Ochránci - Alí

Anotace: 1. část románu Ochránci Vás zavede do rozpálené severní Afriky. Alí je nadšený mladý muslim, který se rozhodne vybojovat si slávu a posloužit Alláhovi. Ne vše mu však vyjde tak, jak si představoval.

Sbírka: Ochránci

Alí ležel tváří dolů a nemilosrdné slunce z něj vysávalo vodu, jako žíznivý vězeň. Alí se třásl vyčerpáním a žízní. Věděl, že musí dál, jinak tu zemře. Věděl, ale nechtěl. S tváří zabořenou do písku očekával milosrdný večer, kdy se ochladí. Chlad. Zpocené ruce se zaťaly v pěst a bezmocně se roztřásly. Včera mu došla voda. Byl v poušti teprve dva dny a už byl na dně. Dva dny. A bude hůře. Alí by se byl rozplakal, kdyby mu v očích zbyla alespoň kapička. Dva dny. A před ním jen ohromná beznadějná poušť, která ho pomalu ale jistě odrovná, nejspíš už zítra. Ano, zítra se postaví před Alláhův soud a ten ho odsoudí za jeho hříšné myšlenky, které měl, když je chytili Izraelci. Včera Alí ještě šel. Šel jako bez ducha. Vypnul všechny smysly, hleděl před sebe, nezajímala ho myšlenka na smrt ani na život. Vlastně to byl nejlepší stav, který zde na poušti zažil. Když tu teď tak ležel, musel myslet na to, co se stalo. To rozpoložení v jakém se nacházel tehdy v autě. A co se stalo pak. Zdálo se to tak dávno. Přitom uběhlo ani ne 48 hodin od doby, kdy je zaskočili. Alí k nim necítil žádnou zášť. Necítil totiž vůbec nic. Ani strach ze smrti. Chtěl jenom do chladu. Člověk ustoupil zvířeti a to zvíře chtělo chlad. Alí se pokusil se vzpamatovat tím, že si povolil přehrát si vzpomínky na včerejší událost, i když se tomu jeho mozek urputně bránil. Jak tohle všechno začalo?

 

Libyjské podnebí je opravdu hodně teplé. Zvlášť v létě je zde k nevydržení, ale tři dobře oblečení Arabové, kteří seděli v klimatizované restauraci, se mohli horkému dni smát do očí. Jeden z nich pozvedl svůj čaj a pronesl: „Na dnešní krásný den a likvidaci nepřítele.“ Ostatní se s úsměvem přidali. Byli v opravdu dobré náladě. Jeden z těchto mužů byl Alí. Ten se právě teď zeptal: „Jak to tedy chceš udělat? A o co přesně jde?“

„Neptej se na věci, kerym nemůžeš rozumět,“ uchechtl se jeden se silným egyptským přízvukem.

„Ale no tak Muhmmade. Nebyl jsi to ty, kdo ho přivedl mezi nás?“ zeptal se ten třetí s úsměvem.

„To neznamená, že musí vědět vo všem co se tu děje, né?“ prohlásil naoko naštvaně Muhmmad.

„Když je tu, tak se obávám, že ano. Stejně jsi sám prohlásil, že tomu nemůže rozumět. Je to úplně jednoduché,“ otočil se na Alího. „Izraelci krouží kolem Palestiny jako supy kolem mršiny. Je složité se tam dostat, ale tady tvůj úžasný přítel vymyslel plán, který by měl určitě vyjít. Zbraně, které se chystáme dovézt, vezmeme klasicky přes Saharu – pochybuji, že na egyptsko-libyjských hranicích bude nějaký problém. Nenávidí Izrael stejně jako my, zvlášť poté, co Izraelci dobyli Sinaj. Z Egypta se vydáme na Rudé moře, kde na nás bude čekat ukořistěná izraelská výletní loď. No a z ní pak už jen vynosíme zbraně pod izraelskými nosy až k jejich prdelím,“ dořekl muž, který se jmenoval Adnán.

„Sinaj už dávno vrátili,“ namítl Alí.

„No a co? Byla to zkurveně blbá porážka,“ zakabonil se Muhmmad.

„Kolik nás pojede?“ otázal se Alí rychle nechtě poslouchat Muhmmadovu přednášku o Sinaji a Izraelcích.

„Dvě auta, na izraelskou výletní loď toho moc nenacpeš. Zvlášť když chceš zůstat v utajení,“ usmál se Adnán.

„A co ti turisté? Předpokládám, že jste tu loď nešlohli z přístavu?“

„No, vona vlastně neni ani eště šlohlá. Voni to šlohnou, až tam budeme my. Prostě počkaj na tu posranou loď, naházej turisty žralokům a vodvezou jí po její obvyklý trase k nám a s náma zase zpátky,“ řekl Muhmmad.

„Aha, ale co s těmi turisty?“ zeptal se Alí a z jeho hlasu byla cítit obava z odpovědi.

„Chlapče, na to si budeš muset zvyknout. Beztak jsou to nevěřící psy a nezaslouží si nic jiného,“ řekl Adnán otcovsky. „Některé budeme muset nechat jako kamufláž, ale pak…jediná jejich naděje by byla přestoupit na islám, pokud to nebudou Židi nebo Američani.“

Alímu se představa povražděných turistů zrovna nelíbila, ale musel si připustit, že tohle bude asi to, co Alláh chce. Když by se mu nepříčilo zabít izraelského vojáka, proč by se mu mělo příčit zabít dalšího nevěřícího? Vždyť to vlastně všechno byli nepřátelé. Věděl, že by pro Alláha obětoval život. Klidně by skočil s bombou na hrudi mezi turistickou skupinu….vážně?

„Co ti je Alí? Esli se na to necejtíš tak fakt nemusíš,“ poklepal mu Muhmmad na rameno.

„Ne, ne, chci jet,“ zarazil ho Alí ostřeji, než měl v úmyslu. Přece nebude srab. Ví, že mu Alláh pomůže a že to co dělá je správné…vážně?

„Podívej, klidně seženu někoho jiného. Jedeš proto, že jsi chtěl jet. Ne každý na to má hned napoprvé žaludek. Dokonce ani muslim. Klidně můžeš až na příští akci,“ řekl Adnán.

„Ne, chci být mezi vámi. Cítím se připraven,“ řekl Alí tvrdě, „víte přece, že jsou i mladší bojovníci než jsem já,“ dodal.

„Dobrá,“ usmál se Adnán, „tak zítra v šest a ani o minutu déle!“

„Nezhroutíš se z toho brzkýho vstávání?“ zeptal se Muhmmad naoko ustaraně Alího.

„Zavři hubu. Tvé hlášky ztrácí vtipnost, protože ti nikdo nerozumí!“ odsekl Alí.

„A proč jsi naštvaný, můj drahý příteli?“ pitvořil se Muhmmad ukázkovou arabštinou.

„Ten přízvuk nesmažeš,“ zavrtěl hlavou Adnán a usmál se.

„Děte voba do prdele,“ křikl Muhmmad, až se po něm ohlédli hosté v restauraci.

„Děláš jenom ostudu,“ řekl Alí a vstal.

