?“

„Nevím, ale když jsem ho poprvé viděla ve stájích, věděla jsem, že ho dokážu zklidnit.“

„Tak to ti musím zatleskat. Naše čarodějka dokáže i ochočit zvířata,“ řekne se smíchem Rannyk a začne jí obdivně tleskat.

Nesmin se usmívala a Sean se na Eris překvapeně díval.

Eris na něj nasedla a koukala na ostatní. „Tak co? Budete tam stát, nebo konečně nasednete, ať můžeme jet?“

Konečně se vzpamatovali a nasedli. První jela Nesmin, za ní Eris se Seanem a poslední jel Rannyk.

Při cestě se Sean bavil s Eris. Rannyk spřádal plány a Nesmin vymýšlela různé výhružky a odpovědi na Rannykovy řeči. Eris a Sean byly tak zabraní do vyprávění, že si ani jeden nevšiml, že je předjel Rannyk a zařadil se vedle Nesmin.

Nejdříve si ho Nesmin nevšímala, ale potom, jak jí začal vyprávět, že se mu hrozně líbilo, jak se o něj strachovala, Nesmin to nevydržela a začala na něho hučet. Rannyk se jenom samolibě usmíval, ale Nesmin začala být ještě víc rozzuřená, že na něj začala křičet. Skoro si na něm vyřvala hlasivky. Rannyk na to nijak nereagoval, dokud nevytáhla dýku a nezačala s ní šermovat.

„Když se ti tak líbilo, určitě nepohrdneš tím, že ti to rameno, znovu propíchnu.“

Rannyk to už nechtěl znovu zažít a tak se hned začal omlouvat, jak moc ho to mrzí, ale i Nesmin poznala, že to bude dělat dál.

Eris si všimla, že má Nesmin v ruce dýku a vedle ní je Rannyk se zvednutýma rukama. Musela něco rychle vymyslet, jinak se tam vzájemně pozabíjejí. Přišla na rychlé kouzlo, které nemusí vyslovovat nahlas. Řekla si ho v duchu a jakmile ho dořekla, oba zamrzli v pohybu. Podívala se na Seana, jestli něco nezpozoroval, ale ten vyprávěl dál. Podívala se na ně a byla ráda, že je zastavila, jinak by to znovu špatně dopadlo.

Nesmin mu hrozila dýkou a Rannyk se snažil od ní odtáhnout co nejdál.

Eris se odpojila od Seana, který to vůbec nechápal. Eris mu ale naznačila, že mu to potom poví. „Asir,“ řekla a Nesmin i Rannyk rozmrzli.

Chvíli na sebe oba jen tak dívali, ale potom Nesmin schovala dýku a odvrátila od něj pohled. Rannyk udělal to samé, i když mu dalo hodně práce, pořád nepokukovat po Nesmin, aby jí neprovokoval.

Eris si jenom povzdechla a zpomalila, aby se dostala zpět k Seanovi.

„Co to mělo znamenat?“ optal se hned Sean.

„Další jejich hádka. Chtěla jsem předejít tomu nejhoršímu.“

Vzpomněla si na náramek, který měla na ruce. Chtěla něco zkusit. „Přeji si, aby se Nesmin s Rannykem, už nehádali.“

Bylo to divné, ale nic se nastalo. Jakoby Eris neposlouchal. S povzdechem se podívala na Seana. Ten jen pokrčil rameny.

„Jak to, že mě ten náramek neposlouchá?“

„Nevím. Zkus třeba jiné přání. Třeba na tyhle scény a hádky není.

„Přeji si, abychom se všichni podívali do naší vesnice.“

Zase nic. Tentokrát to Sean nevydržel a řekl: „Můžu to zkusit já?“

„Jasně.“

„Přeji si, abychom se přemístili do vesnice Byrson.“

Nic se nedělo, dokud Eris nepotřásla náramkem. Jeden z kamenů začal zářit a potom zmizel. Koně začali být neklidní. Náhle Eris ucítila prudké škubnutí. Změnila se krajina a ocitli se před vesnicí. Eris se nezmohla na slovo. Všichni se rozhlíželi kolem, i Nesmin s Rannykem na chvilku zapomněli na své rozepře. Opravdu se ocitli v Erisině rodné vesnici.

„Jak - jak se to stalo?“ zeptá se Nesmin.

Eris jenom pozvedla ruku, na které se blyštil náramek.

Nesmin kývla hlavou, ale nic k tomu neřekla.

„Kde to vůbec jsme?“ zeptá se Rannyk.

