Musíš něco cítit- 14. kapitola

Anotace: ...

Otevřela jsem jedno oko, uvažujíc, proč je všude kolem takové světlo. Otevřela jsem i druhé oko a rázem mi to došlo. Zašmátrala jsem po hodinkách a přesvědčovala se, abych už vstala, neboť hodiny hlásily půl jedenácté.
„Vstávej, Růžo! Už je den!“ slyšela jsem Alexův pobavený hlas. Jenom jsem zamrčela a zase se zahrabala do teplých peřin.
„Když se koukneš ven, tak zjistíš, že ti nahoře přijali mojí objednávku,“ pokračoval můj přítel. Potvora! Ví jak mě dostat z postele. Hlavou mi kolovala neslušná slova, ale přesto jsem se pomalu vyhrabala, míříc k oknu.
„Je to nádhera, že?“ zeptal se mě muž, když mě zezadu objal.
„Krása! Kdy jdeme ven?“ optala jsem se tentokrát já. Rozesmál se mi do ucha Alex. Pak udělal něco neočekávaného. Vzal mě do náruče, rychle otevřel okno a vhodil mě do haldy sněhu, co napadlo přes noc. Trvalo mi asi půl minuty, než mi došlo, co se vlastně stalo.
„Tak to bylo moc!“ prskala jsem, vytvářejíc sněhovou kouli a chystala jsem se jí hodit do okna.
„Ale nečerti se!“ rozesmál se upír a začal se taky soukat z okna. To byla moje příležitost. Když Alex padal, tak jsem nabrala celou náruč sněhu a hodila jsem jí po něm. Muž v prvních sekundách prskal jako kočka, přesněji do doby, než se zbavil sněhu, který měl v očích a nose. Já jsem se mezitím prohýbala smíchy. Nedávala jsem pozor a to se mi vymstilo, protože se na mě po chvíli Alex vrhl a začali jsme se válet ve sněhu. Kdyby nás někdo pozoroval, tak by řekl, že jsme jako malé děti, ale ani jednomu z nás to nevadilo.
Po nějaké době, jsme už jenom leželi na sněhu v objetí a dívali se na vločky, které se na nás snášely. Ale tato pohoda nám nevydržela moc dlouho, protože jsme zaslechli zvuk motoru. Oba dva jsme trpěli stejnou nechutí vstávat. A proč taky? O tomto stavení vědělo hodně málo lidí, spíše upírů, a před nimi jsme se nemuseli skrývat.
Najednou se auto vynořilo ze zatáčky a já jsem v něm poznalo Jassovo auto, ale něco mi na tom nesedělo. Zaostřila jsem na místo řidiče. Neseděl tam majitel auta, ale Damon. Vyskočila jsem na nohy. Alexovi trvalo o pár vteřin díl, než si uvědomil, která bije a vstal taky. Nechápavě jsme se na sebe podívali. Oba dva jsme byli promočení až na kost, ale vůbec jsme to necítili. Mohli bychom v tom sněhu ležet klidně týden a nic by se nestalo.
Zaostřila jsem podruhé, ale to už auto zastavilo a dveře spolujezdce se otevřely. Nevěřila jsem vlastním očím. Šlehla jsem po Damonovi vzteklým pohledem a vydala se vstříc dívce.
„Ahoj! Co tady děláte? Myslela jsem, že nemáte volno,“ přivítala jsem návštěvu.
„Ahoj, taky to moc nechápu. Damon trval na tom, že Vás musíme navštívit a já jsem s tím nemohla nic udělat,“ vysvětlovala mi Jája a zkoumavě mě pozorovala. Po všech těch letech, kdy jsem se nemusela hlídat, se mi teď hodně často stávalo, že jsem zapomněla, že Jarmila je jenom člověk. Nedivila jsem se, že se na mě tak dívala. Byla jsem bosá a jediné oblečení co jsem měla na sobě, bylo velké tričko a krátké kraťasy. To by nebylo nijak divné, kdybychom byli vevnitř, ale stát bez jediné známky zimy takto venku na sněhu muselo budit hodně velkou nedůvěru. Střelila jsem pohledem po Damonovi.
„Aha, to jste mohli aspoň zavolat. To bych se aspoň trochu oblíkla více. Ono mám trochu mimo termoregulaci,“ vysvětlovala jsem s andělským výrazem, ale v duchu jsem měla pocit, že muže stojícího u auta zabiju.
