Aëra

Anotace: Aëra, jedna z povstalkyň proti strašlivému bohu temnoty, se po katastrofálním neúspěchu jejího prvního úkolu dostává do podsvětí, kde zjišťuje, že vše není tak, jak na první pohled vypadá.

Sbírka: Aëra

Aëra zdvihla hlavu a zaposlouchala se.  Dosud neporušeným tichem se rozlehly kroky, přicházející ze severní části katedrály. Aëra věděla, že ačkoliv je Pelätova katedrála rozlehlá natolik, že vlastně tvořila jednu samostatnou čtvrť města Suhsa, člověk stojící u oltáře na jižní straně katedrály mohl klidně zaslechnout kroky a dokonce i šepot od jejího vchodu, tedy ze severní části. Proto si nedělala přílišné starosti – myslela, že je to prostě někdo z šílených uctívačů, který přišel obětovat nějaký kus svého těla.

Aëra se otočila směrem k oltáři – odpudivé sochy, které lemovaly cestu k němu, vrhaly přízračné stíny a Aëru bezděčně napadlo, že to nebudou jenom sochy. Pokusila se zaplašit tuto bláznivou myšlenku a plížila se směrem ke schodům vedoucím až ke kamennému podstavci. Na něm se tyčila ohromná socha postavy, jejíž tvář byla zahalena v kápi. Socha Peläta – boha temnoty. Byla celá vytesána z černého kamene - který se těžil hluboko ve zmrzlé půdě na severu provincie Kähvii - až na ruku, kterou měla socha vztaženou směrem ke svým uctívačům a která byla z ryzího zlata. Na podstavci spatřila Aëra, když k němu došla, nápis: VNNE’Ŗ ŃGA SUGAX.

„Ani ty neunikneš,“ přeložila Aëra bezděky nahlas.

„Správně, naprosto správně!“ ozval se za ní hluboký hlas. Aëra sebou trhla – vůbec to nebyl příjemně hluboký hlas. Takhle mluví mrtvola, napadlo ji a nevěděla, kde se tato myšlenka vzala. Pomalu se otočila. Stál tam jeden z Pelätových kněží. Byl zahalen v kápi a nebylo mu tudíž vidět do obličeje, zato Aëra cítila jeho ostrý pohled.

„Kdo jsi? Přišla ses poklonit Pelätovi?“ otázal se tiše kněz.

„A-ano,“ vykoktala Aëra. Koneckonců, nebylo by nic zvláštního, kdyby to doopravdy šla udělat.

„Nikdy jsem tě tu neviděl, jsi v katedrále nová?“ podivil se kněz a přistoupil blíž. Ačkoliv v katedrále nebyl průvan a Aëra necítila ani závan větru, knězův hábit lehce povlával.

„Ano, jsem nová,“ řekla, ale napadlo ji, že je v pasti. Podvědomě se již připravovala na mučení a výslech – hlavně neprozradit organizaci!

„Ach, tak to tě musím představit veleknězi! Víš, kdo je to velekněz Garwii?“

„Zakladatel Pelätova kultu, temný velekněz,“ odpověděla Aëra automaticky.

„Správně, jsi dobře informovaná,“ řekl kněz a pak pokynul něčemu, co stálo za ním. Ve tmě se pohnuly dva stíny a než Aëra stihla zareagovat, ocitla se v železném sevření něčeho, co neviděla. Nemohla pohnout jediným údem svého těla, jako by ji neviditelné příšery držely i za nohy a prsty na rukou.

„Pěkně se chováte k uctívačům a vašim následovníkům!“ rozhořčila se Aëra, i když tušila, že hra na horlivého Pelätovce dávno skončila.

„Následník plížící se s dýkou po katedrále?“ protáhl kněz a přešel k Aëře. Sáhl do jejího pláště a neomylně našel otvor, kde byla dýka ukrytá. Aëra si domyslela, že už musí mít s rebely nějakou zkušenost.

„Tou jsem si…chtěla jsem obětovat Pelätovi prst, aby-aby…“ kněz zarazil její blekotání zdviženým prstem.

