Musíš něco cítit- 22.kapitola

Anotace: ...

„Měla by ses trochu dát do kupy,“ zapřemýšlel Damon, když mé oči přestaly vydávat další slzy a já jenom tupě zírala do zdi.
„Proč bych měla?“ vydechla jsem laxně. Bylo mi úplně jedno, jak vypadám.
„Protože se poslušně umyješ a hezky oblíkneš a my půjdeme trochu do světa,“ vysvětloval můj společník. Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.
„Proč bych měla?“ zopakovala jsem otázku.
„Protože pokud nevypadnem ven, tak se oba ještě více zblázníme,“ zasmál se Damon, ale v jeho tónu byl osten hysterie, hodně dobře maskovaný, ale přesto tam byl.
„Tak dobře,“ přikývla jsem a pomalu se zvedala na nohy, ploužíc se do koupelny.
„Zvládneš to sama?“ zeptal se mě kamarád, mohla jsem cítit jeho pohled na svých zádech.
„Budu muset,“ pronesla jsem ironicky, ale neohlídla jsem se.
Po příchodu do koupelny jsem trochu pookřála, žádná vana, ale jenom sprcha. Aspoň že tak. Věděla jsem, že na protější stěně je umístěné zrcadlo, ale neměla jsem odvahu se do něj podívat. Pomalu jsem ze sebe sundávala oblečení a teprve teď jsem si uvědomila, že místy je roztrhané a pokryté krví. Až v tu chvíli mi to došlo. Od té doby, co jsem začala zase cítit, jsem byla pořád ve stejném oblečení pokrytým krví, stejně jako mé tělo. Nechápavě jsem hleděla na ty zaschlé skvrny a uvažovala, jak dlouho jsem byla vlastně mimo. Než přišel Damon, byl to týden a po tom, když přišel? Nevím, budu se ho muset na to zeptat. Ale to až pak. Vstoupila jsem do sprchy a dávala si opravdu na čas. Nemám přeci proč spěchat.
Zašmátrala jsem po ručníku a začala jsem se zbavovat vody, která pokrývala mé tělo, když se to stalo. Můj pohled spadl na zrcadlo, kde jsem viděla tu trosku v plné parádě. Tušila jsem, že to bude zlé, ale až tak zlé? Přiblížila jsem se k zrcadlu a opatrně přejela po tváři osoby v něm. Myslela jsem si, že už nemůže být nic horšího, než to, jak mě přivezl Alex domů po návštěvě Davida. Už jenom při té vzpomínce jsem s sebou cukla. Ale teď? Teď můj obraz vypadal opravdu děsivě. Z fleku bych mohla hrát v nějakém hororu, nejlépe asi nějakou smrtku. Maskéři by se mnou nemuseli mít moc práce. Tato myšlenka mi trochu vykouzlila škleb na mých ústech a obraz se stal ještě děsivější. Tentokrát jsem se musela rozchechtat.
„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě Damon, který se objevil rázem za dveřmi. Nemohla jsem zadržet smích.
„Tos mi nemohl říct, že vypadám jako Smrť?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi, mezi chechtáním.
„To tě tak pobavilo?“ divil se můj společník.
„Ano, to mě tak pobavilo,“ smála jsem se dál.
„Tak se směj klidně dál. Ale dole máš připravené nějaké jídlo a ABčko,“ oznámil mi muž a s tichým remcáním o tom, že jsem se opravdu už úplně zbláznila, opustil patro. Já jsem ještě pár minut zkoumala své tělo a hledala všechny vzniklé problémy, než jsem sáhla znovu po ručníku a vydala se do něj zabalená zpátky do pokoje, hledajíc nějaké oblečení.

„Tak jsem tady,“ doploužila jsem se do kuchyně a sedla si k velkému jídelnímu stolu. Úsměv na mé tváři pořád za sebou zanechal svou stopu.
„Nějaká pobavená, ne?“ zeptal se mě Damon a podsunul mi talíř s velkým množstvím jídla. Zoufale jsem se na něho podívala.
„Já toho tolik nesním,“ zaskřehotala jsem jako malé dítě.