Rozcházeli se v dobré náladě, ale v Alím pořád vrtala a hlodala myšlenka na topící se turisty a malá bílá děvčátka s prostřílenými hlavami…všechno si to představoval moc živě. Do prdele s bujnou fantazií! V hotelu si lehl do postele, ale spánek se nedostavoval.

Uklidni se, přikázal si ostře, Muhmmad přece říkal, že to bývá většinou nuda, stejně jsem jen jako doprovodná eskorta a většinu času budu zírat do pouště a vymýšlet básničky. Bude to ale má první služba Alláhovi a já se ji zhostím se ctí. S touto myšlenkou klidně usnul. Ale jeho sny klidné rozhodně nebyly.

 

Ráno ho vzbudil protivný ostrý zvuk budíku. Alí ho shodil ze skříňky, oblékl se a sešel dolů do hotelové restaurace.

„Pane, omlouváme se, ale ještě nemůžete dostat snídani…“ začal číšník, který pobíhal sem a tam a připravoval hotelovou restauraci s pomocníky.

„Nemám ji ani zaplacenou,“ usmál se Alí nepřítomně a opustil hotel.

Muhmmad už netrpělivě přešlapoval venku. „Můžem?“ řekl a společně vyrazili na místo určení.

Adnán zde už čekal a s ním dalších pět mužů. Nebo spíše čtyři muži a jeden chlapec Alího věku.

„Tohle je auto číslo 2,“ usmál se Adnán. „Hišám, Chaláf, Kásim a Ismáíl.“

Muži na ně kývli. Byli to chlapíci ošlehaní pískem z pouště i kulkami nepřítele. Alí si představil sama sebe za několik let, až bude vypadat přesně takhle. Tak by měl vypadat správný služebník Alláhův.

„A tady je další nováček, který jede s námi, Jazíd,“ Alí s Jazídem si nervózně stiskli ruku. Byli ve stejné situaci a jak Alí Jazídovi tak Jazíd Alímu byl sympatický. V této chvíli.

„Razíme, děvčátka,“ křikl Muhmmad a naskočil na místo spolujezdce.

Adnán nasedl za volant a Alí s Jazídem dozadu. Vyrazili.

Večer přejeli egyptsko-libyjskou hranici, a jak předpovídal Adnán, problémy nebyly. Cesta ubíhala pomalu, několikrát se zastavovali na krátké přestávky. Alího mučilo sedět v autě takhle dlouho a Muhmmada zřejmě taky. Pořád něco vrčel a nadzvedával se ve svém sedadle. Padesát kilometrů za hranicí Adnán zastavil a navrhl, že se trochu vyspí. Sám měl velké kruhy pod očima a musel být celý ztuhlý. Alí se vděčně uvelebil na sedadle. Nebylo to tak špatné. Nechápal, co mu vadilo na tom, že podnikne tuto akci. Svůj Kalašnikov si opřel vedle sebe. Za dvě hodiny mu na okno zabušil Kásim. „Hlídka,“ zavrčel a zalezl do svého auta.

Alí vstal a rozespale vylezl ven. Do tváře ho udeřil chladný vzduch noční pouště. Roztřásl se zimou. Začal poskakovat na místě a různě rozcvičoval ztuhlé svaly, aby si je zahřál. Trochu to pomohlo. Začal se rozhlížet kolem. Úplně zapomněl na to, že by měl hlídkovat, ale teď věděl, že za dvě hodiny vzbudí Ismáíla. Nevěděl, jak se zabavit. Problém s usínáním tu nebyl – v takové zimě se spát nedalo. A tak chodil kolem aut a dětinsky si hrál s Kalašnikovem na to, že střílí do prchajících Židů. Náhle se mu zazdálo, že něco uviděl. V dálce jakýsi záblesk, jako by tam někdo zapálil oheň. Červená tečka chvíli tančila na duně a pak zhasla. Alí nevěděl, co to může být, pak si ovšem řekl, že má nejspíš halucinace z únavy, nebo kdo ví co, a začal opět chodit kolem aut. Byl to přece jen ještě naivní mladíček.

Za dvě hodiny ho vystřídal Ismáíl a Alí, uvelebiv se k spánku, si ani nevzpomněl na nějaké světélko v dálce.

 

Druhý den vyrazili na další cestu. Tentokrát řídil Muhmmad a ten řídil mnohem agresivněji než Adnán. Když ten mu řekl, že jede jako blázen Muhmmad odpověděl: „Je tu jenom posraná poušť,“ a začal si zpívat veselou egyptskou píseň, které nikdo nerozuměl. Adnán obrátil oči v sloup, čímž rozesmál jak Jazída, tak Alího. Tentokrát měli vyměněné pořadí – Hišámovo auto jelo vpředu a za ním pak Adnán. A to bylo nejspíš Alího štěstí. V jedenáct hodin – Adnán zrovna vyprávěl vtip o Arielu Šaronovi – se náhle Hišámovo auto zarazilo. Byla to otázka vteřiny, ale Alí vše viděl jako desetiminutový záběr zpomaleného filmu. Auto zastavuje, ozývá se příšerná rána a plameny, pohnané palivem z auta, vyskakují do ohromné výšky. Pak bylo ticho. A to ticho strašlivě tlačilo na uši. První, kdo reagoval, byl Jazíd, zařval a vypadl z auta: „Stůj, ty hovado!“ zařval na něj jindy klidný Adnán a vystoupil z auta. Muhmmad a Alí ho následovali. Adnán se rozběhl za Jazídem.

„To sou hovada, doprdele, to sou hovada!“ zuřil Muhmmad. A to byla poslední slova, která od něj Alí slyšel. Ozval se zvuk, který Alí kdysi na střelnici poslouchal tak rád. Muhmmad byl sražen na záda, otevřel ústa, v očích překvapení. V čele se mu objevila zkrvavená díra. Muhmmad byl mrtev dříve, než dopadl na zem. Alí vykřikl, ale byl více duchem přítomen než Jazíd a jeho mysl byla chladnější. Schovej se, debile! To byla první myšlenka, která ho po smrti Muhmmada napadla. Vrhl se pod auto, aby unikl izraelskému ostrostřelci. Druhá kulka ho jen těsně minula. Nevěděl, kde je Adnán a Jazíd a bylo mu to jedno, teď mu šlo především o vlastní přežití.

 

Adnán Jazída dohonil a srazil ho k zemi: „Pojď zpátky, tupče, nebo tě odstřelí!“ křikl mu do ucha. Jazíd se pokusil vymanit z jeho sevření. Adnán ho chytl a táhl zpět k autu, které skýtalo jedinou ochranu v rozlehlé a rovné poušti. Už byli skoro tam, když je obstoupili Izraelci.

