Musíš něco cítit- 10.kapitola

Anotace: ...

„Ne!“ rozesmála jsem se v otočce a přistála jsem na pohovce.
„Copak se ti nelíbí?“ zeptal se mě Alex a přisedl si ke mně. Schoulila jsem se mu v náručí a zavřela jsem oči. Ucítila jsem, jak mě hladí po vlasech, toto jednoduché gesto mi vykouzlilo úsměv na rtech. Neměla jsem ráda, když mi někdo šahal na vlasy, ale u lidí, kteří mi byli nejblíže, mi to nevadilo.
„Víš, že nemám ráda otočky,“ odpověděla jsem mu, pořád neotevírajíc oči. Rozesmál se.
„Ale prosím tě. Budeme ještě tančit?“ optal se Alex a já jenom zakroutila hlavou. Jsem tam, kde chci být.
„A co bys chtěla dělat?“ ptal se mě dál přítel, rozesmála jsem se.
„Nechci se ani hnout,“ má odpověď zněla jako od malého dítěte, ale to mi nevadilo. Můj společník mou náladu pochopil a jenom mě hladil po vlasech a druhou rukou mě objímal.
„Prosím, vyprávěj mi něco,“ zaškemrala jsem, opravdu jako malé dítě.
„Co ti mám vyprávět?“ vyzvídal Alex a já pokrčila rameny.
„Dobře. Psal se totiž rok 1921. Žil byl, jeden chlapec. Žil si svým vlastním životem v jiné době. V době jiných pravidel a zvyků. Myslel si, že má všechno, co mu může život nabídnout. Možná byl trochu namyšlený, ale spokojený. Vždycky dostal všechno, co chtěl, ale jednoho dne,“ začal vyprávět přítel příběh a já pozorně poslouchala.
„Jednoho dne, potkal dívku. Střetli se pohledem, ale ani se nepozdravili a šli si každý svou cestou. Po nějaké době se takto potkali zase. Opět se na sebe podívali a on se na dívku usmál, ale ona jenom uhnula pohledem a šla si zase dál. Zase se nepozdravili. Až jednoho dne, ten den byl takový pochmurný, byl ten mladík přemluven k tomu, aby s přáteli navštívil jeden bar. Doma se hodil do gala a vydal se do podniku. Cestou potkal květinářství a utrhl si jednu květinu, rudou růži a vložil si jí do klopy. Když došel do baru, tak se začal bavit s přáteli, ale uviděl zase tu dívku. Seděla u stolu sama, pouze se sklenicí nějakého alkoholu a nepřítomně pozorovala dění okolo ní,“ Alex se trochu odmlčel a já se netrpělivě zavrtěla.
„Pokračuj,“ zaškemrala jsem znovu.
„Mladík se bál k ní přiblížit. Bylo na ní něco tajemného. Ale nakonec se odhodlal. Přistoupil k ní a požádal jí o tanec. Nedůvěřivě se na příchozího podívala, ale v očích jí mladík mohl vidět nějaký cit, který nedokázal určit. Nakonec jeho nabídku přijala. Vstala, rychle si povytáhla rukavičky a jednu ruku vložila do mladíkovy. Takto ruku v ruce vyrazili k parketu a začali se pohybovat do rytmu hudby. Po nějaké době, se mladík rozhodl, že tance bylo dost a pozval svou společnici na drink. Dívka nerada opouštěla parket, ale nabídku opět přijala. Sedli si ke stolu, kde předtím seděla sama a dali se do řeči,“ tentokrát jsem to už nevydržela a vyprskla jsem smíchy.
„Ta doba byla asi 10 minut,“ opravila jsem ho.
„Jak víš, že vyprávím zrovna toto?“ zeptal se mě s šibalským úsměvem Alex.
„Ale, jenom tak. Promiň, už tě nebudu přerušovat. Pokračuj,“ špitla jsem omluvu a zase se zaposlouchala do přítelova hlasu.