„Co takhle jít dovnitř? Pro Eli tady zima není, ale pro nás s normální termoregulací možná i jo,“ navrhl Alex. Vždycky ví jak z toho vybruslit. Ale to mi starost nedělalo. Byl to spíše fakt, že čím je Jája častěji v naší blízkosti, musí vidět tu rozdílnost mezi lidmi a upíry. Kdy asi ten pohár přeteče?
„Udělejte si tady pohodlí. My jsme hned zpátky,“ houkla jsem na návštěvu a vydala se s Alexem v závěsu do pokoje v patře.
„Jak to mohl udělat?“ vyhrkla jsem naštvaně, jen co se dveře zaklaply.
„Nevíme, proč to udělal. Bude nám to muset vysvětlit. Ale ber na vědomí, že je tady i Jarmila,“ uklidňoval mě přítel, ale nějak to tentokrát nepomáhalo.
„No právě! Kolik myslíš, že toho bude muset ještě vidět, nebo slyšet, aby jí docvaklo, že něco není v pořádku! Tobě stačily čtyři měsíce!“ vrčela jsem a pochodovala po místnosti.
„Čtyři měsíce a to ses nesetkával s ostatníma! Jája je s náma pomalu každý den!“ vydechla jsem naštvaně, když mě Alex chytil za ruce. Díval se mi do očí a já jsem mohla cítit, jak se moje nálada zase ustaluje.
„Tak jí to Damon bude muset říct. A to co nejdříve,“ pohladil mě po tváři Alex.
„Není hloupá. Stačí už strašně málo k tomu, aby na to přišla. A pokud tady zůstanou, tak jí to dojde,“ zašeptala jsem mu do dlaně.
„Hold, jí to bude muset říct tady,“ podotkl můj partner, jednoduše jsem přikývla a začala se soukat z mokrého oblečení.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala jsem se, když jsme se všichni usadili u krbu.
„Dala bych si čaj,“ špitla nesměle Jája, další přikývnutí. Už jsem na to přišla, budu jenom souhlasně přikyvovat.
„Damone? Alexi?“ otázala jsem se dál, neboť se pánové rozhodli mi neodpovídat.
„Já bych si dal něco ostřejšího,“ nadhodil první oslovený.
„Tak to se musíš zeptat Alexe, já jsem tady jenom přes piva,“ zvedla jsem ruce a odešla do vedlejší místnosti, abych mohla uvařit požadovaný čaj.
„Eli? A nedáme si pivo?“ následovala mě Jarmila do kuchyně a já se konečně usmála.
„Můžeme. Pojď si vybrat,“ instruovala jsem jí a vydala se do další místnosti, kde jsem otevřela dveře, za kterými se objevilo schodiště do sklepa.
„Ze sedmého schůdku?“ rozesmála se dívka, když jí došlo, kam míříme.
„Ne, u nás už z pátého,“ zasmála jsem se taky a sáhla po oblíbené značce.

„Nejvyšší čas jít na kutě,“ pronesla Jarmila a my ostatní jenom přikývli.
„Dej nám ještě minutku, potřebujeme si s Damonem promluvit,“ řekl Alex a já mu za to byla vděčná.
„Dobře. Skočím si do sprchy a pak půjdu zalehnout,“ pokrčila rameny dívka, odebírajíc se nahoru. Když se zaklaply dveře koupelny, tak jsme se otočili s Alexem na Damona.
„Tak co to má znamenat?“ začala jsem výslech já.
„Seznámil jsem se s Davidem,“ vydechl muž. Moje obočí automaticky vyskočilo do nebes.
„Jak to myslíš, seznámil?“ nechápala jsem.
„Když jsi mi napsala, tak jsem jel automaticky za Jájou a on byl s ní. Pozvala ho domů,“ vysvětlil Damon a já pochopila.
„Stalo se mezi nimi teď něco?“ zeptal se věcně Alex. Už jsem se smířila s faktem, že mi čte nejspíš myšlenky. Damon jenom zakroutil hlavou a já si oddechla.
„Co to je zač?“ otázal se Damon po chvíli ticha.
„Moje minulost,“ zasmála jsem se a hysterický podtón byl opět zřetelný.
„Když říkáš tvoje minulost, tak myslíš?“ vyptával se dál muž.
„Ano, spala jsem s ním. Stačí? Je to upír. A je o něco mladší než já, ale ne o moc,“ shrnula jsem hořce.