 

Alí pozoroval celý výjev z pod auta a strachy ani nedutal. Kdepak malí, tlustí a umaštění zakrslíci s hákovitými nosy. Ohromní chlapy sibiřského typu, kteří beztak přijeli odněkud z Ruska. Jeden z nich měl dokonce blonďaté vlasy a kůži spálenou do ruda. Viděl, že Adnán má opravdu strach. Takhle ho nikdy neviděl. A on sám se bál také. Obětovat se pro víru? A proč? Dal by cokoliv za to, aby tohle přežil. Klidně by i konvertoval k judaismu, kdyby mu to bylo přikázáno. Chtěl žít, žít, sakra! Někdo ho chytil pod krkem a vytáhl zpod auta. Další chasidský medvěd. Něco na něj řval rusko-hebrejsky. Zdálo se, že těmhle chlapům není zatěžko ukroutit jim všechny končetiny holýma rukama. Náhle se však v hloučku těchto mužů objevil jeden vyšší muž, semitštějšího typu, než jeho přátelé. Pohlédl na zajatce a promluvil hebrejsky bez nejmenší stopy ruského nebo jiného cizího přízvuku v hlase. Alí hebrejštinu nijak neovládal, ale rozuměl jedinému slovu. To slovo bylo „roceach“[1] a pilně se soustředil na to, jestli tohle slovo nezazní. Nezaznělo.

Zřejmě velitel, se pak obrátil k nim samotným. „Jste ve velkém průšvihu, mladíci,“ řekl poměrně hezkou arabštinou.

„Jediný, kdo je tu v průšvihu, jsi ty, Žide,“ řekl Adnán hrdě. Zjevně znovu nabyl svou jistotu a klid, „neboť Alláh nezapomíná na ty, kdo pro něj zemřeli a tvrdě trestá nevěřící a hříšníky. Lá ilaha illá lláh!“

„Jde o úhel pohledu,“ usmál se velitel přívětivě, „ty tvrdíš, že mě potrestá Alláh, já tvrdím, že tě potrestá Hospodin, přitom oba mluvíme o tom samém.“

„Nikdy!“ vykřikl Adnán. „Náš Bůh není váš Bůh. Nikdy!“ a vrhl se proti jednomu židovskému medvědovi. Ten ho se smíchem srazil zpět na zem, aniž by o krok ustoupil nebo se lekl.

„Vaše situace může být značně zjednodušena. Pokud nám dodáte potřebné informace,“ velitel klouzal z jednoho zajatce na druhého.

Adnán se postavil: „Tihle nic netuší, jsou tu jen jako doprovodná eskorta. Jediný, kdo tu něco tuší jsem já.“

„Opravdu? To hned zjistíme!“ řekl velitel.

„Myslíte?“ Adnánovi se zablesklo v oku a z kapsy vytáhl malý kolt. Úplně malý kolt, který se dá snadno schovat a který lze zahlédnout ve starých amerických detektivkách.

„Lo jru[2]!“ zařval velitel.

„Ken, lo carich lirot[3]!“ odpověděl hebrejsky Adnán, zasmál se a vstrčil si hlaveň do úst.

„Nedělejte to,“ řekl velitel, „takhle to přece neukončíte!“

„O co, že jo?“ zašišlal Adnán přes hlaveň. Chvíli stál, jakoby zamyšlen.

„No tak. Vidíte. Sám váháte,“ přesvědčoval ho velitel klidným hlasem. Nebo tak klidným, jak mohl. Cítil, že mu uniká poměrně vzácná kořist.

„Neváhal jsem, modlil jsem se,“ řekl Adnán s hlavní v ústech a stiskl spoušť.

Krev potřísnila Jazída i Alího. Oba vykřikli – co si teď počnou?

 

Velitel si odplivl na zem. Bylo to hořké zklamání. Muslimové byli nepříjemní právě v tom, že jim na životě absolutně nezáleželo. Podíval se na ty dva mladé muslimy, co tam jen postávali a zírali na svého mrtvého vůdce. Nějací holobrádci, kteří nevěděli, do čeho jdou. Anebo si to nedokázali představit.

„Tak co, hoši, co s vámi?“ otázal se jich.

„N-nezabíjejte mě,“ vypravil ze sebe Jazíd, „nic jsem vám neudělal. Nikdy jsem žádného Izraelce nezabil. Jsem obyčejný marocký občan. Prosím!“

„Jo holoubku, spojit se s ozbrojenými palestinskými silami nedělá dobrotu,“ usmál se velitel.

„M-můj ot-otec vám za mě zaplatí, opravdu. Nikdy se do ničeho nemíchal. Izrael je mu úplně u zadku. Hledí si jen svých obchodů!“ pokračoval plačtivým hlasem Jazíd. Alímu se chtělo zvracet. A začala se v něm vařit krev. Byl to jenom nějaký mladý frajírek, který se k nim přidal jen proto, aby na nějaké zbohatlické univerzitě mohl vyprávět nadšeným děvčatům, že dopravoval zbraně do Izraele Palestincům. Pěkně v Maroku několik tisíc kilometrů od Izraele. Zřejmě nepočítal, že by se mohlo stát tohle. Jeden ze znuděných bohatých, kteří nevědí co s penězi.

„No, hochu, měl ses držet otcova příkladu, ale myslím, že se ti nic nestane. Jsi unuděný protekční parchant a myslím, že s tebou by se izraelská armáda neměla obtěžovat. Zítra tě převezeme do Maroka, kde si tě vyzvedne tatíček. Myslím, že nebude nadšený,“ usmál se velitel zlomyslně a Alí s ním pro tuto chvíli v duchu souhlasil. „A co ty? Ty ses taky nudil?“ řekl konverzačním tónem otočiv se na Alího, který nevěděl, co má říci. „No tak,“ pobídl ho velitel, „co nám povíš?“

 

„Že si s váma brzo budeme vytírat prdele,“ křikl Alí, když se na něj velitel obrátil a pak se nad sebou zarazil. U Alláha, co to řekl? To se snad dočista zbláznil? Vzpomněl si, jak pod autem klidně přemýšlel o konvertování k judaismu a o tom, jak bude ty rusko-židovské chlápky prosit o milost, stejně jako teď Jazíd. Ale Jazídův výstup ho pobouřil natolik, že v něm vzkypělo úplně všechno. Tihle chlápci mu zabili kamarády a ten mrňávý zbabělec se jich ještě o něco doprošuje!

Velitel se na něj překvapeně podíval. „Odkud jsi?“ zeptal se pak.

„Z Libanonu,“ odpověděl Alí, jak nejklidněji uměl.

„Aha, tak tomu pak rozumím,“ přikývl velitel, obrátil se na jednu gorilu a něco jí řekl hebrejsky. Gorila přikývla a odběhla. Ostatní se též vzdálili a nechali jednoho hromotluka hlídat. Hromotluk je opovržlivě přejel pohledem a pak si zapálil cigaretu a odvrátil se. Zatímco se Jazíd třásl a fňukal, Alí si všiml koltu, který napůl zůstal v ústech mrtvého přítele. Obrátil se mu žaludek. Podíval se na hromotluka, stojícího zády k němu a pak zpět na kolt. Pomalu si klekl a pak vytáhl kolt z úst svého přítele. Už si blahopřál, když tu náhle za sebou uslyšel dávivý zvuk. Prudce se otočil a uviděl, že Jazíd to už nevydržel a vyzvracel se. Hromotluk se obrátil za dávivými zvuky: „Svině!“ křikl rusky a přitiskl Alího k zemi. Kolt mu vypadl z ruky, jak se zoufale snažil dostat zpod ohromného těla. Hromotluk se napřáhl a jednu Alímu vrazil. Tomu před očima vyskákaly hvězdičky: „Welo od paam!“ zaprskal hromotluk. „O roceach ata[4]!“ Alí se uklidnil, protože potřeboval nabrat vzduch a začalo být nesnesitelné vedro. Kolt si Rusák-Žid pro jistotu vzal k sobě. Alí zjistil, že nemůže vůbec nic.

