Musíš něco cítit- 16.kapitola

Anotace: ...

„Věděli jsme, že pokud se Damon zamiluje, tak tu dívku přemění,“ uklidňoval mě Alex a já se mu vrhla do náruče.
„Věděli jsme to, ale to neznamená, že mě to nepřekvapilo, že o tom už teď Jája uvažuje. Znají se tak krátce,“ zašeptala jsem do přítelovy hrudi a toužila zase jednou vypnout.
„Neboj. Bude chtít určitě vyprávět o tom, jaké to je a co to všechno obnáší. Byla by pitomá, kdyby se nechala přeměnit jenom tak v nevědomosti,“ konejšil mě muž. Z mých úst vyšel hysterický smích.
„Ano, byla jsem pitomá,“ pousmála jsem se.
„Byla to jiná doba, a kdyby ses nenechala přeměnit, tak bychom se nikdy nepotkali. Někdy si musíš projít peklem, abys došla do ráje,“ hladil mě partner o vlasech a pak se sehnul a dal mi do nich i pusu.
„Tak a zase do reality,“ vyhrkla jsem po chvíli ticha. Přešla jsem jeho poznámku bez povšimnutí a s nechutí se musela vymanit z jeho objetí.

„Půjdeme ven?“ zeptala jsem se po odpoledním klidu, který jsme nehlasně zavedli.
„Ven? A co venku?“ odpověděl mi otázkou Damon.
„Venku se dá dělat hodně věcí,“ zamyslela se Jarmila.
„Koulování, lyžování nebo prkno, nějaký výlet. Možností je moc,“ naladil se Alex na mou náladu k mému potěšení.
„Ještě jsem na prkně nestála,“ vyhrkla zamyšleně dívka po chvíli ticha. Všichni tři jsme se na ní podívali. Když se naše pohledy setkaly, tak jsme se začali všichni smát.
„Tak je to rozhodnuto,“ zavelel můj přítel a nikdo neodporoval.
„Máte tady nějak zimní oblečení?“ zeptala jsem se naší návštěvy. Jája zavrtěla hlavou, nedalo mi to a usmála jsem se na ní. Damona řešit nebudu, ať je třeba jenom ve spodním prádle. Natáhla jsem ruku k dívce.
„Tak jdem něco vybrat. Určitě se tady najde něco na tebe,“ usmála jsem se. Jarmila mou ruku uchopila a vydaly jsme se do patra ke skříni.
Za pár minut jsme obě dvě scházely převlečené do zimního oblečení. Kluci byli taky převlečení do sportovního. Musela jsem uznat, že to oběma dvěma sluší.
„Myslíš, že se tady najde prkno i pro mě?“ zeptala se váhavě Jája, když jsme se vydali do sklepa. Všichni jsme se rozesmáli.
„Víš, jezdíme tady už dost dlouho a většina z nás má tady ve sklepě své vybavení. Teď bude nejtěžší najít něco, co ti bude sedět,“ přiznala jsem a zamířila rovnou ke svému prknu. Jemně jsem ho pohladila.
„Konečně by ses s ním mohla sladit,“ zašeptal mi Alex do ucha, když mě zezadu objal.
„Jasně. Už tak jsem nebezpečná a natož, když bych byla celá v bílém,“ zasmála jsem se, vydávajíc se ke skříni, která skrývala všechny boty.
„Jájo, jakou to máš velikost nohy?“ houkla jsem na dívku, která pořád ohromeně postávala ve dveřích. Když jsem upoutala její pozornost, tak se vydala ke mně.
„Mám čtyřicet jedničku,“ špitla a pohledem si pořád prohlížela vybavení místnosti.
„Čtyřicet jedna, čtyřicet jedna,“ mumlala jsem si pro sebe a hledala jsem potřebný pár bot.
„Ralf má tak velkou nohu,“ poradil mi Damon, který se najednou zjevil vedle mě a bral si ze skříně svůj pár přeskáčů.
„Či já vím, jaké boty má Ralf?“ oponovala jsem mu kousavě. Najednou se kolem mě natáhla Alexova ruka a podávala Jarmile barevný pár bot.