„Ve vesnici, kde bydlela Eris,“ odpověděl mu Sean. Slezl z koně a přistoupil k Restllovi a podal Eris ruku.

„Slez už dolů. Pojď navštívit svoji matku,“ řekl jí.

Eris se probrala a slezla ze svého koně. Vzala ho za otěže a pomalu vykročila k vesnici. Někdo jí ale zastavil.

„Proč poslouchá náramek mě a ne tebe?“

„Nevím, Seane, ale myslím si, že bys měl mít náramek ty, ne já.“

„Je tvůj,“ namítne Sean.

„Tebe bude poslouchat.“

Rozepnula si náramek a vložila ho do rukou Seana. Obešla ho a zamířila na náměstí.

Všude vládl všeobecný hlahol.

 Eris se zastavila na náměstíčku a zůstala stát i se svým koněm. Lidé se na ní dívali, někteří ji nejspíše i poznali, ale tím, že vypadala jinak, je mátla. Za chvilku ji dohnali i přátelé. Rannyk převzal otěže a všechny koně zavedl do stájí. Eris si jich nevšímala a odešla ke svému domu. 

 U domu se zastavila. Musela si dodat odvahy, aby vůbec zaklepala na dveře. Poslouchala, jestli něco uslyší. Chvíli trvalo, než uslyšela pomalé kroky, mířící ke dveřím.

Otevřely se a za nimi se objevila její matka. Eris zůstala na místě jako přikovaná, nevěděla co říct.

„Co si přejete?“ zeptá se ji žena.

Eris nic neřekla, pořád se nezmohla na slovo. Cítila, že se za ní někdo pohnul. Otočila se a uviděla své přátele.

„Tohle je tvá matka?“ zeptá se Nesmin.

Eris jen přikývla na souhlas.

Žena na ně jenom koukala. „Kdo jste?“ zeptá se jich.

Eris k ní přistoupila a řekla: „Mami, ty mě nepoznáváš?“

„Eris?“

„Ano.“

„To není možné.“

„Ale je.“

Chvíli na sebe koukaly.

„To prostě není možné, jak se z tebe stala elfka??“

„Dar od draků a pradávné moci čarodějek.“

„Pojďte dovnitř. Nestůjte tam,“ pozve je.

„Musíte mi to všechno vyprávět a vysvětlit. Neviděla jsem tě celé měsíce, možná i víc.“

Eris vešla do domu a rozhlédla se. Všechno tu bylo stejné, nic se tu nezměnilo. Vešla do kuchyně. Při první kroku se zarazila. Na jedné z židlí seděl muž. Připadal jí hrozně povědomý, ale nemohla si vzpomenout, odkud ho znala. Otočila se na matku, která se jejímu pohledu vyhýbala.

„Kdo jste?“zeptala se toho muže.

Ten překvapeně zvedl hlavu a na chvíli na ni zůstal zírat. Obrátil se na její matku, ale ta jen přikývla. Zvedl se a přistoupil k Eris. Nečekaně ji objal.

Eris stála v jeho objetí, jako přimražená. Nevěděla kdo to je a co od ní chce. Vykroutila se z jeho objetí a podívala se do jeho očí.

 Ty jeho oči. Někoho ji hrozně připomínaly.

„Bratře?“ zeptala se ho skoro neslyšně.

Muž jenom přikývl.

 Eris na něho zůstala jenom zírat. Nevěděla, jestli se má smát, nebo být naštvaná.Ohlédla se na Seana, který se o to moc nezajímal. Nevěděl, že od nich bratr odešel. Eris mu to nikdy neřekla. Koukla se na Nesmin, která se pokoušela ignorovat Rannyka a on zase ji. Nikdo to nejspíše neslyšel.

„Co tu děláš?“ řekne mu s hněvem.

„Jen jsem se na tebe přišel podívat. Slyšel jsem o nějaké čarodějce z naší vesnice. Chtěl jsem ji vidět a tak mě napadlo, že se na tebe přijdu podívat.“

„Odešel jsi. Nechápu, proč jsi se nikdy nevrátil. Proč jsi se rozhodl sem najednou přijít?!“ vyjede na svého bráchu a vyhrknou jí slzy do očí.

Až teď na ně upřeli všichni zrak.