Po chvíli se vrátil velitel. „Haju b´ajot?[5]“ zeptal se.

„Lo, lo,[6]“ odpovídal horlivě hromotluk.

„Tak, jsme připraveni vás odtáhnout z pouště. Tebe do Maroka zítra a co s tebou, to si ještě povíme,“ obrátil se na Jazída a Alího.

Alí roztřeseně vstal. Velitel si všiml jeho rozbitého rtu.

„Lo haju b´ajot?“ otázal se znovu a ukázal na Alího ret.

Hromotluk pokrčil rameny a zhruba naznačil, jak stál, kouřil a Alí si bral pistoli z úst mrtvého Adnána. Velitel se otočil k Alímu. „Podívej, chlapče, tohle ti za to nestojí. K čemu bys nás zabíjel? Stejně bys neměl kam jít. Všude je poušť.“

„Tak mě do ní pusťte!“ zavrčel Alí, aniž přemýšlel o tom, co říká. Velitel se jen zasmál a Alí si připadal jako úplnej vymašťoch, jak by řekl Muhmmad. Myšlenka na Muhmmada ho bodla jako ostrý nůž a Alímu se zastřel zrak smutkem a hněvem. „Vy jste střílel,“ prohlásil.

Velitel se otočil a udiveně na Alího pohlédl. Ten se mu s úplným klidem podíval do očí a zopakoval: „Vy jste střílel, že? Zabil jste mého přítele a málem i mě.“

„Hochu, tohle je válka. S tím musíš počítat,“ řekl velitel unaveně. „Jestli nestojíš o to, aby ti zabíjeli přátele, tak nech Palestince Palestinci,“ dodal.

V Alím se vzedmul ten nejtemnější hněv. To, že zde stál v horku, vystrašený jako králík vedle ještě vystrašenějšího zbohatlého Maročana, pulzující bolest ve rtu, mrtvý Muhmmad, klidný hlas velitele Izraelců, mrtvý Adnán, který se sám zabil, aniž myslel na ně a co si počnou, to vše přispělo k jeho mocnému hněvu. Skočil jako kočka po ruce toho hromotluka, co je hlídal a silnou ránou mu vyrazil kolt z ruky – začala zmatená rvačka, kdy se každý vrhal na každého a řev velitele, ať proboha nestřílí. Alímu se nakonec podařilo ukořistit kolt. V nestřeženém okamžiku v tom zmatku se prosmýkl pod rukou blonďáka a kýženou zbraň sebral. Obrátil hlaveň proti veliteli, a aniž by moc přemýšlel, stiskl spoušť. Velitel zařval a zhroutil se. Alí mu prostřelil levý bok.

Jestli předtím vládl zmatek, teď nastal úplný chaos. Zatímco se ostatní Izraelci vrhali zmateně na velitele a z velitele na Alího, ten vstal a rozběhl se do pouště, ozval se výstřel, ale už bylo pozdě, Alí cestou sebral poloprázdný měch na vodu, který vypadl z ruky Muhmmadovi. Pak už utíkal do pouště.

 

Velitel překvapeně zíral na vzdalujícího se Alího. Tohle není srab a navíc chce žít, kdyby takových v Palestině bylo více, měli bychom hodně velké problémy. Pak upadl do bezvědomí, zatímco přiletěl vrtulník a odvezl Izraelce, Jazída a jeho samotného.

 

Alí zvedl tvář zašpiněnou pískem a pohlédl na poslední paprsky slunce. Konečně se dočká chladu! Když viděl, jak slunce zapadá, mohl konečně lépe uvažovat a první, co ho napadlo, bylo, jak to, že Izraelci číhali na egyptské půdě a jak to, že o nich věděli. Buď je někdo musel prásknout anebo to zjistil ten jejich zatracený Mossad. Alí se postavil a nohy se mu podlomily. Udělal nový pokus a jakž takž se mu povedlo stát. Začal se belhat směrem od slunce, aby šel na východ, kde by mohla být alespoň nějaká vesnička. Jak rád by potkal třeba i koptský klášter!

Když padla noc, Alí se začal klepat zimou, a proto se snažil co nejvíce se hýbat. Za noc se posunul docela daleko na východ a ráno byl příšerně utrmácený. Chtělo se mu spát. A opět začínalo vedro. V poledne Alí opět padl více méně smířen s tím, že zemře. Vzpomněl si jak včera – bylo to včera, že? – uvažoval, že dnes se postaví před soud Alláhův. Doufám, že soudní síň je studená, pomyslel si Alí otupěle. Zůstal ležet, dnes v noci už nikam nepůjde, bude ležet a čekat na svou smrt. Tak to končí, Hišám, Chaláf, Kásim a Ismáíl jsou mrtví, Adnán je mrtev, Muhmmad je mrtev a Jazíd je srab, který se někde v Maroku bude vytahovat, jak je přepadla na takovéhle akci Izraelská armáda – určitě řekne, jak statečně si počínal. A on zemře při pokusu o útěk. Nechtěl, ale byl s tím smířen.

Chtělo se mu spát. Zavřel oči.

 

Měl zvláštní sen. Sestupoval zvolna dolů po duně a odříkával Ajátul kursí. Slova mu plynula z úst lehce, uvědomoval si plně význam jednotlivé hlásky, kterou vytvořil svými mluvidly. Alláhu lá illáh illa huwá….náhle klopýtl a padl. Dokutálel se na úpatí duny a dopadl na kolena. Nepřestával mumlat verš z Koránu….Ja’lamu ma baina aidhihim wa ma chalfahum. A náhle před ním někdo stanul. Nějaký muž s dlouhými vousy a v bílém hávu. Vlastně celá postava zářila bíle. Alí vydechl jediné slovo: Prorok!

Postava se usmála. Nejsem prorok, ale možná něco hodně podobného.

Pak se ten muž sehnul a začal odříkávat něco v nějakém semitském jazyku, kterému Alí nerozuměl. Na konci řekl slovo, které jím otřáslo. Pak ho muž chytil za paži.

Teď dávej dobrý pozor. Musíš chtít. Musíš chtít.

Alí nevěděl, co by měl chtít, ale věděl, že to, co mu stařec říká je důležité. Dokonce nezbytné. Tak nezbytné, že by bez toho zemřel. Zemřel? Má být mrtvý? Je mrtvý? Kde je? Oáza! Ne poušť. A žízeň. Domy. Vidí domy. Bude tam voda? A bude se tam moci ochladit? Vidí domy. Vidí malé prosté chýše podobné zemljankám, aby v nich nebylo vedro. Stoupá vzhůru. Je to dobře nebo špatně? Co je dobře a co špatně? Dolů, nahoru, nahoru, dolů. Vidí dům. Vidí sebe. Co vidí? Sebe? Ne, dívá se svýma očima. Je v domě!