„Jo, proč já se vůbec snažím,“ remcala jsem si zase pro sebe a dívala se, jak se dívka souká do bot.
„Jsou dobré,“ potvrdila a všichni jsme se zase usmáli a teď velikost prkna a kterou nohu vzadu.

„Jájo, strašně ráda bych ti poradila, ale budu to muset nechat klukům. Vždycky musím začínat od znova. Je to tak trochu k zbláznění,“ smutně jsem se usmála, když jsme vycházeli z budovy.
„Jak to myslíš?“ nechápala dívka.
„Jak jsi mohla poznat, jsem tak trochu exot. A pokaždé, když se po nějaké době postavím na prkno, tak se to musím učit od začátku,“ zasmála jsem se své vlastní blbosti. Mezitím jsme už došli na kopec a hleděli nahoru.
„Tak jak to uděláme?“ zeptal se Alex a zarazil si prkno do sněhu vedle mě. Nahodila jsem andělský výraz. Kluci už věděli, že bude následovat něco šíleného.
„Je to jasné. Damon bude pomáhat Jáji a ty mě. Co vy na to?“ navrhla jsem. Mohla jsem vidět, jak se upíři uvolnili. Měla jsem i šílenější nápady a tento byl tak do pohody.

„Líbilo?“ zasmála jsem se, když jsem dojela k Jarmile, která momentálně seděla na propůjčeném prkně.
„Bylo to,“ začala dívka, ale pak se odmlčela hledajíc ty správné slova: „zajímavé.“
„Šlo ti to výborně. Mnohem lépe než mě poprvé,“ zasmála jsem se při vzpomínce. Pátravě se na mě podívala.
„A budeš mi to někdy vyprávět?“ zeptala se mě s nadějí.
„Uvidíme, nic neslibuju, ale neříkám ne,“ usmála jsem se na ní. To už se k nám blížili naši partneři.
„Tak co podnikáme teď?“ nadhodil Alex a objal mě kolem pasu.
„Teď bych si asi nejraději dala teplou sprchu,“ zamyslela se Jája, všichni jsme přikývli, vydávajíc se zpátky na chatu.
„Tak běž do té sprchy a my to tady urovnáme,“ houkla jsem na dívku po příchodu do sklepa. Vděčně se na mě usmála a zamířila nahoru do koupelny.

Čas ubíhal neuvěřitelně rychle a my jsme už byli zavření mimo civilizaci skoro měsíc. Nevadilo mi to. Občasné výjezdy do vzdálené vesničky pro nějaké jídlo mi stačilo. Ale věděla jsem, že to nemůže být takto pořád. Bála jsem se, kdo udělá ten první krok. Nechtěla jsem to být já.
„Vytáhneme zase karty?“ zeptal se Damon jednoho večera. Stal se to takový náš večerní zvyk. Přikývla jsem, nečekajíc na odpověď od ostatních a zvedala se pro hru. Když mi pohled ulpěl na mobilu. Celou dobu jsem ho měla vypnutý. Na co taky? Ale teď, jsem po něm sáhla. Došla jsem zpátky na pohovku, podávajíc Damonovi karty a sama zapínala přístroj.
„Hraješ taky?“ zeptal se mě Alex, pozorujíc moje počínání.
„První hru hrajte beze mě. Připojím se při druhé,“ usmála jsem se na něj, ale byl tam osten strachu. Mobil se zapnul. Nemusela jsem čekat dlouho. Toho, čeho jsem se nejvíce děsila, se stalo skutečností. 28 nových zpráv a 74 nepřijatých hovorů. Něco se stalo. Něco, co budu muset nejspíše vyřešit jenom já. Otevírajíc první zprávu, jsem nevědomky uchopila polštář vedle mě.
„Eli, mame problem!“ hlásala první textovka. Ani jsem se nedívala, kdo jí psal. Toto číslo mají jenom mí přátelé, má rodina.
„Ten tvuj znamy dela problemy. Prijed hned!“ následovala další zpráva. Tušila jsem, co bude následovat v dalších sděleních. Tušila jsem to, ale přesto jsem je nechtěla otevírat. Alex si všiml změny v mé náladě a chytil mě za ruku, dodávajíc mi jistotu. Smutně jsem se na něj usmála.