„Ale sníš. Tady máš ještě něco, co ti pomůže,“ zasmál se můj společník a podal mi hrníček. Nakoukla jsem do něj, i když jsem věděla, co v něm najdu. Žaludek se mi trochu zhoupl, když jsem pohlédla dovnitř. Byla to krev, věděla jsem, že to bude ona, ale přesto mě to trochu vyvedlo z míry, neboť jsem si zase vybavila chvíli, kdy jsem měla na rukou naposledy tuto tekutinu. Rychle jsem do sebe obrátila celý obsah nádoby a pustila se do jídla.

„Já už nemůžu,“ zaremcala jsem odsouvajíc talíř daleko z mého dosahu a vyvalila se pořádně na židli.
„Moc jsi toho nesnědla,“ vyčítal mi Damon, ale přeci jenom vzal mou porci a pustil se do ní a za chvíli byl talíř vyčištěn.
„A co teď?“ zeptala jsem se zvědavě. Sama jsem se divila, kde se tahle nálada u mě vzala. Ale vlastně mě to nepřekvapilo. Jsem náladová, to jsem o sobě věděla, tak proč by se to nemohlo projevit teď?
„Jdeme se projít. V tomhle domě nevydržím už ani hodinu. A tobě trochu čerstvého vzduchu udělá taky dobře,“ shrnul můj kamarád a pomalu se zvedal. Neměla jsem na výběr a vlastně ani nechtěla odporovat.

„Damone, opravdu to je se mnou tak strašné?“ nemohla jsem se nezeptat. Byli jsme spolu venku, moje ruka zavěšená v kamarádově. Má dobrá nálada zmizela tak rychle, jako přišla a já se teď mračila a uvažovala nad chybami svého života.
„Ptáš se mě, jestli to je s tebou tak špatné? Zrovna mě?“ otázal se mě na zpátky můj společník. Pohlédla jsem mu do očí.
„Ano, tebe se ptám,“ špitla jsem a odvrátila pohled.
„Sama jsi mi nejednou řekla, že žijeme své životy, jak nejlépe umíme. Pereme se za své sny a občas uděláme větší chybu, než bychom chtěli. Ptáš se mě, jestli je to s tebou tak strašné, ale neuvědomuješ si, že nikdo nemá nárok soudit tvůj život. Nikdo nemá nárok na to, aby tě odsoudil jenom na základě tvých činů. Protože nikdo nezažil to co ty. Nikdo nemůže říct, jak ses v tu chvíli cítila a proč jsi danou věc udělala. Žijeme jenom jednou, a byť jsme nesmrtelní, tak naše životy jsou přeci jenom stále krátké na to, abychom se za své chyby donekonečna trestali,“ odpověděl mi kamarád a já jsem poznala v jeho slovech mé slova, která jsem mu nejednou říkala. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale nevěděla jsem co.
„Když tě má někdo rád, tak i s tvými chybami. Všichni tě známe, a přesto s tebou chceme být. Mysli na to,“ porušil ticho Damon. Musela jsem se na něho podívat.
„Ale co když mě neznáte? Co když jsem se teď změnila do takové míry, že jsem jiný člověk?“ vyjádřila jsem část svých obav nahlas. Myslela jsem, že se mi uleví, ale pořád žádná nepřicházela.
„Můžeš se změnit. Můžeš se hodně změnit, ale některé věci nezměníš. Nezměníš třeba to, co cítíš, to cos cítila. Můžou se změnit tvé touhy, priority, sny, ale pořád některé věci zůstávají,“ snažil se mě uklidnit kamarád, ale pořád jsem nedosahovala potřebného klidu.
„Damone, já se bojím,“ špitla jsem, odvracejíc hlavu ještě více od něj.
„Elizabeth, každý z nás se něčeho bojí. Každý máme své běsy, které se za námi plouží a někdy nás dohánějí, ale musíš si uvědomit, že není důležité to, jaké mají ty strachy, ale jak se s nimi vyrovnáváme. Ty jsi bojovnice. Nevím, odkud se to v tobě bere, ale na tom nezáleží. Pereš se za ty, na kterých ti záleží. Pereš se za ně tak moc, že zapomínáš na sebe a to není dobře. Musíš si uvědomit, že tvé chyby jsou jenom tvé, nikdo nemá právo tě za ně trestat a dokonce ani ne ty! Máš kolem sebe lidi, kteří by pro tebe obětovali všechno, ale ty jim to nedovolíš,“ vychrlil ze sebe Damon, ze začátku byl jeho hlas mírný, ale jak pokračoval, tak se jeho tón zintenzivňoval. Nevěděla jsem, co bych mu na to měla říct.
