Musíš něco cítit- 13.kapitola

Anotace: ...

„Ahoj! Mohly bychom se dneska sejít?“ četla jsem nahlas příchozí textovku a uvažovala, jak to udělám. Někdy bych potřebovala, aby měl den tak třicet hodin.
„Ahoj! Nebude problem. Kdy by ses chtela sejit?“ odepisovala jsem. Hold jsem ten dobrák, co dělá všechno pro dobro ostatních.
„Co takhle za hodinu na kampuse?“ zněla odpověď a já jsem si jenom přikývla. To by mohlo vyjít.
„Dobre, najdu si te,“ odeslala jsem zprávu a vydala se do pracovny, kde seděl Alex nad počítačem. Pohladila jsem ho po zádech.
„Kdo ti psal?“ zeptal se mě a já se usmála. Místností se sice linula uklidňující hudba, ale nebyla tak hlasitá, aby přítel přes ni neslyšel zvuk mého mobilu.
„Jarmila. Chce se sejít,“ vysvětlovala jsem. Muž si mě přitáhl na klín a já jsem uchopila myš a projížděla jsem jeho práci. Zabýval se návrhem nové budovy pro nemocnici. Najela jsem na další dokument a usmála jsem se. Dětské křídlo.
„Vypadá to moc hezky,“ pochválila jsem a dívala se na další návrhy.
„Děkuju,“ zašeptal mi Alex do krku. Rozesmála jsem se.
„Za hodinu musím být na kampuse,“ upozornila jsem muže a musela jsem se pomalu zvednout.
„Hodina je dlouhá doba,“ nechtěl mě pustit můj partner a já se na něj jenom usmála.
„Jdu se pomalu zvedat,“ zašeptala jsem mu na oplátku. Opatrně jsem ho chytila za ruce, hold vyšší věk znamená větší sílu, a vymanila se z jeho objetí.
„Nemůžu jít s tebou?“ zaškemral Alex.
„Víš, že bych nejraději řekla ano, ale že to nejde,“ odpověděla jsem zkroušeně, vymýšlejíc jak by to ale šlo udělat.
„Na jak dlouho to bude?“ vyptával se mě dál.
„Netuším. Jája si chce popovídat, tak nevím. Ale kdybys mě tam hodil, tak bychom mohli být déle spolu,“ uvažovala jsem nahlas.
„Dobře, hodím tě tam a pak si zajedeme někam na výlet, co ty na to?“ navrhl Alex a já se rozzářila.
„Souhlasím!“ vyjekla jsem radostně.