Otevírala jsem jednu zprávu po druhé, abych se dozvěděla, že Dave má krásný plán. Chtěl mě vyprovokovat, abych udělala něco neuváženého. Něco, čeho bych mohla litovat. Poslední zpráva byla datována k dnešnímu datu.
„Dneska prisel na navstevu. Je neopatrny a hrozi, ze bude nejaky problem. Nekdo z kluku se nemusi udrzet,“ ano, to je přesně ta třešnička na dortu, která to všechno rozhodla. Podívala jsem se Alexovi do očí. Věděl, že nastala ta chvíle, kdy budu muset odjet. Oba dva jsme to věděli, ale nepřipouštěli jsme si to. Odjedu a on pojede se mnou, i když bych ho prosila o to, aby nejezdil. Nepostřehnutelně střelil pohledem po Jáji. Zakývala jsem hlavou. Toto je jenom náš boj.
„Co se to s váma dneska děje?“ zeptala se rozverně Jarmila. Nasadila jsem svůj hraný úsměv.
„Ale nic. Jenom nějaké trable doma. Ale to tě nemusí trápit,“ vysvětlila jsem oklikou.
„Trable?“ podivila se dívka. Ještě zářivěji jsem se usmála.
„Trochu potíže v ráji. Tea má trochu potíže s Ralfem,“ vybrala jsem zrovna tyto dva přátelé, neboť Ralf měl trochu vznětlivou povahu a to bylo veřejným tajemstvím.
„Opravdu si s tím nemusíš dělat starosti. Sem tam mívají krapet veselo, ale nic, co by se nespravilo,“ uklidňoval jí můj přítel. Pohled mi sklouzl na Damona. Znal mě už taky nějaký ten pátek, aby věděl, kdy se něco děje.
„Neboj, zase se to uklidní. Oba jsou dost dominantní,“ přidal se k nám Damon a já mu byla vděčná, byť mi jeho pohled napovídal, že mě čeká ještě hodně velké vysvětlování.
„Aha, tak snad se to brzo uklidní,“ rezignovala Jarmila na toto téma a dál se věnovala kartám. Oddechla jsem si, žmoulajíc mobil. Téměř nevědomky, jsem napsala zprávu: „Zítra dojedem. Vymyslete plan.“ Alex moje slova viděl a stisknul mi ruku pevněji. Teprve teď zase začíná prokletí věčnosti.

„Damone! Musíme odjet!“ zavrčela jsem na muže, stojícího naproti mně.
„A proč? Protože se ti vrátil tvůj milenec?“ oplatil mi stejným tónem oslovený a já k němu udělala jeden pomalý krok, hledíc mu do očí.
„Protože ten můj milenec, jak ho nazýváš, je upír, který má zálusk na tvou drahou a je nesmírně škodolibý. Dala jsem mu jasně najevo, že Jája je pod mou ochranou. A to ho nesmírně láká. Dojel jsi s ní tady. Tady, kde to známe jenom my. Tak si musíš uvědomovat tu hrozbu,“ objasnila jsem mu. Uhnul pohledem a já pochopila. Taky by rád jel.
„Musíš tady zůstat. Musíš jí chránit. Pokud se to nepovede nám, tak budeš mít příležitost ukázat co v tobě je,“ zašeptala jsem, chytajíc ho za ruku. Hleděl mi do očí a já jsem mohla cítit, co prožívá.
„Ráda bych jí řekla, proč odjíždíme. Proč odjíždíme bez rozloučení, ale nemůžu. Chtěla by jet s náma. Je to bojovnice a dostane k boji ještě příležitost, ale je to jenom člověk. Řekni jí, že nás to mrzí. Řekni jí, že Davida znám už pár set let a že máme ještě moc věc nedořešených. Věcí, které jsou jenom mezi upíry,“ dávala jsem příteli instrukce.
„Vrátíme se brzo,“ řekl Alex, který se právě objevil ve dveřích. Slyšel celý rozhovor a teď natahoval ke mně ruku.
„Vysvětlím jí to, ale možná jí to neudrží,“ zašeptal Damon. Hystericky jsem se zasmála.