 

Alí se s trhnutím probudil. Zalapal po dechu. Pít! Zkusil říci, ale z hlasivek mu vyšel jen slabý skřípot, který ale zněl prosebně. Alímu bylo na umření. Pálilo ho snad celé tělo a připadalo mu, že má v hrdle a ostatních vnitřnostech jen prach a v žilách jako ve vádí v suchém období. A ještě někdo vytrvale pobíhal po jeho těle a ze všech sil do toho všeho třískal, aby se dostal k vodě. A v hlavě mu ustavičně bušilo kladivo – s každým úderem o něco větší bolest. Jako by se ten člověk snažil překonat nějaký rekord. Alí znovu zasípal – tentokrát to měla být otázka kdo jsem? a kde jsem? Chvíli tak setrvával v agónii a pak zase padl do bezvědomí.

 

Ašhadu an lá iláha illá lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu vláh.

Poušť, písek, duny. Poušť, písek, duny. Hořící auto. Ismáíl. Adnán. Mrtvý. Zabitý. Izraelci. Vrtulník. Jazíd. Izraelci. Jazíd. Velitel s bolestným úsměvem a obvázaným bokem. Vzlykající Jazíd vedle. Milost. On za to nemůže. Baruch atah Addošejm elokejnu….naříkavý hlas aškenazim. Alláhu akbar, Baruch atah Addošejm, Šma‘ Yisra’el, Ajátul kursí.

 

Alí se opět probral. Uslyšel, jak kdosi tichým hlasem promlouvá, nevnímal vůbec nic, vůbec nic. Chtěl dál spát. Dál žít v tom světě nesvětě. V tom světě naříkavých hlasů a starých tváří. A chtěl zase vidět toho muže v bílém. Musíš chtít.

 

Pít. Jíst. Alkohol. Rouhání. Klidně i k judaismu. Adnán se válí po zemi a zvrací na všechny strany. Vrátil se. Vrátil se. Tolik klidný Adnán. Tak mladý. Ale mladého ho neznal. Alí se sveze po zdi. Je mu opravdu moc špatně.

Žena. Krásná. Hafa. Hafa byla. Muhmmad je za ní.

Uviděl je její bratr? Bratrova krev smáčela Hafinu burku. Nářek.

Ismáíl na trhu. Ismáíl bere chléb. Prodejce ho chytá za ruku.

Hišám se odvrací od uplakaného dítěte.

Chaláf. Žena pod jeho nohama se svíjí a vztahuje k němu ruce.

Kásim. Dítě? Ne, proboha ne! Kásim si ho podrží, stáhne mu kalhoty. Dobrý muži, přestaň, Alláhu, pomoz od toho ďábelství. Zbav mě toho bílého zla! Na zdi zůstala drobná krvavá šmouha. Kásim vychází z domu. Jde klidně. Alí nechce nahlédnout. Odleť! Ne, ne! Zírá do dveří. Zařve.

 

Alí se probral se strašlivým řevem, který rychle odumřel. Sípavě se nadechl. Pít! Kdo jsem? Kde jsem? zase pouhý nelidský skřípot. Věděl, že zemře, jestliže to tentokrát neřekne. Sebral síly. Nadechl se: „ííííí“ vydralo se mu z hrdla. Byl vyčerpán. Ale musel to dokázat.

Chvíli vyčkával. Síly ho začaly opouštět. Znovu se nadechl. A polomrtvý ze sebe slabě, ale nahlas vypravil to slovo: „Pít!“

V tu chvíli se objevila žena. Byla zahalená a podala mu džbán. Alí se ho chopil a bez poděkování si nalil životodárnou tekutinu do krku. Okamžitě se mu obrátil žaludek a obsah džbánku zase vyvrhl na postel, na které ležel. Roztřeseně si otřel ústa. V hlavě mu i nadále pulzovala bolest, ale byla jasnější. Mnohem jasnější. Jmenuje se Alí, byl v poušti, kterou prchal, když mu pozabíjeli kamarády a odvezli toho zrádce Jazída. Postřelil jejich velitele. Dobře. Málem v poušti zemřel a někdo ho zřejmě zachránil. Nejspíš ho přenesli do nějaké oázy.

Žena mu během jeho úvah donesla další džbán. „Pomalu!“ řekla mu, když viděla, jak se opět vrhá po vodě.

Alí tentokrát trochu upil. Žaludek vodu s protesty udržel. Podíval se vděčně na ženu: „Děkuji,“ povedlo se mu ze sebe vypravit.

„Mně nemáš za co,“ řekla žena a oči v mezeře oděvu se usmály.

„Jak-jak…“, zakoktal se Alí s námahou.

„Jak dlouho tu jsi? Tři dny. Anebo jak ses sem dostal. To je také možnost,“ zauvažovala pro sebe žena, „jak ses sem dostal, bych ti rozhodně nemohla a ani nechtěla vykládat. Musíš se prozatím spokojit s tím, že tě přinesli. Rozhodne se potom, jestli jsi dostatečně způsobilý dozvědět se celou pravdu,“ usmála se opět očima a odešla. Alí za ní zíral, než ho opět přemohla slabost a on usnul tentokrát klidným a pokojným spánkem.

 

Alí se probral. Úplně klidně. Otevřel oči a připadal si tak odpočatý jako nikdy. Posadil se a rozhlédl se po místnosti. První co uviděl, byl džbán u jeho postele. Zhluboka se napil a s radostí zjistil, že jeho žaludek tekutinu bez nejmenších potíží přijímá. Cítil se víc než dobře. V žilách mu opět proudila krev, opět mohl volně dýchat do čistých plic. Bolest hlavy a celého těla pominula. Alí se protáhl a slezl z postele. Prohlédl si místnost. Uviděl stůl se svíčkou v koutě šikmo naproti posteli. A v druhém koutě mělký žlábek a u něj džbán a vedle bílý oděv. Alí se vděčně omyl, převlékl a začal se shánět po něčem k jídlu. Nic nenašel a tak si dodal odvahy a vyšel ven před dům.

Když vyšel ven, zarazil se. Před sebou měl jen poušť a kolem sebe jen skupinu domů, z nichž byla vidět jen čtvrtina nad zemí – podobně jako u vojenských bunkrů. Domky vypadaly, že budou uvnitř zařízeny podobně, jako dům, ze kterého před chvílí vyšel. Rozhlédl se kolem sebe. Uviděl několik mužů v černém, jak stojí v hloučku před protějším domem a živě o něčem diskutují.  Alího si nikdo nevšímal a tak se vydal hledat tu ženu, která se tak krásně usmívala očima. Došel na jakousi náves, ale žádnou ženu nikde neviděl. Dodal si odvahy a přistoupil k jednomu muži v bílém, který byl tak stejně starý jako on.

„Promiň, ale nevíš, kde bych mohl najít něco k jídlu? Právě jsem se vzbudil a nevyznám se tu.“

Mladík si ho změřil pohrdavým pohledem, měl trochu šikmé oči a byl o něco vyšší než Alí. „Existuje takový zázrak a tomu se říká kuchyň nebo jídelna, bratře,“ z posledního slova kapala ironie jako krev z nože.

„Promiň, že jsem se zeptal. Bohužel se ale ve vašem zapadákově ještě neorientuju – ale zdá se, že to nebude těžká práce,“ zasyčel Alí, který okamžitě vzplanul.

Mladíkovy zrudly tváře. „Jak jsi nazval toto místo? To odvoláš. A odvoláš to hned teď!“ zakřičel.