„Co od něho můžu čekat?“ další otázka, která padla z úst hosta.
„Cokoliv. Nikdy nevíš, co udělá, co vymyslí. Když si řekneš, že je to nemožné, tak právě to udělá. Čekej jenom to nejhorší a nebudeš překvapený, až se to stane,“ pronesla jsem s odporem. Oba mí společníci na mě pátravě koukali.
„Damone, musíš Jarmile říct, co jsme zač!“ zavrčela jsem, po chvíli ticha, kdy jsem si urovnala myšlenky.
„Nemůžu!“ vyskočil obranně na nohy oslovený.
„Každým dnem je blíž k tomu, aby na to přišla sama. A nemusí to být taková pohoda jako se mnou,“ konejšil ho Alex.
„Nejsem zvyklá si dávat pozor, když jsem v soukromí a tady jsem. Kdy myslíš, že se začne ptát na to, proč jsme tak divní?“ naléhala jsem pro změnu já. Damon jenom stál a kroutil hlavou. Seshora k nám dolehl zvuk zaklapnutí dveří.
„Běž za ní, ale uvažuj nad tím, co jsme ti teď řekli. Protože jestli na to přijde sama, nemusí být tak vstřícná,“ ukončil debatu Alex.
„Dobrou noc,“ zašeptala jsem, když nám Damon ukázal záda.
„Řekne jí to?“ zeptala jsem se, když se za mužem zaklaply v patře dveře.
„Nevím. Možná na to přijde Jája sama,“ pokrčil rameny Alex.
„A nebude se nás pak bát?“ vydechla jsem s obavami. Můj partner se zasmál.
„Já jsem se bál?“ otočil mou otázku.
„Nevěřil jsi mi,“ připomněla jsem mu.
„Ale nebál jsem se,“ pohladil mě po tváři a naše diskuze byla tím uzavřená.

„Elis! Už z té postele vylez!“ slyšela jsem Alexův hlas u mého ucha. Jenom jsem zamručela a otočila se na druhý bok.
„Mám tě zase vyhodit z okna?“ zašeptal mi s humorem přítel do ucha.
„To bys neudělal,“ vydechla jsem, ignorujíc, jeho smích. Pomalu jsem zase usínala, když mě najednou chytily upírovy ruce a já se opět ocitla ve stejné hromadě sněhu. Silný pocit deja vu mě obklopil.
„Tak to už bylo moc!“ zavrčela jsem do patra a vydala se do budovy.
„Dobré ráno! Ty už jsi sešla dolů? Alex říkal, že tě jde probudit,“ divila se Jája. Mohla jsem vyčíst z její tváře, že jí je něco divného na mém oděvu. A pohár mojí trpělivosti právě přetekl.
„Damone!“ zavrčela jsem naštvaně.
„Promiň Jájo, ale tvůj drahý ti to všechno vysvětlí!“ vyhrkla jsem a pozorovala výraz příchozího muže.
„Co vysvětlí?“ nechápala Jarmila.
„Ještě není ten správný čas,“ vydechl Damon. Propalovala jsem ho pohledem.
„O co se tady jedná?“ dožadovala se vysvětlení dívka.
„Damone, promiň, ale jestli tady máte být, tak to potřebuje vědět, protože já už to nevydržím!“ oslovený mohl přímo cítit, že to myslím vážně.
„Ještě není ten správný čas,“ zopakoval zase muž.
„Co potřebuju vědět?“ zase na sebe upozornila dívka. Rozhodla jsem se jí ignorovat.
„Dobře, jak chceš, ale až se něco stane, bude už pozdě. A teď mě omluvte, jdu vyhodit z okna toho nahoře,“ hodila jsem si vlasy a oba je pokropila pár kapkami vody, co se mi usadila ve vlasech za tu chvíli strávenou venku.
„Chci to vysvětlit!“ slyšela jsem, jak řekla Jája a věděla jsem, že Damon bude muset kápnout božskou.

„To jsi neměla,“ řekl mi po příchodu do pokoje Alex. Zle jsem se na něho podívala.
„To tys mě neměl vyhazovat z toho okna,“ zavrčela jsem a pomalým výhružným krokem jsem se k němu blížila.
„Nedělej to, budeš toho litovat,“ varoval mě přítel, ale já jsem na to nebrala ohledy. Náš pohyb po místnosti byl synchronizovaný, vzdálenost mezi námi byla pořád stejná.