Bratr na ní jenom zůstal koukat. Nezmohl se na odpověď. Sklopil zrak a raději se do jejich očí nepodíval.  Měla pravdu, měl se vrátit, ale nevěděl, jak. Nemohl se vrátit, i kdyby chtěl. V té době po něm šli vojáci, protože udělal něco, co se nikdo nikdy neodvážil. Uloupil diamant, který měl zůstat skrytý v královské pokladnici u krále lidí. Ukryl ho někam na Ostrově Jednorožců. Až později se dozvěděl, že je magický. To bylo ale už pozdě a po něm šli pořád vojáci. Nemohl se vrátit domů, jinak by ho zavřeli a jeho rodina by mu to nikdy neodpustila.  Povzdechl si a podíval se na matku, která stála osamocená v koutě místnosti a byla zticha. Otočil hlavu na Eris, kterou objímal jeden z elfů a ostatní ji utěšují. Nastal čas, vyjít s pravdou na světlo.

„Promiň mi, že jsem vás opustil, ale bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat.“

„Jaké rozhodnutí Verasi?! Vždyť ty jsi odešel, neřekl jsi na vysvětlenou ani jedno slovo! Nejdříve jsme si myslely, že se brzo vrátíš, ale jakmile jsi se neukázal druhý den, hledali jsme tě. Po týdnu jsme to vzdali a usoudili jsme, že se ti něco stalo, ale jednou za námi přišel tvůj kamarád a ten nám řekl, že jsi odešel, něco zařídit, ale pokud by to nevyšlo, tak by jsi se už nevrátil. Toho dne jsme se všichni rozbrečeli, jak mamka, tak já a otec. Přišel jsi o hodně, například, že je tvůj otec mrtvý a já tu neměla přátele, nesnášela jsem narozeniny a stala se ze mě čarodějka!“

Nic na to neřekl. Nejvíce ho zaskočila zpráva, že je otec mrtvý. Vyvalil na svou sestru oči a otevřel v ohromení pusu.

„Víš, něco opravdu nechápu. Proč jsi se vrátil až teď?“

„Protože dříve jsem nemohl,“ odpoví jí.

„Proč?“

Nadechl se k odpovědi a řekl: „Protože po mně šli vojáci.“
Když dořekl větu, všichni na něj zůstali nevěřícně zírat. Hlavně Eris.

„Co-že?“

„Šli po mně vojáci. Ukradl jsem totiž diamant, který v sobě má kouzelnou moc.“

Eris se nezmohla na jakoukoli otázku. Místo ní se zeptal Sean: „Ten diamant, který jsme svěřili králi lidí, aby ho opatroval proti čarodějkám. Jak jste se o něm dozvěděl?“

„Rozkřiklo se to, sice jako pověst, že elfové svěřili diamant lidem, ale někdo se dozvěděl pravdu. Měl jsem dluhy a tak mi řekli, že jestli ho ukradnu, dluhy smažou.“

„Kde je ten diamant teď?“ zeptá se náhle Nesmin.

„Ukryl jsem ho na Ostrově jednorožců.“

„Pamatujete si přesně kde?“

„Možná, bylo to před deseti lety, kdybych to viděl, našel bych ho.“

„Ví o tom ještě někdo, kde je ten diamant?“ zeptal se Rannyk.

„Ano.“

„Kdo?“ vypálil na něj otázku Sean.

„Jednou za mnou přišel muž a ptal se mě, jestli nevím něco o tom diamantu. Když jsem řekl, že ne, vytáhl dýku a hrozil mi, že mě zabije, jestli mu to neřeknu. Tak jsem mu to řekl, ale přesnou polohu jsem samozřejmě zapomněl a když se mě pokusil odvézt, abych mu ho našel, strhl jsem mu kapuci a byl to elf. Byl jsem chvíli úplně překvapený, ale potom ho můj kamarád udeřil prknem a on omdlel. Nechali jsme ho tam ležet a odešli.“

„Pamatujete si, jak vypadal?“

„Matně.“

„Tak nám řekněte aspoň barvu vlasů.“

„Ty měl bílé a pamatuji si i jeho oči. Jejich barva byla černá. Nejvíce se mi vybavuje dýka. Na rukojeti byl vyrytý fénix.“

Nesmin se začala mračit a potom se v jejích očích objevil úžas. Nikomu nic neřekla a byla ráda, že si toho nikdo nevšiml.

Eris byla pořád v naprostém šoku. Její bratr byl lupič a teď se ještě dozví o elfovi, který se ukrýval a chce najít magický diamant. Ničemu z toho nechtěla věřit, ale byla to pravda. Začala se potácet, dělaly se jí mžiky před očima, ztratila půdu pod nohama a poslední co viděla, byli přátelé, jak se nad ní sklání.