„Elizabeth, nech už některých věcí,“ ukončil svůj nátlak muž a schoval mě do svého náručí.
„Nevím, jestli s některými věcmi chci skončit,“ špitla jsem mu do hrudi.
„Tak na to teď zapomeň. Jdeme se na chvíli bavit,“ usmál se můj společník a chytil mě za ruku, rozbíhajíc se se mnou v v závěsu do města.
Po chvíli běhu se zase na mé tváři objevil nesmělý úsměv. Pomalu se mi můj úsměv rozšiřoval, a když jsme stáli před „Naší“ hospodou, tak mou tvář už zdobil uvolněný škleb.
„Tak pojď ty jeden malý strašpytle,“ zasmál se tentokrát Damon a zatáhnul mě do budovy. Zašklebila jsem se na něj.
„Dobrý večer! Můžu Vám něco nabídnout?“ přimotala se k nám servírka. Zvedla jsem k ní hlavu.
„Já si dám pivo,“ vyhrkla jsem ze sebe bez zaváhání.
„Já si dám něco silnějšího. Máte whisky?“ zeptal se Damon a podíval se na dívku.
„Ano, máme,“ potvrdila oslovená, počkala ještě na nějakou objednávku, ale když se nic nedělo, tak znovu přikývla a odběhla.
„Tak povídej. Říkal jsi, že se budeme bavit, tak mě pobav,“ pošťouchla jsem svého společníka a ten se rozesmál.
„Chceš, abych tě pobavil?“ potvrdil si muž a já jenom přikývla.
„Tak dobře, chtěla jste to sama, slečno,“ zasmál se Damon a začal na mě dělat obličeje. Nevěřícně jsem na něj hleděla a pak jsem se začala, ne smát, ale přímo řehtat.
Najednou přede mnou přistálo moje pivo. Zvedla jsem hlavu a viděla, jak se na mě servírka mračí. To mě rozesmálo ještě více.
„Tak nevím, jestli by Jája byla nadšená, kdyby viděla, že tě hodlám opít a svést,“ nemohla jsem si odpustit poznámku, dívajíc se Damonovi do očí, ve kterých mi hrály jiskřičky.
„To víš Eli, Alex by taky nebyl nadšený, kdyby věděl, co všechno jsme prováděli, když jsme byli spolu tak dlouho sami,“ začal hrát mou hru muž sedící naproti mně a jemně mě pohladil po hřbetu ruku, kterou jsme měla položenou na stole. Teď přistál na stole i druhý objednaný drink a já jsem se příjemně podívala na dívku.
„Moc Vám děkujeme,“ usmála jsem se na něj líbezně. Její tvář byla zrudlá vzteky. No co, nemá poslouchat cizí rozhovory. Damon se na ní taky podíval.
„Když tak uvažuju, nemohla byste mi donést celou láhev? Tady slečna má zajímavý návrh a já bych ho rád i využij, takže potřebuju trochu alkoholu,“ řekl sladce muž a já se musel ještě více rozzářit. Mohl jí ovládnout, ať nedělá žádné blbosti, ale on si užíval jejího vzteku. Dívka to ale přeci jen ustála s grácií, jenom přikývla a odpochodovala. Když mi zmizela z očí, tak jsem vybuchla smíchy.
„Kdyby drahoušek tušila, jaké má štěstí, že máme oba dva své partnery a že ty se opravdu jen tak neopiješ,“ prohýbala jsem se smíchy a nevědomky jsem otírala jedním prstem orosenou sklenici.
„Už to zase děláš,“ rozchechtal se i Damon. Nechápavě jsem na něj hleděla.
„Otíráš ten krýgl,“ vysvětloval můj společník a já se rozesmála ještě více, při pohledu na mou ruku. Nechala jsem toho a sáhla po nápoji.
„Tak na co kamaráde?“ tentokrát jsem se usmála klidněji a pohlédla mu do očí.
„Co třeba na cit?“ vyhrkl po chvíli přemýšlení muž a pohled mi oplácel. Chvíli mi trvalo, než mi došlo jak to myslí. Nesměle jsem se usmála.
