Západ slunce 14. díl

Anotace: Návrat k ostatním...

„Tak co s ní uděláme chlapi?“Zavrčel voják v plátované zbroji. „No, já bych si na ní smlsnul, podívejte se na ní.“ Zavrčel druhý. „A co takhle si s ní trošku pohrát co? Co říkáte? Nemusela by bejt špatná.“ Třetí voják se hrozivě zasmál, surově mě chytil za vlasy a přitáhl mě k sobě. Z jeho pachu se mi dělalo zle. „Nechte mě, slyšíte? Pusťte! Pomóóóc!“ Začala jsem vřískat a házela jsem s sebou.

Někdo se mnou třásl. „No tak probuďte se! To se vám jen něco zdálo.“
Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Rianvelein, držel mě za ramena a naposledy se mnou jemně zatřásl. Měla jsem hrůzu vepsanou v očích. „Byl to jen sen, nic víc.“ Konejšil mne. „Sen,, byl to jen sen.“ Potichu jsem mumlala to, co mi řekl a posadila se. Do očí mne zaštípaly paprsky, vycházelo slunce. Probudila jsem se akorát včas, musím najít ostatní, třeba si o mě dělají starost nebo mě hledají. Taky se jim mohlo něco stát. Už jsem se nadechovala, když mě Rianvelein přerušil slovy: „Už jdu, trochu se upravte a pojďte se nasnídat.“ Otočil se a zmizel v druhé místnosti.

Neváhala jsem ani minutu, vstala jsem, prohrábla si vlasy, vyndala si všechny větvičky, které mi v nich zůstaly a podívala jsem se do zrcadla, které viselo na zdi. Trochu jsem se sebe lekla, zvykla jsem si na svou proměnu z kratších vlasů na dlouhé. Ale teď jsem je měla ještě trochu zacuchané, obličej pobledlý, oči lehce nateklé, tváře propadlé. A přes pravou tvář se mi táhl šrám od větvičky, která mě včera při útěku švihla. Opatrně jsem se ho dotkla, nebolelo to. Až najdu Sin Thaie vyndám si ze sedla mastičku na rány. Bude to v pořádku. Upravila jsem si šaty a teprve teď jsem si všimla, že nemám plášť. Rianvelein mi ho musel sundat. Našla jsem ho přehozený přes dveře skříně v rohu místnosti. Zhrozila jsem se, když jsem ho vzala do ruky. Nejenže byl na některých místech špinavý, ale někde byl dokonce i natržený. Vzpomněla jsem si na slova, která mi řekla Belieb: „Jestli se ti ušpiní, stačí se ho dotknout a pronést ,Sephou, on už se dá do pořádku. Látku tkali lidé z Bílého národa. To už něco znamená.“ Udělala jsem přesně, co řekla a nestačila jsem se divit. Díry se zacelily a špína se vsákla. Plášť byl znovu jako nový.

Vešla jsem za Rianveleinem. Zrovna pokládal na stůl nějaké ovoce, když jsem vešla. Zvedl ke mně hlavu a změřil mě pohledem. To přesně nenávidím, naštěstí toho skoro okamžitě nechal. „Posaďte se, prosím.“Ukázal na židli před sebou. Poslechla jsem. Počkala jsem na něj, až se posadí také a pustila jsem se do toho zvláštního ovoce. Bylo žluté a dužnaté. Něco jako u nás mango, ale chutnalo úplně jinak. Tak příjemně sladce.

Zvedla jsem se od stolu. Rianvelein vstal také. Čekal co řeknu. „Já, už bych měla jít.“ Řekla jsem trochu ostýchavě a pokračovala: „Ostatní na mě čekají. Včera nás napadli vojáci a já jsem s mou kamarádkou utekla. Bohužel jsme se v lese ztratili, no a pak už to znáš. Budou se po mě shánět.“Čekala jsem, co na to řekne. Chvíli přemýšlel, pak se otočil, pro něco si došel a šel na balkon. „Tak to bychom měli jít, doprovodím tě jen na hranici lesa. Našel jsem jejich stopu, pokud se nepletu. Bylo jich pět a pak nějací koně.“
„Ano to jsou oni, díky bohu.“ S úlevou jsem vydechla. Rianveleina to trochu překvapilo, nadzdvihl obočí, ale nic neříkal. Rozmotal žebřík a pustil ho dolů. Sešplhal na zem a já ho následovala.