„Povídali si hodně dlouho, a když se pomalu zvedla k odchodu, tak jí navrhl, že jí doprovodí domů. Byl to přeci gentleman. Jeho nabídku přijala a celou cestu měla zaklesnutou ruku v jeho. Hodně se tehdy usmívala. Ale pořád na ní mohl vidět, že za tím úsměvem je ještě něco jiného. Povídali si, a když přišel čas rozloučit se, mladík byl najednou smutný. Dívka na něm mohla vidět, že je něco jinak než před chvílí a zeptala se ho na to. Řekl jí, že představa, že jí neuvidí, ho trápí. Její reakce ho trochu pobouřila. On se jí svěřil se svým trápením a ona se jenom směje. Ale pak se způsobně omluvila a dodala, že když jí více nepozná, tak to bude lepší. Pohladila ho po tváři, vzala mu květinu z klopy a zmizela v domovních dveřích. Dlouho pak stál před tím dřevem a uvažoval, jak změnit její názor a zamanul si, že o ní zjistí něco více,“ Alex se na mě podíval jako by hledal nějakou skrytou emoci a já se jenom usmívala.
„Pátral hodně dlouho a nic nenašel. Bylo to, jako kdyby dívka neexistovala. Myslel si, že to je jenom sen, ale jednoho dne se s ní znovu viděl, ale odmítl jí nechat jít. Přemluvil jí ke schůzce, pak k další a další. Až si jednou uvědomil, že propadl jejímu kouzlu. Musel jí říct, co k ní cítí. A taky jí to řekl. Poslouchala ho pozorně, ale když dořekl poslední slovo a bylo jasné, že už nic jiného neřekne, tak se s omluvou zvedla a odešla, přesněji utekla. Hleděl za ní a snažil se přijít na to, proč se takto chová, ale marně. Dlouho se mu neozvala i před jeho časté zvonění u ní doma. I přes všechny vzkazy nechané na místech, kde spolu trávili čas. Neozývala se mu. Hodně dlouho se mu neozývala, ale on to nevzdával a neustále jí psal vzkazy. Až jednoho dne, když se pomalu vzdával naděje, se objevila u něho doma. Vypadala hodně strašidelně,“ došel k mému neoblíbenému období.
„A řekla: „Pokud mi zlomíš srdce, tak mě to zabije.““ neodolala jsem a musela doplnit jeho příběh.
„A on řekl: „Nezlomím. Nikdy tě neopustím.“ A to je pravda,“ pokračoval ve vyprávění a pohladil mě po vlasech. Nejistě jsem se usmála.
„Pořád jsi mi neřekla, proč jsi tehdy utekla,“ podotkl Alex a já jsem ztuhla.
„Protože,“ musela jsem se nadechnout, než jsem pokračovala, „protože kdybych si dovolila k tobě cítit něco více než přátelství a nevydrželo by to, tak by mě to zabilo. Nepomohlo by mi už vůbec nic. Každý koho jsem si pustila k sobě tak moc, abych k němu něco mohla cítit, mě dostal na dno, a kdyby to nevyšlo s tebou, tak mě to opravdu zabije. Zakazovala jsem si city tak dlouho, že jsem se vyděsila toho, že by mě někdo mohl chtít. Že by na mě někdo mohl pohlížet jinak než jenom na kamarádku.“
„A přišel jsem já,“ podotkl s hrdostí Alex. Smutně jsem se na něho usmála.
„Vzala jsem ti život,“ špitla jsem do ticha.
„Dala jsi mi život,“ opravil mě přítel a pohladil mě po tváři.
„Zabila jsem tě,“ hystericky jsem se zasmála.
„Po tom, co ses postarala o to, abych se zase probral. Ale já jsem vyhrožoval smrtí,“ zasmál se svým hrdelním smíchem.
„Nech to být. Chtěl jsem s tebou být navěky a teď můžu,“ umlčel mě těmito slovy. Bylo mi pořád nějak divně. V tomhle jsem byla sobecká. Hodně sobecká a ani po těch všech letech jsem si to nemohla odpustit.
„Nech toho, ano?“ žádal mě Alex, ale já jsem mohla cítit, že tam je i trochu příkaz.