„A když ne?“ zkřivil Alí ústa do úsměvu. Bavilo ho provokovat. Nechápal, jak někoho může rozčílit, když prohlásí jeho vesnici za zapadákov. On sám by tuto vesnici nazval i jako rodák, sotva by vystrčil nos z matčina lůna. Také to neopomněl mladému hrdému zapadákovci sdělit. A náhle ležel na zemi, mladík klečel na něm a rdousil ho. Byla to taková rychlost, že si Alí ani neuvědomil, co se děje. Mladík ho držel ve vražedném stisku a prskal mu do tváře, aby se okamžitě omluvil svatému místu, což Alí nehodlal. Snažil se agresora setřást, ale ten byl prostě silnější.

„Tak dost!“ vykřikl kdosi. Šikmooký mladík ztuhl a ohlédl se. Alí se pozdvihl na lokti. Směrem k nim přicházel přísně vyhlížející muž. Měl dlouhé šedé vousy a oblečen byl do černého. Jeho oči byly pevné, šedé a ostré jako meč, který držel ve své ruce. Mladík Alího okamžitě pustil a poklonil se. Alí též povstal. „Arsalane!“ otočil se přísně muž na mladíka. Ten sklopil zrak. „Urážel toto místo, agha[7],“ promluvil tiše a pokorně. Arogantní tón zcela vymizel.

Muž se pomalu otočil k Alímu. „Jsi vzhůru asi půl hodiny a první co uděláš je, že si znepřátelíš prvního člověka, kterého potkáš.“

„Pane,“ Alí nevědomky užil uctivého oslovení, „nechtěl jsem urážet tohle místo a nechtěl jsem si proti sobě nikoho poštvat. Podráždil mě arogantní tón a přezíravé chování zde Arsalana.“

„To není důvod k tomu, abys oplácel stejnou mincí. Není naší filozofií oko za oko,“ promluvil jeden z přihlížejících mužů.

„Děkuji Hanife,“ přikývl ten starý.

„Omlouvám se,“ řekl Alí muži.

„Mně se omlouvat nemusíš, měl by ses omluvit Arsalanovi. A on tobě též,“ řekl muž.

„Omlouvám se,“ zavrčel Alí směrem k Arsalanovi, ale starý muž se jen rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Až to bude myšleno doopravdy,“ řekl a odešel. Arsalan s Alím se přeměřili pohrdavým pohledem a rozešli se.

Alí šel trochu ve zlostné, trochu rozpačité náladě. Bylo mu líto, že se nechal unést a rozházet takovým pitomcem, který ani není Arab soudě dle jeho směšného přízvuku, který Alí nerozpoznal. Když vešel do chaty, překvapil ho starý muž, který jemu a Arsalanovi před několika okamžiky vyčinil: „Salam alejkum, příteli,“ promluvil a otočil se na Alího.

„Alejkum salam,“ odpověděl Alí, stařec se rozesmál.

„Co jsi mi teď pověděl?“

„Pozdravil jsem vás,“ řekl Alí hlasitěji v domnění, že stařec je nahluchlý.

„Opravdu?“ řekl stařec klidně.

„Ano,“ odpověděl Alí opatrně a myslel si, že je to už dementní chudák, který si tu hraje zřejmě na nějakého guru.

„Pověz tedy, co jsi řekl,“ vybídl ho stařec, „řekni to přesně.“

„Alejkum salam, běžná odpověď na salam alejkum,“ řekl Alí.

„Co kdybych ti pověděl, že jsi mi přesně tohle neřekl?“

„Myslel bych, že jste hluchý a k tomu zatvrzelý stařec,“ řekl Alí a následně se zastyděl, proč mu ta huba pořád tolik jede? Stařec se jen usmál a kývl.

„Moc mluvíš, málo myslíš, mladý příteli. Mé uši pozdrav zaslechly – nemysli si, že jsem hluchý a přihlouplý stařík nad hrobem,“ muž se náhle narovnal a upřeně se zahleděl na Alího, který s úžasem pozoroval tu změnu – tvář byla náhle tvrdá a pohled šedých očí byl s to zabít. Postava rozhodně nebyla postavou starce, ale postava silného muže v nejlepších letech a Alí si uvědomil, že ho už jednou někde viděl, ale nemohl si vzpomenout, kde a než to vyhrabal z pomalé mysli, muž předním se opět proměnil ve starce, „mé uši tvá slova zaslechly, ale má duše pozdrav nezaznamenala. Byla to pouze prázdná slova, která duši neměla. Tvůj pozdrav nebyl pozdravem,“ dořekl.

Alí zavrtěl hlavou. Stařec se pousmál: „Umíš citovat z Koránu?“

„Jistě, každý verš!“ přitakal Alí.

„Pověz mi jeden,“ vybídl ho stařec.

„Ja ajjuha alnnasu ittaqú rabbakumu…“ začal Alí, ale stařec ho téměř náhle utnul.

„Pouhá slova. Pouze opakuješ. Neznáš význam,“ řekl stařec.

„Se vší úctou, hovořím arabsky poměrně dobře,“ zasyčel Alí, ten stařec ho už otravoval a on měl hlad.

„Nejde o to, jestli znáš materiální význam slov. Jde o to, jestli si ta slova uvědomíš,“ řekl stařec. Alí se zarazil. Když mu bylo asi patnáct, vždycky se rád zamíchal s mulou Muwaffaqem, který ho měl velice rád, do diskuze – jakékoliv. Politika, Korán, Alláh, ekologie, ekonomická situace v Libanonu. Kdysi mu mula řekl jednu věc: „Korán čte každý muslim, téměř každý muslim mu rozumí, ale málokterý z nich si ho uvědomí a jen někteří se o to snaží.“ Nikdy tu větu nepochopil, ale teď ten stařec tady mu vykládal něco velmi podobného. Ale stále nechápal.

„Jsi na dobré cestě,“ promluvil stařec a vytrhl tak Alího z meditace.

„K čemu?“

„Abys tu zůstal na věky,“ usmál se stařec.

„Jak na věky, chtěl bych se vrátit domů!“ vykřikl Alí.

„Nu, myslel jsem to trochu jako žert, ale ne tak docela, můj mladý příteli, chtěl bych, abys byl mým novým žákem.“

„Jakým žákem? Proboha, to je tady snad nějaký buddhistický klášter nebo výchova rytířů Jedi?“

„Něco na ten způsob. Ano, vlastně je to hodně podobné, ale neboj se, všechno ti vysvětlí Arsalan. Je stejně starý jako ty, mohli byste se i dohodnout. A třeba se mu i doopravdy omluvíš,“ řekl stařec.

„Ale já nechci zkejsnout tady, chci jet domů, sakra,“ rozkřikl se Alí. „Neutekl jsem Izraelcům proto, abych se nechal zavřít partou bláznivých dědků!“

„Jistěže ne a tvé počínání tam na poušti bylo opravdu obdivuhodné,“ přikývl stařec.

„Vy jste to viděl? Viděl a nic neudělal, když zabili mé přátele!“

„Neviděl, vnímal jsem to. Přátelím se s tou pouští již delší dobu a ona mi řekne, když se něco děje.“

„S KÝM se přátelíte?“ Alí už z toho vážně magořil, jak by řekl Muhmmad.