Pohladil strom po kůře, zašeptal nějaká slova a žebřík se vytáhl nahoru. S obdivem jsem se koukala do koruny stromu, nebylo v ní vidět žádné obydlí, jen listí a větve. Strom nevypadal nijak zvláštně, byl sice tlustší než ostatní kolem, ale jinak se ničím nelišil. Teprve teď jsem se tu mohla pořádně porozhlédnout. Už nebyla tma. Les vypadal mírumilovně. Ptáčci zpívali své písně, listy se houpaly do rytmu. Ostatní lesní zvěř si sháněla potravu všemi možnými způsoby. Veverka skákala z jednoho stromu na druhý, srnky se pásly na šťavnaté trávě a mravenečci si stavěli svá mraveniště. Všechno zde bylo v nejlepším pořádku. Nebyla tu žádná stopa po včerejším pronásledování.

Rianvelein mě provázel lesem směrem na sever. Šli jsme přibližně půl hodiny rychlým tempem než jsme se dostali na konec lesa. Tam, kde skončily stromy rostla louka s lučními květinami mnoha barev. Vypadalo to, jak krásný měkký koberec, jen se do něj položit. Rianvelein natáhl ruku směrem napravo. Podívala jsem se tím směrem. Na kopci tam postávalo, posedávalo pár osob. Koně se pásli opodál, mezi nimi i Sin Thai. „Tví přátelé.“Řekl a podíval se na mne.
Přikývla jsem. „Sin Thai, comm hier.“Zavolala jsem. Můj hlas se nesl ozvěnou po celém okolním kraji. Sin Thai zvedl hlavu, napjal uši a rozeběhl se mi vstříc. Jeho bílá srst se leskla na slunci. Hříva za ním vlála.

Rianvelein se díval na tu nádheru. Na chvíli se zamračil, ale hned se zase tvářil normálně.
Teprve teď jsem se k němu otočila. „Nevím, jak ti mám poděkovat. Zachránil jsi mi život. Nemám nic, co bych ti mohla dát. Avšak já si to budu pamatovat. Budeš-li ode mne cokoliv potřebovat, splním ti tvé přání.“ Věděla jsem, jak jsou v této zemi vzácné sliby. To co se řekne, se také musí splnit.

„Dobrá, vážím si toho. Rád jsem ti pomohl.“ Odpověděl mi. Už nestačil říct nic jiného, protože se k nám právě přiřítil Sin Thai. Vítala jsem se s ním. Naštěstí se mu nic nestalo. Poplácala jsem ho na krku a nasedla na něj.

„Ještě něco než odjedeš, zadržel mne Rianvelein. Vezmi si to, bude se ti to hodit, až budeš v nebezpečí. Může ti to zachránit život.“ Říkal a přitom mi něco dával do ruky. Nestačila jsem se na to ani podívat. Plácl Sin Thaie přes zadek a ten se se mnou rozeběhl. Schovala jsem dárek do svého pláště, otočila jsem se a zavolala na něj: „Děkuji ti. Za všechno.“

Dojela jsem k ostatním. Zastavila jsem se před nimi a pozdravila je. Všichni se na mě hned vrhli a byli očividně šťastni, že mě vidí živou a zdravou. Naposledy jsem se ohlédla k lesu. Riavelein se na mě podíval a zmizel mezi stromy.

Anseth si všiml mého pohledu. Zahlédl už jen mizící obraz mezi stromy. Nic však neřekl. „Me lien, jak rádi vás vidíme. Víte jakou jsme si o vás dělali starost?“ Svěřoval se mi Pankreas. „No to mi povídejte, já jsem zase měla starost o vás, vůbec jsem nevěděla, co se tam stalo. A pak jsem se ztratila Tairin. Hrozně jsem se o ní bála a o sebe taky.“
„No to ano to bylo opravdu hrozné, budu ti všechno vyprávět Eleonor. Ale měli bychom vyrazit, když jsme kompletní. Máme na to celou cestu, k Černým skalám je to daleko.“ S tím se otočila, došla si pro koně a nasedla na něj.