„Dobře. A už víš, v čem půjdeš v sobotu?“ vyhověla jsem jeho prosbě a změnila téma.
„Něco vyhrabu v těch všech krabicích, kterých nejsme schopní se zbavit,“ odpověděl mi úlevně přítel.
„Je tam jenom to nejoblíbenější!“ hájila jsem svůj zlozvyk nechávat si z každé výrazné doby nějaké oblečení.
„No jistě. Staré džíny, které jsou rády, že drží při sobě? Věci, které už se nevyrábí, a které jsou zapomenuty?“ vyčítal mi Alex a já se na něho zamračila.
„Jsou to věci, které mají svou historii!“ stála jsem si pořád za svým, ale mohla jsem vidět, jak se přítel začíná pomalu smát. No jasně, že já se vždycky nechám od něho tak napálit. Pohled mi ulpěl na hodinách a já se zase zamračila.
„Měli bychom jít spát,“ zakňourala jsem nedobrovolně.
„Je teprve dvanáct,“ odporoval mi partner.
„Jop, ale než se dostaneme do postele, bude tak jedna a zítra by to chtělo něco udělat,“ vyčítala jsem program, ale věděla jsem, že se mi nikam nechce.
„Tak se zvedáme,“ uznal Alex, ale ani jeden z nás se ani nehnul. Minuty ubíhaly, až se Alex rozesmál a zvednul se a mě vytáhnul, proti mé vůli, taky na nohy.

„Kde zase jsou?“ netrpělivě jsem podupávala nohou. Ve ztichlém sále to znělo jako rány kladivem.
„Co takhle se uklidnit?“ zeptal se mě Jass. Zamračila jsem se na něho.
„Víš, co znamená, pokud nedorazí?“ vrčela jsem na mého společníka.
„Tak prostě se tady budeme střídat a vybírat to vstupné my. A až ti dva dorazí, tak jim to přenecháme,“ snažil se mě uklidnit muž, ale moc to nepomáhalo.
„A vlastně si nikdo neužije, protože nikdy nebudeme všichni spolu,“ dostávala jsem se do ráže. Korále na mém krku se rozhoupaly, když jsem s sebou trhla a začala jsem pochodovat po sále.
„Víš co? Pošlu tady Alexe, on tě uklidní,“ rezignoval Jass a ztratil se s radostí z mého dosahu. Já jsem mezitím nepřestávala pochodovat. Mé ruce si začaly pohrávat s prstýnky ve tvaru květinek. Najednou se kolem mě objevily dobře známé ruce.
„Neboj, přijdou,“ zašeptal mi Alex do ucha a já mu chtěla věřit.
„Už mají přes dvacet minut zpoždění,“ drtila jsem slova mezi zuby. Stisk paží ještě zesílil a já jsem byla otočena čelem k muži.
„Přijdou!“ řekl rázně můj přítel a dlouze se mi díval do očí. Po chvíli jsme se zhluboka nadechla.
„Jop, přijdou. I kdybych měla někoho ovlivnit, aby byl u lístků,“ vychrlila jsem ze sebe už uklidněná. Alex mě pohladil po tváři.
„Vidíš, vždycky se najde řešení,“ konejšil mě Alex a dal mi pusu na čelo. Najednou jsem viděla, jak se k nám ženou tři muži. Můj společník mi pevně stiskl ruku, tiché znamení, abych byla v klidu.
„Moc se omlouváme, ale porouchalo se nám auto, proto jsme dorazili až teď,“ začal se nejvyšší muž omlouvat, aniž by pozdravil nebo zjistil, jestli se má hlásit u mě.
„Hlavní je, že jste dorazili. Ale neměli jste být jenom dva?“ ujal se slova Alex a já mu za to byla vděčná. Nevím, jestli bych byla schopná udržet hladinu vzteku v nevinné míře.
„Ano, ale když se nám pokazilo to auto, tak naštěstí, tady Darek, pro nás přijel a hodil nás tady,“ vysvětloval druhý muž, ukazujíc na třetího.