„S pouští.“

„Mám vás dost! Tohohle místa mám dost! Vážím si vaší pomoci, ale vaše zen-buddhistické kecy si nechte pro jiné magory! Já jsem muslim a nebudu tady s vámi uctívat nějakou zatracenou poušť!“ otočil se a chtěl odejít, když zjistil, že vchod je zasypán pískem.

„Mnoho lidí odešlo a stálo je to život. Poušť bývá flegmatická, ale když se rozzuří, stojí to za to,“ prohlásil klidně stařec.

„Dobře,“ řekl Alí klidně, i když se uvnitř třásl vzteky: „Zůstanu, jak si přejete, co mám dělat?“ Doufal, že když bude naoko souhlasit, že se mu podaří uprchnout.

„Teď nic,“ prohlásil stařík s úsměvem, „zítra se sejdeš s Arsalanem po východu Slunce.“

 

Alí se ráno probudil. Měl pořád vztek. Jak si k sakru mohou dovolit ho tu držet jako nějakého vězně? Tušil, že by možná v poušti zemřel bez jejich pomoci, ale proč se mu namáhali pomoci, když už nikdy nespatří své kamarády a ani…ani Tharu. Alí vzpomínal na poslední slova, co mu řekla před odjezdem do Libye: „Je mi úplně jedno co děláš a s kým se stýkáš, ale prosím tě, vrať se zpátky!“ Nevrátí. Když uteče, nepřežije, když zůstane, je tu velice reálná možnost, že tu zkejsne na věky. Na devadesát devět procent nesplní slib, který Thaře dal. Alí vzdychl a natáhl se, když někdo zaklepal.

„Dále!“ zavrčel. Vstoupil Arsalan. Přejel ho pohrdavým pohledem. Alí už začal opět hořet.

„Neměli jsme se sejít po východu Slunce?“ otázal se chladně místo pozdravu.

„Stařec neřekl kdy!“ odsekl Alí.

„Neříkej mu stařec!“ křikl Arsalan. „Je to velký muž!“

„A jaké je tedy jeho ctěné jméno?“

„Nemá jméno,“ řekl Arsalan tiše, „nebo ho alespoň nikomu nikdy nezjevil! A teď vstávej!“

Alí se neochotně zvedl a vyšel za Arsalanem ven. Ten ho vedl vesnicí až na náves ke studni.

„Tohle je ta jídelna,“ řekl Arsalan a ukázal mu na budovu, která se od ostatních lišila jenom tím, že její vchod nevedl do podzemí.

„Hm,“ udělal Alí. Arsalan ho zavedl dovnitř. Jídelna byla prostá místnost s několika spížemi, ve kterých bylo jen nějaké sušené maso a pár dalších nezbytných ingrediencí, které ochucovaly jídlo. Alí se velice podivil, když objevil zeleninu.

„Odkud to máte?“

„Z Rachoqu,“ odpověděl Arsalan.

„Z čeho?“

„Rachoqu, ale předpokládám, že bys mi stejně nevěřil, kdybych ti pověděl, co to je,“ odfrkl si Arsalan.

„Hm, Bezejmenný mi vykládal, že si povídá s pouští, takže myslím, že mi můžeš klidně povědět, co to je.“

„Svět. Vzdálený svět, na který je ze Země přístup. A hned na několika místech.“

„Aha,“ Alí už nevěděl, co si má myslet.

„Říkal jsem, že mi nebudeš věřit,“ řekl Arsalan, „asi bych ještě neměl, ale chci ti ukázat něco, po čem už toto místo nenazveš tak, jak jsi nazval kdysi.“

Vedl Alího až za vesnici. Alí ho následoval poněkud v odstupu pro případ, že by se ho zde Arsalan pokusil napadnout. Když se na něj prvně vrhl, byla to taková rychlost, že si nestačil ani uvědomit, co se děje a už dostal dvě facky.

Došli k jakési skále. Arsalan třikrát zaklepal a zvolal: „Pitchi me’adah wehar’i sod šelach![8]“

Náhle se skála začala otvírat. Alí hleděl na ten výjev ne nepodobný staré pohádce Sezname, otevři se! Jeskyně se otevřela a Alí vešel za Arsalanem. Skála se za nimi zavřela.

„No, teď tu zůstaneme jako nehodný Alíbabův bratr, který zapomněl, co že to má vlastně se otevřít!“ pomyslel si Alí s trochou nadsázky. To heslo se totiž zdálo těžší než pouhé „Sezame, otevři!“. Prošli krátkou chodbou a dostali se do ohromné jeskyně. Alí se zarazil s otevřenou pusou. Bylo tu nepřeberné množství sošek různých bůžků a jiných věcí. Zdálo se, jako by tu byl Vatikán v celonáboženské podobě. Alí zahlédl dokonce několik Madon a piet, Koránů a snad i nějaké totemy přírodních náboženství. „Co to je?“ vypravil ze sebe jako první otázku.

„To není to hlavní. Je to sbírka všech náboženských artefaktů co se nalézají na zemi. Každý má svou vlastní velikou moc. Vezmi si to!“

Alí si vzal muslimský růženec, který mu Arsalan podával. Pocítil zvláštní teplo. Sám Arsalan sáhl po Koránu.

„Ten předmět tě uchrání,“ řekl jen, když spatřil v Alího očích otázku.

Alí se chtěl zeptat před čím, místo toho se však zeptal: „A ten Ježíš by mne ochránil také?“

„Ne tolik jako křesťana. A tebe už vůbec ne. Jde o to, čemu více věříš. Pokud budeš jako křesťan věřit tomu, že je Bohem, pak tato ochrana bude vyšší. Moc toho předmětu znásobuješ svou vírou, rozumíš?“

„Ano,“ přikývl Alí. Arsalan ho vedl dál. Dorazili k další chodbě, která vedla do další místnosti. Druhá místnost nebyla nijak zvláštní. Bylo tam jen několik beden, které ovšem nepříjemně připomínaly rakve.

„Co tam je?“ zeptal se Alí.

„Ostatky svatých a proroků, kteří již své tělo nepotřebují,“ řekl Arsalan.

„To už tu bylo ve středověku,“ odfrkl si Alí, který se poměrně vyznal v evropské historii.

„Ano, ale to byly většinou podvody. Řekni, kdo by si dovolil trhat třeba Muhmmada na kousky?“ Alí nad tím zauvažoval.

„To ale není to hlavní, pojď dál,“ prošli další chodbou a za ní se objevila Kniha. Z té Knihy vycházela záře.

„To je…to je Korán, že?“

„Ne, to je Kniha, kterou napsal Bezejmenný agha. Ten „stařec“ jak ho nazýváš. Říká se, že byla napsána samým Tím, který je skrze něho.“

Alí se k ní přiblížil jako ve snách: „Je nádherná!“ začal ji pomalu otevírat. Zdálo se mu, že ho kniha volá.

„Ne!“ vykřikl Arsalan, „nejsi dost starý na to, abys do ní nahlédl. Zešílíš!“ Teď viděl, jaká to byla chyba brát sem Alího bez doprovodu jednoho ze Starších. On sám se ke knize bál přiblížit, aby se nenechal strhnout jejím voláním a tak jen bezmocně sledoval, jak Alí otevírá knihu. Pomalu. Nahlíží do ní.