„Jsem starší, jsem silnější. Nemáš proti mně šanci,“ setřela jsem jeho argument. To už jsme byli skoro u okna, když se zespodu ozvalo: „Cože?“
Využila jsem této chvíle Alexovy nepozornosti a vrhla jsem se na něho a oba dva jsme prolítli otevřeným oknem.
„To nemyslíš vážně!“ další dívčina slova k nám pronikla. Ten let mi pročistil hlavu a já jsem se soustředila i na něco jiného než na pomstu.
„Jsi už v klidu?“ zeptal se mě můj společník. Podívala jsem se mu do očí.
„Promiň, ale opravdu jsi mě naštval,“ zašeptala jsem nevinně.
„Máš štěstí, že jsem nezničitelný,“ zasmál se Alex a pohladil mě po tváři.
„Nechtěl jsem ti to říct, ale ta malá,“ slyšela jsem Damona, na konci věty mu došly slova.
„Jak nechtěl? Já si to nezasloužím vědět?“ řekla dívka. Mohla jsem slyšet, jak přechází vztekle po místnosti.
„Zasloužíš, ale teď nebyla ještě ta správná chvíle,“ obhajoval se muž.
„A kdy by byla ta správná chvíle?“ soptila Jája. Začala jsem litovat svého výbuchu hněvu, ale ještě ke mně nedospěl pocit viny, že jsem to téma začala.
„Nevím. Až by sis byla svými city jistá. Známe se teprve pár týdnů,“ snažil se Damon z toho vymluvit. Kroky v místnosti se zastavily. Teď přišel ten zlom.
„Jsem si svými city jistá,“ zašeptala dívka.
„Nezáleží na tom, co jsem. Budu čímkoliv co budeš chtít, abych byl,“ pronesl muž, slyšela jsem dva kroky. Toto bylo horší než rádio.
„Chci, abys byl můj přítel, partner,“ vydechla Jarmila.
„Je to jako telenovela, co?“ vydechl mi do ucha Alex a oba dva jsme se rozesmáli.
„Kde je Eli s Alexem?“ zeptala se najednou dívka, když se k ní donesl zvuk našeho smíchu. Mohla jsem cítit, jak se Damonovi nechce odpovědět.
„Tak ven s tím,“ popohnala ho Jája.
„Leží venku ve sněhu,“ přiznal muž. Slyšela jsem zalapání po dechu.
„Jak se tam dostali?“ vyzvídala dál dívka.
„Eli nelhala, když říkala, že jde Alexe vyhodit z okna,“ vysvětlit Damon. Další zalapání po dechu.
„Oni jsou taky?“ hlas se Jarmile zlomil v polovině věty.
„Ano, jsou. Mělo mi to dojít,“ pokračovala po chvíli dívka, sama si dokončujíc otázku.
„Neboj se jich. Jsou neškodní,“ konejšil jí její společník. U mě to ale vyvolalo hněv.
„Prej jsme neškodní! Slyšel jsi to?“ zeptala jsem se Alexe naštvaně.
„Nesmíš to brát osobně. A pro Jáju jsme přeci neškodní, ne?“ utěšoval teď pro změnu Alex mě.
„Vím, že mi neublíží,“ pronesla s úsměvem Jarmila. Odhadla nás dobře.
„Chci vědět více,“ zaškemrala po chvíli ticha dívka. Všichni upíři se zasmáli.
„Dobře. Co chceš vědět?“ optal se Damon, usazujíc se se svou společnicí na pohovku.
„Všechno! Co všechno umíš, co umí ostatní. Kdy jste žili. Prostě všechno,“ vyhrkla pomalu bez rozmýšlení Jája. Damon se rozesmál.
„Chceš slyšet příběhy?“ ujistil se muž.
„Nejsem nejstarší z naší „rodiny“. To Eli, ta by měla začít svým příběhem,“ pokračoval Damon, odhadovala jsem, že dívka musela přikývnout hlavou.
„To by bylo moc fajn. Myslíš, že by to udělala?“ ptala se Jarmila. Její společník se rozesmál.
„Tak co? Udělala bys to?“ nadhodil muž. Mohla jsem cítit, jak dívka nechápe.
„Tak jdeme na to,“ usmála jsem se na Alexe a vytáhla ho na nohy.
„Budou vyprávět?“ vyzvídala Jája, když jí Damon neodpovídal.
„Budeme, ale musíš počkat, nerada jsem v mokrém,“ houkla jsem do obýváku a vydala se nahoru.