„Naštěstí, že máme ty přátelé, že?“ zeptala jsem se s úsměvem a mírným sarkasmem, který postřehl jenom Alex a tak mi hned stiskl ruku.
„Přesně! Nevím, co bych bez nich dělal,“ vychrlil ten nejvyšší s vážností.
„Dobře. Myslím, že víte, co máte dělat. Tady máte všechno potřebné. Seznam lidí, co mají objednané lístky a lístky, které jsou volně na prodej. Tady máte kasu,“ začala jsem vysvětlovat a ukazovat na jednotlivé předměty.

„Ahoj!“ přistoupil ke mně Damon a já se musela rozesmát. Svou obvyklou černou košili dneska vyměnil za hodně pestré tričko, na které si dal plátěnou vestu. Na krku měl pověšený korálkový náhrdelník. Místo džínů měl batikované plátěné kalhoty. Prohýbala jsem se smíchy, vzpomínajíc na dobu, kdy se tak sem tam objevil.
„Už ses dosmála?“ zeptal se trpělivě muž, já jenom zakroutila hlavou a musela se smát dál. Smích mi vydržel ještě asi další tři minuty, než jsem se uklidnila, aspoň natolik, abych mohla mluvit.
„Promiň, ale tato doba ti opravdu nesedla,“ vypravila jsem ze sebe s námahou. Když jsem viděla Damonův pohled, tak mi došlo, že je něco špatně. Pátrala jsem, kde by mohla být chyba a pak jsem si až všimla, že muž drží za ruku Jarmilu. Hned mě smích přešel.
„Ahoj Jájo! Promiň, sem tam dokážu být nevšímavá a neslušná,“ vyhrkla jsem omluvu a doufala, že v mé předchozí větě nenašla žádný skrytý význam.
„Však v pohodě. Nic se neděje. Jenom jsme tě chtěli pozdravit, před tím, než se dostaneme ke stolu,“ usmívala se na mě dívka a mě se ulevilo. Žádné otázky ohledně mé poznámky. Damon po mě šlehnul varovným pohledem a mě bylo jasné, co ten pohled znamená: „Dávej si pozor na jazyk!“ Nemohla jsem nijak na to varování reagovat, protože Jája čekala na to, co řeknu.
„To jsem ráda. Za chvíli se už přiřítím, jenom se tady musí pár věcí dořešit,“ usmála jsem se a mimoděk rozhodila ruce.
„Však se sejdeme uvnitř. Budeme ti u největšího stolu. Aspoň to tak vždycky je,“ řekl Damon a pomalu táhl svou partnerku do sálu. Doprovázela jsem je pohledem a úsměvem na tváři.
„Sluší jim to,“ zašeptal mi do ucha Alex a já jsem nadskočila.
„Sluší a moc,“ potvrdila jsem a pak mu obtočila ruce kolem krku, prosíc tak o pusu.

„Dámy a pánové! Vítám Vás všechny na tomto plese,“ začala jsem mluvit do mikrofonu.
„Dnes jsme se dostali do doby, kdy se mladí lidé bouřili proti válce, politickému systému, a někdy protože se prostě chtělo. Do doby, kdy nejdůležitější byl mír, přátelství, svoboda a láska. Vím, že láska je dobrá, ale všeho s mírou. Tak ať nás z této budovy neodchází více, než nás přišlo,“ zmínila jsem trochu s historie, doplnění mírnou poznámkou, která vyvolala u někoho pobavení, ale u někoho trochu skleslost.
„Ještě bych Vám měla představit lidi, kteří nám budou dneska vytvářet krásnou atmosféru pomocí dobové hudby. Je to skupina Stockwood,“ natáhnula jsem ruku ukazujíc na hudebníky za mnou. Sálem se ozval potlesk, doprovázen sem tam i nadšeným pískotem.
„Tak a to je ode mě asi všechno. Můžu Vám už jenom popřát, ať se dobře bavíte. A doufat, že se setkáme i příště, třeba v jiné historické době,“ dokončila jsem úvodní řeč a vydala se za přáteli. Zábava může začít.