„Tak jo,“ vyhrkla jsem asi po další minutě ticha. Přiťukli jsme si s našimi sklenicemi a já se zhluboka napila. Damon do sebe obrátil celý obsah nádoby a ohlédnul se, akorát včas aby viděl, jak se k našemu stolu blíží naše obsluha. Neodolala jsem a zasmála se.
„Bude to ještě něco?“ zeptala se naštvaně, a když jsme se na ní zářivě usmála, tak se otočila a odpochodovala pryč.
„Tak a co teď, kamaráde?“ otázala jsem tentokrát já a pozorovala, jak si nalévá zlatavý mok do sklenice.
„Nevím, tys říkala, že mě hodláš opít,“ pronesl sladce Damon a otočil do sebe zrovna naplněnou nádobu. Rozchechtala jsem se, a když jsem se trochu uklidnila, tak jsem si dopřála několik doušků z mé sklenice.

Ano, bavila jsem se. S Damonem jsme vzpomínali na chvíle, kdy mi bylo dobře a ne jenom mě, ale i jemu. A alkohol tekl pomalu proudem.
„Ty, a jak to máš přesně s Jájou?“ nevydržela jsem se nezeptat, dost posilněná zlatavým mokem. Mohla jsem pozorovat změnu v mužových očích a musela jsem se zaradovat.
„Ona je ta pravá,“ špitnul, rázem z něj byl jiný člověk.
„A jak to cítí ona?“ nemohla jsem se nezeptat, i když jsem věděla odpověď. Je do něj zblázněná a chce s ním být.
„Vypadá šťastně. Hodně šťastně a můžu za to já a užívám si toho,“ řekl pevně a já jsem si uvědomila, že tady teď nemáme být. Má nálada se opět změnila jako mávnutím kouzelného proutku a z veselé, byla hodně špatná. Zaryla jsem si nehty do dlaní a podívala jsem se na svého společníka. Mohl vidět všechnu bolest v mé tváři.
„Damone, já chci domů,“ zašeptala jsem a zaryla jsem prsty ještě hlouběji do dlaní. Věděl, že myslím domov, kde je Alex a ne ten, kde jsme se nějakou dobu zašívali.
„Dobře, ale ani jeden nejsme ve stavu, kdy bychom mohli řídit. Teď půjdeme spát a pak vyrazíme,“ navrhl muž a zvedal se. Napodobila jsem ho.

„Zkus se aspoň trochu vyspat,“ poradil mi Damon, když mě opouštěl před mým pokojem. Jednoduše jsem přikývla, i když jsem věděla, že v mém stavu to na spánek nevypadá.
Odplížila jsem se ke skříni a automaticky ze sebe sundávala oblečení, až jsem tam stála jenom ve spodním prádle. Otevřela jsem skříň a sáhla po prvním lepším tričku. Už tak dlouho jsem nespala a dneska to na spánek taky nevypadá.
Zalezla jsem si do postele a než jsem se nadechla, tak hráz mých očí propustila první slzy. Nechtěla jsem už brečet, ale nešlo to. Když Damon říkal, že Jája je ta pravá, tak ke mně dolehly má vlastní slova, když jsem je říkala. Někdy člověk nedokáže ocenit věci, které má. Dokáže je ocenit až ve chvíli, kdy je ztratí a jako žebrák stojí s nataženýma rukama a kouká, jak mu jeho štěstí protéká mezi prsty. A já jsem několikrát takto stála.
Zavřela jsem oči a mimoděk uchopila polštář do pevného sevření a zabořila do něj hlavu. Podařilo se mi tím ztlumit vzlykání, ale před očima se mi začaly objevovat tváře. Tváře lidí, kteří pro mě hodně znamenali a vlastně pořád ještě znamenají, ale bohužel z mého života už odešli. Otevřela jsem oči, ale pořád jsem si tiskla polštář k ústům. Další vzlykání bylo umlčeno.
Jak zabránit vlastnímu podvědomí, aby si s Vámi takovýmto způsobem zahrávalo? Jak toto ukončit? Jak? Jedna otázka za druhou a tak málo odpovědí.