„Musíš jí zastavit, byť bys to měl udělat za pomocí násilí. Nesmí být teď ve městě. Nevím, jak to dopadne, ale pro jednoho z nás určitě ne dobře,“ předpovídala jsem, pouštějíc Damonovu ruku a nechala se vést Alexem k našemu autu.
„Neudrží jí,“ zašeptal můj partner, když jsme nasedli do auta. Smutně jsem se na něho podívala.
„Já vím, ale bude z toho problém. Je nás sice dost, ale Dave je odhodlaný,“ pronesla jsem, dívajíc se do oken budovy, kterou musíme opustit.

„Vyřídíme to rychle!“ vřítila jsem se do domu mých přátel bez jediného slova přivítání. Rázem byli všichni kolem mě.
„Tady máš vzkaz,“ řekla mi Ines a strčila mi do ruky obálku. Všichni se na mě pozorně dívali. Jejich pohled jsme vnímala jenom okrajově, protože jsem věděla, že obálka, kterou držím v rukou, je od něho.
„Četl to někdo?“ zeptala jsem se potichu. Žádná odpověď. Zvedla jsem hlavu a všichni kývali hlavou.
„Měla by sis to přečíst. Dneska to došlo. Přesněji to někdo vhodil do schránky,“ popoháněl mě Jason. Podívala jsem se Alexovi do očí, hledajíc v nich odvahu. Našla jsem jí tam a opatrně otevřela obálku. Uvnitř byl růžový papír. Zašklebila jsem se, pořád stejné vtípky.
„Má drahá,
vím, že to je už několik let, ale co takhle odložit svou zášť? Jde nám přeci o to stejné. Užít si věčnost.
Dávám ti proto na výběr. Pokud se domluvíme, tak mě už v životě nemusíš vidět a ani o mě slyšet. Pokud se nedomluvíme, tak si vezmu to, co chci a nebude to tak hezké, jako po dobrém.
Takže tvé možnosti: Buď se mi na jeden den odevzdáš a my zavzpomínáme na staré časy. A druhá varianta, že ke mně přijde Jarmila a taktéž zavzpomínáme na staré časy a možná se mi jí podaří přemluvit, aby se mnou strávila pár let.
Vím, že jsi nebyla ve městě a dneska jsi přijela, takže ti dávám dva dny na rozmyšlenou. Dva dny a pak…
Dej vědět, jak ses rozhodla. Určitě víš, kde mě najdeš.
Pac a pusu!“
Po dočtení posledního řádku, mě popadla teprve ta správná zlost. Přešla jsem ke krbu a hodila tam daný dopis a byla vděčná, že nikdo jiný nečetl tu zprávu. Podařilo se mi tyto informace ochránit i před Alexem, k mému štěstí. Všichni na mě nechápavě hleděli.
„Co se stalo?“ zeptala se opatrně Mia. Šlehla jsem po ní pohledem.
„Jsou tady nějaké nevyřízené účty a ty musí být dorovnány,“ zavrčela jsem a přecházela po místnosti vymýšlejíc plán. Pohledy přítomných mě následovaly. Všichni věděli, že pokud se dostanu do této nálady, je lepší se ode mě držet dál.
„Tak jak to uděláme?“ nevydržela Tea a musela se asi po deseti minutách ticha zeptat.
„Vy nijak. Já ho prostě zabiju!“ vyštěkla jsem na ní a hned toho litovala.
„Promiň,“ zašeptala jsem teď už klidněji. Tea jenom přikývla, ale pořád mě sledovala pohledem.
„A teď nějaký pořádný plán,“ popohnal ostatní k uvažování Jass. Pořád jsem pochodovala sem a tam a dělala jsem, že vnímám jejich rozhovor, ale přesto jsem splétala svůj vlastní plán. Opravdu to nedopadne dobře, věděla jsem to a už se s tím smířila.
„Nedělej to,“ zašeptal Alex, který mě jako jediný pozoroval a věděl, co se mi honí hlavou. Pohlédla jsem mu do očí. Můj pohled jasně vyjadřoval, co si myslím. Můj partner jenom zakýval hlavou.
„Asi bychom měli jít. Zítra se tady sejdeme, což?“ nadhodila jsem dříve, než se Alex ujme slova.