Ozvala se rána. Jeskyně se zatřásla a Alí odletěl několik metrů, kde se bezvládně zhroutil tváří k zemi. Arsalan vyrazil jako o život ven z jeskyně a běžel do vsi. Narazil na Fátimu: „Nazdar Arsalane!“ mávla z vesela, když však uviděla, jeho výraz zvážněla. „Kde je ten mladík?“

„Jeskyně…Kniha…hamšírí[9], rychle,“ vypravil ze sebe Arsalan.

Zatímco Fátima pustila džber s vodou a odběhla pro Bezejmenného, Arsalan se dobelhal zpět k jeskyni, která se pořád mírně chvěla. Za chvíli se vedle něj objevil Bezejmenný. Jakoby vyrostl z písku, vysoký se postavil před vchod, který se mu bez jediného slova rozevřel a ten vyrazil dovnitř. Arsalan spěchal za ním. Bezejmenný se sklonil k Alímu. Kniha ležela otevřená tam, kde z ní Alí četl. Bezejmenný popadl Alího a vynesl ho ven před jeskyni a pak do jeho domu. Arsalan se mlčky posadil na okraj studny. Nevěděl, co si o Alím myslet. Přišel sem a choval se jako rozmazlený fracek. Ani náznak vděčnosti se u něj neobjevil. Fátima ho přinesla z pouště. Ale teď to byla jeho vina, když ležel doma a možná umíral nebo šílel ve svých nekonečných snech, které bude prožívat i po probuzení.

Po chvíli se u něj objevil Bezejmenný. Tvářil se přísně. „Arsalane! Bez povolení jsi zavedl tohoto učně ke Knize a tím ho připravil málem o jeho život a sám jsi o něj též mohl přijít. Potrestání však náleží Tomu, který je. Nechť je k tobě milosrdný!“ otočil se a nechal Arsalana s jeho chmurnými myšlenkami.

 

Alí proležel na lůžku deset dnů, aniž by si toho byl vědom. Toulal se dlouhými a nekonečnými sny a filosofiemi, které ho připravovali o rozum. Bál se jich a zároveň je chtěl poznat. Viděl mnoho věcí, ale už ne tu, kterou zahlédl, když se dotkl knihy. Usilovně ji hledal. Hledal ji, ale už nebyla k nalezení.

Mezi tím se nad ním skláněl Bezejmenný s Fátimou a Arsalanem. „Nevypadá to, že by měl zemřít,“ promluvil Bezejmenný, „ale nevím, jak bude reagovat, až se probudí.“

Alí sebou škubl. Bezejmenný na něj promluvil tichým hlasem ve staré arabštině, Alí se na chvíli uklidnil, pak se však začal zmítat na lůžku. Fátima mu položila ruku na čelo. „Má horečku,“ zašeptala. Alí po dlouhých dnech poprvé otevřel oči. Vytřeštil je, ale nezdálo se, že by koho z nich poznával. Pak zavolal: „Viděl jsem Ho! Ten, který je! Byl se mnou!“ Znovu zavřel oči a zmítal se, jakoby v epileptickém záchvatu. „A nikdy nikdo ho už neobjeví…“ zamumlal a znovu se na chvíli uklidnil. Pak sebou znovu trhl, ale nyní na ně zírali Alího udivené oči, nikoli vytřeštěný prázdný pohled: „Viděl jsem Ho!“ promluvil znovu.

„Koho?“

„Toho, který je! Tak se mi představil.“

„Jak vypadal?“ zeptal se ho Bezejmenný klidně.

„Vypadal a nevypadal, byl a nebyl, zlo i dobro, štěstí i smůla, hrůza i radost…“ Alí zalapal po dechu. „Rovnováha!“ vypravil ze sebe nakonec.

„Co to znamená?“ podivil se Arsalan.

„Že je to ten nejsilnější člověk, jaký se kdy přiblížil ke Knize, kromě mě“ promluvil stařec.

„Bude v pořádku?“

„Zdá se, že ano, ale nebude už jako dřív. Uvidíme, jestli toto setkání, které jsi mu zprostředkoval Arsalane na něm zanechalo nějaké následky,“ otočil se a vyšel ven, zatímco Alímu klesla hlava a znovu usnul.

 

Probudil se časně ráno s pocitem hladu. Vstal a pozvolna vzpomínal na to, co se událo. Arsalan, jeskyně, Kniha, Ten, který je. Otřásl se. Bylo to nádherné a strašlivé. Možná bylo štěstí, že na Něj nepohlédl, jako kdysi na Něj nepohlédl Kalimullah[10] - byl by jistě zemřel. Pohlédl ke dveřím, do nichž vstoupil Bezejmenný: „Jak ti je, chlapče?“

„Není to nejhorší, pane, myslím, že se domů dostanu.“

„Stále ses nevzdal myšlenky na odchod, že?“ usmál se starý muž a posadil se. Pokynem vyzval Alího k tomu samému. Alí neochotně usedl – jistě, co viděl, bylo úžasné a tohle místo si určitě zasluhovalo nějakou úctu, včetně toho podivného starce, ale nepatřil sem a nechtěl sem patřit. Jeho život je v Libanonu, v Bejrútu. Stařec se na Alího opět usmál: „Víš, že se mi docela ulevilo, že chceš domů?“

„Nemusíte mi říkat, že jsem nadělal víc problémů, než bych měl dělat lidem, kteří mě zachránili,“ řekl Alí rozpačitě – trochu ho zamrzelo, že to ten stařec vidí takhle.

„Ne, o tom nemluvím, je to známka toho, že jsi normální, že ses nezbláznil po setkání s Ním…“

„Ale kdo to byl? Alláh?“

„Odpověď znáš Alí. A říkej tomu, jak chceš – ale přede vším jsi to byl ty sám,“ pohlédl mu stařec do očí. Alí chvíli držel a pak se odvrátil – ten pohled byl příliš pronikavý. „Chci, aby sis uvědomil, že odtud cesta nevede zpět.“

„Vím to,“ zahučel Alí – vlastně to věděl, už když zde poprvé vyšel ven. Nějakým záhadným způsobem to tušil. Stejně měl v poušti na přežití velice malou šanci a bez auta, které zde nikdo zřejmě nevlastnil, se nikam nedostane. Alí vstal a začal přecházet sem a tam: „A co tu mám dělat? Nemůžete mě zde držet na věky!“

„Staneš se jedním z ochránců,“ promluvil klidně stařec.

„Takže jedi,“ usmál se ironicky Alí. Nevěděl, kdo je to ten ochránce a co to má vlastně chránit, věděl jen, že se ho určitě budou pokoušet naučit nějakým jejich trikům a filosofii: „Ale jedno vám musím přiznat. Neumím čarovat – neznamená to pro mě vyloučení?“

„To, že jsi přežil styk s Knihou, je kouzlo, které jsem osobně viděl jen dvakrát a ten druhý člověk jsem byl já,“ řekl stařec vážně, zvedl se a odešel zanechav mladého Alího se zmatkem v hlavě a obavou, co se to k sakru bude dít dál.