Nevím, jak dlouho, jsem tam tak ležela a pokládala jednu otázku za druhou, bez žádné odpovědi, ale najednou jsem si uvědomila, že to, co se mi honí hlavou, už nejsou otázky, ale je to má minulost. Minulost, do které se propletla má vysněná budoucnost, a já jí uvěřila. Spala jsem a mé podvědomí si opět se mnou zahrálo nemilou hru. Cítila jsem, že jsem zase jednou šťastná. Nebylo to skutečností, ale byl to ten sen, který mi ve spánku vykouzlil úsměv na tváři. Spala jsem opravdu dlouho, protože jsem opravdu začala doufat, že to, co se děje v mém snu je skutečnost.
A pak stejně nečekaně, jako začátek toho snu, přišel i konec. Škubla jsem s sebou a hleděla do místnosti a lapala po dechu. Mohla jsem pomalu cítit, jak se mi po tvářích chtějí rozkutálet slzy, ale zakázala jsem si to. Místo toho, jsem se vyhrabala z postele a pomalu se plížila dolů do kuchyně. Cítila jsem, jak mi pomalu začíná kručet v žaludku, a věděla jsem, že to jen tak nepřestane.
„Dobré ráno Šípková Růženko,“ přivítal mě Damon, který už seděl za jídelním stolem a četl si v rozložených novinách. Nevědomky jsem se na něj zamračila.
„To je dost, že ses taky vyštrachala z postele. Myslel jsem si, že se domů dneska už nedostaneme,“ dobíral si mě můj společník. To dobou jsem už byla u ledničky a koukala jsem na výběr, co mi nabízela.
„Kolik je vůbec hodin?“ zeptala jsem se. Můj hlas ani zdaleka nevystihoval to, jak se cítím. Dotkla jsem se zase jednou svého snu a on zmizel. Byla jsem mrzutá a hodně, ale spíše jsem tou svou mrzutostí přebíjela lítost a beznaděj.
„Je skoro sedm večer,“ zasmál se Damon a já najednou ztuhla.
„V kolik jsme přišli z toho baru?“ tázala jsem se opatrně.
„Bylo kolem čtvrté,“ odpověděl mi kamarád a já najednou počítala, ale nějak jsem se pořád nemohla dopočítat.
„Proč jsi mě nevzbudil?“ tentokrát můj hlas zněl hodně vyjeveně.
„Konečně jsi spala, tak jsem tě nechtěl budit. A navíc, potřebuješ načerpat nějakou energii,“ vysvětloval mi upír a já na něj jenom hleděla.
„Najím se, dám se trochu do kupy a vyrážíme?“ původně jsem to chtěla jen oznámit, ale hlas mi na konci stoupl do otázky.
„Není problém,“ usmál se na mě Damon a já si sedla k němu a bezmyšlenkovitě do sebe házela jídlo.

„Co se bude dít teď?“ zeptala jsem se potichu, když jsme vyrazili domů. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a konečně mi došlo, že jsme vlastně v mém autě.
„Teď hezky pojedeme k Jáji, která už na mě čeká. Tam mě vysadíš a pojedeš domů za Alexem, který netuší, že dneska dojedeš,“ vysvětloval mi Damon. Jednoduše jsem přikývla. Jo, to je dobrý plán.
Ale jak čas ubíhal a my jsme se přibližovali k městu, tak jsem se začala bát. Ihned jsem se okřikla. Nejsem přeci malá holka, abych se bála jít domů. Ale pak mi došlo, že vlastně tou malou holkou jsem. Pořád jsem tou malou vystrašenou holčičkou, která hledá, ale co vlastně? Lásku, uznání, spřízněnou duši? Nevím, co hledám, ale ať je to cokoliv, tak bych už to dávno měla mít.
Během toho, co jsme se tak zamýšlela, tak jsme už dojeli k domu Jarmily. Damon rychle vyskočil z auta, směřujíc k domu, ze kterého vycházela dívka. Nevšimla jsem si, že by dával vědět své přítelkyni, ale mé pozorovací schopnosti jsou poslední dobou dost chabé.
„Ahoj Krásko!“ zašeptal Damon. Seděla jsem v autě a nezbývalo mi nic jiného, že pozorovat, jak můj kamarád vykračuje k dívce svého srdce. Nechtěla jsem poslouchat, nebo se na to dívat, ale nějak jsem neměla na výběr.