„Je vidět, že nejsi pravá uctívačka – Pelätovi nemůžeš obětovat vůbec nic, protože vše už mu náleží! Tvůj prst, tvoje dýka, tvoje vlasy, tvoje oči, duše i život – to vše je zdání. Říkáš můj, moje, moji, ale to je špatně, vše je to totiž Pelätovo! Je natolik mocný, že ti to sebere, kdykoliv se mu zamane!“ kněz přestal mluvit klidně. Shodil kápi a pod ní se objevily černé vlasy a bílý obličej, ve kterém se leskly fanatické oči, hnědorudého zbarvení. Aëře to kupodivu vyhovovalo – lepší, než ten hluboký hlas zbavený všeho lidství. Hlas, jako když někdo mluví z rakve. Knězovo krákorání se stupňovalo: „Proto nemůžeš Pelätovi nic obětovat ani věnovat! V našem svatém Pelätově jazyce neexistuje přivlastňování. Zdá se, že náš jazyk ovládáš, takže myslím, že sis musela všimnout, že jediný přivlastňovací pád má tvar Pelät’gar, tedy Pelätův!“ kněz se zhluboka nadechl. Trochu sklonil hlavu a po chvíli se zdálo, že se uklidnil.

„A nyní rebelko,“ zavrněl opět svým mrtvolným hlasem, „se podíváme za veleknězem, jak jsem slíbil!“

Pokynul Aëřiným neviditelným strážcům a Aëra cítila, jak ji neviditelná síla vleče za oltář do sakristie. Seděl tam starý seschlý kněz – zdvihl bílou tvář, celou pokrytou vráskami a Aëře připomněl utopeného, kterého vytáhli po třech dnech z vody. Jeho oči byly černé tak, že nebylo vidět bělmo a hleděly slepě bez jakékoliv známky života – ti lidé nemají duši, protože je Peläta, všechno je Peläta, pomyslela si Aëra zmateně.

Velekněz zdvihl hlavu, právě když vešli, do té doby studoval nějaký svitek: „Vle kautun?“ zeptal se.

„Wah’rahmaŗ,“ zavrčel kněz, který ji přivedl. Velekněz přikývl a povstal.

„Víš, kdo jsem, rebelko?“ zašeptal. Znělo to jako závan mrazivého vzduchu. Aëra se otřásla.

„Ano, velekněz Garwii,“ odtušila rádoby klidným hlasem.

„Jaké je tvoje ctěné jméno?“

„Aëra,“ nemělo smysl zapírat takové údaje, hlavně neprozradit organizaci, to hlavně!

„Hvězda,“ zašeptal Garwii, „co dělá takové jméno v temné katedrále?“

Aëra neodpověděla.

„Poslali tě, abys mne zabila?“ ozval se po chvíli kněz.

Aëře byla zima a chtěla domů. Čím více kněz mluvil, tím více se jí zmocňovalo zoufalství. Roztřeseně přikývla.

„Byla jsi odhodlána to udělat?“

„A-ano.“

„A teď? Chceš mě pořád zabít?“

Aëra vzlykla a pokusila se zakrýt tvář, ale její neviditelní strážci ji stále drželi tak, že nebyla schopná pohnout ani prstem – nepátrala po tom, jak je to možné. To bylo teď vedlejší.

Garwii se ošklivě usmál a pak přešel ke knězi, který tam bez hnutí stál a vyčkával: „Co měla u sebe?“

Kněz mu beze slova podal dýku. Velekněz si ji prohlédl a pokýval hlavou: „Práce Siilasů, nemýlím-li se? Dobrá zbraň, ale co sis myslela, že proti mně zmůže? Vy lidé, naivní uctívači bohů světla, jste z nějakého důvodu přesvědčeni, že temnota a smrt znamená konec,“ zašeptal zamyšleně a pak neuvěřitelně rychlým pohybem prořízl tepnu na svém zápěstí. Aëra vykřikla hrůzou, zatímco velekněz Garwii se krákoravě rozchechtal. Přiskočil k Aëře, rozmazával ji krev po tvářích a pak ji nějaká síla přinutila otevřít ústa, do kterých začala proudem crčet Garwiiho krev. Aëře se obrátil žaludek.