„Ještě jsme se nedohodli,“ vyhrkla Mia a nechápavě na mě hleděla.
„Zítra přijedeme a dohodneme se blíž,“ stála jsem za svou.
„Dneska toho už bylo moc,“ přidal se Alex a já mu za to byla vděčná. Všichni museli souhlasit. Rozloučili jsme se a mlčky jsme se vydali domů.
Po našem příjezdu teprve můj partner promluvil.
„Nedělej to,“ zopakoval Alex potichu, když jsme došli k pohovce. Odvrátila jsem pohled, abych se mu nemusela podívat do očí.
„Nedělej to!“ řekl tentokrát rázněji Alex. Pořád jsem se mu nemohla podívat do očí.
„Slyšíš! Nemůžeš to udělat! Ať už to je cokoliv!“ otočil si mě k sobě partner.
„Musím,“ zašeptala jsem a zavřela jsem oči, protože hrozilo, že se mi z nich vyvalí slzy.
„Nic nemusíš! Jsme tady s tebou! Proč bys všechno musela dělat jenom ty?“ vrčel na mě Alex.
„Alexi! Tohle je jenom můj problém! Jenom kvůli mně, jsme se do této situace dostali a já, jenom já, jí můžu dořešit!“ začala jsem vrčet taky.
„Ale teď nejsi sama!“ vyhrkl můj přítel a já se mu konečně podívala do očí.
„Musím ho zabít,“ vydechla jsem po chvíli ticha.
„Já vím,“ pohladil mě po tváři partner.
„Alexi, bojím se,“ zašeptala jsem a schoulila jsem se muži v náručí. Jeho ruce mě objaly a já na chvíli zadržela dech.
„Bojím se, že,“ hlas se mi ztratil do ticha a já jsem se rozklepala. Můj společník mlčel a mně to teď vyhovovalo.
„Bojím se, že se roztříštím na tisíce kousků a už mě nic a nikdo nedá do kupy,“ vydechla jsem potichu a zabořila hlavu ještě více co jeho hrudi. Cítila jsem, jak mi z očí stékají slzy. Neměla jsem je pod kontrolou.
„Neroztříštíš se. Nedovolím to,“ odpověděl mi s dětskou logikou Alex. Hystericky jsem se zasmála.
„Nevím, jestli to dokážu,“ zavzlykala jsem mu do košile. Jeho ruce se kolem mě utáhly.
„Už jsi to dokázala, tak proč bys to teď nedokázala?“ zeptal se mě přítel a mým tělem projela další vlna hysterického smíchu.
„To je něco jiného,“ zakňourala jsem odpověď.
„Není. A ty to víš,“ uklidňoval mě Alex a hladil mě po vlasech. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem jeho upřímnost.
„Je to něco jiného, protože cítím,“ stála jsem si za svým.
„Cítila jsi už tehdy,“ konejšil mě partner. Mýma očima se dostaly na svět další slzy. Ani jeden jsme je nestírali.
„Tehdy to bylo jiné. Já jsem byla jiná,“ zašeptala jsem.
„Ano, teď jsi jiná, ale princip je ten stejný,“ vymlouval mi muž. Neodolala jsem a přitiskla jsem se k němu ještě více. Pomalu jsme nemohli dýchat, ale nevadilo nám to.
„Princip není stejný. Ať se stane cokoliv, tak to odnesu já,“ odvrátila jsem pohled a doufala, že to nebudu muset už dál vysvětlovat.
„Ty už ses rozhodla,“ řekl Alex, zvedajíc mi bradu, abych mu pohlédla do očí.
„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo,“ zafňukala jsem.
„Rozhodla ses, tak za tím jdi a nehledej proč to neudělat,“ napomenul mě přítel. Zase jsem se hystericky zasmála.
„Vím přesně proč to udělat a proč to neudělat. Vím to, ale nechci, aby to došlo někam, kam nechci, aby to došlo,“ řekla jsem tentokrát rozhodněji i když více chaoticky.
„Tak to tam nenech dojít,“ poradil mi partner a já se zase zasmála.
„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ vydechla jsem a tím jsme oba dva uzavřeli diskuzi.