„Budeme v té kavárně. Až budeme končit, tak ti zavolám, jo?“ zeptala jsem se a dávala Alexovi pusu na rozloučenou.
„Dobře. Já mezitím vymyslím, kam pojedeme,“ potvrdil můj přítel a já se vydala ke smluvenému místu.
„Ahoj Jájo!“ pozdravila jsem dívku.
„Ahoj Eli! Ráda tě vidím. Chtěla bych ti někoho představit,“ začala dívka a já jsem teprve zaregistrovala, kdo stojí vedle ní. Krve by se ve mně nedořezal.
„Davide?“ vydechla jsem a hleděla na muže. Ten se na mě usmál a moje čelist klesla o pár centimetrů níž.
„Lizí! Tebe jsem neviděl už asi pět set let,“ pronesl s úsměvem, když se do sytosti nabažil mého nechápavého pohledu a objal mě.
„Jo. Tak nějak dlouho už to je. A neříkej mi Lizí! Co tady děláš?“ zeptala jsem se, když byl můj mozek opět ve funkčním stavu.
„Vy se znáte?“ vložila se do toho Jarmila a já si vzpomněla na její přítomnost.
„Neviděli jsme se strašně dlouho, ale znávali jsme se,“ přiznala jsem se a hleděla na dávno ztraceného přítele. Ale pak mi něco docvaklo.
„Odkud se znáte vy dva?“ zeptala jsem se s obavou, hledíc na muže.
„Poznali jsme se na střední. Chodil se mnou do třídy,“ vysvětlila mi Jája a já ztuhla.
„Tak na střední, jo?“ nechápala jsem.
„A co se divíš? Taky jsi tam chodila, ne?“ zasmál se Dav a chytil mě kolem pasu.
„Chodila,“ vydechla jsem pomalu neslyšně, neschopná jakéhokoliv pohybu. Toto je můj zlý sen.
„Tak holky, nepůjdeme si někam sednout a trochu si poklábosit? Neviděl jsem Vás strašně dlouho. Chtělo by to dohnat ztracený čas,“ navrhl muž, aniž by čekal na odpověď, tak mě táhl ke kavárně a Jarmila jen tak tak s námi držela krok.
V tichu jsme si posedali kolem stolu a teprve až příchozí číšník prolomil ticho. Všichni jsme si objednali.
„Tak jak žiješ?“ nevydržela jsem, když číšník odešel.
„Jako v ráji! Však mě znáš. Užívám si života,“ rozesmál se David. Moje hladina vzteku pomalu vzrůstala a já s tím nemohla nic udělat.
„Takže ses vůbec nezměnil,“ zasmála se taky Jája. Toto je moje noční můra.
„A co tady vůbec děláš?“ vyptávala jsem se dál, začala si pohrávat s prsty a hrozilo, že si jeden po druhém vzteky polámu.
„Přišel jsem se podívat na starou známou. A slyšel jsem, že se tady pořádal nějaký super večírek a zadoufal jsem, že bude co nevidět nějaký další,“ zamrkal na mě muž a mě povolil první kloub. Jarmila se na mě ohromeně podívala.
„Promiň, mám zlozvyk si prokřupávat klouby,“ omluvila jsem se a nahodila si se zaťatými zuby kloub zpátky.
„A já ti vždycky říkal, že se ti budou klepat ruce, až budeš stará,“ rozesmál se Dav a já se na něj zamračila. Tento rozhovor nedopadne dobře.
„A odkud se znáte vy dva?“ zeptala se dívka a já s sebou škubla. Tato otázka musela přijít.
„Víš, jak jsem cestoval po světě během prázdnin?“ začal neobvykle muž a já nechápala, kam tím míří. Jája jenom přikývla.
„Tak na jedné z těch cest jsem potkal tady tu malou,“ dovyprávěl David. Vyskočil mi další kloub a já ho s úsměvem nahodila zpátky.
„Věř mi, ta doba strávená s ním v jedné malé vesničce bylo na zabití,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení s líbezným úsměvem. Jarmila se zasmála.
„Umím si to představit. Těch pár let taky nebyl med,“ přiznala dívka.
„No, ani jedna jste si neztěžovala,“ zasmál se tentokrát muž. Moje tělo ztuhlo, jediné co se pohybovalo, byla moje ruka, která vyhodila další kloub.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se Davida s vážnou tváří. Věděl, na co se ptám.
„A co myslíš, že by to znamenalo?“ odpověděl mi líbezně a díval se mi pátravě do očí. Ani jsem si to neuvědomila a ruka mi vystřelila k jeho tváři a místností se ozvala rána.
„Promiň Jájo, ale já s ním v jedné místnosti nezůstanu,“ podívala jsem se na dívku a zvedla se k odchodu.
„Proč? Co se mezi Váma stalo?“ nechápala Jarmila a já se jí podívala do očí.
„Jednou ti to vysvětlím, ale dneska určitě ne. Sejdeme se někdy jindy,“ vyhrkla jsem a otočila se k těm dvěma zády. Vyšla jsem před budovu a v duchu mi kolovaly nadávky.
„Počkej Liz! Musíme si promluvit!“ zavolal na mě David, ale nedonutilo mě to zpomalit.
„Musím ti něco říct!“ snažil se dál muž, ale já jsem pořád nezastavovala, až do chvíle, kdy mě chytil za loket a škubl se mnou.
„Jak jsi to mohl udělat! Je to obyčejný člověk!“ zavrčela jsem na mého společníka a ten se na mě pátravě podíval.
„No a co? Kolikrát jsi byla ty s obyčejným člověkem?“ dobrá nálada ho neopouštěla, za to mě, ta moje zuřivá narůstala.
„Nech jí být!“ ignorovala jsem jeho otázky.
„A proč?“ zeptal se arogantně David.
„Protože má železník! Protože je pod mou ochranou!“ zasyčela jsem a konečně jsem mohla vidět v jeho tváři překvapení.
„To není jenom kvůli tomu,“ posměšný úsměv se na jeho tváři opět objevil po chvíli přemýšlení.
„A kvůli čemu to podle tebe je?“ zeptala jsem se ho a udržovala si naštvaný obličej.
„Jak vůbec teď žiješ?“ začal se zajímat muž a teď jsem to byla já, kdo se výsměšně zasmál.
„Pět set let, ses nezajímal o to, jak žiju! Pět set let, ses ne nepokusil ani jednou kontaktovat a teď se zajímáš? Běž s tím do háje!“ připomínala jsem mu se zjevnou výčitkou. Pátravě se na mě podíval.
„Proč se o ní zajímáš?“ vyptával se David.
„Pokud se dozvím, že se jí něco stalo. Pokud se jí cokoliv přihodí, tak to padá na tvou hlavu! Zmiz z tohoto města! Zmiz z této země! Nikdo tě nezval a nejsi tady vítaný!“ pronesla jsem klidným hlasem, ale o to to vyznělo výhružněji.
„Toto město není jenom tvoje,“ pohladil mě po tváři můj společník a já se na něho sladce usmála.
„Není, ale je tady dost upírů, kteří jsou ochotní tu dívku bránit. Dost upírů, aby tě bez problémů a výčitek zabili,“ řekla jsem líbezně a otočila jsem se k němu zády a vydala se pryč.
„Odjeď z města, nebo přijdeš k úhoně,“ houkla jsem na Davida přes rameno.