„Copak? Co se děje?“ smál se nepříčetně Garwii. „Přišla jsi kvůli tomu, ne? Vychutnej si to! Vychutnej si moji smrt, podívej, jak pěkně chcípám!“ hulákal, zatímco – ačkoliv to Aëra nepovažovala za možné – zbledl ještě víc. Po nějaké době – a za stálého šíleného smíchu – se svalil na zem a z jeho úst začalo místo smíchu vycházet pouhé chroptění. Později utichlo i to. Garwii ležel na podlaze mrtvý – Aëře se zjevně splnil cíl, ale nevěřila tomu. Třásla se a vzlykala, zatímco kněz stojící nad tělem Garwiiho se nepohnul. Stáli tak půl hodiny – Aëra neschopná a kněz zřejmě neochotný se pohnout. Po čase se začal Garwii zvedat – krev byla doslova nasáta ránou, ze které vytekla a Garwii se postavil. Trochu se zapotácel a pak upřel své černé oči bez bělma na vyděšenou Aëru.

„Viděla jsi sama, moje milovaná rebelko! Smrt je nic – nevím, co vám rebelové cpou do hlavy, ale tebe určitě vypravili na jistou smrt. Potřebovali se ujistit, že nejsem schopen zemřít. Teď jsi jim ten důkaz poskytla.“

„N-ne, to…“ nevěděla, zda chce bránit svou organizaci, sama sebe, nebo čin, který měla vykonat.

Kněz zvedl ruku: „Předpokládám, že jsi souhlasila s tím, aby tě vaši mágové mohli sledovat? Cítím na tobě to kouzlo – až se mág, který tě sleduje, probere ze snu, řekne rebelům, co se stalo a oni budou mít konečně jistotu! Jistotu, že jsem neporazitelný! Bude jim úplně jedno, že jsi zemřela, protože kouzlo sledování na tebe nebylo vloženo pro tvou vlastní ochranu! Použili tě jako pokusné zvířátko, copak to nevidíš?“

„To by mi neudělali,“ Aëra plakala a roztřeseným hlasem bránila rebelskou organizaci, která pro ni byla bezmála rodinou.

„Ale já tomu mágovi nedovolím…ne, nesmím rebely ujistit. Nesmí vědět nic!“ zahučel velekněz, aniž by Aëru poslouchal. Přešel k ní, zamumlal pár slov a položil jí ruku na čelo. Aëra ucítila z jeho dlaně nesnesitelnou horkost a pak ji rozbolela hlava. Na chvíli ztratila vědomí. Nedaleko odsud v západní části města Suhsa zemřel mág Sähtii, který pomocí snu Aëru sledoval.

Aëra se probrala – tvář měla pokrytou zaschlou krví a slzami. Garwii se právě o něčem šeptem radil s knězem. Když se Aëra probrala, otočil se. Nepříjemně se usmál a pak pokynul neviditelným strážcům. Ti ji odvedli před kamennou mísu, která stála v rohu sakristie.

„Uděláš si malý výlet,“ prohodil Garwii k Aëře. „Poznáš na vlastní oči Peläta a jeho moc, a myslím…“ lehounce se zachichotal, což bylo nepříjemnější než před tím jeho krákoravý šílený smích, „…že už se ze svého posledního výletu nevrátíš!“

Pak Aëře prořízl ruku její vlastní dýkou a její krev začal roztírat po dně kamenné mísy. Začal mumlat něco v Pelätově jazyce tak potichu, že mu Aëra nebyla s to rozumět. Pak vykřikl: „Ae, wah‘gerr wah’rikhut! Ŗumm wahot me’w’us!“ Tomu Aëra rozuměla: „Hle, mrtvá krev! Vezmi ji s sebou!“ Krev v míse zasyčela a zaprskala, pak Garwii pokynul strážcům a Aëra zjistila, že je volná. Okamžitě se začala bránit, ale nebylo jí to nic platné – Garwii byl neobyčejně silný. Sevřel její ruku a namočil ji ve vroucí krvi. Aëra se propadla do mísy a obklopila ji černá tma.