„Ahoj Krasavče!“ zašeptala tentokrát Jarmila a rozběhla se ke svému příteli. V ten moment, kdy se poprvé dotkli a ona uvázla v jeho náručí, jsem mohla vidět a cítit, všechnu to lásku, kterou k sobě cítí. Bylo krásné vidět je takto. Nemluvili, jenom si užívali tu vzájemnou blízkost. Ona, schoulená v Jeho náručí, konečně zase šťastná. Všechny starosti dní minulých, jako by odpluly do země ničeho. Tvář se jí zase vyjasnila a konečně zvedla hlavu, aby pohlédla svému příteli do očí. Hleděli na sebe, se vší tou láskou a já najednou věděla, že ti dva spolu budou až do konce světa. Seděla jsem ještě několik minut v autě a dávala jim ještě nějaký čas k tomu, aby si mohli užívat svou blízkost. Ale při pohledu na ty dva se mi zastesklo po mém příteli a já se vysoukala z auta. Potichu jsem obešla auto a pak si tiše odkašlala, čímž jsem upoutala jejich pozornost.
„Ahoj Jájo,“ špitla jsem omluvně. Dívka ke mně zvedla pohled.
„Nic se nestalo. Je ti líp?“ zeptala se mě, pořád v Damonově náručí.
„Trochu, ale tím si nelam hlavu. Je mi líto, že jsem ti ukradla přítele,“ sklopila jsem oči a cítila se teď mizerně. Damon jí musel chybět.
„S tím si nelam hlavu. Máme před sebou celou věčnost,“ pousmála se na mě Jája nesměle, jako by hledala nějakou známku mé nepřiměřené reakce.
„Stejně je mi to líto. Ale teď už vás nechám o samotě. Jsem tady přebytečná,“ vyhrkla jsem a otevírala si dveře.
„Děkuji Damone. Ahoj Jájo,“ špitla jsem nasedajíc do vozítka.
„Nemáš zač Eli a drž se!“ přikázal mi kamarád a já se na něj smutně usmála.
„Ahoj Eli, a během týdne se sejdeme?“ navrhla dívka. Jednoduše jsem přikývla a odjížděla jsem domů.

Opatrně jsem stiskla kliku a zjistila jsem, že není zamčeno. To není nic neobvyklého. U nás se nezamyká. Nic se nezměnilo a to mi vykouzlilo nesmělý úsměv na tváři.
Potichu jsem postupovala ztichlým domem. Alex už musí spát. Když jsem procházela obývákem, tak jsem automaticky koukla na hodiny. Hlásaly skoro půlnoc.
Před dveřmi do ložnice jsem se trochu zarazila. Mám svého partnera budit nebo ne? Než jsem si byla schopná odpovědět, tak mi před očima vyplavala jeho tvář a já se pousmála. Ano, chci ho budit. Už se nemůžu dočkat, až se ho dotknu, až ho obejmu, až budu zase s ním.
Potichu jsem otevřela dveře a mohla vidět obrys jeho těla v naší posteli. Přišla jsem k němu, sedajíc si vedle něho na postel. Opatrně jsem natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Když se mé prsty dotkly Alexovy kůže, tak jsem si uvědomila, co vlastně hledám. Hledám lásku a už jsem jí našla. Dostala jsem druhou šanci s tímto mužem a nehodlám jí zahodit. Moje ruka mu putovala po tváři, až najednou se Alex zavrtěl a otevřel oči.
„Jsem doma zlato,“ zašeptala jsem nesměle. Přítelovy oči se zavřely, ale ústa mu rozjasnil něžný úsměv, svou rukou překryl tu mou, která ho nepřestávala hladit.
„Ty se mi zdáš,“ zašeptal ospale.
„Kdybych se ti zdála, tak máš noční můru,“ zavtipkovala jsem a dávala mu pusu na čelo. Ve chvíli, kdy se mé rty dotkly jeho pokožky, po mě sáhnul a uvěznil mě ve svém objetí.
„Strašně jsi mi chyběla. Slib mi, že už nikdy nezmizíš na tak dlouho,“ zaprosil Alex a já utahovala své ruce kolem jeho těla.
„Ne, nezmizím. A jak jsem vlastně byla dlouho pryč?“ slíbila jsem a vyslovovala otázku, která mě tížila už pár hodin.
„Bylo to skoro měsíc,“ zašeptal mi do ucha přítel a pak už se věnoval mým rtům.