„Alexi, chci vypadnout. Chci odjet!“ řekla jsem rázně, když jsem nasedla do auta. Tázavě se na mě můj partner podíval a já jenom zavrtěla hlavou.
„Nechci o tom mluvit! Ne teď!“ zavrčela jsem a zavrtala se do sedadla, zavírajíc oči a nechávajíc odplouvat myšlenky jinam. Asi po 15 minutách jsem vytáhla mobil a napsala smsku.
„Damone, davej pozor na Jaju. Prijel stary znamy a hrozi ji nebezpeci. Eli“ dvakrát jsem si přečetla po sobě ten text, než jsem ho odeslala.
„Už je ti líp?“ zeptal se mě Alex, když já jsem mu položila ruku na šaltrpáku.
„Dostihla mě minulost,“ zašeptala jsem a podívala se z okna.
„Jak to myslíš?“ zajímal se řidič.
„Přijel jeden upír, se kterým jsem něco měla. Nedopadlo to dobře. Pár set let jsme se neviděli a teď se dozvím, že měl něco s Jarmilou,“ pořád jsem se nemohla podívat na přítele. Po chvíli ticha, jsem cítila, jak se jeho ruka vymanila zpod mé a tentokrát jsem měla já ruku dole pod jeho.
„Řekneš mi k tomu něco více?“ vyzvídal dál Alex. To mě donutilo se na něj podívat.
„Řeknu, ale ne teď. Kam vůbec jedeme?“ slíbila jsem a ptala se tentokrát já.
„Když jsem tě odvezl, tak jsem nás sbalil věci, a na pár dní odjíždíme na naši chatu,“ usmíval se na mě, když mluvil a já jenom hleděla.
„Opravdu?“ pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Alex se rozesmál.
„Ano, na naši chatu do hor,“ potvrdil mi přítel a já najednou byla šťastná.

„Jdu zatopit v krbu,“ ujala jsem se oblíbené činnosti a vydala se do obývacího pokoje, kterému dominoval veliký krb. Pohladila jsem známé kameny a začala jsem zatápět.
Když už oheň vesele plápolal, tak jsem se šla převléct do něčeho pohodlnějšího a pak zase rovnou k ohni. Než jsem tam stihla dojít, tak mě tam už čekal Alex. S radostí jsem se mu schoulila v náručí a společně jsme se dívali do plamenů.
„Tak mi to už řekneš?“ zeptal se mě přítel a já se nervózně zavrtěla.
„A co chceš slyšet?“ zkoušela jsem se z toho vymluvit, i když jsem věděla, že nemám sebemenší naději.
„Co se stalo. Dneska i kdysi,“ upřesnil Alex a políbil mě do vlasů. Zhluboka jsem se nadechla.
„Kdysi, asi pět set let zpátky. Pohybovala jsem se kolem anglického dvora. Byla to úplně jiná doba. Všude slušnost, přetvářka a dvoření se. A mezi tím já,“ začala jsem příběh. V mém hlase zaznívala ironie.
„ Za ty roky jsem se naučila ty jejich hry, ale opravdu jsem je nenáviděla. Žila jsem si svůj život, ale jednoho dne přišel David. Okouzlující, zdvořilý, ale taky sarkastický. Po nějaké době jsme zjistili, co jsme zač. Ten rozhovor nebyl příjemný. Vřískali jsme na sebe, pomalu se poprali, ale dostali jsme se přes to. Stali se z nás přátelé. Upíří přátelé,“ hysterie mě na chvíli ovládla.
„ Jak šel čas, tak jsme se dostali na další metu přátelství. Navštěvovali jsme si svoje komnaty. Od začátku jsme věděli, že ten náš vztah nemá budoucnost, ale pokazila jsem to. Chtěla jsem něco více,“ vyprávěla jsem a teď jsem se musela zasmát.
„Jak více?“ zeptal se můj společník.
„Začala jsem cítit. Přirostl mi k srdci,“ vysvětlila jsem, zvedajíc se a přihazujíc poleno do krbu.
„A dál?“ připomněl se Alex, když jsem dlouho nepokračovala.
„Řekla jsem mu to. Chtěla jsem něco více, než jenom nezávazné návštěvy komnat. Vysmál se mi. Řekl, že jsem bláznivá. Že pokud se nechci dožít další stovky, že mám pokračovat v tom lidském chování. O pár dní odjel. Ustála jsem to. A od té doby jsem ho neviděla, až do dnešního dne,“ shrnula jsem se sklopenou hlavou.
„A co teď dělá ve městě?“ optal se mě přítel a já se zase zasmála.
„Netuším. Říkal, že je tady jenom za Jájou. Nevěřím mu. Je arogantní a jde přes mrtvoly. A to mnohdy doslova,“ zašeptala jsem, zavrtávajíc se ještě blíž k Alexovi.
„Dobře, tak to vypustíme. Na pár dní zapomeneme, že je okolní svět a budeme si užívat,“ navrhl partner.
„Dobře, beru všemi deseti. Co budeme dělat zítra?“ zeptala jsem se zase s nadšením.
„Objednal jsem nám sníh, tak uvidíme, jak se s tím ti nahoře vypořádají,“ oznámil mi muž a dvojhlasně jsme se zasmáli.